Historik Karel Černý napravuje tradované mýty o kávě a čaji

Už od počátku 18. století ležela jistá zaprášená disertace o účincích exotických nápojů a tabáku v archivu. Bez většího zájmu, historici ji považovali za jakousi kuriozitu.  Ovšem Karel Černý z 1. lékařské fakulty UK se jí nechal inspirovat, provedl rozsáhlý výzkum a v nové knize Ze zámoří do Čech, kterou vydala Academia, sepsal první zmínky o těchto „opojných“ nápojích v Evropě.

Obsáhlá kniha Ze zámoří do Čech se zabývá nejstaršími dějinami kofeinových nápojů v Evropě – od prvních zmínek objevitelů v dobové literatuře až do půlky 17. století. Tedy: dalo by se přesněji říci, že se zabývá hlavně jimi. Karel Černý totiž dějiny oblíbených nápojů průběžně zařazuje do souvislostí včetně dobových představ o trávení, do dějin kuchařských knih, zakládání kaváren či zmínek o nápojích ve světě umění.

Čtenáři se tak dozvědí, že nejstarší kávové zrnko se v Čechách našlo v klenebních zásypech pod podlahou Vladislavského sálu na Pražském hradě, ale i to, že dřívější  zavařeniny chutnaly výrazně jinak anebo že nesporné doklady o přípravě krystalického cukru pocházejí z Indie z doby kolem roku 500 našeho letopočtu. A zároveň se i  pobaví nad tradovanými mýty a nepravdami, jež se v literatuře (zejména té popularizační) stále opakovaly, aniž by si autoři dali práci ověřit informace u zdroje…

Poklad ukrytý v archivu

Ke studiu kávy, čaje a čokolády přivedla docenta Černého poměrně známá disertační práce obhájená na pražské lékařské fakultě. Tato práce vyšla v roce 1720 a podepsán pod ní je student medicíny Georg Friedrich Medicus z Mohuče (jeho jméno je patrně latinizovanou verzí jména Artz). Jeho školitelem byl Leonard Ferdinand Meisner z Löwenberku, jenž působil na pražské fakultě jako profesor a děkan a zastával rovněž post rektora. A právě pod jeho jménem vyšla práce v roce 1721 podruhé.

„V té době se jednalo o běžný postup, protože disertační práci fakticky psal opravdu profesor. Student možná pomáhal s vyhledáváním nějakých pramenů,“ popisuje úzus raného novověku historik Karel Černý a ihned dodává, že Meisnera tedy rozhodně není možné vinit z krádeže cizí práce. Kniha je psaná latinsky. Zabývá se kávou, čajem, čokoládou a tabákem. Kromě obecného popisu analyzuje také jejich zdravotní účinky. „Z textu je zřejmé, že všechny čtyři produkty byly v Čechách v prvních desetiletích 18. století běžně konzumovány,“ konstatuje Černý. Jak se Meisner k tématu kofeinových nápojů dostal, se zatím nepodařilo zodpovědět.

Leonard Ferdinand Meisner a  ukázky z prvního vydání Rozvahy z roku 1720. Archiv Karla Černého, Archiv UK

„O disertaci odborníci věděli, ale nikdo s ní dále nepracoval, neboť byla považována spíše za takovou kuriozitu,“ vysvětluje Černý, proč se prací vlastně nikdo obsáhleji nezabýval. Jeho však zajímalo, nakolik byly zmíněné produkty popsány v dřívějších dobách. Rozsáhlá rešerše pramenů ukázala, že káva, čaj i kakao, na něž se ve výzkumu soustředil, jsou zmiňovány již mnohem dříve. Množství podkladů jej pak donutilo rozdělit svá zjištění do dvou monografií – první, s níž mají čtenáři možnost se právě teď seznámit, se zaměřuje na středoevropský prostor, druhá, jež vyjde v angličtině, má pojmout prostor celoevropský.

„Při studiu literatury jsem zjistil, že je nezbytné jít až k pramenům. Knihy o oblíbených nápojích často psali laici, kteří ne vždy porozuměli kontextu, v textu uvedli někde chybný údaj a další jej pak opakovali… Příkladem je třeba kniha Nad šálkem plným vůně (1977), kterou vydal Merkur. Dnešním jazykem bychom řekli, že je plná fake news,“ tvrdí Černý.

Dnes považujeme čaj, kávu i kakao za každodenní rutinu, často si bez nich začátek dne neumíme ani představit. Možná si ale neuvědomujeme, že než tyto tři nápoje dorazily na Starý kontinent, žádné kofeinové prostředky tu nebyly. Pilo se hojně pivo a víno, z „nealko“ nápojů pak zase mléko, syrovátka, výluhy z bylin anebo pravarianty dnešních limonád – takzvané julepy. Pít pramenitou vodu mohlo být z hygienických důvodů leckdy i riskantní.

Kakao jako platidlo, či nápoj?

Kdy a jak se nápoje vskutku dostaly do Evropy, přesně nevíme, vystopovat však můžeme doložené zmínky. První setkání s kakaem se odehrálo při poslední cestě Kryštofa Kolumba do Ameriky. „Popularizační texty uvádějí, že Kolumbus kakao přivezl do Španělska, což však není pravda. On ztroskotal, výpravu museli zachraňovat z pobřeží Jamajky a posádka byla ráda, že si zachránila své životy… Určitě by tedy nezachraňovala kakao, o kterém ani nevěděla, jak ho zpracovat,“ osvětluje jeden z tradovaných mýtů docent Černý.

Popis události vytvořil Ferdinand Kolumbus, druhý objevitelův syn, jenž otce jako čtrnáctiletý do Nového světa provázel. Kolumbus junior psal text ve španělštině, tiskem vyšel v italštině v roce 1571. Popisuje v něm, jak výprava na karibském ostrově Guanaja sebrala místním část nákladu z lodě. Mezi ním bylo: „… i mnoho těch mandlí, které používají obyvatelé Nového Španělska jako peníze. Zdálo se, že si jich velmi cení, protože jsem si všiml, že když některé z těchto mandlí spadly, hned je všechny posbírali, jako by jim vypadlo oko.“

Kolumbus tedy mandlovité plody považoval spíše za platidlo než za nějakou pochutinu. Asi nejstarší použití slova „kakao“ v evropských souvislostech našel Karel Černý v dopisech slavného conquistadora Hernána Cortéze, jež píše císaři Karlu V. A právě v jednom z nich zmiňuje pěstování kakaa a výslovně také to, že jej domorodci používají coby platidlo a vyrábějí z něj „víno“. Cortéz však použil podobu cacab. „Člověk musí být během výzkumu připravený i na to, že se jazyky vyvíjejí, a vědět, co chce vlastně hledat,“ říká Černý.

Čaj lepší sušené rebarbory

Nejasnosti panují i kolem první zmínky o čaji. Traduje se, že ji lze najít v cestopise Milión od Marka Pola, leč není tomu tak. První výskyt se nachází ve třísvazkové sbírce cestopisů Mořeplavby a cesty z pera Benátčana Giambattisty Ramusia, jenž popsal setkání s perským obchodníkem Chaggi Memetem. Ten prodával sušenou rebarboru a při jednom setkání do té doby neznámou rostlinu Evropanům představil.

„Řekl, že Číňané mají jednu květinu, po jejímž vývaru se zbavíte horečky, bolesti hlavy či břicha. Kdybyste ji znali, už byste nechtěli kupovat naši rebarboru, ale všichni byste chtěli Chiai Catai,“ líčí Černý. Ona nesrovnalost, spojující Pola s čajem, vznikla tím, že Ramusio psal v 16. století úvod k jeho cestopisu; to čtenáře mátlo. „Když však Polo Čínu navštívil, vládla tu dynastie Jüan, tedy Mongolové, kteří čaj nepili,“ dodává Černý, proč je zmínka o čaji u Pola nepravděpodobná.

Jako poslední z trojice kofeinových nápojů se v písemných pramenech objevila káva. Její výskyt je poměrně dobře zaznamenán v cestopise německého lékaře Leonharda Rauwolfa, jenž v sedmdesátých letech 16. století pobýval v Sýrii. Když se vrátil, vydal roku 1582 Pravdivý popis cesty do východních zemí, kde uváděl, že „tamní lidé pijí  vodu, černou jako inkoust“, která je velmi zdravá na žaludek a jíž říkají chaube. Podle něj ji místní pili tak nějak stejně jako Evropané bylinné víno.

„I u kávy bývají v popularizační literatuře často zmiňovány legendy, že ji objevil pasáček koz, který vysledoval, že kozy oždibovaly kávovníky a pak nechtěly spát… Tento  příběh se ale objevuje teprve o sto let později a pouze v Evropě. V arabských zdrojích byste ho nenašli,“ vysvětluje historik z 1. LF UK.

Při podobném historickém výzkumu se vědec musí logicky ptát, zda prozkoumané zdroje opravdu zahrnují tu nejstarší zmínku. Nepovedlo by se najít ještě i nějakou starší?

„Nacházet by se ještě mohly v nezpracovaných benátských archivech; nepovažuji to však za příliš pravděpodobné. Velký potenciál však skýtá studium v zemích, kde doposud není rozvinutá kritická historiografie, otevřený přístup k archivům a v neposlední řadě stabilní politická situace. K prozkoumání těchto zdrojů je však potřeba znalost čínštiny a arabštiny,“ přiznává Karel Černý, jemuž na pracovním stole vedle knih a dokumentů stojí i porcelánová konvička – plná exotických vůní.