Rynda: Pro udržitelný rozvoj je klíčový růst chudých zemí

„Je jen jedna Země, a tu máme od svých dětí půjčenou, musíme jim ji zase vrátit.“ Tak parafrázuje slavný Saint-Exupéryho citát Ivan Rynda z Fakulty humanitních studií UK. Zakladatel oboru sociální a kulturní ekologie na FHS UK se dlouhodobě věnuje tématu trvale udržitelného rozvoje, o kterém nejen přednáší svým studentům, ale koncept také dlouhodobě popularizuje prostřednictvím veřejných vystoupení.

Jste optimista?

Jsem stále ještě optimistou v konečném výsledku a velkým pesimistou pro nejbližší desetiletí. Půjde o to, zda se nám jako lidstvu podaří uspokojovat důstojným způsobem životní potřeby nedestruktivním přístupem k přírodě, což zatím stále neumíme. Přesto věřím, že tento závod s časem nakonec vyhrajeme, ale nevěřím tomu, že by se nám v nejbližších desetiletích dobře žilo.

Vnímáte krizi jako příležitost? Tak jste totiž pojmenoval jeden z kurzů na FHS UK.

Před více než pětadvaceti lety jsem založil dvouleté navazující magisterské studium sociální a kulturní ekologie, kde se zabýváme (trvale) udržitelným rozvojem systematicky. Kurz Krize jako příležitost se zaměřuje na stav našeho světa a společnosti a je velmi populární, i když v celém programu je vlastně okrajový, je určený hlavně bakalářskému stupni. Pro jeho název jsem se inspiroval čínským znakem pro krizi, který sestává ze dvou částí znamenajících ohrožení a příležitost. Do kurzu zvu různé hosty, které nabádám, aby nám představili oblasti, jimiž se systematicky zabývají, a aby se pokoušeli uchopit všechny problémy jako příležitost k řešení, k transformaci. Symptomatické je, že tento úkol ne vždy naplní. Zabývají se popisem neutěšeného stavu, ale ne tím, co nám krize může přinést – a to pak zbývá na následný seminář, který vedeme s kolegou Tomášem Maškem. Přesto jsem přesvědčený, že každá krize, tedy z definice rozhodovací situace, kdy jsme pod tlakem okolností nuceni k řešení, tedy i k rozhodnutí, je svým způsobem šancí, příležitostí. Studentky a studenti mají tento kurz rádi, protože se jeho prostřednictvím mohou na řešení podílet.

Kde jste se inspiroval k založení oboru sociální a kulturní ekologie?

Po sametové revoluci jsem se i díky svému předrevolučnímu zájmu o přírodu, krajinu a životní prostředí stal předsedou Výboru pro životní prostředí ve Sněmovně lidu tehdejšího Federálního shromáždění. Po dvouleté zkušenosti jsem zjistil, že ochránci přírody a krajiny i přírodovědci mají zpravidla výtečné znalosti přírody, její ochrany nebo techniky, ale málo znají rozměr komunikace s veřejností, na které je moderní ochrana přírody a krajiny založená. Neznají společenské problémy a nerozumí problematice rozhodování a podobám rozhodovacích procesů. My jako lidstvo máme obrovské přírodovědné znalosti, technologické dovednosti, lékařské možnosti, rok co rok jsme svědky obřích objevů. V tom všem jsme výteční. Máme k dispozici potenciál, který by osmi miliardám lidí naší planety dokázal umožnit důstojný život. To, co nám však chybí, je schopnost spravedlivě se o všechno toto bohatství rozdělit, a proto říkám s plnou odpovědností, že rozhodující v této oblasti, když budeme mluvit o vědách a o odbornosti, budou vědy sociální, a někdy dokonce jejich nejměkčí oblast, tedy vědy humanitní, protože právě ty zkoumají způsoby, jak se dopracovat k otevřené společenské debatě a ke spravedlivému dělení, jež by však neodstranilo povinnosti, odpovědnost a zásluhy.

Druhá rovina, ta neodborná, praktická, už je pak praxí toho, do jaké míry to budou ochotni udělat obyčejní lidé, politici, ekonomové i nadnárodní společnosti a jejich vlastníci. Přesvědčení, že je třeba zapojit do řešení i společenskovědní disciplíny, měl i systémově a systematicky uvažující přírodovědec Josef Vavroušek. Byl to velmi inspirativní člověk; kdyby v roce 1995 tragicky nezahynul, byl by to asi on, kdo by obor založil.

Vzpomínáte si na to, kdy jste se s termínem trvale udržitelný rozvoj setkal poprvé?

V roce 1987 se v Mladé frontě objevila noticka o tom, že badatelé přemýšleli o stavu životního prostředí a vymysleli způsob, jak to vyřešit. Pojmenovali to trvale udržitelný rozvoj. Byla to reakce na publikaci legendární knihy Naše společná budoucnost Gro Harlem Brundtlandové. Mě to tehdy zaujalo z obecných důvodů, protože šlo o ohrožení životního prostředí, přírody a krajiny a snaha byla nalézt nějaké systémové řešení.

Co všechno si pod termínem trvale udržitelný rozvoj můžeme představit? Má nějakou ustálenou definici?

Je nejlepší na světě a bohužel málo publikovaná. Je to Ryndova definice (smích). Sice je velmi dlouhá, ale za to zahrnuje všechno. Trvale udržitelný rozvoj je komplexní soubor strategií, které umožňují uspokojit lidské potřeby, materiální, kulturní i duchovní, při plném respektování environmentálních limitů. Aby to bylo možné, je nezbytné v lokálním, regionálním i globálním měřítku redefinovat sociopolitické instituce a procesy. V čem je novum a v čem je přínos této definice? Standardní teorie tvrdí, že trvale udržitelný rozvoj má tři pilíře: ekonomický, environmentální, který byl motivací ke vzniku celého udržitelného rozvoje, a pilíř sociální. To mi ale nestačí. Když jsem začínal náš obor promýšlet, uvědomil jsem si, že k tomu, aby se trvale udržitelný rozvoj podařilo skutečně žít, je nezbytná nejen taková trochu beztvará rovina sociální, ale i rovina, již jsem jistou dobu váhal pojmenovat, a nakonec jsem ji označil jako lidskou, člověčí. Proč? Sociální rovina, jak vědí sociologové, se zabývá společností, jejími institucemi, vztahy a také rozhodovacími procesy, ale společnost tvoří jedinci, lidé, vy a já, a nám všem musí udržitelný rozvoj poskytnout příležitost šitou na míru, ve které bychom se dokázali najít, v níž můžeme rozvíjet svoji individuální tvořivost, uspokojovat svoje potřeby pokud možno skromně a ne konzumně, zároveň ale být spokojení, protože úkolem každého z nás od okamžiku zrození je potlačovat všechno špatné, co nám Bůh nebo příroda vložili do vínku, a posilovat a rozvíjet všechno to dobré. A to je motor udržitelného rozvoje. Viktor Emanuel Frankl píše o celoživotním hledání smyslu.

Ve vašich předešlých vyjádřeních jsem zaznamenala lehkou kritiku péče o udržitelný rozvoj na globální úrovni. Kde vidíte ty největší problémy?

Kdybych měl zvolit v celé široké škále toho všeho, co nám chybí a co je špatně, jedinou věc, která však neplatí jen na globální, ale i na regionální a lokální úrovni, tak je to deficit důvěry. Vy jste to myslela správně s tím určitým odporem ke globální úrovni, ale není to úplně přesné. Jsem zastáncem názoru, že abychom svět zlepšili, potřebujeme pohyb zdola nahoru stejně jako shora dolů, protože globalizace nás na mnoha úrovních propojila natolik, že jedno řešení bez druhého už není možné. Mnoho lidí nedůvěřuje globálním institucím, například Světové bance, Mezinárodnímu měnovému fondu nebo Organizaci spojených národů (OSN). Málokdo si ale uvědomuje, co všechno OSN je, kolik má dílčích institucí, počínaje Radou bezpečnosti a Valným shromážděním. Nějakou celkovou globální instituci a všechny ty dílčí potřebujeme; jejich historie je ovšem tak kostrbatá a jejich skloubení tak komplikované, že ani nemohou být docela funkční. Je několik způsobů, jak společnou globální instituci vytvořit – například rekonstrukcí OSN nebo na základě Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) i jinak.

Zaměřit se potřebujeme především na rozvojovou pomoc. Musíme si uvědomit, že rozvoj není růst. Zatímco my, bohatá euroamerická civilizace, nejenom že nesmíme růst, ale měli bychom se ve své spotřebě výrazně omezit, musíme pomoci chudému geopolitickému Jihu, aby naopak přiměřeně rostl (i když zásadně méně destruktivním způsobem, než jakým jsme to provedli v euroamerické civilizaci my), aby dosáhl důstojné životní úrovně, protože jinak se na řešení globálních problémů, počínaje ztrátou biodiverzity nebo rozvratem klimatu, podílet nebude. Nespasí nás specializace, například technologie na jedné straně, nebo jen uměřenost až askeze na straně druhé (například v potravinářství nebo ve stravování), ale vždycky jen synergie. Synergii negativních vlivů, jež zapříčinila paradigmaticky nové globální problémy, musíme proměnit v synergii kladných stránek. Proto se snažím udržitelný rozvoj vykládat komplexně a důvěřuji svým kolegům tady všude kolem, v oblasti dopravy, energetiky, urbanismu, potravy, že najdou důležitá dílčí řešení. Máme příliš mnoho analytiků, ale žádné syntetiky – a ani důvěru k nim.

Vy sám razíte termín „okologie“. Co tím máte na mysli?

Říkám to žertem. Když v úvodu přednášky studentům vysvětluji, co dnes všechno je a naopak není ekologie, výčet zabere drobounkým písmem dva obrázky prezentace, protože ekologií je dnes nezměrné množství, třeba od klasické až po sociální. V závěru toho všeho je autentická starost o životní prostředí kolem nás, proto okologie. Je to ekologie v uvozovkách, v přeneseném slova smyslu. Okologie je poučené poznávání toho, jak se můžeme šetrněji chovat k životnímu prostředí v kanceláři, v níž teď jsme, doma, na úřadech, na ulici, zkrátka všude kolem.

Jak může každý jeden člověk přispět k udržitelnému rozvoji?

Inspirován paní profesorkou Hanou Librovou jsem vytvořil dva modelové způsoby, mezi kterými je široká škála. Jeden způsob je radikální, a je to jednorázová změna životního stylu, tedy dobrovolná chudoba a snaha o maximální soběstačnost ve všem, co potřebuji. Odměnou za to je to, co velký německý básník Hans Magnus Enzensberger nazval ekologický luxus: mám dostatek času, protože si o něm sám rozhoduji, mám prostor nezahlcený konzumem, bezpečí, klid, pozornost a dobré prostředí.

Ne každému se tato jednorázová změna životního stylu líbí, ne každý se jí dokáže odvážit a spousta jedinců, jak to paní profesorka i popsala, se kajícně vrací do běžnějšího způsobu života. A proto pro nás pro všechny ostatní je tady druhý model, kterému říkám uvědomělá skromnost a výběrová náročnost. Spočívá v tom, že se uskromním ve všech možných legitimních potřebách, počínaje těmi materiálními. Ale dělat to musím uvědoměle, musím o životním prostředí opravdu něco vědět. S oblibou jako příklad uvádím to, co udělám s kelímkem od jogurtu. Musím po snězení jogurtu vymývat kelímek horkou vodou nebo dokonce saponátem, či si s nějakými drobnými zbytky technika při recyklaci poradí? Musím o světě zkrátka něco vědět, abych nakonec nechtěně neškodil, místo abych prospíval. Za to, že jsem byl poctivě skromný, je mi odměnou výběrová náročnost. Smím si dopřát kvalitu – ne zbytečný nadbytek. Já mám například slušný notebook, protože to přináší podmínky a uspokojení nejen mně při práci, ale třeba i mým studentkám a studentům, zdaří-li se mi dobrá prezentace, mohu na něm shromažďovat a organizovat texty, data výzkumu a psát básně. Tam smím být výběrově náročný, ale právě jenom potud, pokud jsem se dokázal na druhé straně uskromnit.

Pokud namítnete, že s tím se dá hezky švindlovat, rád vám přitakám. Řeknu jen, že takto to přece bylo vždy, počínaje už Kantovou etikou. Je to vždy člověk, v jehož hrudi se odehrává rozhodování mezi dobrým a zlým, bytost schopná rozlišit dobro od zla. Aniž bych degradoval obecné, archetypální hodnoty, pravdu a ctnosti, je to jednotlivec, kdo nakonec v rozhodovací situaci volí mezi dobrem a dobrem, například mezi svobodou a bezpečím. Rozhodnout se mezi dobrem a zlem dovede každý, náš život je ale daleko těžší. Je neustálým, opakovaným rozhodováním mezi dvěma dobry, v němž je odpovědnost k bližnímu víc než svoboda. A to platí i pro celý globální veřejný prostor, v němž bychom měli být odpovědní za osm miliard bližních.