Expert: Putina před soudem chrání nejen imunita

„V současné době není efektivní cesta, jak za zločin agrese dostat ruského prezidenta Vladimira Putina před Mezinárodní trestní soud,“ říká v rozhovoru pro Forum doktor Milan Lipovský z Katedry mezinárodního práva Právnické fakulty UK. Zabraňuje tomu rozsah soudní jurisdikce. V případě vnitrostátních soudů pak zase imunity, kterými jako nejvyšší představitel státu disponuje.

Budova Mezinárodního trestního soudu v Haagu.

.

Jaké mezinárodní úmluvy porušila Ruská federace tím, že ve čtvrtek 24. února vojensky vstoupila na území Ukrajiny?

Chartu OSN, která naprosto jednoznačně zakazuje použití síly. Není nic základnějšího pro mezinárodní právo, než je právě to, co článek 2 Charty OSN popisuje, a mezi tyto záležitosti patři v odstavci 4 právě zákaz použití síly. Od vstupu koalice amerických a britských vojsk do Iráku v roce 2003 (v koalici měly symbolické zastoupení i další státy) jsme nebyli svědky tak očividného porušení tohoto zákazu.

Součástí normy jsou dvě výjimky – právo na sebeobranu a zmocnění Radou bezpečnosti OSN. U sebeobrany by nedávalo smysl, aby jeden stát použil sílu v rozporu s mezinárodním právem a druhý se mu nesměl bránit. To na Ukrajině ale Ruská federace opravdu neaplikuje, to by musela Ukrajina vůči Ruské federaci provést takzvaný ozbrojený útok, což neudělala.

Kromě zmocnění Radou bezpečnosti, ke kterému také nedošlo, by ještě bylo možné vyhnout se porušení zákazu použití síly při vstupu na cizí území tak, že by druhý stát dal souhlas se vstupem cizích vojsk na své území. Ani k tomu ale v případě Ukrajiny nedošlo.

Vycházím jen z novinových článků, ale jestli je pravda, že v reakci na vyjádření zájmu Finska a Švédska o vstup do NATO zareagovalo Rusko ústy některých svých představitelů, že by tyto státy následně nesly politické i vojenské důsledky, pak došlo k dalšímu porušení tohoto zákazu. Protože Charta OSN hovoří nejen o zákazu použití síly, ale i o zákazu hrozby silou.

Má Ruská federace vůbec nějakou oporu v mezinárodním právu v tom, co nyní na Ukrajině koná?

Ne. V souvislosti se zapojením NATO do bojů v Kosovu a s invazí do Iráku v roce 2003 se začal objevovat termín „humanitární intervence“. Uvažovalo se o tom, že by se do výkladu zákazu použití síly vložila další výjimka, která by se uplatňovala v případě, že je zablokovaná Rada bezpečnosti OSN kvůli právu veta a na území státu, vůči němuž by síla byla použita, probíhá tak závažné porušování mezinárodního práva, že je třeba jej zastavit. Nakonec se to ale neprosadilo, mimo jiné proto, že se celý koncept zdiskreditoval. Rusko se údajně ospravedlňuje prohlášením, že se Ukrajina dopouštěla genocidy na Donbasu. Ani to ale není ospravedlnění použití síly, i kdyby to byla pravda, o čemž mám silné pochybnosti.

Ukrajina podala žalobu na Ruskou federaci u Mezinárodního soudního dvora v Haagu kvůli nařčení z toho, že páchá genocidu. Jakou roli to hraje v současné situaci?

Budova Mezinárodního soudního dvora.

K Mezinárodnímu soudnímu dvoru je možné podat stížnost v mezistátních sporech jenom tehdy, když s tím obě strany souhlasí. Ani Rusko, ani Ukrajina ale obecný souhlas s jurisdikcí Mezinárodního soudního dvora nedaly. Kdyby to udělaly, Ukrajina by mohla Rusko žalovat například za agresi. Ukrajina tedy hledá jiné cesty.

Jak Ukrajina, tak Rusko přijaly Úmluvu o zabránění a trestání zločinu genocida, na základě kompromisní doložky v této umluvě se tím proto na popud Ukrajiny může Mezinárodní soudní dvůr zabývat. Ukrajina už před tím podala stížnost také na základě Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace, což také mohla učinit. Na úrovni soudního řešení sporu Ukrajina nemá jiné možnosti.

Může sama Ukrajina či jiné státy hnát k odpovědnosti přímo představitele Ruské federace za porušení mezinárodního práva?

I jednotlivce je možné stíhat za porušení mezinárodního práva ve vymezených kategoriích, jimiž jsou genocida, válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a zločin agrese (v původní typologii označené jako zločiny proti míru). Jeden akt může vést k odpovědnosti jak státní, tak individuální. Individuální odpovědností se zabývá nikoliv Mezinárodní soudní dvůr, ale Mezinárodní trestní soud, který sídlí také v Haagu. I zde ale platí, že státy, na jejichž území došlo k porušení mezinárodního práva nebo jejichž občané se údajně dopustili zločinu podle mezinárodního práva, musejí udělit soudu jurisdikci případ posuzovat, a to přistoupením k Římskému statutu Mezinárodního trestního soudu. Ani Ukrajina, ani Rusko to neudělaly.

I nesmluvní stát ale může založit jurisdikci nad genocidou, válečnými zločiny a zločiny proti lidskosti, což v omezeném rozsahu Ukrajina udělala. Pokud jde o tyto kategorie, soud může konat. U válečných zločinů a zločinů proti lidskosti je ale velmi těžké dovodit odpovědnost nejvyšších představitelů státu. Sice existuje odpovědnost nadřízeného, neplatí ale, že by vrchní velitel byl odpovědný za všechno, co se stane ve struktuře státu bez jakýchkoliv podmínek. Pokud jde o běžné vojáky, tedy ty, co jsou takzvaně v poli, Mezinárodní trestní soud nad nimi má jurisdikci a může je stíhat, protože stačí, že jurisdikci přijala Ukrajina bez ohledu na to, že Rusko není smluvní stát.

Pro zločin agrese, tedy protiprávního použití síly, ale Mezinárodní trestní soud jurisdikci v případě Ukrajiny a Ruska nemá. Byla by cesta, jak ji založit, ale rozhodnout by o tom musela Rada bezpečnosti OSN, která může dokonce založit i vlastní tribunál, a proto dokáže i rozšířit jurisdikci nad nesmluvními stranami Římského statutu. Jenže Rusko má v Radě bezpečnosti právo veta. I kdyby ho neuplatnilo, pochybuji, že by to nezablokovala například Čína.

Kdyby se v budoucnu změnil v Rusku režim, Vladimir Putin by přestal být prezidentem a nová vláda by byla ochotná jurisdikci rozšířit, byla by situace jiná. Avšak do té doby je stíhání před Mezinárodním trestním soudem nepravděpodobné kvůli rozsahu jurisdikce, před cizími vnitrostátními soudy kvůli imunitě hlavy státu je stíhání úplně nemožné. I to by se však změnilo, pokud by přestal být prezidentem. Vladimiru Putinovi by „zbyly“ funkční imunity, které nechrání před stíháním pro zločiny podle mezinárodního práva ani před Mezinárodním trestním soudem ani před cizími vnitrostátními soudy.

Vladimira Putina před stíháním chrání nejen prezidentské imunity.

Má OSN nějaké nástroje, které může uplatnit vůči Ruské federaci, vzhledem k tomu, že Rusko je stálým členem Rady bezpečnosti OSN, a může tedy rozhodování rady na základě svých pravomocí blokovat?

Valné shromáždění OSN vydalo rezoluci, ve které jednání Ruské federace na Ukrajině odsoudilo. Lidskoprávní orgány, které mají jurisdikci nad tím, co se děje na území Ruska nebo Ukrajiny, můžou vydávat svoje stanoviska. Všechny tyto mechanismy fungují.

Pokud jde o specifické řešení použití síly, k tomu je Rada bezpečnosti OSN. A tam má Rusko právo veta, takže vše může zablokovat, což je důvod, proč bývá mezinárodní právo označováno někdy jako bezzubé. Mezinárodní mír a bezpečnost jsou oblasti, jejichž vymahatelnost nebyla nikdy snadná. Vždy mohl jednání někdo ze stálých členů zablokovat v Radě bezpečnosti OSN, nebo jsme dokonce nic jako Radu bezpečnosti ani neměli.

Vím, že to bude znít velmi cynicky, ale jakkoliv je současný systém špatný, tak je pořád to nejlepší, co jsme kdy měli. Kdyby Rada bezpečnosti OSN neexistovala, nezmocnilo se použití síly proti Severní Koreji v roce 1950 nebo k zastavení Saddáma Husajna na začátku 90. let. Není to dobré ve všem, ale bez toho bychom měli anarchii.

Není to poprvé, co právo veta stálých členů Rady bezpečnosti OSN vede řešení problémů do slepých uliček. Uvažovalo se v minulosti o změně tohoto pravidla?

Téma reformy OSN se objevuje opakovaně. Problém je v tom, že čím více je smluvních stran, tím těžší je dosáhnout kompromisu. Opravdu dlouho se debatuje o Radě bezpečnosti OSN, a to nejen z důvodu práva veta, ale i kvůli jejímu složení, které odpovídá konci druhé světové války (tvoří ji tzv. vítězné mocnosti – Čína, Francie, Rusko – původně SSSR, USA a Velká Británie). K tomu, aby se zreformovala Rada bezpečnosti, by museli všichni stálí členové dát souhlas. Proto je OSN v tomto směru vnímaná jako nereformovatelná. Vznikala s představou, že tyto státy budou vzájemně se vyvažujícími garanty míru. Tato naivní představa vydržela asi půl roku.

Je tedy vůbec něco, co mezinárodní společenství může v současném stavu dělat?

Neustále se mluví o sankcích, ale to je velmi všeobjímající pojem. Kromě podpory Ukrajiny (hmotné i jiné) je zcela v souladu s mezinárodním právem přijmout tzv. protiopatření. To je jednání, které porušuje práva zacíleného státu, ale není to porušením mezinárodního práva, protože se jedná o reakci na předchozí porušení právě tím zacíleným státem. Může být různé – ekonomické, právní atd. A koneckonců státy k nim přistoupily. Protiopatření ale nesmí překročit zákaz použití síly.

Pokud by chtěly použít sílu, je tu další cesta. Ukrajina má právo na sebeobranu a stejně tak má právo požádat o pomoc další státy. Ty pak v reakci na tuto žádost mohou jednat v tzv. kolektivní sebeobraně právě v její prospěch a použít i vlastní sílu proti agresorovi. Otázkou ale je, zda by byly ochotné to udělat, když by to reálně znamenalo jaderný konflikt.