Stehlík: Mladé zajímají obrazy dějin, silné emoce a 20. století

Začalo to v říjnu 2019 nabídkou kurzu historie pro populistického politika Tomia Okamuru (SPD). Historik a slovakista Michal Stehlík pak do vysvětlování a popularizace dějin vlétnul naplno. Má za sebou první desetidílnou sérii Stehlíkova kurzu moderních dějin (s Petrem Horkým, přes 100 tisíc zhlédnutí) a 25 dílů podcastu Přepište dějiny (s Martinem Gromanem, přes 40 tisíc poslechů). „Velmi vnímám potřebu vystoupit z našeho úzce odborného kruhu,“ říká profesor Filozofické fakulty UK a náměstek Národního muzea pro sbírkotvornou a výstavní činnost.

Vypadá to, že jste se v podcastech, videích, přednáškách na školách a v přibližování historie veřejnosti našel. Kde to začalo? A jakou roli v tom hrál Tomio Okamura?

Nabídka kurzu historie pro Tomia Okamuru je možná takový zvláštní spouštěč; jsou to skoro dva roky. I díky tomu, že nedělám jenom akademickou činnost, ale i přednášky pro veřejnost, přibývalo v posledních letech reakcí, že „to je dobrý“ – a „proč toho není víc“. Lidé se mě ptali, proč není historie podaná „pochopitelně“, že ani moc neexistují formáty, kde by si to mohli pustit, poslechnout, takže jsem byl v posledních letech pod docela pozitivním tlakem okolí – určitě poslední dva tři roky. A to i po výstavě o TGM, jež měla ohromný úspěch. A ve mně proto chroustalo takové hledání cesty, jak na to.

Zkoušel jsem nejprve natáčet samostatný YouTube, to mi ale moc nesedělo, ale pak to klaplo v dialogickém kurzu s moderátorem Petrem Horkým. Otevíráme už druhou řadu, máme témata do kurzu moderních dějin.

A podcast? To jsme si na Vysočině v létě na chalupě povídali s kolegou Martinem Gromanem, že tohle tu nějak chybí – kromě podcastových pořadů ve veřejnoprávním rozhlase – takže jsme to sami zkusili.

Vy jste dačický patriot, pocházíte z Vysočiny. Díval jsem se na vaše původní přednášky pro střední školy, byl jste v Pelhřimově na gymnáziu a tak. Tam vaše aktivity začaly?

Určitě ano. Bylo to po domluvě se středoškolskými kolegy v Pelhřimově, Poličce, Novém Městě na Moravě, Jihlavě... To mě hodně oslovilo; učitelé chtěli takový formát, který studenty zaujme. To je v popularizaci důležité: je sice potřeba nějaký nesporný těžkotonážní vědecký základ, ale zaujetí je to podstatné. Přes konfrontaci se středoškoláky mi došlo, že tudy vede cesta. A je to i spojené s tím, že jsem rozkročen mezi vědecko-historickou činností a kulturní sférou, u výstav a akcí pro veřejnost. Velmi vnímám potřebu vystoupit z našeho úzce odborného kruhu.

Takže se to dobře doplňuje.

Ano, secvaklo to. Baví mě to.

Když se podíváte zpětně, která konkrétní přednáška pro střední školy byla tou „secvakávací“? Vzpomenete si, kdy jste si uvědomil, že v popularizaci přidáte?

To bylo takové zvláštní téma. Jsem ještě součástí projektu Akademie věd 100 vědců do škol, kdy lidé z AV, univerzit a praxe dělají semináře pro střední školy a já si vybral takové provokativní téma: Co vás v dějepise nenaučili. Je to jiný pohled na dějiny, jak vnímat čas, prostor – prostě žádné „1415 = Jan Hus“, ale podívat se na nějakou logiku a souvislosti dění. A bylo to strašně skvělé, jak se studenti začali ptát, dívat se na věci jinak; ano, to byl možná takový mezník.

A vybavíte si i přímo nějaký dotaz, který vás donutil se zamyslet nad výkladem dějin, interpretací, že by to bylo třeba překvapivé a podobně? Ptají se studenti dobře?

Právě v téhle diskuzi padla otázka, taková hodně skeptická a drsná od jednoho maturanta, že mu ty dějiny připadají pořád „marný“, že „je to všechno jedno“, že „vše ovládají ti zlí a prohnaní“, že „jde o peníze a o moc“. Byl to doslova atak na ideály. Takový velký skeptik. Ale pěkně to rozbouřilo diskuzi, jestli jít po pragmatickém vyznění života, jestli mají lidé v tomhle věku ideály, ale on je tedy zjevně neměl (směje se). Byl konfrontován jen s historií v podobě válek, sporů, ekonomie.

Rozumím. Co typické gymnazisty vesměs zajímá? Novější dějiny?

Základem je určitě 20. století. Je to blízké paměti, a to století má i velký potenciál v multimediálních zdrojích. Když to řeknu dost zjednodušeně, mladí hodně „fungují na obrázky“: kus filmu, fotky anebo i zvuk – to v přednáškách funguje. Hodně je zajímají emotivní věci: válka, odboj, například operace Anthropoid... Ale docela zajímavě jsme se bavili o normalizaci, protože zase žijí z paměti rodičů, prarodičů, vstřebávají to. Takže 20. století, to je zajímá.

Jak zapojujete multimédia do výuky? Jak využíváte obrázky, videa?

Je to vždy podané s nějakou ukázkou, jak říkám: „obraz dějin“, a pak reálné dějiny. Vždy jim ukazuji, že si kromě informace odnesenou emoci. Vybírám nějakou emoční část, a když třeba řešíme padesátá léta a „mé“ Babice, pouštím jim autentický záznam ze soudního procesu, a tak je tím vtáhnu emočně. Nejde o to, jaký je rok, ale je tam roztřesený hlas, krutý soudce… a je to realita, žádná hra! To „funguje“, byť to zní ošklivě; člověk se zastaví, zamyslí a nevědomky získá tu informaci do hlavy, přemýšlí, co a proč se dělo.

Napsal jste monografii Babické vraždy 1951 (2016). Posunulo se tohle vaše téma nějak dál, zjistil jste k tomu něco nového, co by se třeba hodilo do druhého vydání?

Pokud by snad bylo druhé vydání, tak teď jsem maličko pracoval s odtajněnými archivy CIA, které dala agentura v roce 2017 na web, oslovil jsem je a požádal o více informací a nedávno získal celkem bohaté rešerše, takže by bylo dobré přidat do knihy mezinárodní kontext, jak byl tenhle incident vnímán za železnou oponou. A v roce výročí Babic, letos to bude sedmdesát let, dělám sondy do ženských osudů Babic; předtím jsem šel po lince vyprávění a vysvětlení, a do případného druhého vydání bych doplnil vedlejší osudy žen, matek, sester, jež to ovlivnilo na celý život...

Jak se kniha prodává?

Kniha je víceméně vyprodaná, teď je to na rozhodnutí nakladatele. Letos je výročí, bude to téma. A shodou okolností za jeden z nejpozitivnějších výsledků celé knížky považuji fakt, že by v babické škole měla vzniknout instalace k těm pohnutým událostem. Samo to místo se s událostí začne po sedmdesáti letech vyrovnávat. To je pro mě důležité. A letos by se to mohlo povést, jsem v kontaktu s vedením obce. Bude radostné, když připomínka zafunguje.

Jste historik, ale také muzejník. Podílel jste se na samotné instalaci?

Připravil jsem a navrhl kompletní výstavu. Doufám, že bude v červenci k výročí zahájena.

Vy jste loni prošel profesorským řízením na UK. Jsou nějak zohledňovány – kromě publikací a citací – i tyhle popularizační aktivity, že vedete mladé k zájmu o dějiny?

Jsou na to kolonky, ale spíše v kategorii „jiné“ a „různé“ (směje se). Profesura je samozřejmě prestižní vědecko-pedagogický titul, který má přísná kritéria, je opřen i o ohlasy v zahraniční komunitě, citace, takže osvěta je v tom celém řízení logicky jen doplněk.

Jste hodně aktivní ve videích a v podcastech, cyklu Přepište dějiny. Co bylo dříve?

První video bylo loni v říjnu, podcast v listopadu. Ono se to velmi zkoncentrovalo. Podcasty vznikly vlastně velmi rychle, mezi letním rozhovorem a přípravou, o videích jsme s Petrem Horkým uvažovali trošku déle, spuštění je složitější. Ale rozjely se skoro shodně.

Jak jste si vybral spoludiskutéra Martina Gromana?

Shodou okolností, znali jsme se z rozhlasu. Mimochodem: ono to vypadá v podcastu jako taková hraná záležitost, že si vykáme jako „ti kolegové“, ale my si skutečně vykáme – i po těch letech, co se známe (směje se). Udělali jsme před dvěma lety takovou osvětovou akci, kdy jsme jeli přednášet do Orlové o sametové revoluci 1989, jak pro gymnázium, tak i veřejnost, no, bylo to zajímavé, přišel i místostarosta za SPD. A tam jsme zjistili, že nám to jde: Martin Groman je mediální historik, má hezky pojaté obrazy věcí v médiích, doplňujeme se i tematicky, rozumíme si... Klaplo to. To bylo na konci roku 2019, načež o loňských prázdninách jsme se dohodli.

Kolik už máte podcastů?

Už jich máme přes dvacet, pětadvacet. Je to přísné, náročné – držíme totiž týdenní frekvenci – každý týden jeden nový díl. Prozradím, že točíme vždy dva najednou. Kombinujeme historická témata s aktuální situací a s tím, co zrovna ve společnosti rezonuje. Jsme na poslechovosti přes 40 tisíc poslechů celkem, každý díl si tedy poslechne nejméně dva tisíce lidí a jde to nyní i nahoru, neboť jsme začali spolupracovat se serverem Aktuálně.cz. Jednou měsíčně vytáhneme vybraný díl k nim na portál, k tomu ještě píšeme seriál pro Mladý svět a máme už i tři nabídky na vydání knížky Přepište dějiny.

Který byl podle vás nejlepší podcast?

Nevím, jestli nejlepší, ale přesně se se nám potvrdilo to, že když dáte do názvu slovo „Hitler“, je nejposlouchanější. Udělali jsme totiž takový hodně krátký díl s názvem Pane, vy jste Hitler a tematizovali, jak se v politice používají příměry k válce, k holokaustu, koncentračním táborům – a skutečně to mělo rázem větší poslechovat než obvykle. Ale obsahově mne těší, že druhý nejposlouchanější podcast byl o historických pořadech České televize, to lidi zajímalo – zvláště v kontextu vyhrocené situace v Radě ČT, kdy se používá absurdně například i kritika některých historických pořadů pro děti.

A kolik už jste natočili videí s Petrem Horkým?

Natočili jsme deset dílů. Od začátku jsme si řekli, že uděláme témata vlast, národ a vymezení těchto pojmů k tomu okamurovskému dopisu, k nabídce kurzu. Pak jsme šli i chronologicky.

To máte jako na Netflixu: první série, deset epizod… a hned začnete druhou sérii.

Tak (směje se). Ve druhé sérii Stehlíkova kurzu dějin chceme propojovat témata s osobnostmi, je to i na základě zpětné vazby od našich diváků a posluchačů, co by chtěli vlastně dál. Každý díl měl přes deset tisíc zhlédnutí, takže to je už nejméně sto tisíc prohlédnutí.

Který díl byste doporučil jako „pilot“? Který se vám hodně povedl?

Myslím, že to je díl s pracovním názvem Jak k nám přišel komunismus. Je to ohlédnutí zhruba sto let od vzniku KSČ, přes dělnické hnutí, válku, rok 1948, stalinizaci až po devadesátá léta. Řekl bych, že to je díl, v němž jsou hodně vidět historické souvislosti.

Nenudíte se. Co dalšího chystáte, co píšete za knížky?

Nejvíc ležím v biografii Antonína Zápotockého. Dělám na ní se svým studentem Martinem Jelínkem, jenž o něm napsal již skvělou práci, zatím na úrovni bakalářky. „Rozhodili“ jsme si témata a zkoušíme nyní pojmout život této osobnosti z různých úhlů pohledu. Aktuálně také dělám rozhovory s Kamilou Bendovou, manželkou disidenta a politika Václavem Bendy: kniha má pracovní název Můj život s Václavem a Chartou, kdy to bude zejména o sedmdesátých a osmdesátých letech jejíma očima. V redakční přípravě máme už hotový rozhovor s Rudolfem Chmelem na téma střední Evropy.