Moldan: Ministerstvo na začátku tvořili čtyři lidé

V roce 1990 se stal historicky prvním českým ministrem životního prostředí, byl poslancem České národní rady i senátorem. Profesor Bedřich Moldan ovšem stál též u zrodu Ekologické sekce Biologické společnosti při ČSAV, reprezentoval naši zemi v OSN a v roce 1992 zakládal Centrum pro otázky životního prostředí UK (COŽP).

Můžete, prosím, zavzpomínat na počátky – jak a proč vlastně centrum vzniklo?

Zásluhy patří především tehdejšímu rektorovi, profesoru Radimu Paloušovi (1924-2015, rektorem UK v letech 1990-1994). Byl člověk širokého rozhledu, s velkým smyslem pro společenské souvislosti. Myšlenka o vytvoření celouniverzitního centra zaměřeného na životní prostředí se mu tehdy zalíbila. Nic nestálo v cestě, zakomponovat COŽP do organizačního řádu univerzity. Nutno dodat, že původně šlo o aktivitu, která vzešla z Přírodovědecké fakulty UK.  

Centrum začalo naplno pracovat v roce 1992 a vy jste stanul v jeho čele.

(s úsměvem) Ve výběrovém řízení jsme tehdy byli dva, se mnou ještě Miloš Kužvart (v letech 1998-2002 ministr životního prostředí ČR). Výchozím statutem centra je od počátku podpora enviromentálního vzdělávání a výzkumu, nejen napříč fakultami, ale i mimo univerzitu. Od samého začátku – kdy COŽP UK mělo pět zaměstnanců: krom mne to byli manželé Dlouzí, Ivan Rynda a sekretářka paní Vacková, a sídlilo v několika místnostech na kolejích v Petrské ulici na Starém Městě – jsme mezinárodně orientovaným článkem Univerzity Karlovy. 

První z projektů, které centrum řešilo, byl zaměřen na ekonomické nástroje enviromentální ochrany. A vůbec největší projekt měl název K udržitelnému rozvoji České republiky: vytváření podmínek (r. 2002). Z něj vzešla pětisvazková „pentalogie“, přičemž zejména její poslední část – souhrnná strategie udržitelného rozvoje – má svoji poněkud pohnutou historii… 

Předpokládám, že v té době podobné „objevy“ rozčeřily poklidné vody společnosti.

Dá se to tak říci, a vlastně nejen ty! Zvláště když se uvažovalo o tom, že materiál, na němž jsme pracovali, měl ambice stát se národní strategií…

Dovolím si malou vsuvku: OSN v roce 1997 vyzvala členské státy, aby předložily své strategie udržitelného rozvoje; měly být prezentovány na World Summit on Sustainable Development v roce 2002 v Johannesburgu. Připravili jsme rozsáhlé výstupy a prezentovali je české vládě. Bohužel, s výrazným přispěním ministra Miloše Kužvarta, který se ujal oponentury, se všechno zrušilo. Sám pak následně se svým týmem předložil „vlastní“ strategii, ovšem tu zase „rozcupovalo“ mezirezortní připomínkové řízení. Výsledek? Česká republika patřila k zemím, které dostaly černou tečku, neboť se na summitu neprezentovala. Ale vypracovali jsme i celou řadu podnětných a úspěšných projektů…

K nim beze sporu patří i čilá ediční činnost centra, že?

Šlo o celou sérii monografií, říkali jsme jí „modrá edice“ – sjednocoval ji modrý obal. Podařilo se nám například za peníze evropského programu PHARE vydat soubor téměř stovky vysokoškolských skript z široké oblasti životního prostředí a jeho ochrany, které sloužily všem veřejným českým vysokým školám.

Centrum se záhy začalo věnovat i samotnému výzkumu. Těch pět lidí už to „nestíhalo“, že?

Neměli jsme sice vlastní výzkumné kapacity, měli jsme však ideu. V současné době tvoří COŽP zhruba padesát odborníků řešících aktuální granty, zejména zaměřené na výzkum v oblasti životního prostředí. Z původní pětice jsme zbyli tři. Naprostá většina jsou zaměstnanci Univerzity Karlovy, přičemž mají smlouvu na dobu určitou – po dobu grantu, ze kterého čerpají prostředky na výzkum. Mnozí z nich jsou zahraniční odborníci.

Na co konkrétně jste nejvíc pyšný? Co se povedlo vám?

Vesměs jde o projekty zejména z oblasti ekonomie životního prostředí. Řada z nich má mezinárodní ohlas a jsou publikovány na seminářích, konferencích či publikacích. Jednou z prvních akcí byla například v roce 1994 zorganizovaná mezinárodní konference věnovaná univerzitám a udržitelnosti. V poslední době se v rámci ekonomie životního prostředí úspěšně věnujeme problematice změny klimatu. Podílíme se na evropském projektu LIFE; v jedné jeho části například hodnotíme ekosystémy.

Osobně jsem se zasadil za výzkum indikátorů životního prostředí a udržitelného rozvoje. V jeho rámci jsme vydali několik knih a napsali spoustu odborných článků. A Centrum nadále pokračuje v jeho výzkumu, v dílčích oblastech: zabýváme se hlavně environmentální ekonomií, indikátory udržitelného rozvoje, dopravou ve městech, životním cyklem výrobků a dalšími. Absolutní přehled má ekonomka Markéta Sychrovská, organizační srdce Centra; rozhovor s ní by dal za megačlánek, všechno drží v hlavě a má neuvěřitelně srovnané v šanonech (s úsměvem). Celkově dnes COŽP pracuje asi na padesáti projektech.

Na nich se, předpokládám, podílí většina fakult, tedy nejen pár „vyvolených“.

Rozhodně. V rámci celouniverzitního projektu COOPERATIO (od 1. 1. 2022; původně Prvouk, pak Progres) se dostává podpory 43 vědním oblastem v rámci čtyř panelů: humanitní vědy, společenské vědy, dále přírodní vědy, matematika a informatika, a lékařské vědy. Jednou jsem se pročítal jednotlivými projekty a zjistil, že dobrá polovina fakult se aspekty životního prostředí zabývá…

Samozřejmě nejvíce kooperujeme s Přírodovědeckou fakultou, kde jsem osobně dlouho vedl kurz Globální souvislosti životního prostředí – dnes tam mám svého pokračovatele, Vojtu Koteckého (mimo jiné zoolog, publicista, člen Rady vlády pro udržitelný rozvoj; absolvent PřF UK). Úzce spolupracujeme i s FHS UK, a to ve věci doktorského studia. Neboť máme status vysokoškolského ústavu, který z podstaty nemůže mít vlastní studenty. Dlouhodobější spolupráci máme i s Institutem ekonomických studií FSV UK.

Vy jste byl i zástupcem České republiky v OSN. Jak na tuto zkušenost vzpomínáte?

Začalo to prací s organizováním velkého summitu o životním prostředí a rozvoji v roce 1992 v Rio de Janieru – United Nations Conference on Environment and Development (UNCED), známém také jako „Summit Země“. Šlo o obrovskou akci, které se zúčastnilo 172 vlád světa… Od té doby jsem v OSN zastával různé funkce, a současně jsem nikdy nepřestal být ředitelem COŽP na Karlovce (s úsměvem). Byl jsem vlastně také zaměstnancem Ministerstva zahraničí ČR, které mě na všechna jednání OSN vysílalo. Tehdy se podařilo navázat dosud trvající spolupráci s The United Nations Environment Programme (UNEP).

Pane profesore, nelze se nezeptat, jaké to bylo, když jste se v roce 1990 stal prvním ministrem životního prostředí…

Na tu dobu vzpomínám často a intenzívně. Historie s mým jmenováním byla poněkud zvláštní: Už jsem měl „něco“ za sebou. V roce 1978 jsem spoluzakládal a stal se místopředsedou Ekologické sekce Československé biologické společnosti při ČSAV. Předsedou musel pochopitelně být komunista, ale měli jsme štěstí, byl jím profesor Emil Hadač, velmi slušný člověk a dobrý botanik. Tehdy jsme se proslavili veledůležitou tak zvanou „Zprávou pro Štrougala“. To nás v roce 1983 oslovil sekretariát vlády s úkolem zpracovat stav životního prostředí v Československu. Chtěli znát realistickou a pravdivou situaci, přičemž mělo jít o tajný dokument. Rozhodil jsem úkoly mezi přední odborníky a zprávu jsme vedení státu připravili.

A koncem listopadu 1989 mě tehdejší ministerský předseda vlády, František Pitra, pozval na schůzku. Než jsem stačil vypít kafé u sekretářky, naběhl jsem do ministerské kanceláře, kde mi bylo oznámeno: „My jsme se rozhodli, že vznikne ministerstvo životního prostředí a vy budete ministr.“ Souhlasil jsem a za pár dní byl účasten zasedání vlády, kde mi bylo oznámeno, že se stanu ministrem bez portfeje, jelikož ministerstvo životního teprve muselo vzniknout. Mým prvním úkolem bylo vymyslet náplň, úkoly a složení ministerstva. Mělo začít fungovat už od 1. ledna 1990! Sídlili jsme v Lazarské ulici, a tehdy kromě mě ministerstvo představovali ještě tři lidé: právníci Václav Mezřický, Eva Kružíková a sekretářka Gábina Vacková.

To byla asi trochu „divočina“, ne?

Bylo to hektické. Podařilo se nám vytvořit návrh kompetenčního zákona, jehož základní podoba platí od roku 1969 stále, jen je průběžně novelizován. Muselo se tehdy například zrušit ministerstvo lesního a vodního hospodářství nebo ministerstvo výstavby a stavebnictví, zrušen byl i Český geologický úřad a podobně. Tehdejší Česká národní rada, což byl vlastně parlament, kompetenční zákon na zřízení Ministerstva životního prostředí ČR schválila zhruba za pět dní, přesně 28. prosince 1989... Uznejte, že na to se nedá zapomenout.

Vaše skvěle našlápnutá kariéra v nejvyšší politice se zastavila. Proč?

Stal jsem se podezřelým ze spolupráce se Státní bezpečností (StB).  Nejdříve mě vyhodila Česká národní rada, a to na základě doporučení jakési podivné komise. Tehdy neexistoval žádný lustrační zákon, výpověď byla „nejjednodušším“ řešením.  Nepomohlo ani to, že se mě zastali činitelé z univerzit celého světa, za mé očištění lobbovalo dokonce i Federální shromáždění, jež mělo už svou Komisi na vyšetřování 17. listopadu...

Byl jsem, jak mi bylo nesčetněkrát zdůrazněno, těžký případ. Přiznám se, že mnohá hlášení svých spolupracovníků a blízkých jsem číst odmítl – nechtěl jsem se dozvědět, kdo a co na mě „našel“ a hlásil. Sice se po vleklých obstrukcích a vyšetřováních podařilo nade vši pochybnost prokázat, že obvinění je lež. Nicméně po formální stránce neznamenal výsledný verdikt „nespolupracoval“ vlastně vůbec nic. Dokonce se ještě pak tu a tam při různých příležitostech objevil někdo, kdo měl zájem něco „na tom Moldanovi“ najít a zpochybnit výsledky vyšetřovací komise. Říkám si, že tolik prověrek, včetně Národního bezpečnostního úřadu, kolika jsem prošel, jen tak někdo nemá…     

V září 2021 se profesor Bedřich Moldan stal kmotrem publikace Aplikovaná ekologie, autorů Jana a Jaroslavy Frouzových (nejen o knize si s nimi povídal magazín Forum). Na křtu v prostorách Přírodovědecké fakulty UK nechyběl ani Petr Valo, ředitel Nakladatelství Karolinum, které knihu vydalo / Foto: Hynek Glos

Dnes jste v COŽP stále více méně akčním zástupcem ředitele.

V centru mám už jen nepatrný úvazek a podílím se na jeho aktivitách jako oponent, občas nějakou přednáškou. Je to deset let, kdy jsem si řekl: „Chlapče, už máš svůj věk, vedení by měl převzít přeci jen někdo mladší…“, a tak jsem se dohodl s profesorem Janem Frouzem. Musel jsem ho malinko ukecávat, aby se přihlásil do výběrového řízení, ale určitě toho nelituje (s úsměvem). Kromě vedení COŽP je zástupcem ředitele Ústavu pro životní prostředí na Přírodovědě. Pravidelně se setkáváme při různých příležitostech. Za ním jde velký rozvoj projektů, které se na COŽP UK dnes řeší, fakt je to smršť…

Nevěřím, že jste už „jen“ důchodcem bez aktivit. Co vás dnes zaměstnává a baví?

Sepisuju osobní paměti. Samozřejmě se v nich občas objeví i rodina, ale gró knihy tvoří můj pracovní život. Pracuji na nich s kolegyní Evou Bobůrkovou už máme skoro hotovo. Ale jinak si užívám klidu návštěv a domova; představte si, že jsme s manželkou (Dobrava Moldanová je univerzitní profesorkou dějin české literatury, působila na katedře bohemistiky a byla též děkankou Pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem – pozn. red.) před pár měsíci oslavili šedesát šest let společného života. Pravidelně a často vyrážíme na Šumavu, jezdíme na chalupu. Mám to tam moc rád a díky omezené přístupnosti pro turisty si tam užíváme téměř absolutního klidu. 

▲ „Neví se přesně, kterého svatého socha představuje. Narazil jsem na ni v kraji pod Milešovkou, kde jsem se před hodně lety toulal a v plenéru objevil řadu soch. Tohle je vlastně pouhé torzo, chybí horní část. Nelíbilo se mi, že se tam jen tak povalovalo v příkopu a jezdily po něm traktory. Proto jsem se rozhodl, že pokud to půjde, chci ho mít. Tamní památkáři souhlasili,“ přibližuje osud fragmentu pískovcové sochy (prý jde o koleno) Bedřich Moldan.