Málokterý z českých společenskovědních expertů ovlivnil svůj obor jako Leopold Pospíšil, jenž v roce 2016 obdržel Cenu Neuron za přínos světové vědě. Býval olomouckým klučinou, který za „hanobení“ nacistické vlajky skončil na gestapu, zapojil se pak do odboje, po válce studoval práva na Univerzitě Karlově, ale po roce 1948 musel odejít do světa... A tam se věru neztratil: vystudoval filozofii, sociologii a stal se antropologem, takže vyrážel k Inuitům (a koupával se s nimi mezi krami, jak vyprávěl s rošťáckým úsměvem studentům Filozofické fakulty UK) a od roku 1954 jezdil ke „svým“ Kapaukům v Nové Guineji, kde se stal i adoptivním otcem.
Loni v říjnu profesor Pospíšil z Yale University zesnul v požehnaném věku 98 let, nedávno byly jeho ostatky přeneseny do vlasti. Byl jedním ze zakladatelů antropologie práva, který radil i prezidentům USA! Pocházel z Olomouce, ale studoval a za svobodných časů i přednášel na Univerzitě Karlově. Jeho memoárovou knihu Adventures in the ,Stone Age´: A New Guinea Diary (2021) vydalo Nakladatelství Karolinum. Dnes, 22. června v 17:00 hodin, má kniha symbolický křest v Náprstkově muzeu.
„Pospíšil vydal řadu knih o papuánských Kapaucích, ale je to první kniha, ve které píše o sobě mezi Kapauky, v knize nechává nahlédnout do své ,antropologické kuchyně´, navazuje tak na reflexivní proud v antropologii. Emeritní profesor Yale University Leopold Pospíšil patřil k předním světovým antropologům,“ řekl magazínu Forum docent Martin Soukup, jeden z editorů anglicky vydané knihy.
Vzpomínky na zásadní výzkumy, jež Leopold J. Pospíšil podnikl u Kapauků v nedostupné vrchovině Nové Guineje, vyšly přímo v anglickém znění v univerzitním Nakladatelství Karolinum. Pospíšil, jenž výrazně ovlivnil i porevoluční etnology a kulturní antropology v Česku, pobýval u Kapauků pětkrát – mezi lety 1954 a 1979. Zkoumal jejich kulturu, ekonomiku, jazyk a především pak právo. Pozoruhodná kniha Adventures in the ,Stone Age´ čítá 298 stran a nabízí Pospíšilovy terénní zkušenosti i fotografie.
Proti nacistům i komunistům
Leopold J. Pospíšil se narodil 26. dubna 1923. Jeho tatínek byl právníkem a také záložním důstojníkem československého letectva. „Bylo 1. září 1939; nezapomenu na ten den. Začala válka a pro mě taky. K nám domů přišlo gestapo zatknout tátu, schoval se jim... ,Co budeme dělat?‘ Tak gestapáci zatkli mě! Dotáhli mě do domu SS vedle městského divadla v Olomouci, kde mě mlátili. Nic jsem jim neřekl; myslel jsem, že mě umlátí k smrti. Táta se to doslechl, a vzdal se jim. A mě – nemohl jsem chodit – vyhodili malátného ze dveří ven na chodník,“ vzpomínal Pospíšil před pár lety na okamžik, kdy se ze skauta zrodil silný muž.
Do „rezistence“, jak stylově říkával, se s kamarády ze Slovanského gymnázia vskutku zapojil – vzpomíná na to v pozoruhodné knížce Horribile visu: Léta bohatýrská (2016). „Dnes mladí lidé nemají takové středoškolské vzdělání, jako jsme měli my. A na vysokých školách se hned vyrábějí specialisté, jenže nemají dostatečně široký základ,“ mínil. Člověku natolik otevřené mysli, který organizoval protestní pochody vysokoškoláků proti komunistům a byl na něj vypsán zatykač, by se v Československu po únoru 1948 nežilo lehce. Odešel a k právnímu základu přidal studium filozofie v Německu, sociologie v Oregonu a antropologie na Yale.
Tulákem a světoznámým vědcem
V Americe se zprvu živil jako farmář, kovboj, pekař i hrobník, ale posléze coby odborník na lidskou „jinakost“ odjížděl do terénu: k Eskymákům Nunamiut na Aljašce, k indiánům Hopi a pak i na největší tropický ostrov světa – na divokou Novou Guineu. V roce 1954 se jako jeden z prvních bělochů dostal ke Kapaukům, u nichž žil a o nichž napsal plno knih. Ukazoval tak světu, jak tito domněle „prostí“ domorodci byli skvělými počtáři, individualisty a že měli i přesně stanovené právní zásady. Jeho pronikavý úsudek, systematičnost a vědecký přístup vyvracely dogmata akademických marxistů: zrodil se i obor antropologie práva. „Terénní výzkum mezi Kapauky byl průlomový,“ potvrzuje docent Soukup z FSV UK, jenž přes dekádu jezdí bádat k papuánským Nungonům a je editorem Pospíšilových memoárů.
Tím druhým je Jaroslav Jiřík, který na mimořádnou osobnost zavzpomínal na stránkách FF UK, kde Pospíšil v devadesátých letech přednášel jako host: „Nevyprávěl nám o ergologii a domácím šatstvu tradiční středoevropské či balkánské společnosti. Naopak, otevřel nám svět či spíše pohled na něj. Jeho student měl pocit, že se na chvíli stává součástí něčeho velikého, co jej přesahuje a dává smysl... Dozvěděli jsme se od něj, jak má pracovat vědec. Že má být široký ve svých znalostech. Že má být odvážný a statečný,“ píše v nekrologu Jiřík, který od října 2018 spolupřipravoval knihu memoárů, jež se dočká křtu u Náprstků.
| Expert na nepsané právo... očima profesora Miroslava Bárty (Český egyptologický ústav FF UK) |
 Leopold Pospíšil je člověk, který pro mne – vedle dalšího amerického právníka Lona L. Fullera – představuje svým způsobem americké století na poli bádání implicitního práva. Profesora Pospíšila jsem začal potkávat již v devadesátých letech minulého století, během jeho častých přednášek na naší univerzitě (na Filozofické fakultě UK). Mimo jiné říkával: „Vědec, který neumí v pěti větách vysvětlit, co dělá, je blbec...“ Je.Nejvíc mě, myslím, ovlivnil právě teorií nepsaného práva, tak významného pro soudržnost společnosti. Dnes žijeme v paradigmatu, že více zákonů a vyhlášek znamená „více práva“ a spravedlnosti; opak je však bohužel často pravdou. Pospíšilovy výzkumy kmene Kapauků na Nové Guineji, jež ho právem tak proslavily, ukázaly, že zákony a předpisy, které sice nejsou psané, ale tím spíš je prakticky každý člen společnosti dodržuje, jsou naprosto zásadním společenským pojivem. Jeho výzkum tak ukázal jednu z narůstajících slabin naší společnosti. Díky profesorovi Leopoldovi Pospíšilovi víme, že řada věcí by se nemusela kodifikovat, ale měla o to rigidněji dodržovat. |
„Poldi“, legendární profesor, se jí žel nedočkal. Zesnul 25. října 2021 v New Havenu, přičemž jeho žáci budou vzpomínat na jeho lišácký pohled, vtip a nesmírně bystrou mysl – ač už mu již v posledních letech tělo moc dobře nesloužilo. Lidovým novinám před šesti lety vysvětloval, jak si i v desáté dekádě žití udržuje mentální svěžest: „Zápolím sice s parkinsonkou, ale mám svůj plán. Každý den sním kopec šlehačky, kvůli čistému tuku, a vyluštím křížovku. Starším lidem říkám: Nesmíte nechat mozek zahálet! To by byl šlus.“
