Dizertace otevřela Hrdličkovi dveře mezi právnickou špičku

Patří mezi mimořádné právní talenty. Svoje nadání rozvíjel na nejlepších univerzitách světa, pracoval na českém ministerstvu financí na novém zákoně o daních z příjmů. V současné době působí na Stálé misi ČR při OECD v Paříži jako daňový expert. Absolvent Právnické fakulty UK Lukáš Hrdlička za svou závěrečnou doktorskou práci, která ho propojila se světovou špičkou oboru, letos získal od rektorky UK profesorky Mileny Králíčkové Bolzanovu cenu za nejlepší společenskovědní dizertaci roku. 

Čemu jste se věnoval ve své dizertační práci?

Téma, jež mě zajímá dlouhodobě i z pracovních důvodů, je způsob, kterým mezinárodní společnosti využívají daňových systémů k tomu, aby si snižovaly základ daně. V konečném důsledku tím dosahují výhod oproti společnostem fungujícím jenom na národním trhu, a zároveň se tím snižuje množství daňových příjmů, které vybírají jednotlivé státy (ty pak mají následně méně peněz na vzdělávání, zdravotnictví, důchody apod.)

Téma mezinárodního (ne)zdanění je ale nesmírně široké, vydalo by na mnoho diskuzí a učebnic. V dizertaci jsem se proto zaměřil jenom na velmi specifický úsek, na který jsem narazil, když jsem pracoval pro ministerstvo financí. Jedním z našich úkolů tehdy byla práce na transpozici směrnice EU ATAD (Anti-Tax Avoidance Directive), která zabraňuje některým mechanismům, jimiž se mezinárodní společnosti vyhýbaly zdanění. Zabývali jsme se v souvislosti s tímto tématem několika oblastmi, a to včetně tzv. hybridních nesouladů. Těch existuje řada typů. Jednodušším příkladem hybridního nesouladu je situace, kdy dva nebo více daňových systémů pohlížejí na jednu transakci rozdílně. Pro jeden stát se může jednat o platbu úroku, zatímco pro jiný stát o platbu dividendy. První stát tak uzná platbu úroku jako daňový výdaj, a poplatník si tím sníží základ daně. Druhý stát si ale řekne, že jde o platbu dividendy, a tak ji od daně z příjmů osvobodí. Výsledek? V jednom státě se základ daně sníží, ve druhém zůstane stejný. Pokud by takovou transakci udělali dva poplatníci v jednom státě, pak by toho nikdy nedosáhli. Taková transakce by se posoudila vždy stejně. Že něco takového existuje, bylo tehdy nejen pro mě úplné novum.

Pustil jste se tedy do hlubšího výzkumu?

Chtěl jsem těmto nesouladům opravdu porozumět, i když je to velmi komplikovaná problematika. Nakonec mě to zavedlo až k obecným otázkám o podstatě mezinárodního zdanění a daňové politiky. V dizertaci jsem se snažil popsat, co hybridní nesoulady jsou, proč vůbec existují, k jakému řešení dospělo OECD a jak ho přejala Evropské unie. Už při práci na transpozici směrnice mě napadlo, že současné řešení (tzv. linking rules) bude pro řadu zemí obtížné provádět a má některé neočekávané důsledky. Říkal jsem si proto, že by bylo možné přijít s lepším řešením, které by odstranilo samotné nesoulady, nikoli jen jejich důsledky. Během doktorátu jsem začal toto nové řešení promýšlet a zapojil se do diskuze s dalšími akademiky, kteří se tímto tématem zabývali. Navíc jsem chtěl ukázat zkušenost z České republiky. Myslím si, že na mezinárodní úrovni může být cenná, nás zase může obohatit diskuze ze zahraničí.

Práci jsem postavil na jednoduché otázce: Je možné, aby hybridní nesoulady byly řešené jinak? Pokud ano, je možné, aby členské státy zvolily toto řešení, i když máme směrnici? Abych na otázku mohl odpovědět, musel jsem se zabývat mezinárodním právem i právem EU a různými daňovými systémy. Nashromáždil jsem tak dostatek argumentů, abych na svou otázku mohl odpovědět kladně. Právo je ale argumentační disciplína, takže je možné, že přijde někdo jiný a řekne, že je třeba to přediskutovat. Právě v tom je ale právo skvělé, protože se tak můžeme jako právníci navzájem posouvat a nacházet lepší řešení.

Proč jste se rozhodl po magisterském studiu pokračovat na doktorském?

Viděl jsem, že velká část práce právníka je psaní,chtěl jsem se proto naučit dobře psát. Myslím, že se to povedlo, protože mezi mou diplomovou a dizertační prací je vidět velký rozdíl. Chtěl jsem navíc objet nejlepší univerzity na světě a podívat se, jak tam učí právo, jak píšou a jak nad problémy přemýšlejí. Při svých studijních cestách jsem zjistil, že forem dizertací, a v právu zejména, je hodně. Pro tu svou jsem si vybral kombinaci amerického a evropského typu. Americký typ vychází z toho, že svou práci postavíte na argumentu, se kterým se pak v práci snažíte vypořádat. Evropských typů je víc, ale v mém oboru jim je společná snaha zaobírat se i teoretickými aspekty řešeného problému.

V portfoliu univerzit, které jste navštívil, máte i silnou trojku – Harvard, Cambridge, Oxford…

Z měst jsem tam toho moc neviděl. Zavřel jsem se totiž do knihoven a bádal jsem. Nakoupil jsem si tam také všelijaké knihy. Teď mám půl police knihovny zaplněnou knihami o tom, jak psát, protože to je naprostý základ. Líbí se mi věta, že právníci jsou nejlépe placení spisovatelé, což si myslím, že vyjímaje J. K. Rowling, možná i platí (smích). Dřív se tomu na PF UK nevěnovalo tolik pozornosti. Nyní se to ale dost zlepšuje, jsem nadšený z toho, jak se fakulta posouvá.

V zahraničí jsem si také uvědomil, jak velký je rozdíl mezi angličtinou a češtinou. Od té doby říkám, že kdybych psal báseň, budu ji psát v češtině, odborný text ale raději napíšu v angličtině. Jednotlivé odstavce a dokonce i věty v anglickém odborném textu mají přesně danou strukturu. Na začátku psaní je třeba si stanovit stěžejní argument, podle kterého se pak staví jednotlivé kapitoly a podkapitoly, abyste dospěli k závěru, ke kterému chcete. Články a publikace v USA jsou psány tímto stylem, což je dáno i vysokou úrovní editace. Někdy je to až nepříjemně svůdné, když to člověk čte, protože si říká, jak to všechno dává smysl a zapadá do sebe. Když se nad tím pak víc zamyslí, může zjistit, že to až zas taková pravda není. I když se jedná o odborný text, je to nesmírně čtivé.

Krásný příklad amerického stylu psaní je pro mne Umění diplomacie od Henryho Kissingera, které má asi 900 stran, strukturu ale dodržuje pořád, v každém odstavci. Pro mě to byla naprostá novinka, ale moje přítelkyně, která je Američanka, mi říkala, že v USA se studenti takto učí psát hned v prváku nebo ve druháku na vysoké škole.

Během svých cest jste si tedy vybavil především svou knihovnu. Ta teď cestuje s vámi po světě?

To víte, že ano (smích). Mám velký problém s knihami, mám jich tolik, že už je nemám kam dávat. Je to moje největší neřest.

Svou zálibou v hromadění knih trošku vyvracíte to, co mi nedávno říkal nový děkan ETF UK Jan Roskovec, že dnešní studenti si už knihovny nebudují, protože všechno mají jen v počítači…

Kromě toho, že jsem se během doktorátu chtěl naučit psát, potřeboval jsem se naučit také efektivně číst, protože jsem kvůli výzkumu musel přečíst ohromné množství textu. Navíc si s oblibou, „po právnicku“, všechno podtrhávám. Proto, když se potřebuji nad něčím opravdu zamyslet, raději si obstarám knihu, nebo si to alespoň vytisknu. On-line texty mi v hlavě zůstávají spíše jen útržkovitě, pokud vůbec.

Pendlujete mezi několika státy, kde se cítíte doma?

Doma se cítím v Praze, Paříži i v Bostonu. Trvale teď žiji v Paříži. Přítelkyni mám v Bostonu, rodinu a spoustu přátel mám v Praze. Do Paříže jsem vyslán Českou republikou, takže se do Prahy často vracím i z pracovních důvodů.

Studoval jste také na University of Michigan Law School v rámci programu, do kterého se dostane skutečně jen hrstka těch nejlepších na světě. Jak se vám podařilo zařadit se mezi ně?

V době, kdy jsem pracoval na směrnici ATAD, jsem si o mezinárodním zdanění nakoupil spousty knížek. Několik z nich, které byly pro mne naprosto zásadní, napsal profesor Reuven S. Avi-Yonah z Michiganu. V oblasti daňového práva je to taková rockstar. Podle TaxProf Blog je nejcitovanější autor na světě. Tak vysoké číslo vzniklo tím, že se už od 90. let diskuze ohledně mezinárodního daňového systému točí právě okolo profesora Avi-Yonaha. V těchto debatách jsou pak různé tábory, které na sebe odkazují a své postoje si rozporují. To souvisí s tím, co mne na právu tolik baví, a to, že je to argumentační disciplína. Profesor Avi-Yonah je tak jednoznačně v oblasti daňového práva hvězda a potkat se s ním pro mne byl velký profesní sen.

Jak se vám to povedlo?

Přes společné kamarády jsem se spřátelil s Lukášem Kutílkem, vynikajícím daňovým právníkem, který pracuje v New Yorku, ale shodou okolností byl na chvíli v Praze. Povídali jsme si o mezinárodním zdanění a já mu řekl o svém snu. Lukáš mi na to odvětil, že na Michiganu u profesora Avi-Yonaha studoval a je s ním v kontaktu. Napsal mu, že bych se s ním chtěl sejít, a také mu popsal, co dělám. Pan profesor odpověděl obratem, ať se mu určitě ozvu.

Napsal jsem mu tedy dlouhý email, ve kterém jsem mu popsal svůj pracovní příběh. Odpověděl mi velmi mile a stručně (čímž je proslulý), že se mi ozve Stephanie Wiederhold, ať s ní vyřídím všechny formality. Prošel jsem několikaměsíční administrativní proces a díky doporučení pana profesora jsem mohl na jeden semestr nastoupit na Michigan. Když jsem se s ním později bavil o tom, čím pro něj má práce byla zajímavá, řekl mi, že to byla moje praktická zkušenost s daňovou politikou a také to, že jsem pracoval na transpozici směrnice ATAD. V té době totiž i USA prováděly daňovou reformu na základě doporučení OECD.

Jak na semestr vzpomínáte?

Byl to nejzajímavější semestr, který jsem zatím zažil. Moc se mi na Michiganu líbilo, byl jsem z toho nadšený. Podmínky tam jsou neskutečné. Když máte školu, která dostává finanční dary přesahující rozpočet snad celé UK, můžete dělat spousty skvělých věcí.

Program, v němž jsem studoval, dává dohromady právníky z celého světa. Na oběd jsem tak chodil s lidmi, kteří reprezentovali právní systémy od Asie po USA. Bylo nesmírně zajímavé se s nimi bavit, a to nejen o daňovém právu. Seznámil jsem se tak s profesory a studenty mezinárodního a evropského práva z celého světa. Zajímavé pro mě bylo sledovat i obory, kterým se nevěnuji. Například pohled na rodinné právo třeba v Pákistánu nebo Indii byl pro mě velmi obohacující, podobně mě zaujala diskuze o mezinárodních investicích nebo přednáška o právech zvířat. Díky zahraničním účastníkům jsem navíc mohl potrénovat jazyky. Tehdy tam bylo hodně Němců, tak jsem se zase začal učit německy. I v tom pro mě byl pobyt inspirující.

S profesorem Avi-Yonahem jsme se bavili mnohokrát, neskutečně mi pomohl. Chodil jsem na jeho semináře, půjčil a doporučil mi spoustu knih, motivoval mě k další práci. Během semestru mi pak řekl, že by byl velmi rád, kdybych u něj studoval v programu SJD (Doctor of Juridical Science). Kvůli covidu a i kvůli mým současným povinnostem na Stálé misi ČR při OECD a nadcházejícímu předsednictví EU jsme to ale museli odsunout. Nastoupit bych měl snad příští rok.

Jak moc vaše současná práce pro Stálou misi ČR při OECD souvisí s vaším výzkumem?

Velmi. Nabídka přišla od ministerstva financí na základě toho, čím jsem se zabýval v dizertační práci a určitě také kvůli tomu, že jsem byl na Michiganu. Shodou okolností v době, kdy jsem byl na Michiganu, vydalo OECD zprávu, která zahájila projekt tzv. Dvou pilířů, na kterém teď s OECD pracujeme. Na úrovni OECD se tak teď snažíme o to, aby byl mezinárodní daňový systém alespoň trochu férovější, než tomu bylo dosud. Je pro mne ohromná čest, že můžu s OECD spolupracovat a zapojit se i do navazující práce na úrovni EU. Přiznám se ale, že kdyby mi někdo na začátku doktorátu řekl, že za pár let budu na Stále misi a budu řešit daňové otázky s největšími experty na světě, a ještě si o tom moct povídat s nejlepšími akademiky, nevěřil bych tomu.