Didaktikon, vzdělávací centrum Univerzity Karlovy a Kampusu Hybernská, navštívilo během roku a půl od otevření již několik set základních a středních škol. Ale teprve loni před Vánoci využily jeho služeb i děti z domácího vzdělávání. „Už vám někdy někdo řekl, že si máte sbíječkou něco natlouct do hlavy? Tak dneska to uslyšíte nejméně třikrát,“ přivítal je trochu netradičně na workshopu Planety v hrsti lektor Jan Spratek.
Temperamentní přednášející, popularizátor vědy, který vedle Didaktikonu působí v programovém oddělení Planetum – Hvězdárna a planetárium hlavního města Prahy, jde rychle k věci, respektive do naší Sluneční soustavy. „Jakou barvu má Slunce?“ Sedm dětí v rozmezí třetí až šestá třída pozorně poslouchá a hned se hlásí s odpověďmi. „Bílou!“ zní jednohlasně.
„Ano! Děkuji, že jste neřekli žlutou ani zlatou! Slunce vyzařuje bílé světelné záření. Kdyby svítilo žlutě, vypadal by sníh venku, jako kdybyste ho právě počůrali,“ vyhlíží z okna do vánice nad Prahou. „Ale někdy vypadá žlutě,“ uvažuje nahlas tmavovlasá holčička. „Ano, někdy je dokonce růžové nebo červené. A kdy to bývá?“ táže se Jan Spratek a hned si odpovídá: „Ráno a večer, když je nízko nad obzorem. Ale za to nemůže barva Slunce, nýbrž atmosféra, která obklopuje naši Zemi. Schválně se na to pojďte podívat,“ vede děti do sousední místnosti ke světelnému polokruhovému přístroji, na němž lze tlačítky měnit barvu.
„Když zapneme najednou všechny tři základní barvy – červenou, modrou a zelenou – vidíte: vznikne nám bílá. Ale teď, když vypneme modrou: svítí přístroj žlutě. Podobné je to se Sluncem – když modrá barva zůstane v atmosféře, vnímáme Slunce jako žluté až červené,“ vysvětluje Jan Spratek.
Proč je Slunce bílé, si je možné v Didaktikonu názorně ověřit. Děti se neustále na něco ptají.
Náš daleký Měsíc
Skupinka se vrací zpět do přednáškové místnosti, kde lektor představuje další objekty naší Sluneční soustavy. „Proč jsou vlastně všechny planety kulaté?“ táže se kluk při pohledu na jejich notoricky známou řadu začínající Merkurem. „Skvělá otázka. Protože koule je nejpřirozenější a energeticky nejvýhodnější tvar,“ odpovídá Jan Spratek. „Jak to všechno víte?“ nedá se odbít zvídavý posluchač. „No, už v tom nějaký ten pátek dělám,“ směje se lektor.
„Pojďme k našemu Měsíci,“ promítne na plátno běžný obrázek velké Země s malým Měsícem v těsném sousedství, jež se vyskytuje v každé učebnici o Vesmíru. Jenže… Přednášející překlikne na jiný obrázek, který už tak běžný není, na němž je Měsíc od naší planety výrazně dál. „Takto to vypadá v reálu. Měsíc je od Země mnohem dál, než si lidé běžně myslí. Mezi Zemí a Měsícem je tak obří vzdálenost, že by se mezi ně vešlo třicet Zeměkoulí nebo všechny planety naší soustavy, a ještě by několik set tisíc kilometrů místa zbylo,“ objasňuje Jan Spratek s tím, že Měsíc a Země se chybně znázorňují v těsné blízkosti, protože by se jinak jen těžko společně vešly na stránku učebnice. Děti si obrázek udiveně prohlíží.
„Co ještě se ve škole učí jinak, než jak to doopravdy je?“ ozývá se ze skupinky. „Spousta věcí,“ využívá lektor nahrávky na smeč. „Třeba planeta Venuše – tento obrázek už jistě řada z vás někdy viděla,“ překlikne na planetu rudozlaté barvy. „Ano, povrch Venuše skutečně vypadá takto, ale my ji tak nikdy neuvidíme,“ ukáže jiný její obrázek, na němž je tentokrát mléčně bílá. „Kolem Venuše je totiž tak hustá atmosféra, že se od ní většina světla ze Slunce odrazí zpět, tím pádem Venuši vidíme jako bílou,“ vysvětluje Jan Spratek.
Venuši nikdy neuvidíme v její skutečné rudozlaté barvě, ale jako mléčně bílou – kvůli husté atmosféře, která skoro nepropouští sluneční záření.
Helikoptéra na Marsu
V podobném duchu pokračuje dál. Několika výstižnými větami popíše postupně každou planetu naší Sluneční soustavy tak, aby si fakta o nich dokázaly děti snadno představit a tím pádem i zapamatovat. Merkur je z nich nejmenší, nejvíce podobný Měsíci. Na straně, jež momentálně přiléhá ke Slunci, je obrovské horko. Na té odvrácené naopak šílený mráz. Jupiter je zase jeden velký obrovský hurikán, přičemž do jednoho jeho „oka“ by se vešly dvě Země.
„Mars je nejlépe prozkoumaný. Máme na něm různá vozítka, dokonce i malou helikoptéru,“ popisuje Jan Spratek. „Jak tam může létat, když tam není gravitace?“ ptá se holčička z první řady. „Je tam gravitace, jenže Mars je mnohem menší a lehčí než Země, takže i gravitace je na něm menší. Ta helikoptéra, která nad ním létá, je lehká a její vrtule se točí nesmírně rychle, aby se udržela v patřičné vzdálenosti nad povrchem Marsu,“ vysvětluje lektor. „Chci, abyste si z dneška zapamatovali tři věci: Slunce je bílé, Měsíc je hodně daleko od Země a gravitace je všude,“ shrnuje na závěr své přednášky. Děti tasí další a další otázky, ale je třeba přikročit k praktické části workshopu. Úkolem je vytvořit si z papíru a dlouhého provázku společný model Sluneční soustavy, který si pověsí ve své komunitní „škole“. Děti se totiž vedle individuální domácí výuky vzdělávají také společně, od pondělí do čtvrtka nebo dle momentálních potřeb každého z nich.
Každá otázka je správná
„Je to tu skvělé. Dostali jsme na zdejší program tip v Planetum,“ říká průvodkyně dětí z domácího vzdělávání Jana Štěchová. Že její svěřenci byli tak aktivní a dokázali udržet pozornost během celého hodinového výkladu, ji nepřekvapuje. Skupinka pravidelně navštěvuje nejrůznější vzdělávací a kulturní akce, chodí do galerií a podobně, nicméně v Didaktikonu jsou poprvé.
„Je znát, že to nejsou žáci běžné základní školy,“ hodnotí jejich aktivitu jedna z organizátorek Didaktikonu Monika Masnicová, která celou přednášku zpovzdálí sledovala. „Nebojí se zeptat na cokoli, co je v danou chvíli k tématu napadne. Program pak působí živěji, aktivně se zapojují. Oproti tomu žáci běžných škol jsou více zvyklí na frontální výklad, a pokud mají nějaké otázky, nechávají si je až na závěr. Většinou pak zvažují, jak se zeptají, aby se vyvarovali případných chyb, což tyto děti vůbec neřeší,“ srovnává.
Učí se jinak
Didaktikon si podle jeho manažerky a odborné garantky Terezy Martínkové Bártlové pečlivě vybírá jak program, tak lektory, kteří musí umět zaujmout právě žáky i nižších stupňů základních škol. Ty si po předchozí registraci vybírají nejčastěji v rámci Dnů s Didaktikonem z několika programů zaměřených na matematiku, přírodovědní vědy, historii či umění, přičemž jednotlivé tematické bloky vychází z trvalých exponátů, jež v Didaktikonu instalovaly týmy odborníků z fakult Univerzity Karlovy a poskytují k nim i odborný výklad včetně doprovodných aktivit.
„Snažíme se, aby byl obsah workshopů pro pedagogy přínosný a motivoval žáky k látce, kterou aktuálně probírají. Proto poskytujeme k jednotlivým přednáškám i pracovní listy, s nimiž mohou děti ve školách téma dále rozvíjet,“ upozorňuje Tereza Martínková Bártlová. Oproti tomu žáci z domácího vzdělávání mají zájem i o témata, jež se na základních školách běžně neučí. Skupinka Jany Štěchové se například vedle worskhopu Planety v hrsti jako úplně první registrovala také na seminář o dinosaurech, který vede paleontolog, absolvent Přírodovědecké fakulty UK a odborný garant Dinosauria Museum Prague Štěpán Pícha. Právě proto je rozšíření záběru Didaktikonu i na žáky z domácího vzdělávání cesta, v níž by chtěli jeho realizátoři dále pokračovat.
