Švec: V Česku se neučí, jak napsat kvalitní odborný článek

„Držíte se moc při zemi,“ říkal profesor František Švec kolegům z Farmaceutické fakulty v Hradci Králové, kteří se zdráhali poslat svůj text do jednoho z nejprestižnějších vědeckých časopisů. Přes třicet let se věnoval výzkumu chromatografických metod na Cornellově univerzitě, Kalifornské univerzitě v Berkeley a v Lawrencově národní laboratoři v Berkeley v Kalifornii. Před sedmi lety začal spolupracovat s FaF UK jakožto klíčový vědecký zahraniční pracovník na dvou velkých projektech. Loni získal zlatou pamětní medaili za významné zásluhy o rozvoj Univerzity Karlovy.

Pracovně jste do USA, na Cornellovu univerzitu, odjel v roce 1992 téměř v padesáti letech. Byl to váš první výjezd na Západ?

Nebyl. V roce 1981 jsem byl vpuštěn do Kanady. Poprvé jsem se tak osobně setkal s Jeanem Frechetem, vědcem působícím na univerzitě v Ottawě, kterého jsem do té doby znal jen skrz odbornou literaturu. Zjistili jsme, že máme stejnou „krevní skupinu“, skamarádili se, on za mnou pak několikrát přijel do Československa a zval i mě k sobě, což se mi ovšem podařilo na tříměsíční stáže až v letech 1990 a 1991, kdy on už pracoval na Cornellově univerzitě. Asi jsem se jim tam zalíbil, protože mi nabídli pracovní pozici. Byl bych blázen, kdybych ji nepřijal. A jednoho krásného dne, 12. srpna před jednatřiceti lety jsem s šestnáctiletou dcerou vyrazil do Kalifornie. Začala tam chodit na střední školu, měla paralelní studium v USA a Česku. Manželka za námi přijela až o rok později.

Do té doby jste působil na Ústavu makromolekulární chemie AV ČR.

Přesně tak, šestnáct let.

Jak jste to prožíval? Těsně před padesátkou takto zásadně změnit život?

Díky předchozím kratším pobytům jsem věděl, do čeho jdu. Nicméně musím připustit, že šlo o úplně jiné prostředí, než v jakém jsem do roku 1989 žil a pracoval. Třeba taková drobnost: nemohl jsem získat kreditní kartu, protože v Česku ještě nebyly, a v USA zase proto, že jsem neměl žádnou kreditní historii. Přitom v Americe bez ní už tehdy absolutně nešlo fungovat. Musel jsem tedy „makat“ na kreditní historii prostřednictvím různých karet ze supermarketů. Kamarád, na jehož pozvání jsem přijel, mě „založil“ ze svých grantů, abych si mohl pořídit vybavení do laboratoře a tak dál.

Pracovně šlo všechno hladce?

Z hlediska profesního růstu jsem zažíval neuvěřitelný skok. Jednak už proto, že šlo o velice prestižní instituci. Nesmírně podnětná pro mě také byla možnost setkávat se s lidmi ze stejného oboru, jež jsem do té doby znal pouze z literatury. Dozvídal jsem se tak věci, které bych jinak neměl šanci se mezi kolegy v bývalém sovětském bloku dozvědět. Navíc jsem měl k dispozici přístroje, které tady byly tehdy ještě dost obtížně získatelné. A poslední, nicméně zásadní bylo, že jsem přijel do Ameriky s takovým novým nápadem…

Aha. Takže jste rozjížděl něco nového…

Říkal jsem si: „Půjde to, nepůjde to?“ Nevěděl jsem. Ale to nezjistíte, dokud to nevyzkoušíte. A ukázalo se, že to asi půjde. Začali jsme tedy s touto tematikou a pokračovali v ní dalších třicet let.

Již v roce 1992 jste publikoval váš asi „nejslavnější“ článek (vyšel v Analytical Chemistry a má více jak tisíc citací – pozn. red.) o nových metodách v chromatografii. Jak jste dokázal po příchodu z postkomunistického Československa prorazit tak rychle na Západě, kde se to jen hemžilo odborníky se špičkovými přístroji?

Moje velká výhoda je, že nejsem „čistý“ analytický chemik a vždy jsem se pohyboval na pomezí polymerní a analytické chemie. Přičemž tato kombinace není příliš běžná. Vědci se většinou zabývají pouze jednou oblastí, a tak nemohou vidět spojitost mezi polymery a chromatografií. Už dříve jsem pracoval s porézními polymery, ale tehdy šlo o částice, což je docela odlišná záležitost. Ta byla v Československu velice dobře propracovaná a soustředila se především na vývoj iontoměničů. Nikoho ale nenapadlo to dělat v bloku – nikoliv v suspenzi jako částice, ale jen příslušnou směs zpolymerovat v nějakém kontejneru, třeba v trubici. Důvod byl prostý. Nikdo pro to neviděl žádnou aplikaci. Aplikacemi byly iontoměniče, což musely v té době být částice – každý se tedy zabýval částicemi a suspenzní polymerací.

Ale vy jste chtěl zkusit jinou cestu. Jak jste uvažoval a postupoval?

To máte tak. Když se používají částice v kolonách pro kapalinovou chromatografii, trubka, jíž se říká kolona, se musí těmito částicemi naplnit. Tok média, který sebou „žene“ vzorek, se děje mezi jednotlivými částicemi, kterým se říká intersticiální objemy. Dělení ale probíhá uvnitř částice, v jejích pórech. Takže z tohoto proudu se musí dělené látky nějakým způsobem dostat k interaktivním místům, která jsou uvnitř.

Jak se to může stát, když tam není tok?

Ano, je tam kapalina, která se ovšem „nehýbe“. Říká se tomu stacionární mobilní fáze, a pohyb látek se děje jedině difúzí. A difúze je pomalá, jak nám už v devatenáctém století sdělil Adolf Fick ve svých zákonech. Šlo tedy o to, jak se vypořádat s difúzí, což chromatografisté řeší od samého raného začátku teorie chromatografie, tedy od čtyřicátých letech minulého století. Jenže s difúzí se toho moc udělat nedá…

Tudy tedy cesta nevedla.

Říkal jsem si, proč používat difúzi, když můžeme využít konvekci, což je v podstatě proud v našem případě kapaliny. Jenže pak to nemohou být částice, jelikož proud té kapaliny jde kolem nich. Jediná možnost tedy byla udělat kolonu jako jednu velkou částici – to znamená naplnit ji monolitickým materiálem a hnát roztok jednotlivých součástí směsi právě skrz tuto monolitickou strukturu. Přenos hmoty se pak děje konvekcí čili proudem. Získali jsme tak jednu proměnnou navíc, jež nám umožňovala provádět nesmírně rychlé separace.

Potenciál vašeho výzkumu.

Přesně tak. Těžko jsme dokázali uvěřit, že by to šlo. Tak jsme začínali s velmi krátkými kolonami, tedy tenkými disky, které fungovaly. Ale pak jsem si říkal, proč separovat v tenkých discích, s nimiž nikdo moc neumí pracovat – jde o formát, který chromatografisté neznají, a tudíž ho ani nemohou mít rádi. Logicky. Oni jsou totiž velice konzervativní skupina lidí. Proč jim to tedy nepodat ve formátu, na jaký jsou zvyklí, což jsou právě kolony.

Takže jste vrhnul svou pozornost na kolony.

Kupodivu to s nimi fungovalo rovněž, což bylo báječné. A v roce 1992 z toho vypadla publikace ve vedoucím světovém odborném časopise Analytical Chemistry.

Ohromný počet citací vašeho článku dokazuje, že jste skutečně objevil něco unikátního, co vědci potřebovali.

Asi ano. Ukázala se totiž jedna důležitá věc, kterou jsme samozřejmě našimi výzkumy podporovali - že tyto monolitické materiály nejsou vhodné jen pro chromatografické separace v kapalném módu, ale dají se použít na spoustu dalšího, například na katalýzu nebo adsorbci. Imobilizovali jsme na ně enzymy, které pracovaly neuvěřitelně rychle oproti tomu, co bylo do té doby zvykem. Navazovali jsme na ně nanočástice, abychom dostali nové typy chemie. Rozšířili jsme výrazně naše portfolio aplikací.

Vymysleli jste princip, který lze aplikovat na spoustu oblastí.

A tím pádem nám i rostl počet potenciálních „klientů“. Množství odkazů na monolity je neuvěřitelné, mám jich ve své databázi nejméně osm tisíc. Ale o to nejde. Důležité je, že to funguje a lidé monolitickou technologii opravdu používají. Jedna slovinská firma koupila licenci na výrobu disků už na začátku devadesátých let. Licenci na kolonovou technologii později zakoupila významná kalifornská firma. Tyto firmy naše technologie neustále rozvíjejí, vyrábějí, kdokoli si může produkty koupit a využívat je, k čemu potřebuje.

V roce 2005 jste se stal vedoucím Oddělení organické a makromolekulární syntézy v Lawrencově národní laboratoři Berkeley, která je známá nejen jako líheň laureátů Nobelových cen, ale také jako komplexní středisko zabývající se chemií, biologií, a dokonce i astronomií. Dnes je toto propojování vědeckých pracovišť velmi žádané, pociťoval jste tu pozitivní synergii i vy?

Ano, ale aby k ní vůbec mohlo docházet, je naprosto zásadní komunikace. Všichni by měli vědět, co kdo dělá. Takto například vzniklo několik našich publikací o použití nukleární magnetické rezonance pro detekci chromatografické separace. Je to málo běžná metoda, při níž řešíte velice obtížné problémy. A my to přesto dokázali a celkem hezky. Takže v podstatě ano, spolupráce vznikají tak, že se s lidmi neformálně potkáváte.

Člověk jim musí být otevřený a vnímat tato setkání jako šanci dozvědět se něco nového i mimo svou oblast, chtít někomu pomoci, nebát se ptát.

Já třeba nesouhlasím s názorem: „Nikomu nic neřeknu, protože by mi to ukradl.“ Tak to ale není, protože jestliže jsem dostatečně vpředu, nemůže mi nikdo nic ukrást. V podstatě jde o to mít dobrý nápad a rozpracovat ho kvalitně a rychle. Pak mi vůbec nemůže vadit, že mi někdo okopíruje dílčí myšlenku. V našem případě došlo k tak rychlému rozšíření používání monolitických materiálů, protože jsme publikovali všechno, nic jsme neskrývali. Každý, kdo chtěl, to mohl začít dělat sám a vkládat do monolitů své nápady a preference, takzvaně si hrát na svém písečku.

Vystřídal jste hodně pracovních pozic na mnoha místech po světě. Byl jste mimo jiné v Rakousku, Číně, Jižní Koreji. Jak to fungovalo? Měl jste trvalé místo v Kalifornii a na jiných univerzitách hostoval?

První taková moje cesta byla na pozici hostujícího profesora v Innsbrucku. Tam jsem čtyři roky přednášel šestnáctihodinový kurz, což odpovídalo jednomu semestru. Naštěstí mi univerzita umožnila jej realizovat během jednoho týdne. Studenti dostali trošku zabrat, ale nestěžovali si nebo si to nedovolili. Vždycky na podzim jsem byl týden v Innsbrucku.

S Jižní Koreou to bylo obdobné, také jsem tam byl většinou jeden, maximálně dva týdny do roka. Také jsem přednášel, ale nikoli celý kurz, nýbrž jednu či dvě přednášky o tom, čím se můj tým v Americe zabýval. Většinou mě zvali v době, kdy také potřebovali přísedícího k obhajobám doktorských prací.

V Číně to bylo trošku složitější, jelikož dle kontraktu jsem u nich musel fyzicky strávit dva měsíce v roce. Domluvil jsem si to s nimi tak, že tam budu čtyřikrát po dvou týdnech. Což bylo fajn, protože zůstat v Číně dva měsíce najednou není až taková legrace. Ne že by tam bylo něco špatného, ale s nikým se nedomluvíte.

Angličtinu neovládají?

Vědci samozřejmě ano, ale běžně si tam nepopovídáte. Vyjdete na ulici a bolí vás ruce, jak se snažíte všemožně domluvit. Jezdil jsem tam tedy vždy na čtrnáct dní, měl jsem svou skupinu studentů. Až potud to bylo dobré, jenže veškerá administrativa se vedla v čínštině, v níž jsem se absolutně nechytal. Naštěstí jsem měl před tím dva roky v Americe „postdočku“ z oné pekingské univerzity, která se na ni vrátila. Tuto dívku jsem si prosadil do týmu, v němž se mi mimo jiné starala o veškerou byrokracii. Během těch let jsme zkoumali něco úplně jiného, než čemu jsem se do té doby věnoval. Zabývali jsme se odstraňováním oxidu uhličitého ze zemního plynu. Všechno běželo dobře, publikovali jsme…

V čem se lišil styl práce v Asii oproti USA? Co jste si z toho mohl vzít pro sebe?

Do samotného studia v Číně jsem kvůli zmíněné jazykové bariéře až tak nepronikl. Ale diplomové práce, které jsem měl možnost pročítat v rámci obhajob, se blížily formátu běžnému v Americe. Se studenty jsem ovšem musel jednat obezřetně abych nenarazil, to víte, jiná kultura.

Projevoval se tam nějak vliv komunistického režimu a čínský zvyk nezatěžovat se dodržováním copyright a podobně?

Byl jsem na univerzitě, která patřila k těm lepším, kde by si nekalé praktiky nedovolili, aspoň myslím. Na žádné problémy tohoto typu jsem nenarazil. Mluvit s nimi o politice jsem nezkoušel, na to by ani jejich angličtina nestačila a ta dívka, která mi dělala administrativu, o ní zatvrzele odmítala hovořit. Na které straně byla, jsem se nikdy nedozvěděl. Osobně jsem nepociťoval žádné tlaky na svou práci. Měl jsem absolutní volnost.

Jakým způsobem jste navázal kontakt s Univerzitou Karlovou, konkrétně s Farmaceutickou fakultou v Hradci Králové, s níž jste spolupracoval na několika velkých projektech (STARSS a EFSA-CDN v rámci Operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělání od MŠMT – pozn. red.)?

Znal jsem je z jejich prací. Poprvé jsem se s hradeckým týmem osobně seznámil v roce 2012, když jsem organizoval sympozium o chromatografii v Anaheimu v jižní Kalifornii. Okolo roku 2015 se k nim dostala výzva na velké projekty ve formě grantů, v níž byla podmínka přítomnosti klíčového vědeckého zahraničního pracovníka. Já jsem pro ně byl na tuto pozici ideálním adeptem. Končil mi tehdy kontrakt s Čínou a postupně jsem omezoval své pracovní závazky v Berkeley. Měl jsem tedy celkem volné ruce. Oba velké projekty byly financovány a já dostal v Hradci pracovní smlouvu. Býval jsem tam pak poměrně často, i když jsem tehdy ještě v České republice trvale nežil. Vytvořil se tam báječný tým velmi kreativních vědců, postdoků a studentů a zavládla perfektní tvůrčí atmosféra. Se všemi, kteří byli do projektu na katedře analytické chemie zapojeni, jsem velice intenzivně spolupracoval, což se dá ostatně dokázat na množství společných publikací.

Profesor Solich, s nímž jsem dělala o projektech STARSS a EFSA-CDN rozhovor, si velice považoval vašeho přínosu zejména při publikování v prestižních odborných časopisech.

V USA jsem získal ohromnou zkušenost v tom, jak publikovat. Přes dvacet let vedu dva časopisy, jež vydává nakladatelství Wiley. Bohužel na českých vysokých školách se neučí, jak psát odborné články, jak mají vypadat, aby se do nich editor okamžitě zamiloval, což je podle mě velká chyba. Já jsem je po příchodu do USA samozřejmě taky neuměl psát. Kamarád, na jehož pozvání jsem se tehdy na Cornellovu univerzitu dostal a jemuž jsem nástřel svého prvního článku ukázal, mi otevřeně řekl: „Takhle to nejde, musíme ho předělat.“ Doslova na prstech jedné ruky mi ukázal jak na to.

Hradečáci měli zpočátku trochu strach, zda si vůbec mohou dovolit do nějakého vysoce prestižního časopisu něco poslat. „Držíte se moc při zemi,“ říkal jsem jim. „Nejhorší, co se může stát, je, že vám rukopis k publikaci nevezmou. A to není žádná hanba, stává se to i těm největším vědcům. Ale když ho tam nepošlete, tak vám ho neopublikují zcela určitě.“ Ukázalo se, že naše práce hravě konkurovaly ostatním a byly skoro pokaždé zveřejněny. Důležité je, že pokud se vyšplháte na ten pomyslný Olymp publikační činnosti, získává vaše výzkumná skupina respekt a vysoký status. Pak třeba nemáte problém pozvat na přednášku do Hradce nejlepší vědce z Evropy nebo být pozváni na nejvýznamnější světová sympozia.

Vrátil jste se domů opravdu stylově.

Bude to znít jako klišé, ale já si říkal: „Dostal jsem tady vzdělání a je na čase sem zase něco vrátit.“ Rodina byla také pro návrat, takže jsem báječným způsobem, jak se říká v Americe, zabil dva ptáky jedním kamenem. Jsem tady doma, a ještě tu mám skvělé zaměstnání, pořád jsem v oboru, Univerzita Karlova mi prodloužila pracovní smlouvu až do roku 2025. Nejméně další dva a půl roku se mám čím zabývat.

Loni jste obdržel zlatou pamětní medaili za významné zásluhy o rozvoj Univerzity Karlovy. Co to pro vás znamená?

Je to symbolické ocenění, ale příjemné. Pokud máte děti, víte, že je nemůžete pořád jen k něčemu nutit či poučovat, ale také je musíte pochválit. A to platí i o starších lidech. Když vás někdo ocení, tedy pochválí, zahřeje vás to. Vnímám to ale jako ocenění celého týmu, postdoků, studentů, kolegů, spolupracovníků, protože bez nich bych byl absolutní nula. To není falešná skromnost, ale fakt. V dnešním vědeckém světě nelze nic dokázat sám. Přírodní vědy jednotlivcům příliš nepřejí – potřebujete tým, laboratoř a především peníze. A jak je získat, i to je třeba se naučit.