Markéta Kocmanová zkoumá, jak se z lidí dělají zbraně

Proč se některé skupiny společnosti radikalizují, a jiné nikoliv? Proč lidé podléhají informačním manipulacím a podrývají stabilitu jinak relativně fungujícího státu, ve kterém žijí? Odpovědi na tyto otázky hledá Markéta Kocmanová z Fakulty sociálních věd UK mezi konkrétními lidmi. Výsledky výzkumů pak mohou hrát zásadní roli při nastavování opatření pro bezpečnější život.

V červnu jste obhájila dizertační práci, ve které jste se zabývala neobvyklým tématem v bezpečnostních studiích – proč Romové odolávají radikalizaci. Co vás přivedlo k ústřední myšlence vašeho výzkumu?

Než jsem nastoupila na doktorát, narazila jsem na literaturu, která se týkala faktorů, jež vedou k džihádismu a radikalizaci muslimů v západních zemích. Tehdy mě napadlo, proč nemáme žádné romské teroristy, i když také trpí diskriminací, odcizením, sociálním vyloučením, stigmatizací či nedostatkem socioekonomických příležitostí, což jsou silné faktory, které vedou jednotlivce i skupiny k radikalizaci. Probírala jsem to s profesorem Emilem Aslanem z Katedry bezpečnostních studií FSV UK, kterého tato myšlenka velmi zaujala, a tak se v roce 2019 zrodilo téma mé dizertace.

Do bezpečnostních studií jste tímto přinesla docela převratný úhel pohledu na věc…

Výzkum v bezpečnostní oblasti se většinou soustředí na rizikové faktory a hrozby. Daleko menší pozornost se věnuje tomu, proč lidé „něco nedělají“, jaké jsou ochranné faktory. Až zhruba v posledních pěti letech se například v oblasti kriminologie, která je se studii radikalizace propojená, začíná objevovat důraz na studium těchto faktorů. Proč je to důležité, si můžeme ukázat na příkladu střelce z Filozofické fakulty UK. Vycházím tedy jen z veřejně dostupných informací o něm, ale i v nich jsem viděla celou řadu rizikových faktorů, které se s jeho osobností pojily. Nikdo je ale dlouhodobě nebral v potaz, nikdo nevyhodnotil to, že je potřeba s tímto konkrétním člověkem nějak pracovat. Když ale budete vědět, co člověka proti radikalizaci chrání, budete také moci zavést účinná preventivní opatření, kterými vzniku rizikové situace můžete zabránit.

Váš výzkum vás nakonec dovedl až na Balkán.

Když jsem se rozhodla, že budu studovat to, proč se Romové neradikalizují, věděla jsem, že nejlepší výzkumná metoda bude sběr dat v terénu, že musím mluvit s lidmi. Dostala jsem se do romských komunit v Srbsku, na Slovensku, v České republice a částečně i ve Velké Británii. Po roce výzkumu jsem objevila malou skupinku Romů, kteří patřili do komunity válečných uprchlíků z Kosova, v Srbsku konvertovali k saláfismu a nakonec se radikalizovali, přidali se k Islámskému státu a odcestovali na Blízký východ. Trošku to nabouralo mou hypotézu o tom, že Romové se neradikalizují, ale toto byla skutečně malá a velmi specifická skupinka lidí. Při svém výzkumu jsem se dostala do romských muslimských i ortodoxních komunit a radikalizaci tam nikdo nepodléhal, i když v některých případech tam lidé žili v opravdu strašných podmínkách sociálního vyloučení.

Proč jsou tedy Romové tak odolní vůči radikalizaci?

Zajímali mě Romové jako skupina, nikoliv jednotlivci, i když jsem si vědomá různorodosti komunity. Na základě výzkumu jsem identifikovala pět faktorů, které je před radikalizací chrání. Nejsilnějším faktorem je to, co se do češtiny překládá jako „náležení“, tedy pocit že někam patří, že jsou členy komunity, která je přijímá, což je základní lidská potřeba. Mezi Romy funguje silná vnitroskupinová solidarita, jsou málokdy osamělí. Pocit, že je každý jednotlivec přijímaný a že jsou s ním ostatní členové komunity solidární, je naprosto zásadní. Je to ten nejdůležitější ochranný faktor, který, ať se podíváte na pachatele, jako byli masoví střelci z USA, Anders Breivik v Norsku nebo útočník z FF UK, necítili. Důležité je k tomu dodat, že předpoklad k tomu, že se jedinec bude radikalizovat, často vzniká už v raném dětství. Dalším faktorem, který Romy před radikalizací chrání, a který se opakovaně objevoval v rozhovorech s nimi, je jejich fragmentace a neschopnost sjednotit se k prosazování společného cíle, což oslabuje jejich takticko-operační a strategické schopnosti.

Třetí faktor je vyhýbání se konfliktu. Když eskaluje nějaká situace, Romové mají tendenci se konf liktu vyhýbat proto, aby neohrozili rodinu, která je pro ně zdrojem přežití. To se pojí také s tématem odpuštění. Tyto pocity a mechanismy známe z každodenního života. Když chceme s někým žít a pokračovat v tom, tak mu musíme umět i odpustit, pokud nám nějak ublíží. Pro Romy je primární motivací k odpuštění to, že nedokážou žít s nenávistí. V bezpečnostní politice je to, že začnu rozumět motivaci viníka, naprosto zásadní. Porozuměním a následnou omluvou se postupně s viníkem obnovují vztahy, až dojde k úplnému odpuštění a vztahy se vrátí do normálu. Jako přidružená členka jsem zapojená do výzkumu profesora Arie Kruglanského na University of Maryland zaměřeném na dynamiku konf liktu mezi Izraelem a teroristy z Hamásu. Výsledky experimentálních studií, na kterých tým pracuje, ukazují, že lidé mají tendenci být daleko agresivnější, když nerozumí situaci nebo tomu, proč někdo něco udělal. Když to takto popíšu, zdá se to strašně jednoduché, ale má to obrovskou implikaci pro jakoukoliv bezpečnostní prevenci prostřednictvím strategické komunikace.

A další ochranné faktory jsou jaké?

Další jsem nazvala komplexní flexibilitou. Souvisí s emocemi, s adaptabilitou a vnímáním času. Romové jsou otevření, dávají najevo emoce, což má obrovský psychohygienický efekt. Když v sobě budete emoce dusit, může to mít fatální následky. Spojené je to i s tím, že Romové jinak prožívají čas, žijí více v přítomném okamžiku. Když spřádáte plány na teroristický útok nebo se chcete někomu pomstít, potřebuje to nějaký čas, aby nenávist a agrese zakořenily.

Posledním faktorem je adaptabilita, která souvisí se schopností přizpůsobit se situaci, a také kognitivní flexibilita, kdy si Romové například z náboženských ideologií vybírají to, co vyhovuje potřebám jejich kultury, a nepodléhají tak dogmatismu.

Jak přenést faktory, které chrání romskou komunitu, i na jiné skupiny lidí?

To je otázka za milion dolarů. Faktory, které jsem identifikovala, jsou omezeně v nějaké míře už aplikované. Přenést úplně se ale nedají. Je to ovlivněné socioekonomickým systémem pozdně-konzumního kapitalismu. Už poměrně dávné výzkumy ukazují, že tento systém narušuje společenskou soudržnost a nutí lidi chovat se jako trh, tedy kompetitivně. Pro bezpečnost tento vysoce individualizovaný systém není ideální.

Na místní úrovni se ale něco dělat dá. A dá se něco udělat i na školách. Ideálně už v těch mateřských by měla být zavedena sociální a osobnostní výchova, kterou by vyučovali profesionální učitelé se sebezkušenostním výcvikem. Měli by děti učit, jak fungovat v komunitě a jak pracovat s emocemi. Z osobnostní nezralosti totiž pramení veškeré zlo. Je hezké hlásat, že budete podporovat rodiny, dostat se ale musíte až ke kvalitě vztahů v rodinách. Lidé se nejdřív musejí naučit pracovat sami se sebou, na svém vlastním růstu, aby mohli vytvářet zdravé prostředí pro další generace, které nebudou tak zatížené traumatickými rodinnými vztahy.

V tomto směru by se mělo angažovat i ministerstvo obrany. Myslím, že by mělo podpořit navýšení kapacit psychologů i psychiatrů. Samozřejmě je potřeba mít armádu skvěle vybavenou moderními a spolehlivými zbraněmi, ale investovat musíte i do lidí, protože informační válka je opřená o využívání lidí. Člověk je tím nejcennějším, co každá země má, ale zároveň je to její nejslabší článek. Systém péče o duševní zdraví je z hlediska informační obrany kritickou infrastrukturou už nyní.

Výsledky výzkumu jste využila už i v konkrétní situaci, kdy jste se obrátila na vládní zmocněnkyni pro záležitosti romské menšiny Lucii Fukovou i na ministerstvo vnitra a aktivně se zapojila do deeskalace napětí mezi Romy a Ukrajinci. K němu došlo loni po incidentu v Brně, při němž na následky pobodání zemřel mladý Rom. Ukrajinský občan byl pak souzen za zabití a ublížení na zdraví, obvinění byl později zproštěn. Než k rozsudku ale došlo, napětí přiživované i diskuzemi na sociálních sítích mezi komunitami rostlo…

Díky svému výzkumu jsem viděla naprosto konkrétní kroky, které je třeba učinit, aby se násilí nestupňovalo. Potenciál pro eskalaci násilí byl v tomto případě obrovský. Hrozilo, že se to zvrhne v etnický konflikt většího rozsahu, do kterého se pak můžou zapojit extremističtěji orientované skupiny. Dá se předpokládat, že do rozdmýchání konfliktu zasahoval vliv cizích mocností, mohlo se to vyvinout směrem, který by společnost uvedl do chaosu a násilí. Tehdy už se také začala rodit myšlenka na váš nový výzkumný záměr. V červenci jste uspěla se svou Laboratoří pro kognitivní bezpečnost v univerzitní soutěži Primus pro perspektivní vědce a vědkyně. Když se tady začali někteří Romové mobilizovat k násilí, říkala jsem si, že v tom možná hrají roli ještě další vlivy, jako například nepřátelské operace. Zajímá mě, proč lidé podléhají informačním manipulacím. Chtěla bych proto propojit oblast informačního válčení s radikalizací a identifikovat faktory, které člověka vůči těmto fenoménům činí odolného. Je to velká výzva. Chci zmapovat terén, a to nejen v České republice a na Slovensku, zajímá mě opět například Balkán, který je laboratoří vlivu.

Chci jít zase za lidmi. Chci hledat příčiny toho, co člověka vede k tomu jít proti vlastnímu státu, proč se nechává nějakým způsobem zmanipulovat. Zajímá mě, jak se využívají slabiny lidí a jak se pracuje v informačních kampaních s pravdou, kdy se nevyužívají lži, ale pravda, která se jen nějakým způsobem nasměruje, aby ťala do živého. Chci popsat to, jak se z lidí dělají zbraně. Říkám tomu efekt kulečníkové koule, to znamená, že se do něčeho jen lehce cvrnkne, což uvede do pohybu něco absolutně nepředvídatelného a může to mít šílené bezpečnostní konsekvence.

Chci opět hledat faktory odolnosti. V době krizí, jako byly střelba na FF UK nebo zářijové povodně, je vidět, že naše společnost má obrovský potenciál a dokáže se semknout. Na druhou stranu jsou ve společnosti lidé, kteří jsou proti systému a klidně by ho celý pohřbili, protože se cítí odstrčení. A nesouvisí to se socioekonomickým statusem ani se vzděláním. Loajalita občanů vůči státu by neměla být bezbřehá. Člověk má protestovat, aby se stát posouval. Neměl by se ale dostat až do fáze, kdy vlastní stát poškozuje, třebaže se svých práv může domoci i bez podrývání národní bezpečnosti.

Studia radikalizace je strašně široký interdisciplinární a fascinující obor, který miluji, zároveň je to ale hrozně temné, když vidíte, kolik by toho bylo třeba dělat. Co mě nejvíc zneklidňuje, a o čem mluví například i ředitel Bezpečnostní informační služby, je to, že jsme skutečně v nejhorší bezpečnostní situaci od konce druhé světové války. A i když tehdy ještě neexistovala studia radikalizace tak, jak se zformovala po 11. září 2001, už několik let si říkám, že z pohledu mého oboru společnost před vypuknutím války musela vypadat tak, jak vypadá i teď.