Čtyřnozí fakultní léčitelé duší: Monty, Stella a Snow

Prestižní společenskovědní fakulta na náměstí Jana Palacha má zajímavé „obyvatele“, některé zcela nově. Ke studujícím a pracujícím přibyla na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy i milá zvířata, co dokáží vykouzlit úsměvy a pohodu všem přítomným...

Do hlavní budovy, na dohled od Rudolfina či Uměleckoprůmyslového muzea, se čilý ruch pomalu navrací. Před nějakou dobou byste na chodbách Filozofické fakulty UK potkali jen studenty přicházející složit zkoušku. Mnozí z nich si stihnou „odskočit pro štěstí“ – pohladit Montyho, Snow či Stelu – čtyřnožce, jejichž přítomnost na fakultě pomáhá a ozdravuje účinněji, než mnohý zázračný lék! Po letních prázdninách, s příchodem nového akademického roku, který život v téměř stoleté budově přenastaví do běžného pracovního modu, by zase měli vracet radost…        

Jdeme tam, kde nás potřebují

Monty je čtyřletý valach plemene minihorse, kterého si chovatelka pořídila před necelým rokem, od dětství totiž miluje koně a jejím celoživotním snem byl ranč plný koní.

„Montyho mám pro ryzí radost, mou a mých blízkých. Společnost mu ve stáji dělá dalších sedm koní a mezi nimi i největší kámoš Picasso, další shetlanďák. Přála jsem si mít koně, se kterým navštěvovala pacienty v nemocnicích, domovech seniorů, sociálních centrech a mateřských školách. Povedlo se; jdeme tam, kde nás chtějí a potřebují. Počátkem roku 2024 jsem nás nabídla vedení Filozofické fakulty UK, zájem byl oboustranný,“ prozrazuje s úsměvem, zatímco její parťák „nenápadně prohlíží“ odloženou tašku: co kdyby v ní bylo nějaká laskomina – třeba banán! Když není ten, Monty nepohrdne ani senem ze speciálního polštáře nebo se pokouší kopýtkem otevřít krabičku se sušenou zeleninou. 

Na Fildě se ke všem svým „běžným“ dovednostem Monty naučil bravurně zvládat chůzi po schodech – schválně si zkuste být koněm a jít po schodišti dolů, to fakt není snadné! Dnes už vše zvládá levou zadní a dojde si v podstatě sám kam chce. Taky umí otevírat šuplíky, což se naučil při návštěvách v nemocnici – najde tam totiž vždycky něco na zub. A pravidelně loudí (třeba kyselé okurky) i ve fakultním bufetu.

Monty je koník do nepohody, obdivuhodně klidný, zvídavý a přátelský. Na fakultě má „za úkol“ setkávání: s kolemjdoucími a sedícími, studujícími či vyučujícími i náhodnými příchozími. Když mají zájem a nebojí se (nebo jen malinko), Monty jim položí hlavu do klína...

(PS: „Zajímá vás, jak to mám s koňskými potřebami? Na velkou mohu kdykoliv, protože mám pod ocasem ´sběrač´, pytlík. A když se mi chce čurat, má majitelka mě dobře zná a včas to pozná, vyjdeme na trávu před Rudolfinem…,“ stopro by Monty prozradil.)

Čumákem k úsměvu a uvolnění

Pětiletá fenka flat coated retrívra Stella, celým jménem Northern Star z Mokré Hory, má vlastně pořád dobrou náladu. A jakožto pes canisterapeutický pak dokáže lidem svou radost ze života předat.

„Je to můj první pejsek v životě, coby štěně byla dost divoká. Věděla jsem, že tohle plemeno má dispozice pro práci s lidmi. Časem dokonce začala dávat přednost kontaktu s lidmi před většinou psů, proto jsem si řekla, že s ní zkusím složit canisterapeutické zkoušky,“ svěřuje se Stellina majitelka. „Pejsek by zkoušku udělal, ale vy rozhodně ne…,“ byla studená sprcha, kterou schytala na samém začátku. A tak se celé léto učila své svěřenkyni především rázně udělovat pokyny. „Stella zvládla zkoušky na jedničku a já jí to naštěstí nepokazila,“ směje se dnes.

Jako skoro všichni flati je i Stella náramně mlsná: za kus párku nebo šunky si ji okamžitě získáte.  Ovšem není nad člověčí podrbání! Na získávání lidí má svůj fígl: dokáže do každého (i do psí netykavky) strkat čumákem a dělat na něj psí oči tak dlouho, až si jej získá. A většinou i rozesměje! Druhým rokem navštěvuje klienty jednoho pražského domova pro seniory, na akademickou půdu se prý snažila proniknout už dávno.

„Bydlíme totiž nedaleko a u fakulty je zastávka autobusu, kterým často jezdíme na Petřín. Vždycky mě tahala za studenty, kteří obvykle klábosí a pokuřují před vchodem. Proto jsem se na jaře zkusila na fakultě zeptat, jestli fenka Snow nepotřebuje psí kolegyni na výpomoc,“ vysvětluje majitelka fenky a s úsměvem dodává: „Na studenty, pedagogy i zaměstnance fakulty se Stella evidentně těší. Tak moc, že i ve dnech volna je schopná na procházce odbočit a zatáhnout mě před hlavní vchod v naději, že půjdeme dovnitř.“ Totéž prý Stella dělala i o letních prázdninách. Asi se už nemůže dočkat začátku akademického roku…

Být součástí fakultní smečky

Šestiletá fenka bernského salašnického psa Snow je pes zcela normální, ovšem svými reakcemi dokáže překvapovat. Koná intuitivně, má klidnou a přátelskou povahu. Proto byla vybrána k „práci“ na fakultě; byla to ona, kdo zde jako vůbec první čtyřnožec roznášel (spolu s košíkem a v něm snow-kávou) i pocit bezpečí, vracela sem potřebnou radost.

„Pes je zvířetem smečkovým, proto dokáže naprosto přesně rozpoznat nejslabší místo ve své skupině. Vlastními svébytnými schopnostmi umí vyhodnotit jak se chovat, aby právě tomu nejzranitelnějšímu dokázal pomoci. Nemusíte jej učit nic speciálního, pouze ho seznámíte s lidmi, se kterými hodláte vytvořit partnerství. Ostatní necháte na něm,“ vysvětluje žena, která se dobře vyzná v lidské i zvířecí duši, a Snow na Fildu v únoru přivedla. Fenka prý po příchodu na fakultu rychle pochopila, že se stala součástí zdejší „smečky“: „Od prvního dne věděla, jak se chovat a kam může chodit. Má tu naprosto volné pole působení. Kudy se po chodbě vydá – zda třeba nahlédne do studovny, knihovny či kabinetu – je zcela na jejím rozhodní. Prostředí má dokonale zmapováno.“

Zvířecí znalkyně sebe samu označuje spíše za podporu a bezpečný bod pro svou svěřenku, než cokoli jiného: „Jsem tu od toho, aby se Snow nenaladila na blbou frekvenci,“ říká tak trochu s nadsázkou. A dodává: „Poznám, když už potřebuje mít na chvíli klid, prostě za mnou přijde a ´řekne´ mi to.“  Psí empatii a lásku Snow uplatňuje, podobně jako její parťáci z Fildy, i při návštěvách zdravotnických zařízeních a individuálních terapiích. Chová se tam prý stejně jako na procházce u rybníku: „Lidi moc nechápou – domnívají se, že canisterapeutický pes musí mít zvláštní výcvik – nemusí, stačí když umí poslouchat, ale musí na to mít povahu, nezpochybnitelně klidnou a přátelskou.“ Největší odměnou pro Snow jsou vyplavené hormony: „Z pocitu, že se stala součástí party. Že dobře zapadla a vymyslela něco, co mělo úspěch a lidi se radují – je to zkrátka stejné jako u lidí.“ 

Když se na chodbách fakulty potká Snow s Montym a Stellou, společně se rozhodují, kam se vydají, na koho se zaměří, komu udělají radost. Bylo tomu tak v dubnu a bude zase – bude-li třeba – i v dalším akademickém roce: budou zkrátka tam, kde je to třeba… 

Díky za pomoc

„Je to to nejlepší, co pro nás mohla fakulta udělat. Obě fenky spolu s poníkem dokážou skvěle zvednout náladu. Pro mě osobně se jejich přítomnost na fakultě stala tou největší pomocí,“ přiznává drobná blondýnka, které přítomnost zvířecí trojky vykouzlila úsměv, jde si je pohladit…