Učit mě prostě baví. Právník vyměnil olympiády za katedru

Účastnil se několika olympijských her, nejdřív jako dobrovolník, později jako právník Českého olympijského výboru (ČOV). Prošel si i anticovidovou bublinou na letních hrách v Tokiu. Na olympiádu do Pekingu se ale už nechystá. Doktorand Právnické fakulty UK Jan Exner totiž přišel na to, že ze všeho nejvíc ho baví učit na univerzitě, kde teď také dokončuje svůj výzkum, který se věnuje trestání sportovců za doping.

Přes pět let pracujete jako právník Českého olympijského výboru, jako jeho člen jste se účastnil zimních olympijských her v Pchjongčchangu a pak letní olympiády v Tokiu. Jaké pracovní i osobní zkušenosti jste si z her přivezl?

Byly to dvě naprosto odlišné zkušenosti. Zimní olympijské hry v Pchjongčchangu se konaly v době před pandemií, za účasti diváků, bez zásadních omezení. Nejel jsem tam primárně jako právník, ale jako člen výpravy, který bude zajišťovat vše, co bude potřeba. Pomáhal jsem s provozem olympijské vesnice, se zajišťováním vstupenek, s dopravou. Byl jsem tam také proto, abych mohl přímo na místě řešit jakýkoliv právní problém, například kdyby měl některý sportovec naší výpravy pozitivní dopingový test. Naštěstí to nebylo potřeba.

A jak to probíhalo v Tokiu?

Olympiáda v Tokiu byla kvůli přísným protipandemickým pravidlům úplně jiná. Vznikla tam bublina, ze které jsme nemohli, pohybovali jsme se pouze na trase letiště, olympijská vesnice, sportoviště. Cílem opatření bylo, abychom se co nejméně setkali s civilním obyvatelstvem Japonska.

Pracovně jsem tam měl úplně jinou roli než v Jižní Koreji. Jel jsem tam jako „styčný důstojník pro covid“, což bylo moje oficiální označení. Dlouho před hrami jsme připravovali všechna preventivní opatření a zajišťovali jsme, aby sportovní svazy, sportovci a všichni další členové výpravy pravidla znali a dodržovali je. Pracovně to bylo velmi náročné jak v období před olympiádou, tak pak i v místě her.

A celé to ještě zkomplikoval náš nešťastný let z 16. července, ve kterém jsem byl i já. Protože jsem byl blízkým kontaktem nakaženého, prvních čtrnáct dní z mého třítýdenního pobytu v Tokiu jsem strávil v karanténě v hotelu, i když jsem se nenakazil. Bohužel jsem tak nemohl pomoct týmu osobně. Přesto jsem se snažil maximum práce – a že jí bylo vzhledem k našim pozitivním covidovým případům dost – dělat z počítače z mého hotelového pokoje. Po čtrnácti dnech jsem se dostal do olympijské vesnice, trošku nasál atmosféru her a pokračoval ve své práci. Nebyl to ve všech ohledech úplně pozitivní zážitek, ale s odstupem času to hodnotím jako naprosto úžasnou životní i profesní zkušenost.

Jedním ze smolařů, kterým covid-19 pokazil start na olympiádě v Tokiu, byl plážový volejbalista a student PF UK Ondřej Perušič (vpravo).

Vzhledem k tomu, že jste byl člověk odpovědný za covid opatření a zároveň jste byl v letadle, kde se členové výpravy nakazili, měl jste během samotného letu nějakou možnost ovlivňovat jejich dodržování?

Během 96 hodin před odletem museli všichni podstoupit dva PCR testy. Druhé testování probíhalo 24 hodin před odletem, abychom měli co nejvyšší míru jistoty, že v letadle nikdo nakažený nebude. Opakovaně jsme účastníky letu upozorňovali, že je třeba dodržovat opatření – tedy nosit respirátor nebo nanoroušku a omezit blízké kontakty. V letadle jsme se snažili lidi posadit tak, aby mezi sebou měli rozestupy. Myslím si, že z preventivního hlediska jsme udělali maximum. Vždy je však prostor pro zlepšení, a proto současná opatření pro olympiádu v Pekingu budou ještě přísnější a bude se ještě více dbát na to, aby se dodržovala.

Můžete být konkrétnější?

Už měsíc před olympiádou jsme měli na Českém olympijském výboru nastavena velmi striktní opatření – ideálně pracovat z domova, samozřejmě nosit respirátory a stále používat dezinfekci, omezit co nejvíce kontakty. Sportovcům a všem dalším, kdo do Pekingu mají jet, jsme doporučovali očkování, včetně posilující dávky. V rámci her je stanoveno velmi přísné pravidlo, buď musí být člověk plně očkován, nebo půjde po příletu na 21 dní do karantény, což si žádný sportovec nemůže dovolit. Výjimkou z tohoto pravidla jsou pouze závažné zdravotní důvody. Před odletem jsou tři testy. Myslím, že i vzhledem k tomu, co se stalo v Tokiu, bude také individuální odpovědnost a prevence výrazně vyšší.

Přivezl jste si z Tokia i nějaký pozitivní osobní zážitek?

Když jsem po čtrnácti dnech vyšel z karanténního hotelového pokoje, šel jsem nejprve do naší společné místnosti v olympijské vesnici, kde v křeslech seděli zlatí medailisté Jiří Prskavec a Lukáš Krpálek. Slavili, povídali si s ostatními. Moc mě mrzelo, že jsem kvůli karanténě zmeškal jejich soutěže, ale byl jsem rád, že můžu vidět alespoň jejich bezprostřední reakci potom, co vyhráli. Druhý den ale museli z Japonska odjet, svůj triumf tam tedy skoro ani nestihli oslavit (všichni sportovci museli do dvou dnů po ukončení svých závodů kvůli protipandemickým opatřením opustit Japonsko).

Mohl jste se pak během svého posledního týdne v Tokiu zajít podívat na některého z českých reprezentantů?

Nejsilnější zážitek pro mě bylo sportovní lezení. Do poslední chvíle nebylo jasné, jestli bude mít Adam Ondra zlato, nebo skončí někde na nižších příčkách. Hrozně jsme mu fandili, bylo to večer venku, mělo to atmosféru.

Do Pekingu se nyní nechystáte, nebude vám to chybět?

Nebude, ale říkám to teď z Prahy, možná bych vám v únoru během her řekl něco jiného. Nevykonávám již funkci „covid styčného důstojníka“, proto se do Pekingu nechystám. Pokud se nic neočekávaného nestane, budu ostatní podporovat z Prahy. Kolegové, kteří jedou do Pekingu, nebudou mít vůbec jednoduchou práci. Opatření budou skutečně striktní.

Ke konci února navíc ukončuji svůj hlavní pracovní poměr na ČOV, protože se chci plně věnovat tomu, co mě baví úplně nejvíc, a to je pedagogická činnost na Právnické fakultě UK. S ČOV jsme předběžně domluvení na externí spolupráci.

Zahájení her se vrací na stadion Ptačí hnízdo v Pekingu, kde v roce 2008 ceremoniál sledoval i Jan Exner jako člen olympijského tábora mládeže.

Děkan PF UK Jan Kuklík vám loni udělil cenu pro nejlepšího vyučujícího. Mezi studenty jste velmi oblíbený, čím si získáváte jejich náklonnost?

Učit mě prostě baví, naprosto mě to naplňuje. Myslím, že to, co studenti oceňují, je nadšení pro obor jako takový, tak i pro učení. Studenti mi občas píší, že to moje nadšení je nakažlivé. Snažím se na věci dívat z jejich pohledu. Semináře mám postavené tak, aby to pro ně bylo co nejzajímavější a aby na ně chodili rádi. Do výuky přináším příklady z praxe vlastní i svých kolegů.

Zároveň se snažím rozvíjet svoje didaktické schopnosti. Jsem moc rád za možnosti, které v tomto ohledu jako učitelé na univerzitě a fakultě máme. Například Centrum právních dovedností odvádí výbornou práci. Zároveň bych však ocenil, kdyby naše fakulta a univerzita jako celek ještě víc podporovala rozvoj didaktických schopností. Klade se velký důraz na vědu, která je samozřejmě velmi důležitá. Neměli bychom však zapomínat ani na naši druhou roli a rozvíjet i naše didaktické schopnosti.

V rámci své dizertace jste se zaměřil na doping ve sportu, můžete nastínit téma vašeho výzkumu?

Pod střechou práva Evropské unie se věnuji dvěma základním oblastem a jejich spojení. Jednou z nich je přiměřenost sankcí za doping. Zajímá mě, zda to, jak je v současné chvíli nastavený sankční systém v rámci Světového antidopingového kodexu a dalších antidopingových pravidel, odpovídá mezinárodně uznávanému principu přiměřenosti, který je vlastní i právu Evropské unie.

Druhá věc, se kterou se to snažím propojovat, je oblast antidopingového vzdělávání a prevence. Snažím se zjistit, jakým způsobem by měly sportovní organizace přistupovat k antidopingovému vzdělávání, aby docházelo k efektivní prevenci jak úmyslného, tak neúmyslného dopingu. To by vedlo ke snížení potřeby ukládat sankce, včetně těch nepřiměřených.

Jsou podle vás nyní tresty za doping přiměřené?

Ve svém výzkumu jsem dospěl k závěru, že některé sankce, jak jsou nyní nastavené ve Světovém antidopingovém kodexu, jsou nepřiměřené z hlediska svojí délky. Sankční flexibilita, kterou mají rozhodující orgány, je zároveň velmi omezená. Tím pádem není možné plně zohlednit jak objektivní okolnosti konkrétního případu, tak subjektivní okolnosti týkající se sportovce. Rozhodující orgány tak podle mého názoru nemají vždy možnost ukládat přiměřené tresty.

Zároveň docházím k závěru, že antidopingové organizace podceňují roli prevence a vzdělávání. Domnívám se, že v současné době přeceňujeme roli sankcí a jejich odstrašujícího a trestajícího účinku a podceňujeme roli vzdělávání. Měli bychom věnovat víc prostoru a prostředků do vzdělávání a v některých ohledech snížit sankce a rozšířit prostor pro uvážení rozhodujících orgánů. To je podle závěrů mého výzkumu efektivnější způsob, jak bojovat s dopingem.

Mělo by se podle vás pohlížet na užití dopingu jako na trestný čin?

Pokud sportovec poruší antidopingová pravidla, trest by měl přijít. Zároveň si ale myslím, že to má být trest disciplinární na úrovni sportovních organizací a měl by být přiměřený závažnosti jednání. Nemyslím si, že je správně, že za první, byť vědomé porušení antidopingových pravidel následuje čtyřletý zákaz činnosti. To je likvidační sankce. Nejsem ale ani zastáncem kriminalizace dopingu – tedy že sportovci, kteří užijí zakázanou látku, by měli nad rámec sankce disciplinární ještě dostávat sankci trestní. Trestní právo vnímám jako nástroj poslední instance, který postihuje společensky nejzávažnější protiprávní činy, které nelze efektivně postihnout jinak. Užívání dopingových látek nebo metod lze podle mě efektivně postihnout prostřednictvím antidopingových pravidel. Trestněprávně je třeba trestat překupníky a ty, kteří prodávají zakázané látky, nikoliv sportovce za jejich užití.