Bílková: Rány na Ukrajině se budou hojit desítky let

Vedle tisíců mrtvých a zraněných jsou to miliony lidí na útěku, paralyzované hospodářství, zničená infrastruktura, nefungující zdravotnictví, zavřené nebo rozbombardované školy, poškozené životní prostředí… Válka, kterou před více než rokem na Ukrajině rozpoutalo Rusko, nedozírným způsobem zasáhla zemi a bude trvat generace, než budou tyto škody napraveny. Upozorňuje na to profesorka Veronika Bílková z Právnické fakulty UK, která se zabývá válečným právem i právy lidskými. Na válkou zasaženou Ukrajinu se dostala jako členka zvláštní mise Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).

V polovině loňského roku jste se stala vůbec první profesorkou v oboru mezinárodního práva v České republice. Čím si vysvětlujete, že dlouho na tento titul žádná akademička nedosáhla? Je snad mezinárodní právo světem mužů?

Mezinárodní právo veřejné je v dnešní době poměrně inkluzivní disciplína, nevidím tam jasnou dominanci mužů či žen. Hodně záleží na konkrétní oblasti – třeba právu lidských práv se často věnují ženy, naopak v oblasti mezinárodního investičního práva bývá více mužů, nikde ale není zjevná disproporce. To platí, ač to možná někoho překvapí, i pro oblast mezinárodního humanitárního práva, takzvaně válečného práva. Spíše je to tak, že čím výše či dále se v oboru dostanete, tím méně žen tam bývá. Zatímco v základním magisterském studiu je parita s lehkou dominancí studentek, v doktorském studiu se poměr obrací a na úrovni docentské či profesorské je dominance mužů už poměrně zjevná. Jedním z důvodů je to, že kritéria pro habilitační a profesorské řízení tradičně počítají s nepřerušovanou kariérou, kterou ovšem ženy z důvodů mateřství mnohdy nemají. Ženy tak akademickou drahou postupují pomaleji, a ne nutně se dostanou až na její konec.

Už v rámci diplomové, potažmo dizertační práce jste se věnovala problematice mezinárodního humanitárního práva ve vnitrostátních ozbrojených konfliktech. V úvodu dizertace z roku 2006 upozorňujete, jak to tehdy bylo v českém prostředí nové a opomíjené téma. Jak moc se toto právo proměňuje s novými typy konfliktů?

Základy současného mezinárodního humanitárního práva byly položeny ve druhé polovině 19. století. Tehdy zavedené základní principy, jako je princip rozlišování mezi civilisty a kombatanty, zásada proporcionality, která určuje míru dovolených vedlejších ztrát, nebo zákaz určitých typů zbraní, se od té doby nijak radikálně nezměnily. Co se však změnilo, je podoba konfliktů samotných. K původním mezistátním střetům přibyly vnitrostátní ozbrojené konflikty. Války se navíc rozšířily do nových prostředí: kromě klasické pozemní a námořní války známe válku leteckou a nově se mluví rovněž o válce v kyberprostoru. Změnily se technologie, objevily se nové zbraně, třeba zbraně jaderné či automatické, které umožňují, že člověk nacházející se na jednom konci světa je schopen zabít někoho na jeho opačném konci. Na všechny takové změny a posuny musí mezinárodní humanitární právo reagovat.

Veronika Bílková v rámci mise OBSE vyjela i do Buči.

Jak moc jej promění současná válka na Ukrajině? Mohou jako její následek vzniknout i nové instituce jako Mezinárodní trestní soud po střetech v devadesátých letech? Činy spáchané během válek v zemích bývalé Jugoslávie či během genocidy ve Rwandě posuzovaly tribunály ustavené ad hoc, OSN v té době neměla stálý soudní dvůr.

Na hodnocení je zatím brzy. Po období devadesátých let a prvních dvaceti let nového století, kdy byly války primárně asymetrické a velice často vnitrostátní – většinou v nich stál stát vůči nestátnímu aktérovi (povstalecké nebo teroristické skupině), je válka na Ukrajině návratem ke klasickému mezistátnímu střetu, kdy dva státy bojují proti sobě v zásadě konvenčními prostředky. Nastavené principy platí, i když se objevují některé nové aspekty, jako jsou určité typy zbraní nebo obrovský význam informací a využití sociálních sítí. Osobně věřím, že by válka na Ukrajině mohla sehrát ve vývoji tohoto práva pozitivní roli tím, že by napomohla doformování pravidel, jež byla léta sporná a k nimž se nehlásily ani státy EU. V kontextu války na Ukrajině ovšem tyto státy dávají najevo, že daná pravidla považují za platná.

Která konkrétně?

Kupříkladu pravidla, která se týkají ochrany některých objektů, jako jsou jaderné elektrárny. Dnes je úprava nastavena relativně mírně. Například boj v blízkosti jaderné elektrárny mezinárodní humanitární právo umožňuje, pokud ale nedojde k vážnému riziku uvolnění nebezpečných sil a zásahu civilního obyvatelstva. Nedávné boje v blízkosti Záporožské jaderné elektrárny tato pravidla nutně neporušovaly, přesto vyvolaly velkou kritiku, což nasvědčuje tomu, že by se standard ochrany podobných zařízení mohl zvyšovat.

To samé se týká používání některých typů zbraní, jako je kazetová munice. Rusko ani Ukrajina nejsou smluvní stranou Úmluvy o zákazu kazetové munice z roku 2008, přesto používání této munice ze strany Ruské federace budí samo o sobě velké výhrady. I zde se standard podle všeho postupně zvyšuje. Je tu tedy určitá naděje, že válka na Ukrajině v konečném efektu povede k posílení úpravy mezinárodního humanitárního práva. Je těžko představitelné, že by stejné státy, které dnes za určité jednání kritizují Rusko, mohly stejné jednání schvalovat v případě, kdy se jej dopustí jiný stát. Kritikou Ruska si tak státy svazují ruce do budoucna, což je ale nepochybně pozitivní.

Dění na Ukrajině sledujete dlouho. Kdy se vaše pozornost obrátila k východní Evropě?

Na Filozofické fakultě UK jsem se zabývala Běloruskem a jeho politickým systémem. Vždy mě také zajímala Ruská federace a Ukrajina. Podrobněji jsem se právním prostředím na Ukrajině i v Ruské federaci začala zabývat díky působení v Evropské komisi pro demokracii prostřednictvím práva Rady Evropy, v takzvaně Benátské komisi.

S profesory Wolfgangem Benedekem a Marcem Sassòlim jste byli jako členové expertní mise OBSE autory vůbec první mezinárodní nezávislé analýzy o tom, co se loni v únoru a v březnu na Ukrajině dělo. Během května a června jste s kolegyněmi Laurou Guercio a Vasilkou Sancin připravily další zprávu pro OBSE. Jaká byla vaše poznání?

Obě zprávy vznikly v rámci takzvaně Moskevského mechanismu OBSE. První pokrývá období od počátku války, tedy od 24. února do 1. dubna. Druhá pak období od 1. dubna do 25. června. Zjištění byla vcelku nepřekvapivá. Potvrdilo se, že na Ukrajině dochází k porušování lidských práv a mezinárodního humanitárního práva a že jsou indicie o páchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, a to především ze strany Ruské federace. K největším porušením dochází v oblastech, které se dostaly pod přímou okupaci Ruské federace. Ve zprávách jsme se nezaměřovali jen na to, kolik lidí bylo zraněno a zabito či kolik objektů zničeno. Sledovali jsme i dlouhodobější škody, které válka páchá. Děti nemůžou chodit do škol, nefungují nemocnice ani sociální systém, je poškozováno životní prostředí. Tyto škody jsou možná méně viditelné, ale z dlouhodobého hlediska ukrajinskou společnost zatíží stejně zásadně jako přímé ztráty. Když děti dlouhou dobu nechodí do školy, několik milionů lidí uteče do zahraničí, další miliony se přesunou v rámci země, nefunguje zdravotnictví a je vážně poškozené životní prostředí, vzniknou tím škody, jejichž náprava může trvat desítky let.

Válkou zasažený dům v Hostomelu.

V rámci přípravy zprávy OBSE jste se dostala na Ukrajinu. Kdy a kde jste byla?

Je důležité zdůraznit, že Moskevský mechanismus má být pružný a přinést členským státům OBSE informace o tom, co se v místě děje v co nejkratší době, proto mají experti na vypracování zprávy vždy pouhé tři týdny. To neposkytuje mnoho času k návštěvě cílové země. Během přípravy první zprávy nebyla návštěva z bezpečnostních důvodů možná vůbec, během přípravy zprávy druhé jsme s italskou kolegyní a našimi průvodci navštívili Kyjev a místa v okolí, kde se staly některé z hlavních krutostí: konkrétně Buču, Irpiň a Hostomel. Setkali jsme se se svědky událostí, s obětmi války, ale i s lidmi ze státní správy a z nevládních organizací. V posledních letech jsem jezdila do Kyjeva pravidelně v rámci misí Benátské komise, bylo proto pro mě zajímavé vidět, jak se tato místa s příchodem války změnila. Před vypuknutím války byl Kyjev klasickým evropským městem, kde se žije dnem i nocí, kde jsou otevřené obchody, kde lidé chodí po ulicích, baví se, prostě žijí normálním životem. V době naší návštěvy to bylo město ve válečném stavu. První věc, kterou vám ukážou, když přijedete do hotelu, je kryt. Na mobil vám několikrát za den přijde zpráva, že hrozí letecký útok. Stále houkají sirény. Poměrně hodně lidí chodí ve vojenském oblečení. Výrazně ubylo cizinců, takže budíte větší pozornost než dříve. Všude jsou nachystané zátarasy, aby je bylo možné v případě, že se bude něco dít, ihned použít. Byli jsme v Kyjevě na konci června, což bylo období relativního uvolnění, dnes je situace nepochybně ještě mnohem vážnější.

Mluvila jste o zločinech proti lidskosti a o válečných zločinech. Je reálné, že budou pachatelé těchto činů postavení před některý z vnitrostátních soudů anebo před Mezinárodní trestní soud?

Trestněprávní řízení už probíhají. Na národní úrovni se tak nejaktivněji děje pochopitelně na Ukrajině, kde už před letními prázdninami padly první rozsudky. Obdobně probíhají trestněprávní řízení u Mezinárodního trestního soudu. Často dostáváme otázky, do jaké míry se řízení dotknou nejvyšších představitelů Ruské federace. Záleží to na vývoji. Pokud by bylo Rusko poraženo anebo by padla politická garnitura, je možnost stíhání výrazně větší, než když tito lidé zůstanou u moci.

Troufáte si jakožto znalkyně prostředí odhadovat, jak se bude konflikt vyvíjet dál?

Netroufám. Nejsem vojenská analytička. Ve hře je řada neznámých, ať už jde o situaci na bojišti, nebo politický a ekonomický vývoj v Ruské federaci, na Ukrajině a v dalších zemích. Pokud by byly nasazené ty nejradikálnější prostředky, může válka skončit velice rychle… Fronta se ovšem nyní nijak zásadně nehýbe. Zdá se, že válčící strany uvízly v patu. Ukrajina i Ruská federace signalizují určitou ochotu k jednání a snaží se před ním nastavit co nejvýhodnější podmínky. Jednání však musí vyústit v kompromis, jinak je to jednostranný diktát. Ani jedna strana přitom momentálně není ochotná ani schopná po měsících bojů a ztrát ustupovat z pozic, které zastávají. Konec konfliktu je tak bohužel stále v nedohlednu.