Anatomický malíř Bavor: Ta práce měla dlouhodobý smysl

Když se v roce 1971 stal Josef Bavor anatomickým malířem Lékařské fakulty UK v Hradci Králové, domníval se, že půjde pouze o přechodnou záležitost. Nakonec však u této profese setrval neuvěřitelných 48 let a svými odbornými ilustracemi se podílel na více než stovce publikací.

„Vyrůstal jsem ve vesnici Lhotice u Mnichova Hradiště a jako venkovský kluk jsem od tří čtyř let maloval všechno, co jsem viděl okolo sebe. Rád jsem například jezdil se strýcem nebo sousedy žebřiňákem na pole a při tom mi velmi učarovali koně. Figura koně mě jako začínajícího kreslíře zaujala dřív než lidská postava,“ začíná Josef Bavor své povídání.

Ovšem i na lidské portréty došlo. Nejprve si podle knižních předloh zkoušel velikány jako Neruda, Dvořák, nebo Mikoláš Aleš, a poté následovaly obličeje sousedek nebo příbuzných, jejichž portréty se maminka mladým kreslířem chlubívala. „To bych se vždy nejraději někam schoval, protože to někdy až přeháněla,“ usmívá se při dávné vzpomínce.

Tři bratři – z vesnice až na pražské univerzity

V rodině nikdo uměleckými sklony nedisponoval, maminka pracovala jako zemědělská dělnice u státního statku a tatínek byl vyučený krejčí. Profesi se však nevěnoval a vypomáhal na pile, kde si však jednou nešťastně uřízl tři prsty na pravé ruce. „Měl kvůli tomu takový zvláštní rukopis a mě se pak už nikdy nepodařilo jeho podpis napodobit v žákovské knížce,“ směje se Bavor.

Ne že by to často potřeboval, byl slušným žákem stejně jako oba jeho bratři. Všichni tři se dostali z vesnice až na studia do Prahy a byli úspěšní. Nejstarší Karel vystudoval Právnickou fakultu UK a působil v podnicích zahraničního obchodu, mladší bratr Miroslav vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK a stal se uznávaným antropologem, po roce 1990 přednostou Anatomického ústavu 3. LF UK.

Mladý Josef se vydal uměleckou cestou a jako čtrnáctiletý byl přijat na Střední odbornou školu výtvarnou v Praze, takzvanou „Hollarku“. „Otec jako praktický člověk mě vyprovázel se slovy: No tak kdovíjakou budoucnost to sice nemá ale když se ti tam nepodaří uspět, tak vždycky můžeš být třeba lakýrník. Ti si tehdy docela dost vydělávali. Ale na školu jsem se dostal a myslím, že byli rádi.“

Na Hollarce se tak dále úspěšně vzdělával. „Dost příjemně mě překvapilo, co všechno jsme dělali. Byl jsem v prvním ročníku, který už se věnoval hodně užitné tvorbě – měli jsme výuku figurální kresby, písma, modelování, grafické techniky nebo třeba dekorativní kreslení. Učili nás výborní kantoři, kteří nám dali skvělé základy.“

Na jejich plnohodnotné využití si však musel ještě počkat. Po maturitě zkusil přijímačky na Akademii výtvarných umění, ale tehdy brali do všech ročníků jen dvanáct lidí celkem. Na Bavora už se nedostalo, a tak mu nezbývalo, než nastoupit do zaměstnání - do oddělení propagace a reklamy jičínského podniku Agrostroj. Sotva se během roku stačil rozkoukat, jak připravovat nástěnky, firemní plakáty či nápisy, a obdržel povolávací rozkaz na povinnou vojenskou službu.

Z kasáren rovnou do Karolina

„Skončil jsem v Lešanech u Sázavy. Chtěl jsem sportovat, ale politruk rozhodl, že budu vést posádkovou knihovnu. Samozřejmě jsem musel také absolvovat řadu vojenských povinností, ale bylo to snesitelné. Zůstal jsem u kultury, což bylo fajn,“ říká Bavor, jenž vojákům sloužil i jako promítač filmů a v roce 1965 dostal diplom za druhou nejlépe vedenou vojenskou knihovnu v celém Československu!

Ještě během vojny zvládl přijímací zkoušky na Filozofickou fakultu, dálkové studium dvou oborů - výtvarné výchovy a českého jazyka. A ve stejný den, kdy končil vojenskou službu, pro něj před kasárna přijel bratr a odvezl ho rovnou do pražského Karolina na imatrikulaci.

Další roky tak strávil mezi prací v Jičíně a dálkovým studiem v Praze, kde zažil i příjezd „spřátelených vojsk“ v srpnu 1968. Averze vůči okupantům u Bavora ještě vzrostla na začátku září 1968, kdy v Jičíně opilý polský voják během incidentu zastřelil jeho kamaráda. Pomáhal poté v organizaci jeho pohřbu, který se změnil v masovou manifestaci za účasti téměř čtrnácti tisíc lidí z města i okolí.

Odmítl Sověty a musel k lopatě

„Nechci ze sebe dělat žádného hrdinu, ale vždy jsem nazýval věci pravými jmény,“ komentuje Bavor smutný konec let šedesátých. Jako student FF UK také těžce prožíval události okolo smrti spolužáka z fakulty Jana Palacha, jehož památce se byl osobně v lednu 1969 poklonit. Nebylo proto divu, když na konci stejného roku stroze odmítl navzdory příkazu nadřízených vyhotovit novoroční pozdrav příslušníkům Sovětské armády v Turnově.

„Tím pádem jsem v propagaci Agrostroje skončil. Přeřadili mě na pozici pomocného dělníka. Alespoň, že mě nechali o rok později dostudovat. Nicméně mi dali tak špatné politické posudky, že jsem neměl šanci se jinde uplatnit.“ Nevyšla tak příležitost v kulturním středisku v Mladé Boleslavi ani možnost, že by s čerstvým diplomem kdekoliv nastoupil jako středoškolský učitel.

A beznadějně to zprvu vypadalo i s šancí zaujmout uvolněnou pozici malíře a kreslíře na Katedře anatomie Lékařské fakulty v Hradci Králové. Také vedení fakulty jej napoprvé odmítlo, ale nakonec změnilo názor, když se za někdejšího kolegu postavili a přimluvili bývalí kolegové z Agrostroje. Od září 1971 se tak stal anatomickým malířem, přičemž se sám domníval, že to bude pouze dočasně a na přechodnou dobu. Nakonec u této profese setrval neuvěřitelných 48 let!

„Ukázalo se, že tato práce má dlouhodobý smysl. Nakonec jsem byl rád, že mě ten osud zavál právě sem. Už na výtvarné škole mě bavilo „věcné kreslení“, tedy důraz na realistické detaily. A to byly pro anatomického malíře dobré předpoklady.“

Profese anatomického malíře byla tehdy obvyklá na většině lékařských fakult. Moderní audiovizuální pomůcky byly ještě v nedohlednu a nedostupná tehdy byla i reprodukční tisková technika, takže si musel vystačit s lapidárně provedenou kresbou od lékařů a ručně psanými popisky fotodokumentace.

Chirurgové zkoušeli, co vydrží

„Bylo důležité, aby lékaři uměli vše dobře vysvětlit. Ovšem nevyhnul se mi ani čas na pitevně. Například, když jsem jednomu chirurgovi kreslil unikátní operaci sleziny, kterou nejprve zkoušel experimentálně na pokusných psech a poté na lidech. Nebo jsem byl při amputaci nohy. A chirurgové tehdy zkoušeli, co vydržím, naschvál to protahovali a vše mi v detailech ukazovali.“

Když si po letech shrnul bilanci své práce, došel k tomu, že se podílel odbornými ilustracemi na více než stovce publikací, které vycházely v nakladatelstvích s lékařskou tématikou. „Některé byly opravdu unikátní, a to nejen mou zásluhou. Například taková Propedeutika vnitřního lékařství vyšla už ve třiceti vydáních, také v angličtině, a stále se vydává.“ A například pro objemnou monografii MUDr. Ludovíta Pintéra Estetická chirurgie vytvořil na 160 ilustrací.

Ilustrační aktivity Josefa Bavory postupem let přerostly rámec Hradce Králové a spolupracoval na publikacích i s lékaři z Plzně a samozřejmě také z pražských lékařských fakult. Kromě toho se stíhal věnovat i vlastní tvorbě, spolupracoval s katedrou výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové, kde patnáct let učil figurální kresbu a malbu.

Od roku 1995 pak na Pedagogické fakultě dokonce přednášel o anatomii pro výtvarníky. „Měl jsem přednášky o plastické anatomii. A role pedagoga mě bavila: vlastně kdybych neměl ty kádrové potíže, tak bych určitě někde učil. Ale zase je otázka, zda by mě bavilo učit to, co se tehdy učit muselo.“

Už od sedmdesátých let organizoval na hradecké fakultě výtvarné výstavy, které ačkoliv se nemohly veřejně propagovat, tak vzbuzovaly všeobecný zájem. Když se pak renovovala knihovna LFHK a v přízemí vznikl prázdný prostor se sloupovým sálem, padl nápad vybudovat zde galerii. A logicky byl osloven Josef Bavor, který je dnes v Galerii Na Hradě kurátorem.

Josef Bavor a jeho obrazy.

„Protože věděli, že už jsem dělal výstavy na fakultě, tak mě oslovili. Otevřeli jsme v roce 2007 a já měl „právo první noci“ – jako první jsem tu měl výstavu svých obrazů,“ usmívá se Josef Bavor. Pod jeho vedením se galerie stala respektovaným výstavním prostorem celého regionu. Vystavovali tu například Olbram Zoubek nebo Vladimír Suchánek, chystá se velká retrospektiva Vladimíra Renčína.