Před sedmdesáti lety, 13. prosince 1953, se změnil život Českobratrské církve evangelické. Tehdy vůbec poprvé byly k duchovenské službě v této církvi povolány také ženy. Do té doby absolventky teologie vykonávaly všemožné pomocné činnosti v církvi, farářkami se však stát nemohly, podotýká docentka Tabita Landová z Evangelické teologické fakulty UK.
Jak se postavení žen v církvi od dvacátých let 20. století, kdy vznikla Českobratrská církev evangelická (ČCE), vyvíjelo?
Otázka, jaké bude postavení žen v církvi, se otevřela hned po vzniku ČCE v roce 1918. Od začátku se ozývaly hlasy, že je potřeba dát ženám právo volit do církevních orgánů i právo, aby samy mohly být voleny. I když od roku 1919, kdy vznikla Husova československá evangelická fakulta bohoslovecká, mohly studovat teologii, jejich uplatnění po dokončení studia mohlo být jakékoliv jiné než to nejvlastnější, ke kterému studium směřovalo. Jako ordinované farářky stanout nemohly. To trvalo až do roku 1953, kdy padlo průlomové rozhodnutí synodu ČCE (nejvyššího zákonodárného a řídícího shromáždění ČCE, pozn. red.) uvolnit ordinaci i ženám.
V čem byl rok 1953 tak výjimečný, že k tomuto rozhodnutí synod právě tehdy došel?
O ordinaci žen se intenzivně debatovalo už během dvacátých a třicátých let. Vytvořily se skupiny liberálně smýšlejících farářů, často teologů z bohoslovecké fakulty, kteří ji podporovali. Také ženy, které fakultu vystudovaly, o ni usilovaly. Potom ale přišla válka, bohoslovecká fakulta byla zavřena a vše se přerušilo. V té době také bohoslovci obsadili místa například výpomocných kazatelů, která dříve zastávaly často ženy, čímž byly ještě více vytlačeny do pozadí. Teprve po skončení války se otázka ženské ordinace znovu otevřela. Důležité byly tehdy příspěvky i ze strany teologů, kteří se pokoušeli vyvrátit námitky proti a nastínit biblicko-teologický pohled na to, proč by se ženy mohly stávat farářkami. Takový zásadní příspěvek přinesl profesor Josef Bohumil Souček v roce 1950 a byl natolik přesvědčivý, že návrh na ordinaci žen byl poté na synodu přijat téměř jednomyslně.
Synod v roce 1935 byl čistě mužskou záležitostí.
Uběhlo ale dalších padesát let, než se stala první žena také seniorkou v ČCE (nejvyšší představitelkou regionálního církevního celku). Proč to trvalo tak dlouho, než se ženy v církevní hierarchii dostaly i do vyšších pozic?
Samotné rozhodnutí ordinovat ženy se muselo nejprve propsat do běžné praxe. Byla to dost krkolomná a trnitá cesta. Ženy farářky si musely vytvořit své profesní sebepochopení a najít rovnoprávné místo vedle farářů mužů. V porovnání s muži trvalo ženám mnohem déle, než dospěly jako vikářky ke složení farářských zkoušek. Roli v tom zřejmě hrálo mateřství a rodina. Musely se také překonat překážky v myslích lidí ze sborů, lidé si na to museli zkrátka zvyknout. Otevřenost vůči farářkám se utvářela postupně, dobré zkušenosti pomáhaly odstraňovat předsudky. Nicméně do pozice seniorky se první žena dostala až v roce 2003. V současné době má ČCE na pozici duchovních asi 30 procent žen, ale seniorku nemá ani jednu a v čele synodní rady dosud nestanula žena žádná.
Proč ženy na ty nejvyšší pozice zatím nedosáhly?
Pokud vyjdu ze své osobní zkušenosti, domnívám se, že mnohé ženy do těchto funkcí ani nechtějí, protože často kombinují práci a péči třeba i o větší rodinu a potom jí v hodnotovém žebříčku dávají před funkcemi přednost. Já sama jsem z těchto důvodů odmítla nabídku funkce proděkanky.
O pomalejším kariérním postupu žen v porovnání s muži se mluví i v akademické sféře. Vnímáte to mezi teoložkami také tak?
Ono to nelze úplně zevšeobecňovat už jen proto, že třeba na ETF UK je akademiček velmi málo. Mohu tedy mluvit jen ze své osobní zkušenosti. Rozhodně je i akademický postup, pokud ho chcete sladit s početnější rodinou, velmi náročný. Na druhou stranu mně se na fakultě vždy dostávalo velké podpory. Také jsem se ale setkala s pochybností o své budoucnosti v akademické sféře od jedné kolegyně, když jsem oznámila, že čekám dvojčata. K tomu jsem už měla tříletého syna. Navzdory obavám, že teď už s tolika dětmi nic neudělám, mě ale mateřství nesrazilo. Pořád jsem se snažila něco dělat. Věnovala jsem se vědeckému projektu a už sedm měsíců po porodu jsem šla učit jeden volitelný kurz. Stíhala jsem ho akorát mezi kojením (smích).
Co vám nejvíc pomohlo udržet se aktivní i v době, kdy jste měla velmi malé děti?
Asi úplně nejzásadnější pro mě byla podpora fakulty a manžela. Ten měl pro to pochopení, protože je sám akademik. Vzájemně jsme se podporovali a k rodičovství jsme přistoupili partnersky, to bylo naprosto klíčové. Samozřejmě by to nešlo bez babiček, mé sestry a dalších lidí, kteří nám pomáhali. Těm všem jsem opravdu vděčná.
Proč míří tak málo žen do teologického výzkumu?
Teologii chodí studovat obecně málo lidí, bez ohledu na pohlaví. To znamená, že základna, ze které se potom mohou rekrutovat doktorandi, je strašně malá. Snažím se ale dávat dobrý příklad a talentované studující v dalším výzkumu podporuji. Sama teď jednu doktorandku vedu a další o to má zájem, až skončí vikariát.
První čtyři absolventky bohosloví Alena Srnková (později Šarounová), Antonie Slámová, Eva Peroutková (později Nechutová) a Jarmila Jeschkeová (později Hartová, její snímek se bohužel nedochoval) byly povolány k duchovenské službě na společné ordinační bohoslužbě 13. prosince 1953 v Poděbradech.
Kdy jste vy sama objevila v sobě touhu studovat teologii?
Tatínek byl evangelický farář, farářské povolání bylo všude okolo mě v celé rodině. Moje babička byla
farářkou, moji dva dědečkové, strýcové, tety i moje maminka studovali teologii. Přesto na myšlenku, že bych ji šla studovat i já, jsem přišla až ve třeťáku na gymnáziu. Začala mě zajímat historie, latina a pomalu jsem tehdy začínala objevovat i teologii.
Propojilo se mi to s vyprávěním rodičů o tom, jak úžasné a zajímavé bylo její studium a jak jedinečné, otevřené a přátelské prostředí na fakultě bylo. Proto jsem nakonec zvolila tento obor.
O své další cestě, tedy že se stanete farářkou, jste pak byla už rozhodnutá, nebo to ve vás také muselo uzrát?
S představou, že budu farářkou, jsem na fakultu nešla. V té době mi bylo teprve osmnáct, byla jsem hrozně mladá, během studia jsem k tomu ale nějak postupně dospěla. Pomohly k tomu také zkušenosti z praxí na sborech, z vikariátu v Nymburce a osobní dozrání k tomu, že jako farářka mohu dělat něco lidem prospěšného a že v tom nacházím smysl a naplnění.
Když jste si prošla studiem teologie a stala se farářkou, vnímala jste to, že jste žena jako handicap, nebo naopak jako výhodu? Hrálo to vůbec nějakou roli?
Určitě to tam roli hrálo a zpočátku jsem se s tím musela srovnat, protože jsem vstupovala do prostředí, které bylo výrazně maskulinní. Můj předchůdce měl u lidí ve sboru velkou autoritu. Ze začátku jsem se podvědomě snažila tomu mužskému prostředí přizpůsobit, víc do něj zapadnout. Pořídila jsem si kalhotový kostým, nechala jsem se ostříhat, začala jsem nosit brýle. Časem jsem si ale uvědomila, že svoje ženství nemusím nijak potlačovat a že nemá smysl si na něco hrát, protože to pro mě není přirozená poloha. Přišla jsem na to, že když budu sama sebou, budou mě tak lidi přijímat. Od počátku jsem se snažila pracovat ve sboru týmově. To, že jsem žena, mi možná leccos usnadňovalo v oblasti pastorace. Myslím, že se mi dařilo navazovat otevřené vztahy a lidé přede mnou neměli takový ostych.
Posléze jste se ale vydala na akademickou dráhu. Proč jste z farnosti odešla?
Bezprostředně po dokončení magistra jsem navázala doktorským studiem. Během této doby jsem byla dva roky v zahraničí a tehdy se ve mně probudila badatelská vášeň, zájem o to pokoušet se dívat na určité jevy v církevním životě z nových perspektiv, snaha objevovat nové souvislosti a dostávat se k hlubším významům. Chytlo mě to. Během svého působení ve sboru se mi podařilo získat grant na vlastní vědecký projekt. Věnovala jsem se liturgii Jednoty bratrské. Snažila jsem se dát bohoslužebný život své církve do dějinných souvislostí. Najednou jsem ale měla povinnosti ve sboru, vedle toho jsem se věnovala vědě a k tomu se narodil první syn. Bylo zjevné, že to všechno najednou nezvládnu. Nejvíc mě přitahovala vědecká práce, navíc jsem cítila podporu svých kolegů z fakulty, proto nakonec věda zvítězila.
| Doc. Tabita Landová, Ph. D. |
| Absolventka Evangelické teologické fakulty UK, kde v současné době vede Katedru praktické teologie a je garantkou studijního programu Komunitní krizová a pastorační práce – diakonika. Specializuje se na praktickou teologii, liturgiku, homiletiku, teorie církve a prakticko-teologické dědictví Jednoty bratrské. Během svých studií strávila dva roky na Univerzitě v Heidelbergu. V současné době pracuje na výzkumném projektu Přechodové rituály v českém protestantismu, který podpořila Grantová agentura ČR. Od roku 2006 působila čtyři roky jako farářka Českobratrské církve evangelické v Liberci. I když z Liberce posléze odešla, dál působí jako výpomocná kazatelka, členka staršovstva pražského sboru na Jarově a členka celo‑církevních poradních komisí. Spolupracuje také na přípravě nové agendy ČCE. |
