Překládá, tlumočí, cestuje mezi Kjótem a Prahou... a hraje japonské divadlo. Ondřej Hýbl vystudoval japanologii na Filozofické fakultě UK, doktorát získal v Ósace. „Studia na Univerzitě Karlově mi dala základy, bez nichž bych se nikdy v Japonsku nedostal nikam dál. Jak už to v životě někdy bývá, docenil jsem to až zpětně, ale o to s větší pokorou,“ říká dnes Ondřej Hýbl, jenž je jednou z hybatelských postav českého Divadla kjógen. Soubor dostal v roce 2015 japonskou prestižní cenu; letos o českém hraní tradičního divadla s napsala japonská profesorka dokonce odbornou studii.
Váš život je pevně spjat s Japonskem. Žil jste v Ósace i Kjótu, tlumočíte, překládáte a hrajete „kjógeny“. Tímto zájmem o tradiční japonské divadlo to začalo?
Někdy v roce 1992 jsem se v Pardubicích potkal s režisérem, dramatikem a mimem Hubertem Krejčím. Mimo jiné se věnoval judu a vedl oddíl aikidó. A od něj jsem dostal jeho převod, z ruštiny, hry Mnich, kostra a její obal. Četl jsem to, strašně se u toho řehtal a říkal si, co jsou ti Japonci za národ, že před 600 lety vytvořili takhle geniální gag! Nebudu tady prozrazovat, o čem hra je, máme ji stále v repertoáru v původní „Krejčího verzi“; přijďte se podívat.
Hubert mě do toho obsadil a já poprvé hrál kjógen na vernisáži, v Pardubicích, v Domě u Jonáše, 27. června 1995. Těsně po maturitě. Hrála se tři představení, poslední bylo pro děti. Nebyl jsem herec. Do té doby jsem maximálně recitoval na základce... A teď jsem na jevišti dělal něco, čemu se ty děti upřímně smály. Byl to hrozně krásný pocit, ale zároveň jsem věděl, že to není apriori mojí zásluhou. Chtěl jsem se o tom žánru, ale i o japonské kultuře obecně, dozvědět víc. Že někdy odjedu do Japonska, to by mne tehdy ani ve snu nenapadlo.
Nepletu-li se, původně jste totiž studoval po střední škole na ČVUT – proč dnes nejste strojní inženýr a šel jste na japanologii a Filozofickou fakultu UK?
Můj otec byl strojař. Když jsem šel na střední, neměl jsem na výběr. Chtěl pro mne jistotu zaměstnání. Po škole už jsem sice chtěl zkusit japanologii v Praze, ale obor se ten rok neotevíral. V té době ještě „hrozila“ povinná vojenská služba, takže jsem šel kamkoli. ČVUT a její strojní fakulta, byla nejsnazší cíl. Rok jsem pak ležel v knížkách a snažil se načíst, co se dalo, chodil do jazykovky na japonštinu a napřesrok se na japanologii dostal. Zpětně jsem ale za průmyslovku i dva semestry na ČVUT rád. Z nezávislého divadla v Česku moc žít nelze, o japonském nemluvě. Živím se nyní převážně tlumočením v technologických firmách. Ať už jde o obrábění, měření, hydroenergetiku anebo optiku, ten základ strojařiny mi pomáhá dost zásadně. Japonci mají úsloví: „Výkres je bible“. Tolerance, drsnosti, úpravy povrchu – to je něco konkrétního, o čem se nepolemizuje. Naopak, tlumočím-li finanční audit, obvykle úpím.
Mezi vaše profesory na Univerzitě Karlově patřila Zdeňka Švarcová, oceněná řádem od císaře (2010), a Jan Sýkora. Co vám studia na UK do života dala, oceňujete to?
Studia na UK mi dala základy, bez nichž bych se nikdy v Japonsku nedostal nikam dál. Jak už to v životě někdy bývá, docenil jsem to až zpětně, ale o to s větší pokorou. V ročníku jsem nebyl ta „nejostřejší tužka v penále“, za své výkony u zkoušek se dodnes lehce stydím. Jako student jsem chtěl najít zkratku k praxi. Poznat japonské tradice, tehdy nejen divadlo, ale i zen a bojová umění. Znaky mi stačily jen ty nezbytně nutné, v gramatice mě analytický přístup docentky Švarcové přiváděl k zoufalství. Šlo mi o kata, formu, Japonsko v praxi. To, že právě detailní pochopení struktury jazyka, je jediná cesta, jíž se lze dobrat pochopení japonského myšlení, a tedy podstaty čehokoli japonského, mi došlo mnohem později. Naštěstí došlo. Byl to přístup Švarcové a Jana Sýkory, co mne ve finále dovedlo až do doktorandského programu na Ósacké univerzitě. Dnes to vnímám jako dar, že jsem se mohl učit právě od nich.
Ondřej Hýbl se Šime Šigejamou v japonsky hraném představení Papouškování (Kjóto, 2004).
Někdy kolem roku 2000 pak přišla zlomová cesta do Japonska... Dostal jste se i ke slavnému hereckému rodu Šigejamů v historickém Kjótu. Jak to vlastně probíhalo?
Jak to probíhalo v Kjótu, je začít vyprávění až od poloviny příběhu. Potenciálu a krásy žánru kjógen si všiml dramatik Hubert Krejčí – a už v roce 1982 inscenoval tři kjógeny v brněnském Divadle na Provázku v překladu z ruštiny, aniž by žánr jako takový kdykoli předtím viděl. Občasně kjógen uváděl v rámci jeho souboru Yorickova pantomima. Co dokázal v době hlubokého socialismu, na mě dnes působí jako zjevení!
V roce 1998 jsme pak společně s Krejčím měli možnost se setkat s Šimem Šigejamou a jeho synem Ippeiem. Praha a Kjóto se staly partnerskými městy, rodina Šigejamů sem přijela hrát, a Jan Sýkora, jenž tedy především komunikaci s Kjótem a organizaci zajišťoval, mi jako studentovi umožnil být hercům po dobu jejich pobytu „k ruce“. Vzpomínám si, jak představení probíhalo v divadle Alfred ve dvoře dramatika Ctibora Turby, který se studenty v té době také kjógeny na český způsob uskutečňoval. Po vystoupení jsem japonským hercům Krejčího představil a Hubert je požádal o rady, jak inscenovat dvě konkrétní části her, jež z textu v ruštině nešlo vyčíst.
Co tomu říkali takoví mistři v oboru?
Jak moc byli oba v šoku, mi prozradili až o mnoho let později. Kjógen totiž není masově navštěvovaný žánr ani v Japonsku. A Krejčího dotazy směřovaly na značně okrajovou část repertoáru. Nechápali, jak tohle může někdo mimo Japonsko znát. Tahle interakce byl první krůček, že se s námi japonští mistři začali bavit. V roce 2000 přijel Šime Šigejama do Prahy vést první workshop. Až pak mohl onen Hýbl na podzim roku 2002 odletět – na dobu osmnácti měsíců – na výměnný studijní pobyt do Kjóta, začít u Šigejamů studovat, a následně tam cvičit japonské divadlo po dalších dvanáct let...
Někdy si kjógen objednají i svatebčané na vlastní svatbu. Hra Velké prádlo, v roli trýzněného manžela Karel Šmerek (Brno, 2017). Foto: Tóru Fujita
Jak se na vás dívali?
Ve světě tradičního japonského divadla jsem ze začátku působil asi jako písek ve švýcarských hodinkách. Na jevišti, na zkušebně, při práci v zákulisí... Ale s časem se to začínalo zlepšovat. Udělal jsem si japonský řidičák a mohl jsem plnohodnotně fungovat při představeních jako řidič, pomocník. Když jsem se naučil oblékat do kostýmů, začal jsem být konečně opravdu i přínosem. V Kjótu existuje přísloví: „Nebraň se tomu, co přichází, a nežeň se za tím, co je na odchodu.“ Šime Šigejama se naštěstí nečekanému příchozímu z Evropy nebránil. Hlavně ze začátku byl můj život v Kjótu řetězcem různých faux pas, ať již ve škole nebo v divadle.
Trápilo vás to?
Občas to bolelo, občas to bylo veselé. Ale na druhou stranu, Šime má dva syny. Jeden je o dva roky starší a druhý zase o dva roky mladší než já. Díky tomu se na mě díval o dost shovívavěji (usmívá se). V jeho domě jsem nějaký čas bydlel; po čase vzájemného ostychu sám hledal příležitosti, jak mi dát šanci co nejvíce hrát a žánr, ale i město Kjóto poznat co nejhlouběji. Na jevišti, na zkušebně, v zákulisí – tam to je jednoznačně vztah učitel-žák, s veškerou přísností, respektem a do jisté míry motivační trémou, která k tomu patří. Ale pak mimo jeviště a tyto společenské role s ním i jeho syny mám opravdu krásný, vřelý vztah.
Do Kjóta nejezdím, do Kjóta se vracím. Starší syn Motohiko naopak v Česku strávil bezmála rok, hrál s námi, učil nás a věnuje se nám dodnes. Vnímáme se navzájem jako součást širší rodiny. Ale zpět ještě k začátku příběhu, k Hubertovi Krejčímu. Spolupracoval s dramatičkou a režisérkou Evou Tálskou, z jejíhož Studia Dům kolem roku 2004 přišla nejpočetnější část dnešního souboru Divadlo kjógen. Nebýt jich, neměl bych tu s kým hrát. Takže popsat, jak to vše probíhalo, je mimo možnosti našeho rozhovoru. Snad k tomu bude kniha (směje se).
Prozraďte čtenářům magazínu Forum, čím je kjógen tak zajímavý. Proč vás vlastně fascinuje – je to legrací, pohybem či úsilím o až „dokonalé“ ztvárnění?
Charakter tohoto žánru nejlépe vystihuje výrok Jiřího Voskovce: „Sranda je pravda v kostce.“ Kjógen je naprosto geniální, minimalisticky pojaté humorné vyobrazení lidské hlouposti, nedokonalosti a vlastně všech nešvarů i poklesků charakteru, které u lidí můžeme najít. A to přitom vznikl před 600 lety, přes devět tisíc kilometrů odtud na východ. Divák, který v Česku kjógeny vidí poprvé, se leckdy zdráhá uvěřit, že je to opravdu až tolik staré, když je to tak přirozeně pochopitelná legrace. Třeba ty vztahy – pán versus sluha, žena a muž, manžel a tchyně... Hry pracují s náměty, které každý známe z vlastních životů.
Přípravy na vystoupení k oslavě 20 let partnerství mezi Prahou a Kjótem, společně s Šime Sigejamou a jeho syny (Praha, 2016). Foto: Kuba Jíra
Kupříkladu ve hře Lišky z ostrova Sado je famózně vyobrazeno předávání úplatku a ovlivňování soudce. Ve hře Nió je zase komicky, ale velmi přesně, vyobrazena osudová nenapravitelnost patologického hráče, „gamblera“, a třeba hra Chrám Inaba je krásným portrétem machrování mužů v soukromí, v kontrastu s jejich stydlivostí a nerozhodností, když by měli býti muži činu... Divák se tak baví, směje, ale zároveň má šanci zamyslet se nad sebou samým. A také může pociťovat i jistou formu úlevy. Hloupost, s níž se setkáváme, není znamením jenom této doby. Je to vlastnost bytostně náležející k nám, jako lidstvu.
Kde se tahle chytrá zábava před tolika stoletími vzala?
Tyhle komedie vznikaly jako zábava pro samuraje, pro vzdělaný šlechtický stav s velmi vytříbeným vkusem. Komedie je tak musely pobavit, ale zároveň být patřičně esteticky na výši. Hry tak nedehonestují nikoho konkrétního; žádná reálná postava na scéně neztrácí tvář. Vždy se jedná o „jednoho místního člověka“, „všem známého šlechtice“ anebo jiné neadresně uvedené postavy. Dosadit si tak můžeme kohokoli. Herecké rodiny měly šanci na scénářích i hereckých technikách pracovat a pilovat je – a to po celá staletí! Máme tak k dispozici extrémně dobrý, vtipný scénář, ověřený vskutku tisícerými reprízami, a k němu přesné pohybové vzorce, podle kterých ten scénář co nejlépe realizovat. A rovněž a především, existují herci, kteří se žánru po celý život věnují. Takže jediné, co zbývá, je převézt to do češtiny a naučit se to. Přesná forma projevu nakonec dává herci svobodu pracovat s timingem a možnost leckdy banální zápletku rozvést do takových detailů, že si divák může potrhat bránici. Kjógenu se tedy nevěnujeme proto, že je japonský, ale prostě proto, že je to k divákovi laskavý, nikdy ne obscénní, někdy poněkud drsný, ovšem výborný humor.
Soubor, ve kterém figurujete Divadlo kjógen, dostal před pár lety i prestižní cenu přímo v Japonsku. Hrají kjógeny i nějací jiní cizinci?
Samozřejmě. Kromě výše zmíněného Ctibora Turby, v Tokiu desítky let hraje kjógeny v angličtině Don Kenny, v Kjótu podobně dlouho působí Nóhó Theatre, jehož hlavním hybatelem je Jonah Salz.
Na University of Hawai´i se nejen kjógenu věnuje Julie Iezzi, v San Francisku už před 42 lety vznikl soubor Theatre of Yúgen, za jehož vznikem stála Yuriko Doi. Ale v kjógenu hledá inspiraci i pařížské divadelní centrum ARTA, v Itálii svébytným způsobem žánr představuje projekt Italo Kyogen, za kterým stojí Luca Moretti.
Znáte se, radíte si?
S mnoha z výše uvedených jsem v kontaktu, ať již v rámci představení, anebo na akademické úrovni. Všichni jsou pak v různé míře v kontaktu s některou japonskou rodinou, která se tradičnímu žánru věnuje. V tomhle jsme na tom relativně podobně. Lišíme se však v přístupu, jak s kjógenem naložit, co si z něho vzít. Většina nejaponských zájemců o žánr v kjógenu hledá inspiraci, snaží se o fúzi s moderním divadlem, píše vlastní nové hry. Což je samozřejmě v pořádku. Naše Divadlo kjógen se naopak rozhodlo zkusit, kam až budeme schopni obsáhnout tuhle komedii v její původní formě. Ze začátku jsem i já hledal zkratku, jak se vyhnout třeba tradičním kostýmům. Už jen starat se o ně je totiž dost náročné.
Jenže čím více se do toho člověk noří, tím více poznává, že pokud se něco Japonci snažili k dokonalosti přivézt šest století, tak prostoru pro vlastní inovace a úpravy už věru mnoho nenalezne. Ten žánr je skutečně až neuvěřitelně komplexní...
Smějící se Ondřej Hýbl s mistrem Šigejamou v představení Lišky z ostrova Sado (svatyně Icukušima, 2011). Foto: archiv Ondřeje Hýbla
Můžete uvést pro představu jak a v čem?
Má do počtu slabik promyšlený text, aby repliky měly rytmus, na text se váže přesný pohyb, a krásu pohybu dobarvují záměrně používané kostýmy. Odstraníte-li jednu část z tohoto celku, zbytek už nebude fungovat. Hra je od první promluvy do posledního slova záměrně vystavěná tak, aby pozvolna nabírala tempo. S gradací tempa dokonce herec pracuje při každém jednom pohybu po jevišti. Ale tak pozvolně a jemně, aby divák nepoznal, že to je práce cvičená a vědomá. Divák si užívá komickou zápletku – a baví ho, že hra má naprosto přirozený spád a pointa vybuchne přesně tam, kde si to dokáže nejvíce užít. Z pohledu herce se ale nic z toho neděje náhodou... Před pandemií covid-19 jsme hráli v průměru padesát představení ročně.
Když vezmu vystoupení v tuzemsku a v Evropě – hostovali jsme na Slovensku, v Polsku, Německu, Rakousku, Litvě, Rumunsku, Maďarsku plus samozřejmě v Japonsku – a sečtu je se svými představeními přímo v japonštině v Japonsku, tak patrně nebudeme daleko od tisíce představení. Právě toto zaujalo i japonské odborníky a profesionální herce, takže Divadlo kjógen získalo za autentičnost provedení a přesnost překladu v roce 2015 ocenění Nogami Institutu při Univerzitě Hósei v Tokiu – cenu Saikašó. Mimo Japonsko jsme zatím jediní.
Hra Velké prádlo ve dvojjazyčném provedení. Zprava: Šigejama Motohiko, Igor Dostálek, Michal Chovanec (Tokio, 2016). Foto: Univerzita Hósei
To si pamatuji, byly toho plné i noviny. Proč se podle vás kjógenům s jejich humorem v Česku tak daří, že o vás točí televize NHK dokumenty a píšou i odborné texty?
To je právě námětem nejnovější odborné studie, kterou vydala Univerzita Sejdžó v Tokiu – bylo to koncem letošního března. Jedna z předních odbornic na japonské tradiční divadlo nó a kjógen, profesorka Secuko Ótani ze Sejdžó dvakrát navštívila ČR, viděla naše představení a reakce obecenstva. S ní a diváky jsme po představení uspořádali besedu. Diváci se ptali na její dojmy z nás ve srovnání s představeními v Japonsku; ona zase diváků, co se jim na našich představeních líbí. Hovořila tu také s několika kolegy japanology, kteří nás znají, právě též s dnes již paní profesorkou Švarcovou, ale i s „objevitelem žánru“ Hubertem Krejčím.
A co o vás tedy napsala, co zjistila?
Celou studii tady převyprávět nemohu, ale závěr je asi takový, že díky Hubertovi a mladým hercům od Evy Tálské se kjógen v Česku mohl potkat s lidmi, kteří u tohohle žánru dokázali pochopit jeho divadelní hloubku. Pak jsme měli to štěstí, že jsme potkali Šimeho Šigejamu, jenž byl ochoten do nás investovat nekonečné množství času a energie. Pak že Hýbla žánr chytil natolik, že neváhal odjet na tucet let do Kjóta studovat detaily. A konečně, že český smysl pro chytrý humor nějak záhadně rezonuje s tím středověkým japonským. Na to Ótani usuzuje ze studií o českém loutkovém divadle, které jsou dostupné i v japonštině.
Co si o tom myslíte vy?
Já bych řekl, že pro celkový úspěch žánru v Česku je nejpodstatnější, že další členové souboru mají zkušenost právě i s naším, českým divadlem. Mají herecké, režijní i scénáristické zkušenosti, které zase chybí mně. Mluvím především o docentu Igoru Dostálkovi, pedagogovi herectví na brněnské JAMU, a Tomáši Pavčíkovi, našemu dnešnímu předsedovi, který také divadlo učí i režíruje. Já novou hru přeložím, připravím pohybové vzorce. Pak ale s Igorem licitujeme o finální podobě textu. Já nechci připustit odklon od originálu, naopak kolegové zase na jeviště nechtějí pustit nic, co by nebylo jevištně funkční. Celé se to tím posouvá kvalitativně dál. Jistě, nezvládáme tak krásný pohyb po jevišti, jako japonští mistři, ale zase si můžeme dovolit trochu živější interakci s publikem. Od profesorky Ótani i několika dalších znalců máme zpětnou vazbu, že možná takhle mohl působit kjógen v Japonsku v době jeho vzniku, než se stal součástí ještě formálnějšího žánru nó.
A ta televize, zmíněná globální NHK?
S televizemi je to složitější. V Kjótu jsem byl dlouhou dobu něco jako „medvěd na kole“. Na kole jezdí, kde kdo, ale když na něm jede medvěd, je to ve zprávách. Cizinec v japonském kostýmu na tradičním jevišti „tahákem“ byl. Měl jsem nabídku stát se „kjógen showmanem“ v dosti populární televizní show. Nikoliv proto, že bych byl tak dobrý herec, ale proto, že jsem byl pro Japonce dost dlouho bizarní „úkaz“. To naštěstí přešlo a zajímavé dokumenty vznikají teď. V roce 2019 vyrobila anglicko-jazyčná veřejnoprávní NHK world dokument v cyklu Japanophiles. A příští rok bychom jako soubor měli v Japonsku vstoupit do učebnic.
Cože?
V plánu je představení českého Divadla kjógen na šesti stranách učebnice angličtiny pro střední školy. Mělo by jít o fiktivní on-line rozhovor mezi japonským středoškolákem a námi, kde mu představujeme hraní kjógenů v Česku, co nás na tom baví – a že japonské tradice dokáží inspirovat i lidi na druhém konci světa. Kromě angličtiny to pro japonské studenty bude mít i ten rozměr, že se mohou na svoji kulturu podívat našima očima. Třeba to některé z nich inspiruje se o svém vlastním divadle dozvědět víc. Za tohle jsem upřímně rád.
Jak jste s kolegy prožíval pandemické lockdowny? Cvičili jste a hráli online?
Covid-19 nás postihnul úplně stejně, jako postihl jiná divadla. Nehrát od loňského října pro lidi bylo kruté. Mě osobně spíš drtilo, jak dlouho byly zavřené školy. Založili jsme ovšem svůj YouTube kanál, pracovali na dalších překladech a opravách těch již existujících. Tohle všechno šlo on-line. Dokonce jsme se dokopali k věcem, které jsme posledních deset let odkládali. Začali jsme systematicky cvičit tanec a zpěv.
Neříkejte, že byl covid-19 pozitivním impulsem! Budete hrát hry se zpěvy a tanci?
Přesně tak. Scénářů her kjógen existuje kolem dvou set. Ve více než polovině se tančí a zpívá. V Česku jich má smysl hrát tak zhruba šedesát. Zbylé nelze, buďto kvůli extrémní náročnosti na hereckou techniku, které zatím nejsme schopni, nebo kvůli nepřevoditelnosti kulturně zde neuchopitelného tématu, nebo stojí na slovních hříčkách, jimž sice rozumím, ale nedokážu najít alternativu v češtině... Ale těch zbylých šedesát kusů, to jsou perly žánru. Tančí a zpívá se téměř ve všech. Scénický tanec však v žánru kjógen existuje i samostatně: první základní i se sborovým zpěvem je téměř hotov. Premiéra bude letos v létě. A inspirativní byl i pro naše učitele v Kjótu, neboť tam byla také divadla dlouho zavřená. Domluvili jsme se na zkouškách on-line: přes videohovor, my v Brně, oni v Japonsku. Nazkoušené části jsme odehráli – a dostali k tomu komentář a režijní rady. Ano, ideální to nebylo, ale je to novum pro obě strany.
Dá se exotický kjógen zapsat do partitury – pohybové i „notové“? Jak to řešíte?
Tohle je jeden z největších problémů. Nic takového neexistuje. Tedy, nic použitelného pro nás. V Japonsku se herci, profesionálové i amatéři, dodnes učí opakováním po učiteli. Nejprve textu, pak textu s pohybem. Když si osvojí formu, mají nástroj, jak mohou vyjádřit „srdce“ hry. Explicitních rad je málo. Platí to, co v jiných tradičních uměních. Principem studia žáka od jeho učitele je: „Sleduj mě, pochop, co dělám, jak to dělám, a vezmi mi to.“ Na jednu stranu je to skvělý způsob, každý adept podstatu věci musí objevit sám. A když ji odhalí, nikdy ji nezapomene. Na straně druhé je tohle způsob časově strašlivě neefektivní.
Vyžaduje extrémně času a blízký kontakt s učitelem. Tady se zkratky hledat snažím. Sám většinu zpěvů znám, ale je něco jiného zazpívat a někoho to naučit... Spolupracujeme s kjótskou hudebnicí Akiko Wada, hráčkou na koto. Fúzí existujících zápisů pro japonskou tradiční hudbu a divadlo nó jsme vytvořili jakýsi hybrid – který, zdá se, funguje. S Wadou pak zapisujeme výšky tónů dle nahrávek japonských herců. A když pak kolegové dostanou MP3 se zpěvem učitele a k tomu ještě tuhle „vizuální pomůcku“, jde to rychleji. S pohybem je to snazší. Ten se dá okopírovat; máme hodiny videí vlastních zkoušek a pro zapamatování vytvářím cosi mezi taneční notací a překladem existujících zápisů tanců pro studenty.
Vím, že hraní kjógenů učíte už několik let i děti.
Ač kjógen pro dětské diváky apriori určen nebyl, funguje na dětské publikum skvěle. Tím, že na jevišti prakticky nic není, dává ohromný prostor představivosti. A ta dětská je bujnější než u dospělého. V roce 2014 založil Tomáš Pavčík v Brně Dětské studio Divadla kjógen, kdy tehdy nejmladší „studentka“ chodila do školky. Zkoušky s dětmi vede Tomáš, Karel Šmerek a další členové souboru. V roce 2019 jsme získali granty, vyšli nám vstříc sponzoři, a tak už i Dětské studio mělo možnost zkoušet a hrát v Kjótu. Byl to velký úspěch. Přišla se podívat celá rodina Šigejama, ve svém volnu přišel i kjótský primátor. Tohle je opravdu zaujalo. Bylo to velmi neformální, velmi přátelské. Kjógen dokáže pro děti být i velice dobrá forma, jak se naučit nestydět mluvit před lidmi a nechat je poznat, že svým projevem dokáží zaujmout.
V roce 2014 Tomáš Pavčík v Brně založil Dětské studio Divadla kjógen, o pět let později mladí herci poznávali i Kjóto (2019). Foto: Divadlo kjógen
Prý jste hráli nedávno na dálku i pro jednu japonskou základní školu?
Pravidelně dělám workshopy pro Japonskou školu v Praze, s japonskými herci občas vystupuji v japonštině pro školáky v Japonsku. Loni jsem dostal pozvání ze školy kousek od Ósaky, ale kvůli koronaviru to nešlo uskutečnit. A tak jsme navrhli alternativu. Dvojjazyčný kjógen živý přenos do Japonska on-line! Dopadlo to dobře. Inspirovalo nás to k občasníku na Youtube: Kjógeny ve školách. Jediným kazem na kráse byl fakt, že mezi Českem a Japonskem je časový posun minus osm hodin. Představení mělo být od 14:00 – v Ósace. Ověřili jsme, že být na jevišti a tvořit humor v šest hodin ráno, úplně lidskou přirozeností není (směje se).
Jako vyškolený japanolog překládáte hry. Kolik jich už máte? A co s tím dále?
Tohle je moje aktuálně nejbolestivější téma. Máme cenu od top japonské akademické instituce za přesnost převodu do ČR, ale zároveň ještě není kniha... Přeložených her mám asi dvacet, některé i se scénickými poznámkami a „vyčištěné“, některé naopak ve stavu „před rekonstrukcí“. Kjógeny překládám od roku 2000. Jenže za ty dvě dekády se zásadně změnila hloubka mého vhledu do problematiky. Tomuhle se chci prioritně věnovat: sjednotit, dočistit, opravit chyby a se vším, co o tom vím, to nabídnout každému, koho by to mohlo zaujmout. Bude to – bez nadsázky – unikát. Překladů her kjógen je celosvětově relativně dost, nicméně provázat text s pohybem a s teorií i historií, to bude první počin vůbec. Roku 1982 sice vyšly v USA tři knižní díly Dance in the Noh Theatre od Monicy Bethe a Karen Bazell. Obě prakticky studovaly nó v Japonsku. Zmíněná kniha je dodnes nepřekonaným „kouskem“ o pohybu v divadle nó. A český vhled do komedií kjógen, opírající se o dvanáctileté praktické zkušenosti v Kjótu, by měl mířit neméně vysoko. Chystám i studio pro zájemce o kjógen.
Začínají prázdniny: co všechno na léto plánujete? Nějaké premiéry?
Za léto, kdy se uvolňují restrikce, se chystáme dohnat posledních deset měsíců. Diváci nám strašně chyběli – a my jim doufám také. Budou dvě toliko on-line uvedené či jen jednou reprízované premiéry Zloděj melounů a Nió. A pak právě ty tance. Konkrétně můžeme pozvat diváky do Brna na 30. června, 26. července a 30. srpna, vždy od 19:30 hodin a do tamního Místodržitelského paláce Moravské galerie. V Praze plánujeme hrát v rámci akce Česko-japonské společnosti Tanabata, ale místo ještě řešíme.
Nechtěl jsem rozhovor končit slovy: „Sledujte nás na Facebooku“, ale v téhle době to je bohužel i pro diváky asi nejpohodlnější způsob, jak najít cestu na naše představení.
Vyprodané Divadlo Na Vinohradech. Diváci si užili tři hry: česky, dvojjazyčně a v podání japonských mistrů v originálním znění s titulky (2016).
