Tučková: Ke knižní Bílé Vodě mě inspirovala síla řeholnic

Leží jich tam pod růžemi na sedm stovek. Není to rajská zahrada, jak by se mohlo v létě, kdy jsou keře v plném květu, zdát. Je to hřbitov řeholnic internovaných v padesátých letech během Akce Ř do Bílé Vody, vesničky na česko-polském pomezí. Mělo se na ně zapomenout, měly zmizet. A málem se to podařilo. Ženské řeholní řády po sametové revoluci už nikdy nenabraly sílu, jakou mívaly. Jejich příběh však nezmizel; v oceňovaném románu Bílá Voda jej oživila prozaička Kateřina Tučková, jež získala doktorát z dějin umění na Filozofické fakultě UK.

Bez nadsázky to byla literární událost loňského roku. Po mimořádném úspěchu Žítkovských bohyní (2012), jichž se dosud prodalo na 180 tisíc výtisků a které vyšly ve dvou desítkách jazykových mutací včetně angličtiny, čtenáři očekávali nový román Kateřiny Tučkové s napětím. A bylo se těch deset let, kdy na úctyhodném díle pracovala, nač těšit. Na takřka sedmi stech stranách Bílé Vody ožil příběh takzvané Akce Ř, tedy rušení a internace ženských řeholních řádů komunisty v padesátých letech 20. století. Řádové sestry, které nemohly kvůli stáří nebo zdravotním obtížím pracovat, byly poslány do zpustlého kláštera v Rychlebských horách ve vylidněné vesničce Bílá Voda, ostatní byly odvlečeny na těžké manuální práce, řada jich skončila po vykonstruovaných procesech v kriminále…

Tučková vykresluje toto dramatické období na příběhu fiktivní řeholnice Evaristy, do níž promítla i skutečné osudy Ludmily Javorové, kterou v roce 1970 biskup „podzemní církve“ Felix Davídek vysvětil na římskokatolickou farářku. Bílou Vodu loni vydalo nakladatelství Host v neuvěřitelném nákladu 125 tisíc knih, dosud se jich prodalo už na sto tisíc! V tradičních i nově zavedených anketách o knihu roku Kateřina Tučková se svým románem triumfovala, ačkoliv někteří literární kritici kvality jejího díla i zpochybňovali. V říjnu získala Státní cenu za literaturu.

Profesor bohemistiky Petr A. Bílek z FF UK napsal v recenzi pro Aktuálně.cz, že opět dokazujete, jak „umíte najít silné, působivé a neprovařené téma“. Čím vás tak oslovila Akce Ř, že jste se rozhodla na jejím pozadí vystavět příběh svého románu?

Prapočátky mého vztahu k této látce sahají až do doby, kdy jsem psala Žítkovské bohyně – v nich jsem se zabývala duchovním světem přežívajícím z pohanských dob. Chtěla jsem ho nějak konfrontovat s křesťanskou, respektive s katolickou vírou. Hledala jsem téma, které by vycházelo z „pravé víry našich otců“. Zároveň jsem v té době četla memoáry politických vězenkyň. Všimla jsem si při tom, že řeholnice, které byly odsouzené v padesátých letech do kriminálu, se s vězněním vyrovnávaly jinak než ostatní. Víra jim situaci nesmírně ulehčila. Když byly zavírané do samotek, netrpěly izolací tolik jako ostatní, setkávaly se tam s Bohem.

Oslovilo vás právě tohle?

To, že takto dokázaly „zvítězit“ nad svými vězniteli, mi přišlo nesmírně nadějeplné a obdivuhodné. Začala jsem zjišťovat, proč byly vlastně v rámci politických monstrprocesů souzené a následně mě překvapilo, že jejich příběhy v obecném povědomí nefigurují s takovou samozřejmostí jako příběhy mužů, řeholníků a kněžích, jejichž osudy neupadly v zapomnění. To, že kněží a řeholníci byli za dob totality posíláni do vězení, kde byli šikanováni, že pracovali v dolech anebo byli nasazováni na jiné těžké práce, tak nějak všichni víme, ale to, že si stejným martýriem prošly i řeholnice, už se ví méně…

Jak se s nimi – oproti mužům – zacházelo?

Často byly navíc podnikány útoky na jejich ženství, intimitu, během výslechů se musely před vyšetřovateli svlékat do naha, což bylo nejen obrovsky ponižující, ale také nepřípustné, vždyť to byly ženy, které se zaslíbily Bohu. Zarazilo mě také, když jsem se dozvěděla, že na mladé řeholnice muži dokonce pořádali hony, protože byli finančně motivováni, aby je takzvaně svlékli z roucha. Dokonce existují i případy znásilnění. To vše ve mně jakožto v ženě velmi rezonovalo a připadalo mi, že by se to mělo vynést na světlo – a zpětně nějak zhodnotit.

Od konce loňského dubna, kdy Bílá Voda vyšla, se o Akci Ř napsalo možná víc než za posledních třicet let… Jste spokojená s tím, co váš román vyvolal a že se tedy snad konečně zvýší povědomí o tom, co se v době komunistické totality s ženskými řeholními řády v Československu dělo? Nebo jste čekala ještě nějakou větší reakci?

Já jsem nic neočekávala; na to, co bude po dopsání knihy, jsem neměla myšlenky. Při psaní je pro mě nejdůležitější to, co se děje mezi mnou a textem, nikoliv to, co se bude potom dít mezi textem a čtenářem. Navíc se mi v mezidobí narodily dvě děti, což mě od myšlenek na knihu zdravě odvádělo. Nicméně téma pro mě bylo ohromně důležité, žila jsem s ním deset let, román jsem dvakrát přepisovala. Až třetí verze se ukázala být natolik nosná, abych ji mohla publikovat. A po takové práci mi samozřejmě dělá velikou radost, že se to povedlo a že si čtenáři knihu pořídili a těch sedm set stran učetli. V dnešní době, kdy se o naši pozornost pere tolik podnětů a témat, jsem opravdu vděčná, že tomu věnovali svůj čas. Už měsíc po vydání knihy začaly přicházet první e-maily se čtenářskými reakcemi. Pozitivními i kritickými, ale nejdůležitější pro mě byly takové, které přicházely od příslušníků někdejší skryté církve nebo od řeholnic. Je vidět, že to pro ně něco znamenalo a „neprosvištělo“ to kolem nich jen tak.

Bylo již od začátku jasné, že Bílá Voda bude román? Neuvažovala jste o tom, psát knihu například jako literaturu faktu?

Ne, takové knihy už existují, i když jich není tolik jako o případech řeholníků. Jsou memoáry řeholnic, například matky Marie Vojtěchy Hasmandové, podle jejíhož vzoru jsem psala část příběhu hlavní postavy sestry Evaristy. Historik Vojtěch Vlček napsal o Akci Ř obsáhlou studii se svědectvími různých ženských řádů, a zachytil i obraz toho, jak prožívaly pozdější léta. O skryté církvi existuje též řada knih; nejvíce jsem vycházela ze studie Petra Fialy a Jiřího Hanuše Koinótés, Felix M. Davídek a skrytá církev. K těmto zdrojům jsem neměla potřebu nic přidávat, protože v tomto ohledu bych nic lepšího ani podrobnějšího nenapsala.

Vydrželo vám toto přesvědčení i poté, co jste „házela do koše“ už svoji druhou osmisetstránkovou verzi, se kterou jste nebyla spokojená?

Ano, protože na ploše románu jsem mohla přinést něco jiného – na příběhu několika řeholnic, kněžích i nevěřící postavy jsem mohla zprostředkovat pocity z Akce Ř, z věznění, roku 1968 i z normalizace, mohla jsem se pokusit postihnout, jak se ženy v katolické církvi, kde zastávají roli těch druhých, cítí dnes. V rámci literatury faktu není prostor pro vnitřní hnutí mysli, a nelze tak porozumět postavám, které popisované události prožívaly – to je nezaměnitelná stránka literatury. Proto mi bylo od začátku jasné, že o tom všem chci psát román.

Víte, co se teď děje v Bílé Vodě? Zasáhl ji literární turismus stejně jako Žítkovou?

Vím, že tam čtenáři začali v létě jezdit, což je pro mě hřejivý důkaz, že kniha ve společnosti rezonuje. V Bílé Vodě jsou na to ale na rozdíl od Žítkové připravení. Funguje tam Muzeum izolace, internace a integrace, které zpracovává příběh Akce Ř a řádů internovaných v Bílé Vodě. I já jsem se tam poprvé vypravila právě kvůli tomuto muzeu, kde jsem chtěla čerpat informace pro svoji knihu. Myslím, že místním nárůst turismu nevadí tak, jako to vadilo na Žítkové. Tam, v odlehlém kraji, kde si lidé samoty cenili, zvýšená pozornost jejich soukromí skutečně narušila a nebylo jim to příjemné. Vím to od lidí, s nimiž se stále stýkám.

Během psaní románu jste se stala matkou. Když jste pracovala na korekturách Bílé Vody, narodilo se vám druhé dítě. Ovlivnilo vás to při psaní románu? Téma mateřství a rodičovství vůbec v románu silně rezonuje, že?

Myslím, že obsahovou stránku věci to neovlivnilo; téma mateřství jsem měla v příběhu zabudované už před vlastními porody. Ani si nemyslím, že bych to napsala jinak, kdybych děti neměla a neznala hloubku rodičovské emoce. Mateřství ovlivnilo spíš můj způsob práce.

Jak?

Je strašně náročné pracovat s dětmi, a to i když jsou na ně dva. V té nejranější fázi jsem byla po probdělých nocích, kdy jsem kojila, hodně unavená, takže psaní mi kvůli tomu asi trvalo o něco déle, než kdybych psala bez dětí. Na druhou stranu mi paradoxně pomohla pandemie, kdy se vše zastavilo a od psaní mě neodváděly cesty na literární festivaly či autorská čtení. Během posledních let jsem si ale uvědomila, jak je český systém péče nepodpůrný – chybí místa ve školkách, stále není příliš podporovaný home-office anebo sdílená místa, která by rodičům usnadnila péči o malé děti. Ženy pak zůstávají bez práce déle, než by chtěly. Mně osobně se vše daří nějak kloubit s pomocí manžela a paní „hlídačky“, která k nám pravidelně dochází; občas přijede pohlídat babička. Ale ve svém okolí vnímám z nefunkčního systému silnou frustraci. S kamarádkami, které jsou na tom s dětmi podobně, pořád řešíme, jak se můžeme věnovat svému oboru a zároveň nemít výčitky svědomí, že se dostatečně nevěnujeme péči o děti. Žena, která se chce seberealizovat, musí být mimořádně schopná manažerka a ještě dost silná, aby zvládla tlak okolí, nepřízeň systému, o finanční stránce nemluvě. Vidím teď, do jaké nevýhody a izolace se ženy-matky dostávají oproti mužům. V tomto ohledu panuje skutečně velká nerovnost. Před tím, než jsem měla děti, jsem silně vnímala pay gap nebo problém takzvaně skleněných stropů, ovšem teď, když vidím, kam se vzdělané ženy propadají proto, že se nemohou kvůli péči o dítě rozvíjet ve své profesi, mi je vyloženě smutno… Stačí pár let a jsou v úplně jiné situaci než jejich mužští kolegové.

Spisovatel Marek Šindelka mi říkal, že od té doby, co má děti, přestal psát básně, neboť není schopen najít onen tak potřebný klid pro jejich psaní. Nasměřovalo vás mateřství k jiným tématům nebo žánrům?

Vlastně ano. Troufla jsem si napsat knížku říkadel pro batolata, mateřství tedy už mou práci ovlivnilo. A s tím, co říkal Marek, souzním. Jiný režim domácnosti je pro spisovatelskou práci výzva. Teď se mi těžko hledá osm hodin v kuse, abych se mohla plně ponořit do studia nebo psaní. Jsem zvědavá, jestli budu – až mi syn nastoupí do školky a pro mladší dceru budu mít zajištěné hlídání – schopná propadnout se do příběhu tak soustředěně jako v minulých letech. Je jasné, že budu pořád koukat na hodinky, což asociacím a flow moc nesvědčí…

Četla jsem vtipný postřeh, který pravil, že pokud chcete investovat do nemovitostí, zjistěte si nejdřív to, o jakém místě Kateřina Tučková píše další román… Máte teď na mapě zakroužkované nějaké nové místo?

To je fakt legrační, takový vtip ke mně ještě nedoputoval! Nicméně zatím je na kroužkování lokality moc brzo, jsem teprve ve fázi ohledávání nového tématu, takže investory asi zklamu.

Ve starším rozhovoru jste říkala, jak by bylo úžasné, kdybyste mohla být spisovatelkou na plný úvazek. Je to takové, jaké jste si to kdysi představovala?

Přání se mi splnilo a jednu etapu jsem takto skutečně strávila. Poslední fázi psaní Bílé Vody jsem se plně věnovala jen jí, ostatně ani nešlo dělat nic jiného: to množství informací, jež bylo třeba skloubit do příběhu, mi zabřemeňovalo myšlenky. Dělat vedle toho něco jiného by bylo obtížné. Teď to přerušil příchod dětí. Sama jsem zvědavá, jaký systém si na psaní teď najdu.

Co vás baví nejvíc? Je to bádání v archivech, setkávání s pamětnicemi a pamětníky či tvůrčí práce, kdy si sednete s načerpanými informacemi a začnete je umělecky spřádat?

Když chodím za pamětníky, do archivu nebo pátrám po příběhu, mám pocit, že žiji vně příběhu. Je to ta fáze, kdy můžu příběh „soužít“ s ostatními, komunikovat s nimi, nejsem v tom sama. Práce, která vyžaduje koncentraci, kdy jsem osm hodin denně zavřená sama, je po čase psychicky opravdu náročná. Člověk potřebuje kolektiv lidí, s nimiž může něco sdílet; to pak zase utíkám zpátky do archivů a knihoven. Obě práce jsou však pro mě přínosné. Jak komunikace s lidmi, tak následný ponor do vlastního světa, do vnitřních zákoutí, ze kterých se vynořují emoce. Samotnou mě často překvapí, co v příběhu a zároveň v sobě najdu.

Liší se způsob vaší badatelské práce, když se připravujete na psaní románu, od té, z níž má vzejít odborný text? Nebo až pak při zpracovávání informací podléháte žánru?

Vlastně se to moc neliší. Tento způsob práce jsem si osvojila při psaní diplomových prací (psala jsem dvě – na bohemistice a na kunsthistorii), a pak při práci na dizertaci. Při psaní románů postupuji stejně, jen stavím na jiných informacích a rozvíjím momenty, které by byly v případě akademického psaní nepodstatné. Napsat diplomky nebo dizertaci pro mě bylo vlastně jednodušší v tom, že forma takové práce je jasná, panuje nějaký úzus, který má užší hranice než próza. Při psaní románů sice musím nashromáždit podobné množství informací, zároveň se od nich musím ale odříznout. Hrají důležitou roli, ovšem tu má i to, jak s nimi zacházím, jak je podám. Musím vytvořit dobrou románovou strukturu, příběh vypointovat a přitom do něj vetknout fakta tak, aby to čtenáře bavilo a aby k nim získal i něco navíc – emoční zážitek. Je to tedy složitější, ale zároveň svobodnější.

Bakalářské a magisterské studium jste absolvovala v Brně na Masarykově univerzitě. Proč jste pak zamířila k doktorskému studiu na pražskou Filozofickou fakultu UK?

Chtěla jsem dizertaci vypracovávat pod vedením profesorky Marie Klimešové, která působí na Ústavu pro dějiny umění FF UK. Navíc mi připadalo, že je opravdu dobré změnit prostředí a podívat se, jak to funguje jinde. Tehdy už jsem navíc organizovala výstavy jako nezávislá kurátorka, takže mi rozkročení mezi Brnem a Prahou vyhovovalo. To jsem ale ještě nevěděla, že se oboru nebudu věnovat úplně a odvane mě to k autorské práci. Časem jsem si totiž musela vybrat. Knihy mi začaly vycházet v zahraničí, přicházely pozvánky na festivaly a autorská čtení, žádosti o příspěvky do zahraničních publikací a nakonec přišly i dvě děti, takže se to nedalo zvládat všechno.

Říkáte, že se v Praze necítíte úplně doma, že jste stále jednou nohou v Brně, přestože v hlavním městě žijete už patnáct let. Stále vás to táhne zpět do moravské metropole?

Tím, že se moje děti narodily v Praze a pomalu již vplouvají do různých kolektivů, budu muset i já v Praze zapustit hlubší kořen. Pořád ale uvažuji nad tím, jak ty své dva „Brňáčky“ narozené v Praze propojit s místem, kde mám rodinu, nejlepší přátele i spolupracovníky… Takové rozřešení mě ještě čeká, jisté už ovšem je, že budeme často na cestách.