Religionista Kozák zkoumá severské mýty i boha Ódina

Nyní už je Jan A. Kozák zpět v Česku, na pražské „fildě“, ale ještě donedávna působil jako výzkumník v norském Bergenu. Na tamní humanitní fakultě řešil od roku 2018 výzkumný záměr Symbodin, na který získal prestižní stipendium Marie Curie-Skłodowské (Horizon 2020). Cílem bádání je za pomoci historických a filologických metod i kognitivní lingvistiky porozumět utváření mýtů na základě metafor. Kozáka, jenž umí staré jazyky včetně sanskrtu anebo latiny, zajímá mimo jiné vnímání těla a tělesnosti v severských mýtech.

Připravil hned čtyři publikace na různá témata. „Užitečné bylo i navázání spolupráce s některými renomovanými badateli, kteří mi – teď už víceméně rutinně – čtou články,“ říká religionista, který spolupracoval s lidmi z Árni Magnússon Institute v Reykjavíku či z Berkeley.

Pochvaluje si také Norsko. „Bergen, kde jsem bydlel, leží v krásném údolí a když jsem otevřel okna, připadal jsem si jak na horách a ještě kousek od moře,“ řekl Kozák magazínu Forum.

Jaký vidíte hlavní přínos celého projektu Symbodin?

V ústředním článku, který jsem napsal, hezky a názorně ukazuji, jak funguje „kód mýtu“. Mě vždycky zajímalo, „proč jsou mýty tak divné“ čili proč se vyjadřují obrazy, které jdou zřetelně proti „principu reality“ – proti tomu, jak víme, že věci v normálním světě fungují. U mýtu ale nevadí, že se tohle porušuje, protože sděluje nějakým způsobem nedoslovnou „vyšší pravdu“. Já samozřejmě netuším co ta „vyšší pravda“ je, ale moje pracovní teorie zní, že onou vyšší pravdou je prostě jen skvěle vybroušené zrcadlo určené na reflexi kultury, lidské psýché a světa kolem nás. To samozřejmě dělá literatura také, ale mýtus to dělá jakoby brutálně a za každou cenu, i za cenu toho, že bude mít podobu zběsilého snu.

Co tedy ve své hlavní studii – ze čtyř připravených – formulujete?

Na případové studii jsem ukázal, že mytická surreálnost má zároveň svá pravidla a typologii, jež je pozoruhodně blízko tomu, jak se sémiotika a kognitivní lingvistika vyjadřuje o metaforách. Díky tomu jsem došel k závěru, že mýty jsou vlastně velmi realistické, neboť realisticky odrážejí vnitřní logiku našeho kognitivního aparátu – v interakci s logikou sociální symbolické soustavy. Mýty tedy působí navzdory své surreálnosti tak prapodivně trefně či zajímavě, protože se jim daří „surfovat“ po vlnách toho, jak naše myšlení a asociace fungují.

Žil jste díky vašemu bádání ve Skandinávii, v Bergenu. Co to přineslo vám osobně?

Pro mě byl projekt vlastně ještě víc užitečný právě na osobní a sociální rovině, než na té teoretické. Tu teoretickou bych, při dostatku času, mohl do nějaké míry nejspíše rozvinout i sedě doma (usmívá se). Ale Symbodin mi umožnil organizovat či spoluorganizovat několik workshopů a jednu konferenci, kde jsem si mohl téma částečně nebo úplně nastavit sám. To mělo velmi pozitivní efekt nejen na můj networking, síť kontaktů, ale také na to, že jsem si mohl poslechnout spousta zpráv z aktuálního bádání na blízká témata a své téma jsem mohl velmi efektivně komunikovat a také konzultovat. Nejužitečnější bylo navázání spolupráce s některými renomovanými badateli, kteří mi – teď už víceméně rutinně – čtou články před dopsáním, za což jsem jim moc vděčný, a dávají mi tím výbornou zpětnou vazbu.

Rozumím, kontakty jsou i ve vědě klíčové. Jak jste naznačoval, projekt bude mít nejméně čtyři publikační výstupy v podobě různých studií – čemu se věnují?

Dvě studie jsou primárně zaměřené na téma tělesného symbolismu a metafor, tedy toho, co jsem již zmínil. V jednom podrobném příkladu a v jedné srovnávací studii ukazuji, že mytologické transformace se řídí podle pravidel takzvaných master tropes – metafora, metonymie, synekdocha, ironie – a že od normální mluvy se liší právě tím, že jsou ochotné z různých tropů „vyčarovat“ celé příběhy. Tohle pozorování má význam i pro současnost, neboť současná kultura poskytuje spoustu všelijakých narativů, které jsou vlastně typově mýty: jde například o politické mýty, urban legends, konspirační teorie a podobně...

Vnímáme to tak?

My je však neumíme číst a pořád máme nesmyslnou tendenci je „debunkovat“ a zlobit se nad tím, jak nejsou faktické. Z nějakého hlediska je to podobně nesmyslné, jako zlobit se na básně, že nejsou faktické. Je to jiný žánr. Velká literatura má pravdu, i když fakticky vzato si vymýšlí. O mýtech tohle platí dvojnásob. Jsou ještě o řád nerealističtější než literatura, ale zase jsou ještě o řád trefnější na nějaké jiné úrovni. Vyznat se v dnešku znamená umět číst žánry jako to, co jsou a k tomu může paradoxně pomoci pohled do vzdálené kultury. V ní totiž můžeme jasně vidět surrealitu a symboličnost obrazu a srovnat si ho z odstupu. K naší vlastní kultuře máme leckdy horší přístup, právě proto, že jsme v ní takříkajíc namočeni až po uši.

A zbývající dvě odborné práce?

V dalších dvou článcích jsem se rozhodl přeostřit a zaměřit se na princip „analogie“, který je vlastně jinou stránkou metafory a v mytologii je významným strukturujícím fenoménem. Například celá severská mytologie je vlastně série analogických příběhů vyprávějících o různých modalitách konfrontace mezi tímto světem a Jiným světem. Když jste Thor, tak ta konfrontace má charakter cesty do Jiného světa a fyzického souboje tam; pokud jste Ódin, tak jdete do Jiného světa, ale bojujete slovy a věděním; když jste vědma, tak necháte Jiný svět vstoupit do sebe a hovoříte jeho ústy. Díky logice paralel můžeme příběhům lépe rozumět.

Můžete být konkrétnější?

U jednoho z článků jsem se zaměřil na dosud naprosto přehlédnutou analogii mezi mýtem o Ódinově cestě za medovinou básnictví a mýtem o legendárním kováři Völundovi. Oba mají pozoruhodné množství podobností včetně závěrečné proměny v ptáka a odlet ze zajetí, do něhož se hrdina dostane. Jednoduchý závěr toto srovnání nemá; snad jen to, že vylepšuje naši schopnost porozumět symbolickému jazyku mýtů a číst jeden ve světle toho druhého.

A druhý ze zbývajících článků se věnuje srovnání severského stvoření světa s Ragnarökem, soumrakem bohů, koncem světa. Ukazuji, že obojí sleduje podobný vzorec a navrhuji trochu divokou interpretaci, že oba popisy jsou vlastně popisy téže události, avšak jednou z pozice vítězů a podruhé poražených. Podobně jako když dvě vojska odcházejí z bitvy a jedni o střetu hovoří jako o „velkém vítězství“ a druzí o „strašné porážce“ ale referují vlastně k téže věci.

Počítáte také s nějakou popularizací a další medializací svého bádání? Vydal jste česky už třeba knižní monografii Ódinn. Mýtus, oběť a iniciace (2017).

Ano, rozhodně. Téma mi přijde zajímavé jak z pozice lidí, které zajímá starý sever a vše vikingské, tak díky obecnějším závěrům z pozice lidí, které zajímají moderní mýty a vůbec to, jak mytické a symbolické myšlení funguje. Zatím jsem medializoval spíše jen v angličtině, samotné odborné články vyšlyy či vyjdou rovněž v angličtině, takže bych byl za možnost prezentovat to českému publiku rád.

Dlouhodobě mi přijde zajímavá práce religionistů či skandinavistů na FF UK – Radek Chlup, Jiří Starý, nověji také Jiří Dynda pracemi o Slovanech. Vydávají opravdu zajímavé monografie, za kterými jsou vidět nápady, erudice i hodně práce. Čím to?

Opravdu nevím (směje se). Myslím, že se to nějak sešlo. Já sám jsem byl ze začátku na religionistice trochu bezradný a roky si studoval víceméně v osamění – s dosti divoce rozkročeným zaměřením na všechno od Indie po Irsko –, než se vynořil Radek a Jiří a dali tomu všemu zajímavou dynamiku. Jiří Starý mě přivedl k Seveřanům a vděčím mu tedy za svou specializaci a Radek je zase velký inspirátor pokud jde o metodu a religionistické myšlení. Ano, Jirka Dynda je neuvěřitelně pracovitý mladý badatel; je mi ctí být jeho školitelem, i když vlastně už žádné školení ani nepotřebuje. Je super, že je tady někdo takhle poctivě zpracovávající dávné Slovany. Teď ještě někoho na Kelty a budu spokojený!

Co plánujete dál? Nač se těšit?

Plánuji konečně dodělat dlouho odkládanou knihu Monomýtus, v níž předkládám trochu populárnější formou poněkud grandiózní myšlenkovou syntézu k tématu teorie mýtu. Tam jsem – technicky vzato – pár dní od dodělání, ale fakticky vzato mám autorský zásek, protože je to pro mě hrozně důležité, takže se mi na tom špatně pracuje. Další na seznamu je kniha věnovaná Thorovi, jež by pokračovala v sérii započaté Ódinem. Plán je tam mít opět nějaký obecný výklad o božstvu a pak případovou studii věnující se několika podobným mýtům, jako tomu bylo u Ódina. A možná bych tam zařadil i takovou bonusou kapitolku o moderních Thorech v popkultuře. Uvidíme, jak to dopadne.