Férový jazyk? Čeština si najde cestu sama

Využívat genderově citlivou češtinu je otázkou zdvořilosti. Zacházet férově s jazykem, který vyjadřuje jmenný rod tak výrazně jako čeština, je však někdy trochu oříšek. Vztahu genderu a jazyka se věnuje bohemistka Alena Andrlová Fidlerová z Filozofické fakulty UK. V rozhovoru pro UK Forum připomíná, že „nemůžeme jen tak slepě přijmout řešení třeba z angličtiny nebo z němčiny, protože v češtině ne vždy fungují.“

Primárně se zabýváte historickou češtinou 17. a 18. století. K hlubšímu zájmu o genderově senzitivní jazyk vás prý přivedli hlavně sami studující svými otázkami. S jakými dotazy za vámi chodí?

Přivedlo mě k tomu víc věcí. Jednak mě to osobně zajímalo. Navíc je to aktuální a důležité téma, o kterém se často píše v médiích a vedou se o něm spory, přitom před zhruba devíti lety, kdy jsem se jím začala zabývat hlouběji, bylo lidí, kteří se mu věnovali z lingvistické stránky (a to nejenom na češtině, ale i třeba na jiných jazycích), velmi málo. To se dosud nezměnilo.

Když jsem si tehdy projela univerzitní systém, zjistila jsem, že se na celé univerzitě nevypisoval žádný seminář, který by se vztahu genderu a jazyka věnoval. Tuto mezeru jsem chtěla zaplnit. Když jsem pak zkusila jeden seminář vypsat, ukázalo se, že zájem o něj daleko převyšuje jeho kapacitu.

Za tu dobu, co seminář vedu, se otázky, se kterými studující přicházejí, hodně mění. Dříve je zajímalo to, jak používají jazyk ženy a muži, a jak s jazykem zacházet, aby byly i ženy dostatečně reprezentovány, zkrátka, aby to byl férový jazyk. Tehdy jsem ale já i studující přemýšleli v binaritě ženského a mužského pólu. Nyní pozoruji velmi výrazný nárůst zájmu o nebinární češtinu.

Jaké další otázky se v rámci vztahu jazyka a genderu otevírají a jakým se na seminářích věnujete?

Lingvistický výzkum vztahu genderu, sexuality a jazyka je dnes mnohem širší, není to jen ta tolik omílaná otázka generického maskulina. Předmětem výzkumu je například to, jak se do využívání jazyka promítá nejen gender, ale také etnická a socioekonomická příslušnost. Zkoumá se také například zvuková stránka jazyka, tedy to, jak kdo pracuje s intonací, s tempem, s výškou hlasu a podobně. Zkoumají se z různých úhlů pohledu způsoby konverzace.

Věnujeme se i vztahu genderu a vstřícnosti k přijímání nebo dokonce iniciování jazykové změny, což je problematika, na kterou existují různé starší teorie, které se v současnosti ověřují, modifikují nebo i vyvracejí na datech z různých jazyků. A to nejzásadnější téma, kterému se věnujeme, je vztah jazyka a sociokulturní reality, tedy jestli platí pouze to, že jazyk realitu odráží, nebo i to, že ji také vytváří nebo přinejmenším posiluje, a tedy že realitu pomocí zásahů do jazyka můžeme ovlivňovat. Na tu druhou možnost samozřejmě existují různé názory, které se v čase mění, a není jednoduché obecně rozhodnout, co se nejvíc blíží pravdě.

Já bych řekla, že mezi realitou a jazykem je obousměrný vztah, ale zatímco vliv reality na jazyk je nezpochybnitelný (byť jazyk má svou vlastní setrvačnost a mnoho prvků se v něm může zachovávat dávno po tom, co z živé reality vymizely), tak ten opačný vztah je méně jasný. Nějaký vliv tam určitě je, ale neplyne z toho nutně, že jakákoli cílená snaha o změnu jazyka má potenciál realitu zásadně změnit. Pomocí vědomé snahy o určitou změnu můžeme např. přispět k odpovídající změně v realitě, ale jen tehdy, pokud je na to společenská situace připravená, pokud už pro to existují nějaké mimojazykové předpoklady. Jinak takovéto snahy úspěšné nebudou. Mohou ale působit jako inspirace v pozdější době, když už situace připravená bude.

Vzájemným vlivem společnosti na jazyk a obráceně se zabývá sociolingvistika, což je i ve světovém měřítku poměrně nový přístup ke studiu jazyků. V posledních několika desetiletích se vyvíjí i historická sociolingvistika.

Některé jazykové jevy z angličtiny nebo němčiny nelze jen tak lehce převzít i do češtiny. 

Jak rychle čeština reaguje na společenské změny?

Když se náhle změní politická nebo sociální realita, mohou i jazykové změny proběhnout rychle. Příkladem může být to, když u nás byla jmenována první ministryně – slovo „ministryně“ se pak velmi rychle vžilo, protože bylo potřeba.

Mnoho procesů v jazyce ale probíhá pomalu a postupně. Dáno je to i tím, že v žádný historický okamžik tady není jediný jazyk. To, jakým jazykem bude člověk mluvit, se vybudovává do jeho rané dospělosti, potom už se to mění jen velmi málo. Dnes kolem nás chodí lidé, kteří používají jazyk z různých dob – děti, co se ho naučily teď a používají současný jazyk, i lidé, kterým je osmdesát a v mnoha rysech používají šedesát let starý jazyk. Tomu se říká relativní čas v jazyce. Změny v jazyce to zpomaluje. Spíše než tím, že by lidé vědomě změnili to, jak mluví, ke změnám dochází spolu s generační výměnou.

Proč změny v jazyce vyvolávají takové napětí a ostré výměny názorů? Známe z historie něco podobného, jako se v poslední době odehrálo kolem přechylování ženských příjmení nebo používání generického maskulina?

Jazykové změny, a nejenom jazykové, dokonce i pravopisné, mají tendenci vyvolávat velké kontroverze. V minulosti byly možnosti společenské diskuze omezené, ve starších dobách neexistovala veřejnost a veřejné sdělovací prostředky tak, jak je známe dnes. Diskuze probíhala jinak, jen mezi vzdělanci. Minimálně od 19. století se ale samozřejmě vedly různé spory. Třeba ve dvacátých letech 19. století byl obrovský spor mezi vzdělanci o tom, jaké i se má psát po hláskách c, s a z. Vedlo to k velmi vášnivým a až zahořklým dohadům. Říká se tomu spor jotistů s ypsilonisty. To byla jedna z otázek, která tu tehdy teprve se ustavující vzdělanou českou jazykovou společnost rozdělila poměrně hodně. Stejně velké spory se vedly o poslední úpravu pravopisu v roce 1993, tehdy už se k tomu v médiích vyjadřovala emotivně spousta lidí.

Spory o jazyk a pravopis zkrátka jsou. Je to dáno tím, že jazyk jak v psané, tak i v mluvené podobě je podstatnou součástí lidské identity. Každý den při každém setkání a rozhovoru dáváme najevo tím, jak používáme jazyk, kdo jsme, jak se identifikujeme a za koho se považujeme. S jazykem velmi intimně spojujeme svou národnost i státní příslušnost. Ve chvíli, kdy vám někdo znejišťuje vaši identitu, osobně se vás to dotýká a můžete se cítit nějakým způsobem ohrožená.

Co nebo kdo pak rozhodne, že se nějaký jazykový jev začne běžně používat?

Rozhodne to, čemu lingvisté říkají úzus, čili zvyk. To, co slýcháme a vídáme často, na to si obvykle tak zvykneme, že to přijmeme za vlastní. Není to tak dávno, kdy se vedly velké spory o název „Česko“. Pro řadu lidí to bylo naprosto nepřijatelné. Teď už to většina lidí vnímá jako úplně normální. Hůře si na změny v jazyce zvykají lidé ve vyšším věku, kteří jsou stále sžití s jazykem svého mládí a odmítají přijmout jakékoliv změny. I když jsou časté, pořád se tím jevem můžou cítit pohoršení.

Pokud je po nějakém způsobu vyjadřování poptávka, společenská realita tomu nahrává nebo to vyžaduje, je velmi pravděpodobné, že se tento způsob označování vyjadřování časem vžije. U někoho to bude trvat déle, u někoho rychleji, ale generační výměna zajistí, že se to časem používat bude.

Jazyk se vyvíjí pořád, a zejména v takových oblastech jako je zdvořilost, k čemuž genderově senzitivní čeština patří. Třeba obrozenci se vedle toho, že chtěli mluvit a psát česky, vymezovali vůči onikání. Mezi sebou si chtěli vykat. A taky to prosadili. Ve své době je ale kvůli tomu leckdo bral jako nezdvořáky.

Mezi studujícím se zvyšuje zájem o nebinární češtinu.

Musím připustit, že texty, které využívají různých symbolů, jako jsou hvězdičky, lomítka nebo křížky, jsou pro mě hůře čitelné, jakkoliv vnímám snahu píšících využívat nebinární jazyk. Stejně tak jako novinářka vím, že někdy je z prostorově úsporných důvodů téměř nemožné vypsat, kdo všechno se akce zúčastnil a do titulku pak použiji například místo vědci a vědkyně, jen generické maskulinum vědci. Hromadná podstatná jména v mnoha případech použít téměř nelze, protože nejsou v jazyce vžitá. Jak to vnímáte vy jako bohemistka?

Objevují se různé návrhy, ať už grafické nebo vyslovované, na nová zájmena nebo na různé používání kombinování jednotného a množného čísla. Pokud jde o grafické symboly, hvězdičky a podobně, myslím si, že bychom neměli jít z jednoho extrému do druhého, tedy z generického maskulina do toho, že budeme úplně všude, v jakémkoliv typu textu všechno otrocky značit, to by pak opravdu nemuselo být čitelné. Jsou typy textů, kde to vůbec není potřeba, například v beletrii nebo v přátelské konverzaci. Ve chvíli, kdy chápeme situaci, nemusíme být přehnaně opatrní.

V oficiálních textech se dají použít i jiné strategie, například slova typu žactvo, studentstvo – tato přípona vypadá dnes hodně perspektivně, ačkoliv byla donedávna vnímána téměř jako archaická. Dají se použít adjektiva ze sloves (např. studující), a podobně. Inspirovat se můžeme také autory beletrie. Když chtějí u postavy naznačit, že mluví cizím jazykem nebo nářečím, vyznačí to například jen v úvodu, aby čtenář nabyl dojmu, že se jedná o cizí jazyk. Podobně by se mohlo pracovat i se symboly, kdy by se uvedly například jen v úvodu textu nebo na nějakých významnějších místech, právě proto, aby se zachovala čitelnost, text se příliš neprodloužil, ale zároveň aby z toho čtenář pochopil, že mají být označováni nebo oslovováni všichni, a ne jenom třeba muži.

Dá se odhadnout, co z toho, o čem jste mluvila, se do budoucna vžije?

Nikdo nedokáže říct, jakým směrem přesně se to vyvine. V tuto chvíli jsme v období hledání toho, co se osvědčí, a co ne. Není to úplně jednoduchý problém, zvlášť pro češtinu, která jmenný rod vyjadřuje velmi výrazně naproti některým jiným jazykům. Nemůžeme jen tak slepě přijmout řešení třeba z angličtiny nebo z němčiny, protože v češtině ne vždy fungují. Ale jsem si jistá, že se to nějakým způsobem ustálí, jenom nevíme teď jak a nemá ani smysl se to snažit nějak regulovat. My, jako lingvisté, můžeme říct, které z možností nám přijdou perspektivnější, a které méně, a z jakých lingvistických důvodů, ale to je asi tak všechno. Můžeme to samozřejmě pozorovat, popisovat, což je velice zajímavé, ale nemůžeme to nějak urychlit nebo někomu něco nařizovat. Už římští císařové věděli, že ačkoliv ovládali celý tehdejší známý svět a mohli leccos nařídit, nemohli zařídit to, aby se jedno jediné latinské slovo začalo používat. Nebylo to v jejich moci a stejně tak to není dnes v moci naší. Jazyk si sám najde cestu podle potřeb společnosti.