Na startu dokonale nalíčená. A pak se vrhne s kolem do bláta

Dvaadvacetiletá studentka třetího ročníku Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, Tereza Neumanová, je ženou kontrastů. Kolo je teď její život, ale jednou by chtěla učit. Miluje divokou jízdu v blátě, ale před každým závodem si pečlivě nanese make-up. Loňský rok hodnotí kvůli zdravotním problémům jako psychicky nejtěžší, přitom v něm získala dva tituly mistryně republiky v kategorii Elite - jak v hromadném závodě, tak časovce dvojic. A  v závodě Světového poháru v Novém městě na Moravě byla nejlepší v kategorii žen do 23 let.

Sportujete odmalička, vyzkoušela jste nejrůznější disciplíny. Proč jste si nakonec vybrala cyklistiku?

Naši mě hodně vedli k všestrannosti – plavání, gymnastika, atletika, hokej, tenis, balet, lyžování, rychlobruslení a cyklistika. Chodila jsem i na uměleckou školu – na malování a hudebku. Asi i díky tomu, že jsem v dětství dělala tolik věcí, se mi sport nikdy neomrzel. Cyklistika vzešla z rychlobruslení. Měla jsem ji jako doplňkový sport, a přestože jsem v ní závodila odmalička, toto byl pro mě takový zlomový bod. Na střední školu už jsem nastupovala s tím, že chci závodit na kole. Volila jsem mezi Jabloncem nad Nisou a Novým Městem na Moravě. Volba padla na Nové Město, a protože hodně cyklistek dělalo přes zimu jako doplňkový sport běžky, začala jsem se učit lyžovat.

Pustila jste se do nového sportu?

Ano, začátky byly kruté. Hned na podzim jsme odjeli na tři týdny na soustředění do Švédska, já brečela, protože všichni uměli běžkovat odmala, závodili, a já začínala. Je to technický sport, první půlrok byl pro mě asi největší škola života, protože jsem začala i bydlet sama. To pro mě byl v šestnácti trošku šok, ale přínosný.

Jak probíhala cesta nahoru, jakými závody jste začínala?

První, které si vybavuji, byl Pohár Drahanské vrchoviny. Šlo o několik závodů kousek za Brnem, což pro nás z Třebíče nebylo daleko. Tam jsme jezdili skoro každý druhý víkend, i se ségrami. Potom jsme začali s rodiči objíždět závody po celé republice a české poháry. Poprvé jsem za reprezentaci jela v juniorkách a od té doby reprezentuji každý rok. Jezdím také odmala na horských kolech-XCO, což je olympijská disciplína, potom jsem přidala ještě sprinty-XCE, které nyní kombinuji i s maratony-XCM. Snažím se jezdit také závody na silnici, i když jich bohužel není tolik, kolik bych si přála. S dráhou, na níž jsem strávila od žáků spoustu let, jsem už skončila a využívám ji spíše k trénování přes zimu.

Jaké období pro vás bylo nejtěžší?

Asi minulý rok, kdy jsem měla zdravotní problémy – zánět močového měchýře způsobený špatným nastavením posedu na časovkářském speciálu. Neměli jsme tato kola během roku volně k dispozici na tréninky, dostala jsem ho až pár dnů před závodem, takže jsem na ně nebyla zvyklá. Šlo o můj první nucený zdravotní výpadek uprostřed sezony, navíc jsem přišla o velké závody zrovna ve chvíli, kdy jsem se cítila ve formě. Letos se mi zase „povedlo“ zlomit si hned třetí víkend okostici v lokti, když mě sestřelil jiný závodník.

Poučila jste se?

Snažím se nad riziky úrazu nepřemýšlet a nepřivolávat si je. Nechodím ale do vyloženě nebezpečných situací, jsem ráda, když se na kole v technice i celkově cítím jistě.

Když se vám nedaří, co vás žene dál a brání vám s kolem seknout?

Pokud jednou vyhrajete, už si ten pocit pamatujete navždy a chcete si ho zase zopakovat. To je pro mě asi největší motivace.

Jste nervák?

Před každým závodem jsem nervózní. Ale už jsem si na ten pocit tak zvykla, že vnímám jako špatné, když nervózní nejsem. Je to pro mě známka soustředěnosti.

Kdy jste se cítila při závodech nejlépe?

Zní to možná zvláštně, ale právě zase minulý rok. Neměla jsem žádná očekávání a skoro víkend co víkend jsem byla překvapená, jak mi to jde. Vrcholem byl titul mistryně republiky v kategorii elite na silnici.

Jde vám skloubit školu a sport?

První ročník byl trošku zmatený, než jsem zjistila, co a jak funguje. Snažím se hodně látky vnímat už ve škole, když tam jsem, a zbytek se samozřejmě učím večer před zkouškou. Jsem teď ve třetím ročníku bakalářského programu, ale státnice letos nezvládnu. Mám radost, že se mi povedlo najít rovnováhu mezi školou a sportem. I když to jde možná pomaleji, jde to!

Studujete Pedagogickou fakultu. Chtěla byste jednou skutečně učit?

Ano. Vím, že by mě to bavilo, a myslím, že k tomu mám vlohy. Po maturitě jsem chtěla jít dál studovat, ale sport je pro mě na prvním místě, takže jsem hledala a poptávala se ostatních sportovců, kam by mi doporučili jít. Na „peďáku“ mám individuální studijní plán, vyjdou mi vstříc, i když jsem třeba tři týdny na závodech. Za celé dva roky jsem zde neměla jediný problém. Studuji obor základy společenských věd a tělocvik, což je skvělé, protože mám vlastně jen půlku předmětů teoretickou – tělocvik je spíš praktický. Navíc je pro mě škola i trochu relax, odpočinu si od tréninkové a závodní rutiny a dozvím se něco nového.

Co jste dělala v první koronavlně?

Bylo to pro mě psychicky náročné především na začátku nouzového stavu. Pak už se zase začaly plánovat závody a bylo hned veseleji. Náš sport měl štěstí, že se začalo jezdit poměrně brzy a trénovat se dalo individuálně neustále. Ale bez diváků to bylo takové nijaké. Dodávají energii. Když se daří, ženou vás dál. Když to jde ztuha, nenechají vás na trati samotnou.

Jak teď vypadá váš běžný týden?

Poslední měsíc jsem byla na závodech v zahraničí. Byl to dost náročný konec sezóny MS na silnici v Imole, pak dva Světové poháry v olympijském Cross-Country a pak ve stejné disciplíně MS v Leogangu a ME v Mt. Tamaro. Nyní nám už sezóna skončila, ale vracet se domů zatím nehodlám. Řeším, co bude příští rok, a za pár týdnů se zase pomalu vrátím k tréninkům. Přes zimu jimi trávím 20 až 25 hodin týdně. Každý den něco – lyže, běžky, posilovna. Ráda bych také v rámci přípravy vycestovala někam do tepla, ale uvidím, co bude reálné.

Jste úspěšná nejen v sedle, ale i na sociálních sítích, kde máte přes pět tisíc sledujících. Děláte to čistě pro radost, nebo je zatím marketingový kalkul?

Tak půl na půl… Sociální sítě jsou dnes skutečně podstatným nástrojem reklamy a budování značky. Ale baví mě a aktivní na nich jsem tak, jak se mi zrovna chce. Samozřejmě, když se mi závod nepovede a nemám náladu, i tak o sobě musím dát vědět. To k tomu patří. Nemám ráda, když se člověk hlásí jen s úspěchy.

Z fotek mi připadáte jako žena kontrastů – dřete na kole, v blátě a potu, ale před startem vám to vždycky sluší.

Máte pravdu, ráda vypadám vedle kluků z týmu, s nimiž mám stejný dres, víc žensky. Není závod, kde bych nebyla namalovaná. Udělat si pěkný make-up je pro mě takový rituál a možná je pak na mě i hezčí pohled.