Právník v ringu: Rád se ocitám mimo komfortní zónu

Má vysokoškolské tituly ze tří univerzit, pár let pracoval na Úřadu vlády ČR, přednáší na Právnické fakultě UK a spolupracuje s Akademií věd i s univerzitami v Helsinkách či Kodani. Jeho další ambice je však hodně neakademická: hodlá se postavit do boje ve stylu MMA. Petr Agha popírá klišé o tom, že se bojovým sportům věnují pouze lidé bez intelektu či s nižším vzděláním.

„Spousta z nás si dělá předčasný názor na věci, které ani nezažije nebo nevyzkouší. Myslí si třeba, že bojové sporty jsou zbytečně brutální. A možná že ty zápasy a tréninky brutální i jsou, ale tím u sebe neustále posouváte hranice toho, co jste schopen přijmout a rozdat. Postupně to přijímáte a tělo i mysl se přizpůsobuje,“ vyjmenovává Petr Agha faktory, jež ho na bojových sportech přitahují. Zastává názor, že člověk by se měl vystavovat situacím, které jsou mimo jeho „komfortní zónu“.

Tu v jeho případě představuje právě akademické prostředí, které jeho slovy často „žije v domnění, že je otevřené, ale přitom je jakýmsi způsobem oddělené od vnějšího světa a ze své bubliny i kontakt s okolním světem omezuje“. A tuší vůbec kolegové z Právnické fakulty UK o jeho neotřelé zálibě v bojových sportech? „Tak trochu ano. Některým to připadá zvláštní, někomu zase roztomilé, někdo to ale také odsuzuje,“ líčí Agha, ale nedělá si z toho těžkou hlavu.

Ostatně i on si cestu do ringu hledal poměrně složitě a dlouho. V dětství rozhodně nepatřil k zapáleným sportovcům. „Já měl vždy raději knížky a obsáhlé příběhy. Ale je pravda, že jsem zkoušel tenis a pak jsem hrával za školu basketbal. Trenéři o mně tehdy říkali, že hraju především hlavou, což jen potvrzuje, že můj vztah k pohybu nikdy nebyl úplně pozitivní,“ směje se robustní právník.

Neblahá zkušenost z Belfastu
Touha vyzkoušet si kontaktní bojový sport v něm uzrála až po zážitcích z irského Belfastu, kde v rámci stipendia od britské vlády strávil čtrnáct měsíců. „I po letech jsou tam patrné následky boje Irů o nezávislost; město má stále lehce agresivní atmosféru. A v baru stačí pár drinků a v místních se často probouzejí zdánlivě zapomenuté křivdy. Třikrát mě místní borci na ulici napadli jen proto, že se chtěli rvát. V Praze nebo v Brně jsem se nikdy necítil ohrožen, takže to byl pro mě šok. A pocítil jsem, že bych se měl naučit sám sebe při takových situacích ubránit,“ vypráví Agha.

Proto hned po návratu na Moravu zadal do internetového vyhledávače hesla „box Brno“ a vybral si místní klub thajského boxu Muay Thai. „Box mi připadal pro začátek jako ideální. Myslel jsem, že to bude nejméně fyzicky náročné – vždyť člověk jen stojí a máchá rukama, že,“ vzpomíná s úsměvem na své naivistické začátky. „První trénink jsem málem omdlel, přesto jsem druhý den přišel znovu s tím, že únavu prostě překousnu – skončilo to tak, že další den jsem nemohl vstát z postele a se zablokovanými zády
skončil na kapačkách.“ Přesto se za dva týdny vrátil a svět bojových sportů už od té doby na delší dobu neopustil: „Během krátké doby jsem zhubnul skoro patnáct kilo a cítil se hrozně fajn.“

I s Van Dammovým koučem

Tělocvičnu pro tréninky si našel i během dalšího stipendia – to bylo v belgických Antverpách. „Bydlel jsem ve čtvrti, které se říkalo ‚pásmo Gaza’. Nalevo od hlavní třídy si užívala vyšší třída s potomky bohatých rodičů a na druhé straně žili v daleko skromnějších podmínkách černoši, Arabové, Bulhaři, Poláci nebo Židé – totálně multikulturní prostředí! A na této straně byl místní gym Bushido vyhlášený tím, že tam chodí jen ti největší tvrďáci. Celé to bylo v takové garáži a vedl to tam člověk, který v osmdesátých letech začínal s kickboxem po boku hvězdy akčních filmů Jean-Claudem Van Dammem a vychoval i několik světových šampionů,“ vypráví Agha.

„Bylo to tvrdé, ale naučil jsem se strašně moc věcí. Narazil jsem tam na řadu skvělých bijců, jeden z mých sparing-partnerů byl například Jamal Ben Saddik (marocko-belgický kickboxer těžké váhy, v loňském roce číslo dva světového žebříčku – pozn. redakce)." Ačkoliv v Antverpách působil tři roky, k ostrému zápasu se nikdy nepostavil. „I samotné tréninky tam byly natolik brutální, že jsem na reálný zápas popravdě ani nemyslel,“ přiznává s odstupem času.

Vážnější zranění přitom zažil paradoxně až po návratu do Čech, kdy jej mistr světa v thajském boxu Luboš Raušer při tréninku trefil nohou do hlavy tak silně, že mu způsobil prasklinku lebeční kosti. „Tehdy jsem se vážně zarazil a řekl si, že to s těmi bojovými sporty možná nebude tak úplně ono,“ popisuje. Na čas se tedy trénování vzdal a do ringu se vrátil až po přestěhování s rodinou do Poděbrad, kde se ve vyhlášeném klubu Daniela Vencla začal věnovat klasickému boxu.

Box s vyzyvatelem Vémoly

Do dnešního dne má Agha na kontě čtyři ostré boxerské zápasy. A hned v tom prvním se přesvědčil o tom, že i přes skvělou fyzickou přípravu je nejtěžší překonat mentální bariéry. „Trenér Dan Vencl říká, že jak vstoupíš do ringu, ztratíš až sedmdesát procent toho, co jsi natrénoval, poněvadž tvoje mysl je najednou jako ochromená. Představte si, že poprvé stojíte v narvané hale, hraje nástupová hudba, svítí světla a 900 lidí okolo řve! Byl jsem z toho tak mimo, že jsem po zápase ani nepoznal rozhodčího, který to řídil,“ vzpomíná Agha na zápas, který tehdy nakonec vyhrál na body. Od té doby odboxoval ještě tři zápasy, přičemž si připsal další výhru a dvě porážky, takže má vyrovnanou bilanci.

Mimochodem, jedna z porážek byla s Václavem Mikuláškem – tvrďákem s přezdívkou Baba Jaga, jehož o víkendu čeká ostře sledovaný souboj v kleci s nejznámějším bojovníkem v Česku: s Karlosem Vémolou. „I když jsem s ním tehdy prohrál, tak mi to zase tak nevadilo, protože jsem se svým výkonem byl spokojený. Nejhorší je, když máš pocit, že jsi se na boj nepřipravil dostatečně. Když člověk zklame sám sebe,“ líčí.

Klasický box přesto sám pro sebe vnímá jen jako doplněk, jeho srdeční záležitostí je thajský box a cílem je postavit se jednou do klece v zápase MMA. To je meta, kterou chce zažít. „Box i thajský box jsou ve své podstatě sporty, kde se můžete schovat za rukavice, vydýchat se, jít do klinče… Ale MMA se nejvíc blíží skutečnému boji o život. A to mě na tom nejvíce přitahuje – ten adrenalin a skutečnost, že jde vlastně o všechno, je to intenzivní boj na hraně,“ říká Agha.

Bojovým sportům se věnuje už deset let a kromě oné praskliny v lebce měl i třikrát zlomená žebra, jednou zlomený nos, několikrát potíže s kolenem. Ale neměnil by: „Určitě se pohybujete v poněkud tvrdším prostředí. Ovšem rozhodně neplatí, že bojové sporty podporují agresi. Naopak to spoustě lidí pomáhá si agresivitu vybít a také si osvojit disciplínu, mít respekt vůči ostatním. A především se člověk v ringu naučí rozdávat i přijímat rány, což je pro život docela dost zásadní.“