Ženy-vědkyně: Věda nás baví, ale chceme cítit podporu

Dnes, 11. února, se již posedmé slaví Mezinárodní den žen a dívek ve vědě, který si klade za cíl připomenout zásadní úlohu žen ve vědeckém světě a podpořit jejich zapojení do výzkumu. Čemu se věnují, s čím se potýkají a co baví vědkyně z Univerzity Karlovy? Vybrali jsme některé z nich, a nechali je odpovídat.

Vědkyně z UK. Horní řada zleva:  Anna Shavit, Lenka Rovná, Milena Králíčková, Martina Tóthová, Kateřina Rohlenová.
Spodní řada zleva: Jitka Palich Fučíková, Markéta Supa, Anežka Kuzmičová, Nina Špitálníková. 

Na Univerzitě Karlově studuje a pracuje přes 36 tisíc žen, což je 53 procent celkového počtu zaměstnanců. Ideální, mohlo by se zdát, ale jen do té doby, než se zaměříme například na podíl docentek a profesorek a pracovnic technicko-hospodářské podpory (THP). Univerzita Karlova, stejně jako další univerzity a výzkumné instituce ve světě, se potýká s nedostatkem žen ve vědě a vedoucích pozicích. Podle údajů OSN činí podíl žen ve vědě a výzkumu 33 procent, což zhruba odpovídá i průměru Evropské unie. Česká republika jako celek se s 27 procenty vědkyň řadí na poslední příčky evropského průměru. Na UK pracuje na akademicko-vědeckých pozicích zhruba čtyřicet procent žen (podrobnější údaje ve výroční zprávě).

Téma ženy ve vědě se řeší stále častěji; loni například na Univerzitě Karlově proběhla celodenní konference Ženy ve vědě, na které mimo jiné zaznělo, že situace se mění k lepšímu, ale stále existuje mnoho stereotypů. Účastnice a účastníci konference též upozornili, že stále chybí systémová řešení: to, že se například ženám daří kombinovat péči o malé dítě a vědeckou práci, je často jen výsledkem dobré vůle jednotlivců. Dále doporučili eventuální inspiraci v zahraničí a opakovaně zdůrazňovali, že by vědkyně velmi ocenily větší podporu a flexibilitu (celé shrnutí a odkazy na záznam v samostatném článku).

Vědkyně z UK. Horní řada zleva: Adéla Čmoková, Lenka Machová, Eliška Selinger, Magdalena Bohutínská.
Spodní řada zleva: Ruth Tachezy, Zuzana Musilová, Klára Klimešová. 

Definovat nebo popsat vědkyni ale dost dobře nelze – každá je jiná. Každá má unikátní životní příběh, motivaci i téma výzkumů. I proto konkrétní příběhy vědkyň pravidelně přinášíme v online magazínu Forum pod štítkem #Ženyvevědě. U příležitosti dnešního svátku jsme vybrali tři pozoruhodné příběhy.

Vědkyně z UK. Horní řada zleva: Diana Apetauerová, Dagma Dzúrová, Helena Pivoňková.
Spodní řada zleva: Mariya Shamzhy, Iva Holmerová, Ilona Hromadníková.

Příběh první: Nechtěla jsem být vědkyní, ale mozek je natolik zajímavý, že mě přitáhl k vědě

Karolína Korvasová je „‎matfyzačka nadšená do biologie“, začala bakalářským studiem matematiky na Matematicko-fyzikální fakultě UK, na magisterský program se zaměřením na matematickou biologii šla do Nizozemska, poté zamířila na stáž do Austrálie a doktorát získala v Německu. Od loňského ledna působí opět na Matfyzu ve skupině komputačních neurověd, kde modeluje vizuální systémy.

To, že bude vědkyní si neplánovala. „Já se nerozhodla, že budu vědkyně; spíš naopak, nevěřila jsem si, že na to mám. Studovala jsem matematiku, takže jsem k vědě tak trochu od začátku směřovala, ale zároveň jsem přemýšlela i o jiných možnostech uplatnění, jako je třeba analýza dat. To, že jsem dnes vědkyní je souhra událostí – vždy se naskytla nějaká nová možnost nebo téma, která mě zaujalo. Vlastně za to může mozek, je tak zajímavý, že mě přitáhl k vědě,“ vypráví s úsměvem. Má dvě děti, dnes ve věku čtyři a šest let, které se jí narodily během doktorátu v Německu. „Měla jsem velké štěstí, že jsem s každým mohla být rok a půl doma a pak jsem pracovala jen na částečný úvazek. V kontextu Německa to byl luxus, kvůli němuž jsem získala nálepku, že jsem nezodpovědná vědkyně a nezáleží mi na výsledcích skupiny… Ale neměnila bych, velmi si vážím, že jsem tuto možnost měla,“ popisuje pro Česko nezvyklý přístup.

A jak děti vnímají maminku vědkyni? „Vědí, že zkoumám mozek a že tam jsou buňky, které spolu komunikují. Občas spolu díváme na obrázky z naměřených dat, to se jim moc líbí a zajímají se,“ líčí. Více o jejím výzkumu a proč byla rok v Austrálii, na chvíli v Praze, ale nakonec se přihlásila na doktorát v Německu, se dočtete v jiném, samostatném článku.

Karolína Korvasová z Matematicko-fyzikální fakulty UK. 

Příběh 2: Věda je radost, zajímavým tématům lze zasvětit celý život

Alena Marková se již deset let na Fakultě humanitních studií UK věnuje výzkumu současných dějin Běloruska, odkud také pochází. Do Česka přišla v roce 2000, kdy získala stipendium české vlády. „Za to jsem velmi vděčná. Díky tomu jsem na Univerzitě Karlově absolvovala magisterský a doktorský program,“ říká a vysvětluje, že rozhodnutí dělat vědu a specificky vědu o Bělorusku přišlo spontánně: „Věda je radost a když najdete něco, co vás baví, tak tomu chcete věnovat celý život. A běloruské dějiny, to je má součást. Pro mě věda není jen práce, je to i můj koníček. Pokud máte něco opravdu rádi, nelze se tomu věnovat jen od devíti do pěti – je to součást vašeho života a chcete vědět více a lépe.“

Vědě se začínala věnovat s dvouletou dcerou Kristinou. „Bylo to těžké, ale hodně mi pomáhala rodina, především máma, babička Kristýny. Díky tomu jsem to zvládla,“ říká. „Samotnou vědu s Kristinou nesdílím, ale samozřejmě vnímá, jak pracuji, jak přebírám archivní materiály… Sama jezdí na dětské archeologické tábory, kde dělají vykopávky a troufám si říci, že se jí to líbí. Dítě má vždy tendenci koukat na to, co dělají rodiče – dáváme jim příklad v dobrém i ve špatném,“ říká.

Nyní si již neumí představit, že by dělala něco jiného: „Toto dilema jsem si vyřešila už dávno. V Česku je to můj druhý život; v Bělorusku jsem totiž původně vystudovala management a mezinárodní vztahy a pracovala jako úřednice na ministerstvu hospodářství. Zabývala jsem se otázkami cla a mezinárodního obchodu… Pochopila jsem, že jsou věci, které mě baví a nebaví. A mě baví věda, už si neumím představit, že bych se vrátila třeba do úředničiny, takže tuto otázku jsem již vyřešila.“ Více se dočtete ve starším rozhovoru.

Alena Marková z Fakulty humanitních studií UK.

Příběh 3: Založila jsem neziskovku a tyto zkušenosti jsou velmi užitečné i ve vědě

Lenka Šlachtová získala grant Primus a na 1. lékařské fakultě UK vede vlastní výzkumnou skupinu, jež se specializuje na studium neurodegenerativních onemocnění, především amyotrofické laterální sklerózy (ALS) – onemocnění, u kterého vám při plném vědomí postupně ochabují svaly a léčit ho zatím neumíme. Kromě výzkumu před lety založila neziskovku ALSA, která sdružuje pacienty a odborníky zabývající se ALS: „Zkušenosti z nezisku jsou velmi užitečné i ve vědě. Neumím si představit, že bych přímo z laboratoře najednou byla vedoucí výzkumné skupiny – díky zkušenostem z neziskovky se mi nyní lépe řeší rozpočty, smlouvy nebo najímání nových členů týmů.“

Skupinu zakládala s půlročním synem, navíc v době covidu, takže starší dcera nemohla chodit do školky. „Bylo to hrozné. Pandemie odhalila řadu problémů českého systému – i dnes musíte mnoho věcí řešit osobně, i když by to dávno šlo vyřešit elektronicky. Také chybí systémová podpora vědkyň matek, to je v zahraničí mnohem lepší,“ líčí. Má srovnání; první dcera se jí narodila během postdoktorandského pobytu ve Spojených státech, kdy se do práce vrátila po osmi týdnech a o péči se poté střídala s manželem: „To je druhý extrém, ale jsou na to připraveni, na institucích existují místa, kde můžete v klidu a soukromí nakrmit dítě, existují dětské skupiny…“

Mezinárodní zkušenosti považuje ve vědecké kariéře za nezbytné. „Návrat do Česka a založení vlastní skupiny mi dával smysl, chtěla jsem využít znalosti, které jsem se naučila v zahraničí a přispět k poznání o genetických a epidemiologických příčinách vzniku ALS u slovanské populace, tomu se doposud nikdo nevěnoval,“ dodává. Více o projektu a o tom, že má pro toto téma i osobní motivaci, se dočtete v samostatném rozhovoru. A na závěr doplňuje: „Věda je vlastně obyčejná dětská zvědavost, jen na jiná témata. Je to o kladení otázek a hledání odpovědí, které mohou vést k potencionálnímu řešení problémů. Na vědě je krásná a úžasná kreativita. A možnost otevírat stále nové dveře poznání.“

Lenka Šlachtová z 1. lékařské fakulty UK (v modrých šatech) s částí svého týmu.