Oceněná absolventka: Jsem banán a plním si své sny

„Chci být co nejvíc produktivní a prospěšná společnosti,“ říká Quynh Anh Vu, rodačka z Hanoje a absolventka Farmaceutické fakulty UK, která v dubnu obdržela Cenu rektorky pro nejlepší absolventy přírodovědných oborů. S přezdívkou banánové dítě, jak říkají Češi mladým Asijcům, kteří plně zapadli do zdejšího prostředí, naprosto souzní. S úctou, ale bez obalu hovoří o svých rodičích, vietnamské komunitě a také o tom, jak odolat vnějšímu tlaku a zůstat sama sebou.

Jak dlouho žijete v Česku?

Od pěti let, tedy už dvacet let. Nejprve sem přijel v roce 1988 táta. Dodnes vzpomíná na to, jak se ještě čtrnáct dní po příjezdu do Československa klepal, protože cesta vlakem z Vietnamu mu trvala měsíc. Každý rok za námi pak na nějakou dobu přijížděl do Hanoje. Mamka získala vízum dřív než já. Zůstala jsem po jejich odjezdu ještě rok v Hanoji s širší rodinou a dvěma staršími sestrami. V pěti letech mě pak děda posadil do letadla a letěla jsem do Česka. Až do vysokoškolských studií, kdy jsem se odstěhovala na kolej do Hradce Králové, jsem žila s rodiči v Mladé Boleslavi.

Sestry zůstaly ve Vietnamu?

Ano. Jsou o patnáct let starší než já, studovaly, měly tam už své zázemí, ze kterého je rodiče nechtěli vytrhávat. Žiju v Česku jen s mámou a tátou.

Jsou tady spokojení?

Řekla bych, že ano. Jeli sem, aby mi zajistili lepší život, než bych měla dnes ve Vietnamu, a vůbec lepší dětství, než měli oni. Zažili válku, ví, jaké to je, když je člověk chudý a neví, kdy půjde spát s prázdným žaludkem.

Jezdí sem sestry za vámi?

Nikdy tu nebyly. I na jednorázovou návštěvu je potřeba vízum, a to jim české úřady odmítly. Jsou v produktivním věku, úředníci se nejspíš bojí, že by tu zůstaly.

Rodiče se naučili česky?

Moc ne, umí jen základy.

Ale žijí tu přece už dvacet let?

Jejich znalost češtiny je v podstatě stále stejná jako na začátku. Táta nejdřív pracoval jako dělník ve Škodovce. Brzy začal podnikat, měl stánek na tržnici. Postupně si našetřil peníze a pronajal si malou prodejnu, kde prodával oblečení a tak. V tu dobu sem přivezl mamku a ona mu pomáhala. Před sedmi lety krámek zrušili, už jim to moc nevynášelo, blíží se jim důchod a začali být unavení. Rozhodli se s tím tedy skončit a šli pracovat na linku do Škodovky, kde jsou doteď.

Jak se jim tady funguje, když pořádně neovládají český jazyk?

Mají přátele ve vietnamské komunitě a kolegy v práci. Myslím, že se nezlepšili proto, že se hodně spoléhali na mě, že jim všechno zařídím. Což dělám víceméně doteď. I když s nimi nežiji, řeším za ně věci po telefonu. Když můžu, chodím s nimi na úřady osobně, stejně jako jsem to dělala, když jsem byla malá. Po stránce kvality života jsou spokojení, protože se tady mají fakt hezky. Ale myslím si, že jim chybí rodina. Řekla bych, že se v uvozovkách obětovali kvůli mně. Pořád mi říkají, že v důchodu se do Vietnamu vrátí. Ale podle mě pro ně bude těžké nechat mě tu samotnou.

Připadáte si jako banánové dítě?

Připadám a taky si tak sama říkám.

Vnímáte svou jinakost?

Čím jsem starší, tím míň to řeším. A přijde mi, že se stále méně setkávám s nějakými komentáři nebo stereotypními hodnoceními. Ale když jsem byla malá, vnímala jsem to hodně. Třeba taková ta přehnaně pozitivní očekávání typu, že jako Vietnamka budu určitě dobrá na matematiku a vůbec budu mít pořád samé jedničky.

Vybavíte si z dětství nějakou silnou vzpomínku, která vás ovlivnila?

Ta nejzásadnější je na mou učitelku z mateřské školy. Pamatuji si hned první den, kdy jsem do ní vstoupila, a neuměla ani slovo česky. Ujala se mě a domluvila se s rodiči, že by mě mohla po skončení školky hlídat. Vzhledem k tomu, že jsem uměla už z Vietnamu číst, nosila mi české dětské knížky, koukaly jsme spolu na pohádky, brala mě k sobě domů, na výlety, byla strašně hodná. Asi i díky ní jsem se naučila velmi rychle česky a začala jsem se tady brzy cítit jako doma. Jsem jí vděčná, že mi dala zažít takové to typické české dětství. O Vánocích a Velikonocích se mnou dělala tradiční činnosti jako malování vajíček nebo zdobení stromečku. Byla neuvěřitelná.

S rodiči jsme některé zdejší tradice přijali. O Vánocích si dáváme dárky, ale třeba typické štědrovečerní jídlo nemáme. Kapra oproti Čechům jíme běžně celý rok. Snažila jsem se vařit rodičům i česká jídla, ale neláká je to. Ne že by jim to nechutnalo, ale jsou zvyklí na svou lehčí stravu. Mají prostě raději rýži. Já osobně se snažím převzít si z obou kuchyní to nejlepší. Jednou za čas chodím do Sapy pro bylinky a exotické omáčky, ale jinak nakupuji klasicky v supermarketu.

Dodržujete nějaké tradice, které vychází z vaší kultury?

Přijde mi, že obecně mají Vietnamci větší úctu k rodičům a starším lidem. Projevuje se to v maličkostech. Třeba před společným jídlem nejmladší člen rodiny prostře stůl, pozve k němu ostatní, popřeje jim dobrou chuť a vyzve nejprve k jídlu je. Večeře je pro nás opravdu důležitý akt dne. Protože tady jíme jenom ve třech, není to tak znát, ale když jsem byla před osmi lety měsíc na návštěvě u příbuzných ve Vietnamu, což je velká skoro čtyřicetičlenná rodina, jako jeden z jejích nejmladších členů jsem tu úctu ke starším velmi vnímala. A naopak mě dojalo a překvapilo, jak vřele se ke mně chovali oni, jako bych před těmi deseti lety vůbec neodjela.

Tady v Česku – s rodiči, kteří neovládají český jazyk, jste musela být na všechno sama.

Ano, ale byl to skvělý trénink do života. Od malička jsem s nimi chodila po úřadech i k lékaři, žádný formulář mě jen tak nerozhází. Ale dobře si pamatuji, jak jsem se s tím zpočátku trápila, bylo náročné do toho proniknout. Představte si, že chodíte do první třídy a v úředním dokumentu čtete slovo „penále“. Představila jsem si penál na tužky.

Co vás ve škole bavilo?

Všechno. Nakonec jsem sice vystudovala přírodovědný obor, ale nemůžu říct, že jsem k němu měla výrazně blíž. Miluju literaturu, hudbu, ráda zpívám, chodila jsem do výtvarného i hudebního kroužku.

Vy jste musela být dítě za odměnu.

Zajímavé je, že mě rodiče nikdy moc nechválili. Až teď poprvé, když byli na mé magisterské promoci, jsem viděla, jak jsou na mě pyšní, a od té doby mě chválí. Ptala jsem se jich, proč to nedělali už dřív. Prý se báli, abych nebyla nafoukaná, a taky nechtěli něco zakřiknout.

Cítila jste z jejich strany tlak, že musíte být úspěšná, když oni kvůli vám opustili svůj domov?

Ze strany rodičů ne. Dokonce mi několikrát řekli, že je jim jedno, jestli budu pracovat na lince nebo někde v kanceláři. Důležité pro ně je, abych byla slušným člověkem, který nějakým způsobem přispěje do této společnosti.

Tlak jsem cítila ze strany vietnamské komunity. Kamarádi mých rodičů měli děti, starší než já, které chodily na víceletý gympl. Očekávali a často o tom mluvili, že půjdu stejnou cestou. Podobné to bylo, když jsme jezdili do Sapy a rodiče si tam o mě povídali s jinými Vietnamci. Táta s mámou to vůbec neřešili, ale vietnamská komunita nedokázala pochopit, proč nechci jít na víceletý gympl. Vnímali špatně, že nevyužívám všechny možnosti k tomu mít co nejlepší vzdělání. Další tlak jsem cítila, když jsem se hlásila na vysokou školu. Většina Vietnamců volí ekonomické obory, já byla z Mladé Boleslavi jediná, kdo se hlásil na přírodovědný obor.

Čím to podle vás je?

Odrazovali mě, že je to strašně těžké, že se to nedá vystudovat, a pokud se mi to podaří, nebudu mít moc peněz. Přijde mi, že Vietnamci v tomto ohledu uvažují hodně prakticky a racionálně – mít titul z nějakého ne tak náročného oboru, který jim umožní co nejvyšší finanční ohodnocení. Jít za svým snem se u nich úplně nenosí.

V dubnu převzala Quynh Anh Vu z rukou prorektora Jana Kuklíka Cenu prof. RNDr. Jaroslava Heyrovského pro nejlepší absolventy přírodovědných programů. 

Vystudovala jste Farmaceutickou fakultu Univerzity Karlovy, ale ne klasický obor farmacie, nýbrž laboratorní diagnostiku ve zdravotnictví. Vaší snem tedy bylo dělat pokusy?

Trefila jste to. Nejvíc ze všeho mě už na základní škole bavily chemické experimenty. Postupně jsem došla k tomu, že chci dělat něco spojeného s biologií a chemií a zároveň pomáhat lidem. Po maturitě jsem se hlásila na medicínu, VŠCHT a na laboratorní diagnostiku ve zdravotnictví. Dostala jsem se všude, ale mě opravdu nejvíc lákalo pracovat v laboratoři.

První ročník byl náročný. Poprvé na koleji, daleko od rodičů, do toho stres z učení. Ale naštěstí mě to hrozně bavilo. I když toho bylo hodně, byl to takový ten zdravý stres. A od druhého ročníku už to bylo úplně skvělé.

Získala jste magisterský titul, vaše diplomová práce byla navržena na rigorózní, takže jste se krátce po něm stala také doktorkou přírodních věd.

Podařilo se mi obhájit diplomovou práci na jedničku, a protože mi školitel a oponent navrhli práci na rigorózní, mohla jsem jít k rigorózní zkoušce. Loni v dubnu jsem dokončila diplomovou práci, na začátku června jsem ji obhájila, v září jsem absolvovala rigorózní zkoušku, a získala tak titul RNDr.

Čím jste se ve svém výzkumu zabývala?

Mým úkolem bylo nasyntetizovat (vyrobit) nové sloučeniny, které by se daly teoreticky použít jako léčivo. Konkrétně v bakalářské práci jsem se zabývala syntézou inhibitorů acetylcholinesterázy a butyrylcholinesterázy, což jsou enzymy, které se vyskytují v lidském těle. Mají za úkol degradovat (rozkládat) acetylcholin – neurotransmiter působící v nervové soustavě, díky němuž se přenáší nervové vzruchy. Acetylcholin nasedne na receptor, a jakmile dojde k nervovému vzruchu, vzniku nového impulsu, musí se degradovat. A právě tento jeho rozpad zajišťují zmíněné dva enzymy.

U lidí, kteří trpí Alzheimerovou chorobou, je aktivita těchto enzymů příliš vysoká, takže dochází k degradaci acetylcholinu ještě před tím, než je využit pro nervový vzruch. Z důvodu úbytku acetylcholinu a jeho nedostatku v těle pak dochází ke kognitivním dysfunkcím – pacienti trpí poruchami řeči či pohybu. V rámci své bakalářské a poté i diplomové práce jsem se snažila vytvořit sloučeniny, jež by mohly inhibovat acetylcholinesterázu, a daly by se tak využít pro léčbu Alzheimerovy nemoci. V diplomové práci jsem navíc tuto problematiku rozšířila ještě o další aspekt – zjišťovala jsem, zda tato sloučenina nevykazuje také antimikrobní aktivitu vůči bakterii způsobující tuberkulózu, a bylo by ji tak možné využít i v léčbě této infekční nemoci.

Proč nepokračujete v doktorském studiu?

Bylo to pro mě těžké rozhodování. Výzkum, na kterém jsem pracovala v rámci diplomky mě nesmírně zajímal, ale zároveň mě lákal zdravotnický terén. Během magisterského studia jsem si přivydělávala jako zdravotní laborantka, a rozhodla jsem se v tom pokračovat. Nakonec se všechno krásně propojilo. Pracuji na Ústavu imunologie a mikrobiologie Všeobecné fakultní nemocnice, kde právě absolvuji specializační program v mikrobiologii, což je taková atestace pro nelékaře, abych v budoucnu nemusela pracovat pod odborným dohledem a svoje výsledky mohla sama vydávat a interpretovat.

Je neuvěřitelné, kolik toho zvládáte a jak uvolněně o tom všem hovoříte.

Já se v tom všem totiž cítím neskutečně dobře. Dělá mi radost být produktivní. Teď jsem zjistila, že mě baví i učit, což by mě nikdy předtím nenapadlo. Vždycky jsem se považovala spíš za introverta, proto mi byla blízká laboratoř. Těší mě, když vidím, že i studenty to se mnou baví. V rámci přípravy na výuku hodně vzpomínám na svoje studia, co mě zajímalo, kdo pro mě byl kvalitní lektor. Snažím se vytvářet příjemnou atmosféru. Vím, jak jsem byla sama vystresovaná z autority přednášejícího, a nechci, aby mě studenti takto vnímali a báli se na cokoli zeptat. Jsou snaživí, zvídaví. Hodně se jich ptám, a když odpoví správně a já je pochválím, vidím, jak nadšení z toho jsou. Dává to smysl mě i jim. Celkově si myslím, že jsem v životě přesně tam, kde teď chci být.