„Bedřicha Hrozného máme zafixovaného jako exaktního vědce. Ve své době byl ale žádanou vědeckou autoritou a schopným diplomatem, který dokázal pro své projekty sehnat i peníze od sponzorů,“ říká chetitoložka Šárka Velhartická, jež uspořádala první souborné vydání českých textů a přednášek badatele, který pro svět objevil jazyk Chetitů. Obsáhlou knihu Bedřich Hrozný: Texty a přednášky (2022) vydala Academia ve spolupráci s Univerzitou Hradec Králové.
O Bedřichu Hrozném se děti učí ve škole, v Lysé nad Labem má muzeum na náměstí jeho jména, je po něm pojmenovaná základní škola. I v Praze „má“ ulici, v roce 2015 se připomínalo sto let od rozluštění chetitštiny. Kdy vám došlo, že řada jeho publicistických textů byla zcela zapomenuta a že by to vydalo na samostatnou knihu?
Když se připravovaly staleté oslavy rozluštění chetitštiny, oslovila jsem významné instituce v Česku, zda mají ve fondech dokumenty týkající se Hrozného. A k mému překvapení mi řada z nich odepsala, že ano! Zjistila jsem, že je mnoho nezpracovaných archiválií, které nikdo neprobádal a nezveřejnil. Což je dáno i tím, že Hrozného pozůstalost je roztříštěná po mnoha archivech, a navíc z velké části byla neutříděná.
A tak jsem začala objevovat i badatelské poklady: třeba korespondenci a články o Hrozném z pera Justina Václava Práška, Hrozného učitele na gymnáziu, který ač orientalista s velkým rozhledem, třikrát se marně pokoušel habilitovat na Univerzitě Karlově. Narazila jsem ale i na řadu novinových výstřižků, jež v Hrozného bibliografii úplně chybí. V knize jsou poprvé přetištěné některé jeho cestopisné črty z výprav do Sýrie a Palestiny, a rovněž rozhovory.
Čím jsou pro dnešního čtenáře zajímavé?
Hrozného máme zafixovaného jako exaktního vědce, on ale psal velmi živě a poutavě. Tak, aby čtenáře pobavil a zároveň poučil, jak to dělal v cestopisných črtách. Kromě toho, že jeho novinové články pomáhají pochopit, jak fungovala popularizace vědy za první republiky, jsou i zajímavým dokladem nazírání na českého vědce, který dlouhá léta působil ve Vídni.
Pomník Bedřicha Hrozného, někdejšího rektora UK, v jeho rodné Lysé nad Labem. V úvodu je jím první přeložená věta z chetištiny (v klínopisu).
Když vzniklo Československo, bylo Hroznému skoro čtyřicet let a jako mimořádný profesor Vídeňské univerzity měl před sebou slibnou kariéru. Jak se mu podařilo „naskočit“ do českého vědeckého provozu a etablovat se na UK?
On to ale nebyl tak náhlý zlom v kariéře. Hrozný svůj první česky psaný text do novin poslal již v roce 1902 jako student a ještě předtím uveřejňoval své překlady z francouzštiny. I během svého pobytu ve Vídni česky pravidelně publikoval. Podařilo se mi objevit jeho nezveřejněnou korespondenci s historikem Jaroslavem Gollem, v níž je už roku 1906 zmínka o Hrozného případném působení v Praze. Vyměňují si názory, jak by se v pražském akademickém světě mohl Hrozný etablovat. Na UK sledovali, co Hrozný dělá, věděli o jeho významných publikacích ke staroorientálním dějinám a filologii. Nebylo to tedy tak, že do Prahy byl pozván až po rozpadu Rakouska-Uherska, když byli čeští profesoři ve Vídni suspendováni.
Ve své knize dokládáte, že Hrozný byl velký popularizátor české orientalistiky. Stál u zrodu Orientálního ústavu a když archeolog Howard Carter v roce 1922, před sto lety, objevil Tutanchamonovu hrobku, napsal o tom pár článků do novin a časopisů. Ale egyptologie nebyla jeho oborem. Proč si myslíte, že se toho chopil zrovna Hrozný?
Téma Tutanchamonovy hrobky bylo ohromně populární; mimo jiné i díky nádechu tajemnosti a magie v podobě takzvané kletby faraonů, která měla údajně přivodit smrt každému, kdo naruší klid králů a královen uložených v hrobkách. Jeden z Hrozného článků, který jsem objevila v podobě výstřižku z Národních listů, se jmenuje „Pomsta mumie!“. Hrozný v něm obhajuje úkoly vědy a ohrazuje se proti takovým bludům. Vzhledem k tomu, že je článek uvozen „obdrželi jsme tento dopis“, lze se domnívat, že cítil potřebu bránit archeologii i jako obor, který podle něj měl československý stát rozvíjet a podporovat.
Na dobrém jméně čs. vědy mu záleželo. Kromě toho byl i úspěšný v organizování expedicí a shánění peněz. Nešlo jen o Tomáše Garrigua Masaryka, jenž podobně jako Hrozný chtěl československou vědu postavit na roveň velmocí. Hrozný úspěšně oslovil i Baťovy závody nebo plzeňskou Škodovku a na výpravy získal „relativně nemalý peníz“, jak sám píše.
Kam se vydaly?
Podařilo se mu uspořádat expedice do Sýrie a do Turecka v letech 1924 až 1925. Výzkumy v Anatolii přinesly objev, jímž se Hrozný po rozluštění chetitštiny podruhé zapsal do dějin světové orientalistiky. Československá výprava pod jeho vedením objevila u pahorku Kültepe rozsáhlý archiv klínopisných textů na hliněných tabulkách. Sepsali je kupci z daleké Asýrie, kteří tu zřizovali své obchodní pobočky a o svých obchodech si vedli přesné záznamy. Hrozný přitom od počátku počítal nejen s vědeckým, ale i popularizačním rozměrem expedice. Ještě před odjezdem si sjednal dohodu s Národními listy, kterým pravidelně posílal zprávy.
Jako popularizátor vystupoval také na Radiojournalu. Rozhlas byl přitom relativně nové médium. Dokázal rozlišit mezi posluchačem u rádia a čtenářem novin?
Myslím, že velmi dobře. Zachovaly se jeho strojopisné poznámky se vpisky, vysílalo se naživo. Ale i z toho je znát, že do rádia mluvil odlehčeněji, říkal víc historek. I v rozhlase si přitom vybíral témata, která ho zajímala vědecky. Sestavila jsem chronologický přehled a je až pozoruhodné, jak stejné téma dokázal uchopit badatelsky i popularizačně. Když v rádiu mluvil o sumerské a akkadské kultuře, tak proto, že nad tím bádal. To samé jeho přednáška o chovu koní, která se v archivu rozhlasu dochovala. Hrozný byl první, kdo tyto chetitské texty přeložil a dokázal srozumitelně přiblížit. Mimo jiné do toho zapojil i své osobní zkušenosti, protože při cestách na Předním východě i během výkopů kromě v autě jezdil též na koni.
Mnoho čs. vědců se dalo do služeb politiky. Když zůstaneme u historických oborů: Josef Šusta byl ministrem školství, Kamil Krofta šéfdiplomatem. Dá se na základě Hrozného článků vysledovat, že by tíhl k nějaké politické straně?
Hrozný byl bezesporu vůdčí autorita, byl známou osobností. Rozhodně byl obratný diplomat, kterému pomáhal i tehdejší ministr zahraničí Edvard Beneš. Pro nějaké politické angažmá toho ale nevyužil. Chtěl si vyhradit co nejvíc času pro své bádání. V dopisech píše, že ho od vědecké činnosti zdržovaly zejména zdlouhavé přípravy na přednášky na univerzitě, a poté také akademické funkce.
V roce 1926 byl zvolen děkanem tehdejší Filosofické fakulty UK. V roce 1939, v předvečer druhé světové války, se pak stal rektorem celé univerzity.
Mgr. Šárka Velhartická, Ph. D. |
Vystudovala jazyky a archeologii starověkého Předního východu na Freie Universität v Berlíně a klínopis s etnologií na Filozofické fakultě UK. Působí na univerzitě v Bernu. Zaměřuje se na jazyky starověké Anatolie, srovnávací jazykovědu a lingvistickou antropologii, soustavně se věnuje dílu Bedřicha Hrozného. Je editorkou svazku Audias fabulas veteres. Anatolian Studies in Honor of Jana Součková-Siegelová (Leiden-Boston, 2016) a spolueditorkou Beyond All Boundaries. Anatolia in the First Millennium BC (Leuven-Paris-Bristol, 2021). |