Psycholožka Gábrišová: S oběťmi mluvte narovinu

„Lidé si často pokládají otázky, jestli mají téma otevřít, zda se mají začít chovat jinak, být opatrní, jestli o události mluvit či ne. Je to velmi individuální. Doporučujeme se člověka narovinu zeptat. Zní to jednoduše, ale pro někoho to může být nesmírně těžké,“ říká psycholožka Julie Gábrišová, zástupkyně vedoucí Oddělení psychologických služeb Policie České republiky a koordinátorka Systému krizové intervence hlavního města Prahy, která byla přítomna zásahu v budově Filozofické fakulty UK. 

Co bylo vaším úkolem v inkriminovaném dni 21. prosince 2023?

Aktivovat tým Systému krizové intervence hl. m. Prahy a vyrazit na místo. Byli jsme žádáni naším operačním střediskem o pomoc evakuovaným a rovněž jsme se připravovali na pomoc všem dalším zasaženým osobám – zraněným a případným pozůstalým, protože už v tu dobu jsme měli informace, že při útoku pravděpodobně zemřeli lidé. Neméně důležitým úkolem také bylo zklidnit situaci na místě. Je známo, že při takovýchto událostech, které máme naštěstí natrénovány hlavně ze cvičení, jsou evakuovaní velmi často rozrušení, a to jak ze samotného nebezpečí, tak i z praktických věcí.

Potřebují například ujištění, že věci, které si nechali na místě, dostanou časem zpět. Snažíme se spojit s rodinami, aby jejich blízcí věděli, že jsou v bezpečí. Je to důležité i z preventivního hlediska, protože rodinní příslušníci pak nemají tendenci vyjíždět na místo zásahu. Samozřejmě také klidníme akutní psychické stavy. Zároveň jsme tam i pro policisty, protože i oni zažívají náročné situace a je potřeba hlídat, aby ti, kdo to potřebují, byli nějakým způsobem prvotně ošetřeni.

V čem byl zásah na místě jiný oproti modelovým situacím ze cvičení, která jste zmiňovala?

Rozdíl je například v tom, že cvičení končí ve chvíli, kdy je dopaden pachatel, evakuovaní projdou kontrolou osob a místo je označeno za bezpečné. Oproti tomu reálná situace pokračovala a dál se vyvíjela i po skončení zásahu. Typicky například účast na výsleších očitých svědků, oznamování nepříjemných zpráv a předávání osobních věcí pozůstalým. V tomto případě ovšem bylo vše o to náročnější kvůli velkému množství lidí, jichž se celá událost týkala. Teprve postupně jsme zjišťovali, v čem všem se situace od cvičení odlišuje a v čem můžeme mít jisté mezery.

O co šlo a jak jste se z nich poučili?

Jednalo se o spoustu drobností, které ovšem ve výsledku mohou celou záležitost výrazně ovlivnit. Dnes například víme, že jsme jako interventi zpočátku málo pracovali s tím, že evakuovaní jsou při podobných událostech otřeseni i z jednání samotné policie, která ve chvíli zásahu primárně řeší bezpečí osob na místě a nemá možnost vysvětlovat své postupy, protože něco jiného samozřejmě je, když vás policista v klidu požádá o občanku oproti tomu, než když vás vyvádí s rukama nad hlavou a někdy i zraněného z budovy...

Dále se nám také potvrdila nutnost zřízení takzvaného Asistenčního centra pomoci, s jehož aktivací se počítá při podobných intenzivních neočekávaných událostech. Měly by se do něj soustředit informace od integrovaného záchranného systému, poškozených, zasažených, blízkých nebo lidí, kteří hledají svého blízkého… V tomto centru by měl být přítomen odborný tým, který se potřebným věnuje, a především má k dispozici komplexní informace, které může předávat.

Naopak nás překvapila velká míra vzájemné spolupráce samotných zasažených, kteří se při evakuaci chovali ohleduplně, starali se o sebe navzájem. S tímto jsme také nepočítali a velmi to ulehčilo naši práci.

Co byste doporučila lidem, kteří přijdou do kontaktu s obětmi takovýchto činů?

Myslím, že to hodně lidí zná i ze svého běžného života, nejen z takto mimořádných událostí. Pokud se našemu blízkému či známému stane něco špatného, například mu někdo blízký zemře, často si pokládáme otázky, jak to téma otevřít, zda se máme začít chovat jinak. Máme o události mluvit? Být opatrní nebo ji vůbec nezmiňovat? Je to velmi individuální.

Doporučujeme se zasaženého člověka narovinu zeptat. A upozorňuji, může to být opravdu těžké. I když vypadá jednoduše přijít a říct: „Víš, já vůbec nevím, co mám dělat, co ti mám říct. Mám tě ráda, nechci se chovat úplně jinak, než dřív a nechci se chovat jako by se nic nestalo. Chci se Tě zeptat: Můžu ti nějak pomoct? Chceš o tom mluvit? Nebo si budeme povídat úplně o něčem jiném? “ Říkám to hodně jednoduše a asi tak, jak bych to říkala sama, protože je hodně důležité být autentický. Často si lidé podobné rady hledají na internetu, a i když existuje spousta kvalitních stránek pro pozůstalé a jejich blízké, jsou i stránky, kde se stále dočtete, jak konktrétně pomáhat, co přesně říkat, což ale ne vždy pomáhá. Nevíme, co konkrétnímu člověku pomůže. Něco si domýšlet jen na základě toho, že „jsem to četl na internetu“, „já jsem to měl takhle“ nebo „můj blízký to měl takhle“, není vhodné. Vždycky je lepší se zeptat a mluvit na rovinu.