Historici: Napětí ve světě se stupňuje. Ukrajinou to neskončí

Násilí v ukrajinské Buče vůči civilistům nevybuchlo z ničeho nic. Aby se něco takového mohlo stát, musí být splněna řada podmínek. Zdůrazňují to historici Fakulty sociálních věd UK docenti Ota Konrád a Rudolf Kučera. Interpretovat současné události jim umožnil jejich výzkum, který se zabýval násilím v zázemí za první světové války a po jejím skončení. Výsledky představují v publikaci Cesty z apokalypsy, která před třemi roky získala nominaci na Magnesiu Literu a nyní vyšla v anglickém překladu v prestižním britském nakladatelství Oxford University Press.

Tragickým symbolem války na Ukrajině se stala města Buča a Irpiň (na snímku) na předměstí Kyjeva (kibri_ho/Shutterstock). 

Když před deseti lety začali přemýšlet o výzkumu násilí v zázemí za první světové války a těsně po jejím skončení, ani jeden z nich neočekával, jak moc téma získá na aktuálnosti v souvislosti s tím, jak poroste mezinárodní napětí. Ve své obsáhlé publikaci, která díky výzkumu vznikla, se při tom zabývají událostmi sto let starými, individuálním násilím v zázemí na příkladu vražd, a také kolektivním násilím reprezentovaným především nejrůznějšími výbuchy nespokojenosti v souvislosti s válečným strádáním a komplikovanou poválečnou obnovou. Regionálně se zaměřili na oblasti budoucího Československa jako vítězného státu, Rakouska jako státu poraženého a jižních Tyrol jako německy hovořícího regionu, který se však po válce stal součástí vítězné Itálie. Právě pohled na to, co se dělo v tzv. vítězných versus poražených státech a pak v oblastech, které stály na pomezí, v tehdejší historiografii chyběl. Proto se také dostalo jejich práci mimořádného ohlasu i v zahraničí.

Jednalo se při tom o mravenčí a až detektivní práci. Vědci prostudovali obrovské množství materiálu uloženého v českých, rakouských a jihotyrolských archivech. Zabývali se dobovým tiskem, policejními zprávami, soudními spisy, hlášeními různých úřadů a četnictva, osobními zápisy a deníky. Pracovali s dobovou kriminologickou a psychiatrickou literaturou i s beletrií. Cílem bylo zachytit celou mentalitu tehdejší společnosti.

Jejich práce byla časově velmi náročná a vydání knihy v anglickém překladu v Oxford University Press se mohlo uskutečnit až několik let po ukončení původního projektu Grantové agentury ČR, která výzkum finančně podpořila. Jak si posteskl Ota Konrád, ukazuje to, že pro publikaci výsledků humanitních věd v mezinárodně uznávaných nakladatelstvích je tříleté nebo čtyřleté grantové nastavení nedostačující.

Jakkoliv se může zdát, že jejich téma bylo čistě historické, už během práce na něm a pak především s vypuknutím války na Ukrajině letos v únoru, se ukázalo, že jejich zjištění pomáhají s porozuměním a interpretací i současných událostí. Díky nim lze také předpokládat budoucí vývoj nebo možná ohniska vzniku násilí. A i když vědci zdůrazňují, že historie se neopakuje, Otu Konráda (dále OK) i Rudolfa Kučeru (dále RK) šokovalo, jak současné události připomínají to, co se dělo v době první světové války.

Univerzitní centrum excelence VITRI (The Center for the Transdisciplinary Research of Violence, Trauma and Justice), kterého je docent Ota Konrád členem, má v záhlaví citát George Orwella, který říká, že pokud nenávidíte násilí a nevěříte politice, musíte se uchýlit ke vzdělání. Je to tak, nenávidíte násilí a nevěříte ani politice?

OK: Násilí samozřejmě nenávidíme. S politikou je to ale složitější. Já si naopak myslím, že politika je jedním z prostředků, jak je násilí možné zabránit. V řadě případů, které jsme zkoumali i my, a dnes je to vidět také na Ukrajině, politika může násilí rozpoutat, může ale také nastavit takové podmínky ve společnosti, aby k násilí nedocházelo nebo jen v co nejmenší míře.

RK: Nejsem sice členem centra, souhlasím ale s tím, co říkal Ota. Naše kniha to ukazuje. Zkoumali jsme formování politických aren po první světové válce v různých teritoriích střední Evropy. Ukazujeme, jak která politická konstelace přispěla k tomu, aby se násilí šířilo, nebo naopak jeho šíření omezila. Není to ani tak politika jako celek, která by stimulovala násilí, ale jsou to spíš některé její podoby.

Budova lycea po zásahu ruskou raketou v ukrajinském městě Vasylkiv (foto: Drop of Light/Shutterstock).

Otevřela válka na Ukrajině nová témata pro váš výzkum?

OK: Šokovalo mě, jak se to, co jsem znal z literatury nebo z archivních pramenů, opakuje. Samozřejmě v trochu jiném kontextu, také od první světové války uplynulo už sto let. Mechanismy a dynamika konkrétní situace je nicméně i přesto velice podobná tomu, co jsme sledovali v případě poválečné doby v prostoru střední a východní Evropy. Historické paralely a to, co jsme se naučili v historii, pomáhá porozumět tomu, co se děje v současnosti.

RK: Když jsme si zhruba před deseti lety začali náš projekt sestavovat, neviděli jsme v něm žádné aktualizace, bylo to čistě historické téma, které bylo zajímavé odborně. Už během práce na něm ale začal růst symbolický násilný potenciál v české společnosti. Viděli jsme protivládní demonstrace na pražském Václavském náměstí, kam lidé nosili šibenice. To samé včetně podobných symbolů a hesel se dělo v době, kterou jsme zkoumali. Dějiny se nikdy neopakují, opakují se ale analogické strukturní situace, podmínky. V tomto případě podmínky, za kterých násilí vzniká.

Z války na Ukrajině mám podobný pocit. Překvapilo mě, že k takovému brutálnímu násilí, postupu vojenských jednotek vůči civilnímu obyvatelstvu, které známe z první i druhé světové války, může dnes v Evropě ještě dojít. Když už se to ale stalo, naše poznání nám umožnilo velmi rychle tomu porozumět a interpretovat to.

Exhumace hromadného hrobu v Buče (foto: David Peinado Romero/Shutterstock).

Jak tedy interpretujete na základě svých historických poznání násilí, které se na Ukrajině děje ze strany ruské armády i vůči civilnímu obyvatelstvu, jak na něj poukazovala například pozorovací mise OBSE?

Rudolf Kučera (foto: archiv RK).

RK: Na historickém materiálu jsme viděli, že k takovému násilí dojde jen v případě, že je současně splněno několik podmínek. Je potřeba absolutní mocenská nadvláda nad okupovanými a musí dojít k úplnému odříznutí od okolního prostoru, pachatelé násilí se pak domnívají, že na ně není vidět. Musí dojít k dehumanizaci lidí, tedy symbolického jazykového zbavení lidského statusu. Dochází tak k vytvoření absolutní diference mezi těmi, kdo násilí páchají, a těmi, kdo jsou jejich oběti. Souvisí to s moderním pojetím války, které nerozlišuje mezi těmi, kdo jsou účastníky války a kdo ne. Musíme si uvědomit, že ruští vojáci se dívají na ukrajinské civilní obyvatelstvo tak, že se teoreticky může podílet na válečných operacích, může hlásit jejich polohu, pohyby. Při současné úrovni techniky se ruské jednotky můžou do několika minut po prozrazení své polohy stát cílem palby. Kvůli tomu dochází k absolutní nedůvěře vůči civilnímu obyvatelstvu, což je další aspekt, který je třeba naplnit.

Další podstatný aspekt je ten, že velení přímo na místě, ani velení vyšší, které na místě není, nedělá nic proto, aby násilí zabránilo. V řadě případů ho ještě přímo nebo nepřímo podporuje, tedy vyzývá vojáky, aby násilí páchali. Používá při tom dehumanizační jazyk. Nikdy se nepoužívají slova „zabijte, zavražděte“. Místo toho velitelé volí výrazy jako „eliminujte, zlikvidujte, odstraňte“ a podobně.

OK: Cílem performativního typu násilí, který jsme viděli v Buče, není dosáhnout vojenských cílů, ale ukázat absolutní moc a ovládnutí porobeného obyvatelstva (proto jsou například dále zohavována mrtvá těla a dochází ke znásilňování jako prostředku absolutního ponížení a porobení obyvatelstva, nikoliv kvůli sexuálnímu uspokojování vojáků). Sexualizované a performativní násilí tohoto typu se nestane z ničeho nic. Rozpoutat ho v moderní společnosti není jednoduché, vyžaduje to splnění celé řady podmínek, jak už o tom mluvil Ruda.

Ota Konrád (foto: archiv OK).

Není náhodou, že v Buče násilí páchaly podle všeho obyčejné jednotky, které prošly nečekaně krvavými boji. Myslely si, že budou za chvíli pochodovat v Kyjevě na náměstí a místo toho v bojích utrpěly obrovské ztráty, z čehož pramenila jejich frustrace.

Můžeme mluvit také o strukturálním násilí, tedy o tom, jak je společnost nastavená, nakolik je patriarchální a jakou roli v ní hraje násilí. V Rusku ale i v jiných zemích je s mužskou identitou konotovaný určitý typ jednání, který omlouvá násilí tím, že je přirozenou součástí mužské identity.

Důležité jsou také kontrolní mechanismy společnosti. Známe příběh z americké věznice v Abú Ghrajb, kde došlo k performativnímu násilí na iráckých vězních. Přes velké problémy se americké společnosti, vojenské policii a soudnictví podařilo vyrovnat se s tím, což v Rusku nefunguje. Naopak jednotky, které páchají násilí, ještě dostávají vyznamenání. Politika tím násilí legitimizuje.

Kolegové, kteří se věnují bezpečnostním studiím v našem výzkumném centru, poukazují také na to, že v západních armádách je vojenská policie samostatná, nepodléhá přímo armádnímu velení a jejím úkolem je kontrolovat dodržování pravidel. V Rusku a jiných typech armád má ale vojenská policie trochu jiné zaměření, slouží spíš k trestání neposlušných vojáků, což otevírá prostor i vojenskému násilí na civilistech.

Dá se očekávat eskalace násilí ze strany Ukrajinců vůči Rusům?

RK: Médii už proběhly konkrétní případy takového násilí nikoliv na civilním obyvatelstvu (to pochopitelně není možné, protože Ukrajina neokupuje žádné území Ruska), ale na válečných zajatcích, což je další skupina, která se historicky stává objektem retributivního (odplatného) násilí.

Pokud bychom se systémově podívali na kritéria, která jsou potřeba, aby se takové násilí spustilo, vidíme, že na ukrajinské straně všechna kritéria naplněna nebyla a s největší pravděpodobností v nejbližší době ani nebudou. I když například k dehumanizaci protivníka také dochází, když pro ruské vojáky používají označení skřeti nebo orkové.

Ukrajinská armáda je ale strukturovaná jinak. Po roce 2014 prošla, jak teď vidíme, velmi úspěšnou westernizací v oblasti výcviku, struktury velení i operačních taktik. Součástí toho je i implementace jiných hodnot, než má armáda ruská. Ukrajinský stát bojuje sám za sebe i pro západní publikum. Profesionální propaganda, která provází ukrajinskou obranu, má za cíl vyportrétovat zemi jako obránce západních hodnot a stylu života. Součástí toho performativní násilí není. Zdá se, že v ukrajinské armádě neexistuje trpění takového násilí nebo dokonce ponoukání vojáků k němu. Není to tak, že by takové násilí nemohlo vzniknout, i v západních armádách se to děje, jak upozorňoval Ota. Je ale velký rozdíl, jestli proti tomu armáda něco dělá, snaží se to trestat a otevřeně se s tím vypořádat.

Ukrajinský voják před vstupem do města Irpiň (foto: Kutsenko Volodymyr/Shutterstock).

OK: Používat dehumanizační jazyk je ale nebezpečné, nemělo by se to dělat. I v českém prostředí se používá označení „Rusák“ a podobně. I když člověk chápe tu zlobu, podporuje to pocity, že Rusové nejsou lidé. Právě proto je ale důležité analyzovat násilí, nezjednodušovat si to a neříkat o Buče, že to násilí bylo tak hrozné, protože „Rusáci nejsou lidi“. Důležitá je racionální analýza, nikoliv podléhat emocím.

Když se ptáme na potenciální ukrajinské násilí, velká otázka je, jak bude válka pokračovat dál, zda konflikt zamrzne a jak to bude vypadat po válce. Už teď víme, že ukrajinská armáda provádí partyzánské akce. Partyzánské boje jsou velice problematické z hlediska násilí. Známe to z druhé světové války, kdy se francouzský odboj v dané situaci často choval velice brutálně vůči německým okupantům, podobně postupoval i italský a východoevropský odboj.

Pokud nedojde k jasné mírové smlouvě, která stanoví hranice, zajistí odchod a kontrolu jednotek, což zatím nevypadá, protože Rusko válku Ukrajině formálně ani nevyhlásilo a konflikt probíhá mimo pravidla, která v novověku vznikla, je otázka, jak to bude vypadat v povalečné době. Mohlo by například dojít k retribučnímu a více či méně spontánnímu násilí vůči obyvatelstvu na osvobozených územích, které mohlo nějakým způsobem kolaborovat s ruskou okupační mocí a mohlo se podílet na zločinech. To známe z historie, dělo se to jak po první, tak po druhé světové válce i v Československu.

Jakou roli v tom hraje snažení ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, který zemi orientuje na západ?

OK: To je naděje. Mezinárodní nastavení je důležité. Pokud ukrajinské velení a většinová společnost budou mít pocit, že mají budoucnost v Evropě a na západě, bude to fungovat jako vnitřní regulace potenciálního násilí. To samé se stalo v Československu po roce 1918, kdy až do roku 1921 docházelo k velmi násilným projevům, ale protože se to politická elita snažila utlumit a apelovala na své obyvatele, že se na „Československo dívá svět,“ že patří k vítězům a nechce si kazit budoucnost, podařilo se mu násilí utlumit. Takový regulativ může fungovat i na Ukrajině. Je důležité, aby jí Evropa dokázala nabídnout reálnou vítěznou perspektivu.

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj v osvobozené Buče (foto: Dmytro Larin/Shutterstock).

Jedním z témat, kterému se v publikaci věnujete, je násilí páchané v poválečné Praze na židovských uprchlících z Haliče. Když to vztáhneme k současnosti, vidíte v tom nějakou paralelu? Očekáváte vypuknutí násilí vůči uprchlíkům z Ukrajiny? Ekonomická situace není zdaleka tak špatná jako po první světové válce, přesto se zhoršuje, což může zvyšovat napětí…

OK: Případ s uprchlíky z Haliče v poválečné Praze je modelový. Byla to skupina obyvatel chápána jako cizí, podezřívaná z toho, že nás zneužívá. Opakuje se to v každé době v souvislosti s migrací. Zajímavý je současný český přístup k uprchlíkům, když si to srovnáme s uprchlickou krizí v roce 2015, kdy lidé utíkali před brutální válkou v Sýrii a z Afghánistánu. Vztah k uprchlíkům tehdy a dnes ukazuje, jak důležité je rámování, ve kterém jsou lidé vnímáni. V tom mají ohromnou roli politika a elity. V roce 2015 nakonec všechny politické strany najely na diskurz, který vylučoval uprchlíky ze společnosti, chápal je jako hrozbu. Dnes je situace jiná. I když se tu objevují hlasy, které poukazují na ukrajinské uprchlíky jako na nebezpečí, jako na někoho, „kdo nám bere dávky, zabírá místo ve školkách a školách“, stále je tady dost pluralitní pohled na věc. Důležité je to, jak bude stát fungovat a jak bude současná vláda schopná řešit každodenní problémy. V roce 2015 stát rezignoval na jakoukoliv integrační politiku.

RK: Situace haličských uprchlíků skutečně připomíná situaci z let 2015–2016. Uprchlíci z Haliče se stali cílem nespokojenosti, která vyvřela do fyzického násilí, mimojiné i proto, že převládl celospolečenský názor podporovaný tehdejší vládou, že uprchlíci jsou pozůstatkem války, kterého je třeba se co nejrychleji zbavit, a že nejsou součástí nové republiky. Vláda nechtěla řešit jejich integraci.

OK: Naproti tomu ukrajinští uprchlíci získávají právní institut, který jim umožňuje tady legálně pobývat. To je důležité. Jedním z problémů pro uprchlíky je to, že se právně ocitají v zemi nikoho, jsou vyčleňováni ze společnosti a o to víc jsou vystavení dehumanizačním diskurzům. Tento proces vidíme u romských ukrajinských uprchlíků, kteří jsou rétoricky vyčleňováni z ochrany, kterou Ukrajincům poskytujeme. To je znepokojující rys nakládaní s uprchlíky, který má řadu historických paralel.

Z pohledu vás historiků, kteří se zabývají novodobými válečnými konflikty a násilím, vidíte v současné době nějaké paralely k dějinným událostem, které vás znepokojují? Bují někde podhoubí budoucích násilných konfliktů?

RK: Když se podíváme zhruba 15 let zpět, vidíme, že došlo ke zhuštění menších i větších mezinárodních krizí. Vzpomeňme na projev Baracka Obamy, kdy říkal, že červená linie je použití chemických zbraní v Sýrii, k čemuž nakonec režim Bašára Asada přistoupil. Už tehdy panovala velká nejistota, co se stane. USA se nakonec rozhodly nezasáhnout přímo. Každý rok, dva, tři se objevují krize, které jsou čím dál tím větší a větší. Podobně před první světovou válkou zhruba od roku 1900 každou chvíli docházelo k nějaké zápletce, kdy měli diplomaté co dělat, aby konflikt odvrátili vyjednáváním a kompromisy. V roce 1914 bylo mezinárodní napětí už tak nesnesitelné, že se začaly objevovat názory, že by bylo lepší nechat konflikt vyhrotit, aby se to vyřešilo a došlo k přerýsování nových zón vlivu. Ta paralela je samozřejmě hodně zjednodušená. V době jaderných zbraní je naprosto nepředstavitelné, že by to někdo nechal zajít takto daleko. Zhušťující se napětí a krize mě ale velmi znepokojují. Zdá se, že válka na Ukrajině je zadržována tak, aby se nepřelila do širšího konfliktu. Může tak i skončit, což je podle mě i velmi pravděpodobné. Otázkou ale je, co se bude dít potom, protože napětí nezmizí. Válka na Ukrajině určitě není posledním bodem stupňování mezinárodního napětí, jak to vidíme posledních deset až patnáct let.

Válkou zničené syrské město Homs.

OK: Po rozpadu bipolárního světa a krátkém období 90. let, kdy došlo k oslabení Ruska a Čína ještě nebyla tak ekonomicky mocná, se zdálo, že hegemonem, který bude řídit mezinárodní systém, budou Spojené státy americké. Přelomem století se ale mezinárodní systém stává méně přehledný a o to nebezpečnější, což připomíná situaci před rokem 1914. Na jednu stranu je správné, když se v současné krizi západ jednoznačně staví za Ukrajinu, je ale třeba mít stále na mysli, že Rusko je jaderná velmoc a že západní svět má odpovědnost za deeskalaci konfliktu. Balancovat mezi tím je velmi těžké.

V našich společnostech narůstá diference etnická, názorová, sociální, zvyšují se rozdíly mezi periferií a centrem, ve vzdělání. To je podle mě nebezpečné. Destrukce starého systému řešení konfliktů a problémů prostřednictvím politiky, kdy jsou pravicové, levicové a středové strany nahrazené populistickými hnutími, je hrozící nebezpečí.