Někdy je třeba inzulin aplikovat i během jízdy

Student Fakulty tělesné výchovy a sportu (FTVS UK) Václav Šňupárek si postupně plní sny o kariéře profesionálního cyklisty a nehodlá svůj rozlet brzdit ani překážkou v podobě cukrovky 1. typu. Rozhovor jsme uskutečnili na dálku, protože většinu času tráví na závodech a soustředěních v zahraničí.

V zimě jste na Kanárských ostrovech trénoval i po boku Romana Kreuzigera, nejlepšího českého cyklisty posledních let. Je právě on tím, ke komu vzhlížíte?

Samozřejmě ano. Jednoznačně patří mezi nejlepší české cyklisty, a možnost se s ním bavit a trénovat je skvělou možností načerpat informace z nejvyšších pater cyklistiky. Známe se ze Ski a Bike Centra Radotín a vyjížděk projektu “jeden a půl metru”, který má za cíl vylepšit vztahy mezi řidiči aut a cyklisty.

Před pár lety by se vám o něčem podobném asi nesnilo, věnoval jste se lyžování a závodil na horských kolech.

To máte pravdu, moje cesta do světa silniční cyklistiky nebyla úplně obvyklá. Nejde o to, že bych o takových věcech nesnil, ale vzhledem k tréninkovým podmínkám v minulosti ta pravděpodobnost byla malá. S cyklistikou (ve smyslu lítání s kamarády po sídlišti) jsem začínal jako malý, třeba v pěti, šesti letech. Prošel jsem ale různými sporty, v některých i na úrovni mládežnických reprezentací: orientační běh a jeho varianty na kole i lyžích, atletika, hokej, tenis a běžecké lyžování patřily mezi ty hlavní, kterým jsem se věnoval i deset let.

Na cyklistiku jsou však přeci jen v Česku lepší tréninkové podmínky. Pokud chcete závodit na lyžích, musíte bydlet na horách a ani to většinou nestačí, soustředění v zahraničí jsou nutností.

To ovšem platí i pro profesionální silniční cyklistiku, nebo ne?

Nakonec ano. Jezdit doma dlouhé tréninky v zimě v minusových teplotách není tak efektivní, proto se jezdí nejčastěji do Španělska najíždět kilometry.

Závodil jste na horských kolech, kdy jste se rozhodl „přesedlat“ na silnici?

Když jsem závodil na MTB, samozřejmě jsem měl i silniční kolo kvůli tréninku a také jsem na něm závodil, i když hlavně kratší silniční závody – kritéria. Prioritu ze silnice jsem udělal až následkem toho, že mi v srpnu 2017 diagnostikovali cukrovku I. typu.

Jak těžké pro vás bylo zjištění, že budete žít s diabetem?

Díky studiu fyzioterapie to pro mě velké překvapení nebylo. Celou sezónu jsem měl špatnou výkonnost a v několika týdnech před diagnózou jsem začal mít při závodech pravidelně obrovské křeče. K těmto symptomům se přidaly i ty klasické diabetické - polydipsie a polyurie, tedy až extrémní žízeň a s tím spojené časté močení, a to tak, že jsem se kvůli neustálému probouzení a vstávání ani nevyspal

Tyto symptomy jsem poznal, nechal si na v té době probíhající fyzioterapeutické praxi udělat rozbor krve a s výsledky jsem jel do Motola, kde mě další den přijali k plánované hospitalizaci – čtyři dny jsem strávil v nemocnici kvůli vyšetřením a nastavení prvního plánu terapie.

Věnujete se fyzicky velmi náročnému sportu, omezuje vás toto onemocnění?

Naopak mi sport a vysoký výdej energie s kontrolou diabetu velmi pomáhá, respektive musím zdůraznit důležitost pohybu pro mě, a diabetiky obecně. Naším úkolem je udržet hladinu glykémie v požadovaném rozmezí. Takže musíme přesně sledovat co a kdy jíme, a adekvátně aplikovat potřebné množství inzulinu. Zároveň u toho musíme brát v potaz tréninkovou zátěž ale třeba i počasí a teplotu venku. Mám senzor, který každých pět minut posílá informaci o hladině glykémie do mobilu nebo jiného zařízení. Díky tomu vím, jak se hladina glykémie vyvíjí a mám přesnější informace o tom, co se v mém těle děje.

Normálně se totiž měří glykémie z kapičky krve z prstu, ale je to nepraktické a zdlouhavé. A pokud bych se měl tímto způsobem měřit každých pět minut, tak bych asi potřeboval větší zásobu prstů než standardních deset (směje se).

Cyklistické závody, zvláště ty profesionální, trvají i několik hodin. Musel jste už řešit aplikaci inzulinu přímo při závodě?

Poprvé jsem použil inzulin během závodu v září na závodech UCI (Mezinárodní cyklistická unie, pozn. redakce) v Turecku. Závodili jsme v extrémních teplotách, a kvůli tomu jsem musel hladinu cukru snižovat i během závodu, abych se pohyboval v požadovaném rozmezí.

Mám inzulinové pero v kapse dresu, a píchnout si trochu inzulinu je otázka maximálně několika desítek vteřin. V závodě se v rychlostech 40-50 km/h často i oblékáte a jíte, takže to pro nás není zásadní problém dát na chvíli ruce z řídítek. Někteří týmoví kolegové nepoužívají pera/injekce, nýbrž mají pumpu, která jim inzulin aplikuje sama. Pro ně to je tak ještě snazší.

Čím naopak doplňujete energii, když máte hladinu glykémie nízkou?

Abych zamezil hypoglykémii například i během tréninku, mám s sebou vždy v kapse zásobu jídla i gelů s různými formami cukrů, které umí rychle pomoci. V běžných chvílích řeším hypoglykémii třeba ovocem, je to nejpřirozenější a nejzdravější cesta. Ale nepopírám, že nemám doma zásobu plechovek coly (smích).

Celý váš tým je složený z diabetiků, takže jste asi pod zvýšeným lékařským dohledem. A to nejspíše i ze strany oficiálních komisařů závodů.

Tým má samozřejmě špičkové zdravotnické zázemí a zajištění, takže jsme vlastně pod dvojí kontrolou. Od týmu i od mojí diabetoložky. Tým si dává velmi záležet na dodržování všech hygienických doporučení a zásad.

A co se týče inzulinu, tak má každý z nás terapeutickou výjimku na inzulin, která je schválená národními svazy i UCI. Inzulin si tak každý převážíme vlastní, a díky našim cílům jakožto cyklistů ani nemůžeme benefitovat z jeho potencionálních dopingových vlastností.

Příběh vaší cyklistické stáje Team Novo Nordisk je fascinující. Snaží se inspirovat a pomáhat všem, kdo se potýká s diabetem. A má obrovskou fanouškovskou základnu.

Tým má se závodníky s diabetem největší zkušenosti, a to i napříč dalšími sporty, jsme v této oblasti i částečně průkopníky. Myslím, že se dá tvrdit, že tým objektivně komunitě diabetiků pomáhá. Ať už jako inspirace, nebo i díky odborným publikacím vědecké části našeho týmu, které se objevují v renomovaných žurnálech.

Jak probíhala vaše cesta do tak slavného týmu?

Věděl jsem, že existuje profesionální tým, kde všichni závodníci mají diabetes 1. typu a závodí i na těch největších cyklistických závodech. Takže když mi cukrovku diagnostikovali, uvědomil jsem si, že je to pro mě paradoxně příležitost, jak se stát profesionálním cyklistou. A oslovil jsem je.

Během několika dnů se mi ozvala koordinátorka talentů s tím, abych jim měsíčně posílal tréninkové souhrny a výsledky v závodech. Na základě těchto informací mě dva roky po sobě pozvali na letní talentový kemp do USA, kde se nás sešlo asi pětadvacet z celého světa – do týmu pak pozvali dva.

Před prvním talentovým kempem, v posledním ročníku bakalářského studia na FTVS, jsem odjel na Erasmus do Belgie, protože Belgie je lídrem ve fyzioterapii a samozřejmě i v cyklistice, a chtěl jsem obě tyto možnosti využít.

Nakonec jste se jako první Čech dostal do Development týmu, předstupně elitního PRO týmu. Jaký byl váš první rok?

Delší, domácí část sezóny, se mi vůbec nevydařila a sledovat moje závodění muselo být skoro za trest. Ale když jsme se pak s celým týmem potkali v Turecku, rozjel jsem se, a celý zbytek programu podával dobré a hlavně spolehlivé výkony. Lídry byli dva kolegové, kteří se posunuli do PRO týmu, a my ostatní jsme pro ně pracovali. To znamenalo vozit vodu, sjíždět úniky, pracovat na větru nebo rozjíždět sprinty, vše podle momentální situace v závodě a naší taktiky.

Jaké cíle máte v této sezóně?

V minulé sezóně jsem odtrénoval nejvíce hodin i kilometrů a jsem zvědavý, jaký výkonnostní posun udělám. Zatím čísla vypadají velmi slibně, a rád bych v týmu zaujal pozici lídra, abych měl možnost dosáhnout na individuální výsledek, např. zisku UCI bodů. V uplynulé sezóně jsme viděli, že to možné je. 

Vzhledem k mému věku by bylo ideální posunout se letos do PRO týmu, přeci jen Development tým se soustředí na mladší jezdce. Ale vzhledem k tomu, že cukrovku mám krátce, „teprve“ tři roky, neměl jsem možnost růst pod týmovým dohledem. Navíc jsem si i vědom toho, že jsem v cyklistice neprošel mládežnickými kategoriemi a oproti soupeřům mi chybí nějaké té hodiny v sedle. Snažím se to ale tréninkovou pílí překonat.

Tým je hodně mezinárodní, jsou tam závodníci z USA, Evropy, Austrálie, i Asie. S kým si nejvíc rozumíte?

Cyklistický tým nemusí být vždy jako rodina a nemusíte si s každým kolegou rozumět, ovšem v závodě je hned poznat, když tým nefunguje a závodníci netahají za jeden provaz. Výkonnost pak samozřejmě trpí.

U nás to tak naštěstí není a nejvíc si asi rozumím s Nigelem De Sotou z USA a Polákem Przemkem Kotulskim. Zrovna s těmito kluky máme podobné zájmy i názory mimo cyklistiku a nejvíc jsme si sedli povahově.

Přes zimu míváte soustředění v teplejších zemích, a na kole tak trávíte spoustu času, kdy vlastně máte volno?

Závodí se od února do října, ale i ve zbylých měsících se jezdí profesionální závody, i když jich zdaleka není tolik. Takže závodit se dá vlastně pořád, záleží ale na týmu, jaké závody nám zařídí případně kam dostaneme pozvánky.

Offseason jsem měl tři týdny v listopadu, pak jsem měl jeden až dva týdny tréninku nijak neřízeného. To se můžeme věnovat i jiným sportům a trénink není nijak strukturovaný, hlavně aby nás to bavilo a máme si i psychicky od kola odpočinout. Od začátku prosince už se opět připravuji na další sezónu.

Čemu se věnujete, když nemusíte být na kole?

Když můžu nahradit trénink na kole jiným sportem, tak nejčastěji to je v zimě na běžkách, ale tolik příležitostí nedostávám, je to teď spíše ojedinělé. Poslední volno jsem využil na krátké výlety a blbnutí na horském kole v barevném spadaném listím a delší pěší výlety, například v Krkonoších. Na soustředění mívám s sebou knihy, a tak čas trávím čtením, nějakým kompenzačním cvičením, nebo klasicky na telefonu.

Jakými knihami vyplňujete svůj volný čas?

K Vánocům jsem dostal "Mise Afghánistán" od Tomáše Šebka, doktora, který absolvoval mimo jiné několik misí s Lékaři bez hranic. Přečetl jsem to jedním dechem, půlku v letadle a půlku hned další den, bavilo mě to. Často se tam situace opakují, ale celkový dojem je neuvěřitelný, doporučuji.

Druhá kniha je od Mariana Jelínka "Vnitřní svět vítězů", také dárek k Vánocům. To se nedá číst tak rychle, musím u toho mnohem víc přemýšlet (úsměv). Nejčastěji ale čtu originály anglických autorů, naposledy to bylo "1984" od Orwella, ale třeba vyberu i něco od Terryho Pratchetta, které jsem v mládí taky nepustil z ruky.

Mezi vaši četbu patří určitě i studijní skripta. Jak při sportu zvládáte i studium na FTVS?

Snažím se přípravu na novou sezónu se studiem úspěšně zkombinovat a nynější forma dálkového studia mi to poněkud usnadňuje. Jen začátek školního roku byl složitější, protože mě tým poslal na celý říjen závodit do USA a musel jsem řadu administrativních záležitostí řešit se studijním oddělením na dálku.

Už jste zmínil, že jste byl i na Erasmu v Belgii, jak dlouho jste tam působil?

Byl jsem dva měsíce na stáži v Dominiek Savio Instituut, kde jsem každý den trávil pětihodinovou praxi hlavně s dětmi s různými formami dětské mozkové obrny. Na základě získaných údajů jsem vypracoval bakalářskou práci na téma "Kazuistika pacienta s dětskou mozkovou obrnou", která byla myslím dost povedená.

Pracovat s dětmi s mozkovou obrnou asi nebylo jednoduché.

Nebylo, ale tento institut jsem si vybral záměrně. Praxe v klasických ortopedických ústavech jsem již absolvoval u nás, a naopak dětská mozková obrna a neurologie, to bylo pro mě něco mnohem více neznámého, a proto jsem se do toho pustil.

Dovedete si představit, že byste se tomuto věnoval i v budoucnu - po studiu nebo po sportovní kariéře?

Přiznám se, že asi ne. Myslím, že jako sportovec můžu více pomáhat jinde, kde využiji i své zkušenosti z vrcholového sportu. Určitě mi to ale rozšířilo obzory. S některými pacienty jsem udělal během těch dvou měsíců výrazný pokrok, ale bavilo by mě vymýšlet jiné terapie.