„Jízda na elektrokole, to je euforie. Nevnímáte kočičí hlavy, chodce, obrubníky ani auta. Prostě šlápnete do pedálů a radujete se z rychlosti. Ale pozor. Lehkost, s jakou se najednou pohybujete po Praze, aniž byste se zadýchali a zapotili, může vyvolávat klamné pocity neohroženosti a svádět k riskování. Opatrnost je proto vždy na prvním místě,“ reportuje Jitka Jiřičková. Stejně jako ona, budou moci i další zaměstanci Univerzity Karlovy nejspíše od září jezdit po Praze na elektrokolech. Jízdu na novince si už mimo jiné vyzkoušeli prorektorka Radka Wildová z Pedagogické fakulty UK a prorektor Jan Royt z Filozofické fakulty UK.
S Jakubem Ditrichem z oslovené firmy Ekolo.cz jsme projeli trasy mezi fakultami Univerzity Karlovy, neboť právě k tomu mají elektrokola sloužit – rychle a ekologicky dopravit zaměstnance z jednoho univerzitního pracoviště na druhé. Elektrokola, jež byla k testování na UK dispozici, dosahovala maximální rychlosti okolo 24 km/h s výdrží baterie na dojezd až osmdesáti kilometrů (v pražském terénu).
Aby kolo fungovalo jako elektro a nikoli to klasické, je před jízdou nutné zapnout napájení elektrického systému – přepnout kolíbkové tlačítko, které se nachází vzadu na boku baterie, z polohy nula na jedničku. Dále aktivujete ovládací panel u řídítek (vypadá jako tachometr) a nastavíte si na něm „rychlost“ – takzvaný režim asistence motoru (od jedné do pěti).
Připravit, ke startu...
A jedeme. Prvním cílem naší okružní trasy s výjezdem z univerzitního rektorátu byla Právnická fakulta UK. Nabízelo se „střihnout“ to k ní pěší zónou přes Staroměstské náměstí, jenže to bychom se připravili o cenné zkušenosti z rušného silničního provozu, že. Jakub Ditrich proto zvolil náročnější variantu přes Revoluční třídu a podél Vltavy.
První nástrahu objevuji hned za Prašnou bránou, kde sice vede červeně značený jednosměrný pruh pro cyklisty, který je mi ovšem k ničemu, neboť my nemíříme na Příkopy, ale k řece. „Je to frmol, co,“ směje se můj průvodce, když se snažíme prokličkovat mezi turisty, taxíky a dalšími kolaři. Ve využívání kol jakožto dopravního prostředku je Praha stále daleko za západními metropolemi i například takovou Bratislavou. „Je to škoda, protože ve vlastnění kol je Česko naopak na špici. Na jednoho občana, včetně seniorů a kojenců, připadá průměrně 1,8 kola, což je evropský unikát, i ve srovnání s Nizozemskem,“ slyším. Cyklistika se na dopravě v Praze podílí maximálně třemi procenty, a i když kvůli koronaviru vzrostl počet cyklistů meziročně až o čtyřicet procent, stále se jedná o dopravní prostředek spíše pro odvážné.
„Tramvajové koleje přejíždějte vždy šikmo,“ předvádí mi Ditrich klikatou jízdu přes Náměstí Republiky, odkud se připojujeme k autům na Revoluční třídě, prosmýkneme se kolonou a zastavíme na předsunuté stopčáře před semafory. Zarazí mě, že na přechodu svítí vedle panáčků i piktogramy kol, přestože oficiální cyklotrasa vede po opačné straně silnice.
„No, až povede jednou i tady, semafor je připraven,“ směje se kolega. Coby zkušeného kolaře zvyklého denně jezdit z Černého Vola u Horoměřic až do pražské Krče jej už značky „odnikud nikam“ nevyvádějí z míry. S klidem tak projede přes přechod, přetne čtyřproudovou křižovatku a sjede dolů k Vltavě. Tady má cyklista konečně pocit, že město je tu pro něj. Uprostřed náplavky vede pěšina z hladkých dlaždic, takže mohu jet rychle bez obav, že vyklopím kabelku z nosiče. Upevněna v gumových popruzích se však ani nehne, přesto jsem měla na hrbolatém dláždění neustále tendenci se otáčet a kontrolovat ji. „Ač se to nabízí, ten pás z hladkých dlaždic tu není pro cyklisty. Zbyly z rekonstrukce Národního divadla, tak je dali sem,“ vyvede mě z omylu spolucestující.
Jízda mezi třemi fakultami
Pod Čechovým mostem sesedám z kola, chci si ho automaticky hodit přes rameno a vynést do schodů, jenže ouha! Zapomněla jsem, že rozdíl mezi elektrokolem a tím klasickým spočívá v baterii vážící až pět kilo. Pokračujeme tedy po náplavce dál až k Alšovu nábřeží a horem se vracíme k Právnické fakultě UK. Malá rada: Pakliže chcete v jakékoli budově UK zaparkovat kolo, hledejte bezbariérový vchod nebo vjezd pro auta. Místo pro parkování kol se na právech nachází ve dvoře, kam se dostanete vraty z ulice 17. listopadu. Stačí jen zazvonit na vrátnici. Stejně tak na Filozofické fakultě UK je vjezd zezadu z Valentinské (což nejspíše dobře zná známý cyklista a profesor Jan Royt z FF UK, jenž si elektrokolo už na rektorátu též vyzkoušel - na snímku u Karolina vpravo).
Vyrážíme na druhý břeh Vltavy. Dalším cílem je budova Matfyzu na Malostranském náměstí, kde jsme během chvilky, asi za pět minut. Jedeme oklikou kolem Senátu ČR, a ne Letenskou ulicí, abychom se vyhnuli dláždění a tramvajovým kolejím. Kvůli obrubníku zase nepřijíždíme ke vchodu na Matfyz nejkratší cestou přes Malostranské náměstí, ale po silnici vpravo. „Jsou to drobné vychytávky, které se vám po pár jízdách dostanou pod kůži,“ předvídá Jakub.
Do dvora MFF UK se opět dostaneme hladce, ale umístit docela těžké elektrokolo do vertikálních stojanů už tak snadné není. „Zapněte si asistenci chůze, pak vám půjde kolo nahoru do držáku snáz,“ zmiňuje Jakub Ditrich funkci, při níž se kolo pohybuje rychlostí čtyř až šesti km/h, a usnadňuje tak manipulaci s ním při chůzi. Ani s asistencí však nedokážu kolo zvednout do požadované výšky, natož se trefit do kolejnice... Vzdávám to – a zamykám kolo u zábradlí.
Pokračujeme dál, směr Pedagogická fakulta UK. Projíždíme Újezdem a já mám poprvé za celou dobu pocit ohrožení. Poskakuji totiž na hrbolatém dláždění a snažím se zorientovat v hustém provozu aut a tramvají – vyplatí se zde předjíždět? Podle řidiče za mnou, ano. Chci mu manévr co nejvíc usnadnit a lepím se k obrubníku. Konečně trocha prostoru, říkám si při pohledu na vzdalující se nárazník. Zato Jakub se nikam zatlačit nedá. Troubení jej nerozhodí; s autem v závěsu si to klidně dál šněruje přes koleje pěkně středem pruhu. Řidič musí počkat, protože kvůli protijedoucím autům a tramvajím nemá prostor, kde předjet.
„Často je silnice tak úzká, že při předjíždění musí řidič zajet do protijedoucího pruhu. A i když tam volno není, stejně se vás snaží předjet. Nutí vás jet co nejvíce ke krajnici, což je pro vás ovšem nebezpečné. Přece neskončíte ve škarpě nebo rozmáznutá o obrubník jen proto, abyste autu vyhověla! Kvůli své bezpečnosti byste naopak měla zabrat si pruh. To je vaše právo. Jenže k tomu chybí většině cyklistů dostatečné sebevědomí,“ vysvětluje Ditrich. Na Mostě Legií si to tedy vynahradím. S úsměvem a větrem v zádech jedu těch čtyři sta metrů maximální rychlostí 24 kilometrů za hodinu... A je to paráda.
Že nejde jen o můj pocit, ale že je jízda na elektrokole v pražském provozu efektivní a zábavná, mi záhy potvrzuje i prorektorka Univerzity Karlovy Radka Wildová. „Dodávka mi zablokovala auto. Můžete mi půjčit kolo? Potřebuji se co nejrychleji dostat na rektorát,“ žádá mne u fakulty. A tak měníme dopravní prostředky. Prorektorka v dlouhé sukni a podpatcích míří v Jakubově doprovodu z Pedagogické fakulty UK na Ovocný trh v sedle elektrokola, fotograf startuje její záhy odblokované auto a já si půjčuji jeho klasické kolo, se kterým dojedu do cíle ke Karolinu.
Nejspíše od září budou elektrokola k dispozici všem zaměstancům UK. Stačí se pak jen prokázat na vrátnici Karolina zaměstnaneckou kartičkou a zapsat do výpůjční knihy. Následně obdržíte bezpečnostní kód zámku a helmu. Kola budou zaparkována u nabíjecích stanic na dvoře rektorátu, odkud si je bude možné asi od devíti hodin ráno půjčit a do sedmi hodin večer vrátit. Nejenže na krátkých vzdálenostech mezi jednotlivými pracovišti ušetří moře času, ale navrch přidají ještě jednu neméně cennou komoditu – radost.
