Seminář Crashtest testuje budoucí kurátory i umělce

Jak uspořádat uměleckou výstavu tak, aby byla atraktivní pro návštěvníky i vystavovatele pomáhá studentům Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy výběrový kurátorský seminář Crashtest, který na fakultě funguje už dvanáctým rokem. O smyslu a přesahu Crashtestu jsme si povídali s garantem a vyučujícím semináře doktorem Milanem Pechem.

Milan Pech (na snímku vlevo) na vernisáži letošního ročníku Crashtest.

Crashtest byl váš nápad. Jak vznikl a proč zrovna takový název?

Na počátku nás při společných diskusích napadaly jen samé konzervativní a nenápadité názvy. A když už jsme si psali různé alternativy, tak mezi nápady se objevilo i spojení „crash-test“ a my si najednou řekli, že to je vlastně přesně to, co chceme.

Že to vlastně je takový „crash test“ pro všechny zúčastněné - jak pro kurátory, tak pro umělce. Naši studenti poprvé pořádají výstavu a studenti-umělci jsou poprvé konfrontováni s nějakou veřejnou kritikou. Všichni jsou v určitém očekávání a nikdo neví, jak to přesně dopadne a jestli tím testem projde. Na začátku se to psalo rozděleně jako „crash test“, pak jsme to spojili, aby to bylo takové kompaktnější, a začali jsme k tomu dávat číslo ročníku.

Crash testy – doslovně ty v automobilovém průmyslu - ovšem nekončí vždy šťastně. Jak to bylo a je u vás?

U nás to vždy dopadlo dobře. Ale ta samotná cesta ke konečnému výsledku byla často lemována spoustou nečekaných věcí, které bylo třeba řešit. Například teď se nám stalo, že jsme vytiskli plakáty, a přestože se na to dívalo několik očí, tak byla chyba v názvu (!) Tak jsme vymysleli řešení, že to vytiskneme a přelepíme. Ale ne tak, aby to bylo přesně přes ten název, ale tak trochu to posuneme, aby se dalo tušit, co bylo pod tím. A ono to vlastně vypadalo vizuálně zajímavě (usmívá se).

Spoustu věcí bylo třeba řešit v dopravě. Pro jeden objekt letošní výstavy jsem jel osobně například do Vídně, protože tam byla studentka z Drážďan zrovna na Erasmu. Také se stalo, že umělci přestali reagovat, nebo něco přislíbili a nakonec to neudělali, a přitom už to bylo avizováno v katalogu. Nebo se stalo, že někdo přivezl něco, co jsme nechtěli…

To asi není zrovna příjemná situace umělce odmítnout.

Není to příjemné, ale i tohle si musí začínající umělec zažít - že takhle se to prostě nedělá, pardon.

Pro koho je seminář Crashtest na KTF UK určen?

Primárně pro studenty oboru Dějiny křesťanského umění, ale mohou se přihlásit i studenti z oboru Dějiny evropské kultury. Je to otevřené těmto humanitním a kulturně historickým oborům. Ovšem vždy se zaměřujeme na současné umění. Podstatou je, že naši studenti-teoretici uspořádají výstavu svým vrstevníkům z uměleckých škol a tím se tyto dva světy potkávají.

Kolik studentů seminář zpravidla navštěvuje?

Seminář je dvousemestrální. Na začátku bylo zájemců velké množství až to bylo nepraktické, takže jsem limit pro počet studentů snížil z dvanácti na osm a nakonec na šest. Ukázalo se totiž, že při větším počtu už bylo složitější se na čemkoliv dohodnout.

Podle čeho oslovujete umělce, kterým výstavu zorganizujete?

Základní myšlenkou bylo otevřít prostor k vystavování pro studenty ze škol, které jsou mimo Prahu, protože byli mnohem motivovanější než studenti z pražské AVU nebo UMPRUM. Pražští studenti mají spoustu příležitostí prezentovat své práce, například školní galerie. Studenti z Ústí nad Labem, Liberce, Brna, Plzně nebo z Ostravy měli vždy větší drajv, větší nadšení a chuť se ukázat.

Jednou jsme vystavovali také sochy studentů School of Visual Arts z New Yorku, kteří měli vazbu na sochařský ateliér profesora Gabriela na FAVU v Brně. Tenhle ročník byl zvláštní v tom, že z New Yorku přišla přes internet pouze data a v Brně se vše vytisklo na 3D tiskárnách. Poté jsme sochy Newyorčanů vystavili společně s Brňáky v Topičově salonu v Praze.

S jakým časovým předstihem organizujete jednotlivé ročníky?

Každý ročník začíná v první týden zimního semestru, kdy se sejdeme a řešíme, o čem by další Crashtest mohl být. Téma vychází většinou přímo od studentů. Někteří měli třeba blízko k designu, tak byl jeden ročník „designový“, někteří byli zase spirituálně orientovaní, a tak sledovali v dílech svých vrstevníků projevy duchovna a tak podobně.

Námětem letošního ročníku byla krajina a paměť. Proto jsme při přípravě zkoumali antropologii krajiny nebo to, jak se současná věda dívá na paměť.

Letos vystavujete díla studentů z Akademie výtvarných umění v Drážďanech, jak k tomu došlo?

Od počátku jsem přemýšlel o internacionalizaci Crashtestu. Některých výstav v minulosti se sice zúčastnili studenti z Bratislavy nebo New Yorku, ale nic víc. Před nedávnem jsem si říkal, že zkusíme udělat výstavu čistě se studenty ze zahraničí. Drážďany se zdály být logickou volbou. Konec konců jsou od Prahy vzdálené jen dvě hodiny cesty, a proto se mi zdálo, že to zvládneme organizačně i finančně.

Původně jsme oslovili jen malířský ateliér Anne Neukamp, která nám doporučila ještě sousední multimediálnější ateliér Nevin Aladağ. Jsem rád, že se nám podařilo na výstavě oba velmi dobře propojit. Výsledkem byli překvapeni sami drážďanští studenti. Oni se vlastně do té doby ani pořádně neznali a mnozí se potkali až na vernisáži v Praze (směje se). Do té doby na sebe oba ateliéry pohlížely tak trochu „svrchu“.

Přitom ale při prvním oslovení se zdálo, že to nedopadne.

Ano, umělci si nejdřív mysleli, že nám nemají co nabídnout. Měli zkreslenou představu o tom, co od nich očekáváme. Ale domluvili jsme se, že je osobně navštívíme v Drážďanech a svůj koncept jim představíme. V lednu jsme přijeli a vysvětlili si, o co nám přesně jde. Setkání bylo velmi příjemné a přátelské.

Najednou se úplně uvolnili. Viděli, že koncept výstavy je velmi otevřený a že není čeho se bát. Pochopili, že očekáváme nějaké podněty i od nich, že je připravovaná výstava tvůrčí proces, kterého jsme součástí všichni. Nafotili jsme si některé hotové věci, které nám předvedli, a domluvili jsme se na termínu, do kterého nám pošlou svá tvůrčí portfolia a návrh díla pro výstavu. Vše jsme dostali v termínu. Od té chvíle jsme začali přemýšlet o jednotlivých dílech. Jak zapadají do našeho konceptu, co s čím by se k sobě hodilo.

Jak komplikovaný byl poté fyzický převoz děl do Prahy?

Vše fungovalo naprosto perfektně. Galerie Jilská 14 spolupracuje s výborným dopravcem, který je velmi zkušený a drážďanští studenti byli dobře připraveni. Své práce měli sbalené, a tak jsme za tři čtvrtě hodiny odjížděli z Drážďan nazpátek do Prahy.

Jaká to byla pro ně zkušenost, vystavovat svá díla v jiné zemi?

Vedoucí obou ateliérů mi na vernisáži říkali, že účast na Crashtestu byla pro většinu jejich studentů první reálnou zkušeností s vystavováním mimo půdu akademie, navíc v zahraničí. Najednou museli ze školního „skleníku“ ven. Vyžadovalo to o nich prezentovat sebe a své práce v podstatě cizím lidem a v cizím jazyce. Museli s námi vykomunikovat spoustu věcí, řešit řadu praktických otázek, včetně dovozu svých děl.

Míváte nějaký limit pro počet vystavených děl?

Počet exponátů určuje místo, kde vystavujeme. Jde o to, aby galerie nebyla přeplněná. Každé dílo potřebuje svůj prostor. Když ho nemá, zápasí o divákovu pozornost. To škodí vystavené práci a ruší diváka. Proto je i na aktuálním Crashtestu v každé místnosti jen pár věcí.

Jak je to s financováním Crashtestu?

Úplně první ročník jsme platili z vlastních zdrojů. Složili jsme se například na dodávku, barvy i tisk. Potom jsme realizaci výstav začali řešit přes fakultní finanční zdroje určené na rozvoj předmětů. Naštěstí jsme nikdy nemuseli platit za pronájem výstavních prostor, a tak většinou bývají finančně nejnáročnější grafické práce, tisk a hlavně doprava.

Jak často se mění výstavní prostory pro váš projekt?

Výstavy probíhaly několik let v galerii Topičův salon v Praze. Když jsem začal učit na KTF, hledal jsem místo, kde bych mohl se studenty udělat výstavu. Toužil jsem udělat praktický sebezkušenostní seminář, který bude mít nějaký hmatatelný výstup. Editoval jsem tehdy knihu o dějinách Topičova salonu a Pavel Vašíček, který salon provozoval, mi nabídl využít "plonkové" termíny ve výstavním programu galerie. První Crashtesty proběhly tam až na jeden, který se uskutečnil v pražské Galerii CzechDesign.

Po organizačních změnách v Topičově domě na Národní jsme byli nuceni se stáhnout a dva ročníky jsme realizovali v Muzeu umění a designu v Benešově. Tam totiž byla ředitelkou jedna z mých bývalých studentek, která se v minulosti také Crashtestu zúčastnila. Současné provozovatelky Galerie Jilská 14, kde jsme nyní a doufáme, že se tu na pár let usadíme, jsou také naše absolventky a účastnice kurátorského semináře.

To, že vám další ročníky pomáhají organizovat i bývalí studenti, ukazuje příkladný přesah semináře do budoucna.

Ano, velmi nás to těší. Kromě těch, které už jsem zmiňoval, šly některé naše studentky studovat kurátorství do Ústí nad Labem, pracovaly nebo pracují v Muzeu Kampa, Národní galerii a podobně.

Jaké předpoklady by vlastně měl mít dobrý kurátor současného umění?

Určitě by měl mít dlouhodobý zájem o dějiny moderního a současného umění, sledovat aktuální umělecké trendy, teorie a kreativní formy vystavování. Udělat dobrou výstavu není samozřejmost, jsou i špatné výstavy.