Prorektor Krištoufek: Dobrou vědu nedělá jen impakt faktor

„Podpora excelentní vědy začíná již u financování doktorského studia,“ říká ekonom Ladislav Krištoufek, prorektor pro vědeckou a tvůrčí činnost, jenž se v roce 2020 v pouhých pětatřiceti letech stal nejmladším profesorem UK. Jeho odborným zájmem jsou mimo jiné kryptoměny a je i autorem vůbec prvního vědeckého článku, který se zabývá bitcoinem z finanční perspektivy. 

Jak se podle vás pozná dobrá věda?

Ne úplně lehce. Jsem přesvědčen, že dobrá věda není jen o hodnotě impact factoru nebo article influence, ale že je to věda, která někoho zajímá. Tedy že je to v základním výzkumu článek anebo nějaký výstup, který někdo čte, někdo ho dál používá, je tam využití v policymakingu nebo má jiný společenský dopad. V aplikovaném výzkumu je to přímo přenos do praxe. A to lze – byť s omezením – nějak kvantifikovat.

Jak je na tom věda na Univerzitě Karlově?

V národním měřítku jsme na tom velmi dobře, v mezinárodním je to komplikovanější. Máme obory, v nichž jsme na evropské, možná i světové úrovni, ale pak je mnoho oborů, kde jsme ustrnuli nebo jsme se spokojili se zdánlivou excelencí v rámci národního srovnání.

Co s tím?

Za nejdůležitější považuji ukázat, že to jde. A také si konečně připustit, že ne všude se musí dělat vše. V zahraničí je běžné, že se univerzity dělí na výzkumné a vzdělávací, což ve výsledku podporuje excelenci. Nelze dělat vše a být v tom nejlepší. Já ve funkci prorektora nejsem schopen a snad se ani neočekává, že budu mít stejné vědecké výsledky, jako kdybych byl „jen“ profesorem. Každý v máme v systému nějakou roli a mělo by být naší prioritou dělat ji co nejlépe. Pokud ale nepřijde impulz „seshora“ – z ministerstva školství, tak se v současném nastavení univerzit, kdy „všichni dělají všechno“, asi příliš nezmění.

Pokud byste mohl kouzlem změnit jednu věc týkající se vědy na UK, co by to bylo?

Abychom všichni víc chtěli a nehledali výmluvy.

Loni na UK proběhla dvě mezinárodní hodnocení vědy. Jak se využívají?

Hodnocení nám – i přes všechny nedostatky – poskytla ucelená data, s nimiž pracujeme v rámci celé univerzity, ale i jednotlivých fakult a výzkumných týmů. Samotné závěry ale nebyly příliš překvapivé; tušili jsme, jak na tom jednotlivé obory jsou, nyní to však máme černé na bílém, což můžeme využít k dalšímu rozvoji. Mrzí mě, že v některých případech se tyto benefity a možnosti ztrácí v diskuzi o písmenkách na konci.

Pozitivně je hodnocena interní podpora Primus, která na univerzitě funguje od roku 2017. Chystáte nějaké rozšíření či další formy podpory pro mladé vědkyně a vědce?

Primus je skutečně vynikající věc, kterou od nás „okoukávají“ i ostatní vysoké školy. Ačkoliv je to finančně náročný program, myslím, že za to stojí a výsledky vidíme nejen přímo v počtu úspěšných ERC projektů a dalších grantů, ale především v tom, že se mění a kultivuje prostředí. A určitě se ještě některé dopady neprojevily, protože jsou dlouhodobější povahy.

Ale rozhodně to není podpora jediná: začíná to již financováním doktorských programů, kde by brzy mělo dojít k výrazné změně. Musíme vyčkat, jak dopadne novela vysokoškolského zákona, ale pokud dojde ke změně kapitační platby za doktorandy na financování přímo do rozpočtu škol, tak to skutečně změní pravidla hry, a to nejen ve financování doktorského studia a Ph. D. studia jako takového, ale další implikace mohou být opravdu zásadní pro celé vysoké školství, jak jej známe teď. Bude to, myslím, velká příležitost ke změně.

Primus získávají vědci a vědkyně napříč sedmnácti fakultami UK. V ERC grantech je v poslední době úspěšná pouze Matematicko-fyzikální fakulta, jak si to vysvětlujete a co s tím?

Jako jedna důležitá věc, co se musí změnit a co se postupně mění, je hlava, připustit si, že je možné v ERC soutěži uspět. V některých oborech stále spíše převládá nastavení, že to nemá cenu, že není šance uspět. Roli může hrát i to, že v některých oborech mají dostatek financí z jiných zdrojů, a tak motivace účastnit se takto kompetitivní soutěže je nízká.

Ale v posledních letech se to opravdu mění a zásadní úlohu v tom má tým kolem profesore Zdeňka Strakoše. Ta podpora, kterou Univerzita Karlova žadatelům poskytuje, je ve srovnání s ostatními vysokými školami nadprůměrná. Vyžaduje to ale spolupráci nejen samotných žadatelů, ale i fakult, a tam občas narážíme a vidíme velké rozdíly.

Jedním z cílů UK je internacionalizace. Daří se nám to v oblasti vědy?

Ano, ale asi ne tak, jak bychom si představovali. Sice platí klasická výmluva, že v lákání zahraničních vědců a vědkyň těžko bojujeme s těmi západnějšími zeměmi, především ve finančním smyslu. Musíme si ale přiznat, že v té administrativně-byrokratické rovině máme rezervy. Ať už je to chybějící dvojjazyčnost všech procesů, anebo připravenost systému na příchod zahraničních zaměstnanců a zaměstnankyň.

Co se týče mezinárodních spoluprací, tak na institucionální úrovni je Univerzita Karlova dobrým partnerem. Stejně tak máme týmy, jež dělají špičkovou vědu a jsou zcela rovnocennými spoluhráči. Pak tu jsou však obory, které ve svých ambicích ustrnuly na hodnocení, že jsou nejlepší v rámci České republiky… To nelze v dnešní době akceptovat a je potřeba posouvat si tu pomyslnou hodnoticí laťku výše.

Když se mluví o Univerzitě Karlově, tak často jako první zazní „je to nejstarší univerzita“. Slyšíte to rád?

Nikoliv, protože o to jsme se nijak nezasloužili. Ještě bych pochopil, že to tak vnímají v zahraničí, ale nejsem rád, když se tím sami prezentujeme. Mnohem raději bych slyšel, že jsme nejlepší univerzita v regionu, protože taková je v celé řadě oborů realita.

Patříte mezi nejcitovanější české vědce. Jak vnímáte scientometrii?

Nechci říci, že jsem přímo fanouškem scientometrie, ale jako ekonom jsem zastáncem aproximace skutečnosti pomocí metrik a statistik. Ve vědeckém hodnocení se pohybujeme mezi dvěma extrémy. Buď vše znovu čteme a evaluujeme, nebo pouze čárkujeme výstupy. Ani jedno z toho nemůže fungovat – nemáme lidi a čas na systematická peer review a stejně tak nelze pouhými součty porovnávat články „do šuplíku“ a ty v nejprestižnějších časopisech či ty nejcitovanější nebo užitečné pro policymaking.

Na Univerzitě Karlově se snažíme najít vhodnou variantu někde „mezi“. Ano, nikdy to nebude ideální, ale věřím, že bibliometrické a scientometrické statistiky jsou schopny na základní bázi aproximace kvalitu ve většině případů popsat.

Jak hodnotíte situaci rodičů – především matek – ve vědě? Plánují se na UK změny?

Určitě to vnímám jako téma, snažíme se mateřství a péči o děti zohledňovat ve vypisovaných projektech. Vznikla i rada pro rovné příležitosti, která má agendu na starost; chystají řadu opatření a programů. Zároveň považuji za velké téma i sladění práce s normálním životem, což není vůbec jednoduché, především v poslední době. Povolání vědce a vědkyně je jedno z nejflexibilnějších, takže by se mohlo zdát, že na založení rodiny a podobně je to vlastně jedno z těch nejvhodnějších. Ale to není nutně pravda a už vůbec ne ve všech oborech. Specificky když se očekává vycestování na určitou dobu do zahraničí. I o tom bychom měli přemýšlet.

Jde podle vás dělat špičkovou vědu a mít k tomu normální work-life balance?

Záleží, jak si definujeme excelentní. Pokud bychom brali jen úplný vrchol, tak to asi nebude jednoduché. Ale kdybychom za excelentní považovali první kvartil – pětadvacet procent nejlepších, tam si myslím, že work-life balance si lze nastavit zdravě. I ze své zkušenosti vím, že dokud jsem nezačal funkcionařit, šlo to poměrně dobře. Ve chvíli, kdy se k tomu začnou přidávat povinnosti a zároveň si snažíte udržet vědeckou výkonnost, už to začíná být složité.

Od října jste členem vládní Rady pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI). Jaká je to zatím zkušenost a co je tím „vaším“ tématem?

Zatím z toho mám výborný pocit; sešli jsme se jako heterogenní skupina zástupců vysokých škol, akademie i průmyslu. A nějaké „mé téma“? To je asi nepřekvapivě základní výzkum, budu zpravodajem mimo jiné pro Grantovou agenturu ČR, Akademii věd ČR a ERC.

Šíře agendy prorektora je obrovská. Co je vaší hlavní prioritou? Čeho chcete docílit?

Mojí největší ambicí je změnit systém financování vědy a rozdělování peněz na vědu mezi fakultami – více zohledňovat aktuální, dostupná data a přidat motivační prvky. Což je velká výzva nejenom ve vymýšlení samotného systému, ale pak i následné realizace napříč všemi orgány. Nebude to jednoduché, ale vnímám to jako ten klíčový krok pro změnu.

A další obrovská věc je zmíněná reforma doktorského studia, která ale zásadně záleží na finální verzi novely vysokoškolského zákona. V aktuálním systému, způsobu financování a z nich vyplývajícího chování lze doktorské studium reformovat velmi těžko.