Dobrovolnictví v krizi dodává pocit, že máme na něco vliv

Dne 5. prosince si svět připomíná Mezinárodní den dobrovolníků. O tom, jak důležitá je pro společnost dobrovolná neplacená práce, se veřejnost mohla přesvědčit během pandemie nemoci covid-19 nebo po vypuknutí ruské agrese na Ukrajině. O neformální dobrovolnictví za časů krizí se zajímá také docentka Tereza Pospíšilová z Fakulty humanitních studií UK. Hned za lockdownu se pustila se svou kolegyní Magdalénou Šťovíčkovou Jantulovou a studujícími do hloubkového výzkumu na toto téma.

Kritické situace vyvolávají vlny solidarity.

Co člověka motivuje k tomu, aby se zapojoval do dobrovolnické činnosti. Co je ten hnací motor? Proč to lidé dělají?

Lidi vede k dobrovolnictví celá řada důvodů. Jednak je to potřeba jednat na základě svých altruistických hodnot. Může za tím být také touha něco se naučit, rozšířit si obzory, dozvědět se něco o světě, ve kterém žijeme, nebo snaha navázat nové sociální vztahy či posílit existující. Stejně tak za tím může být přání cítit se líp ve světě, to znamená, pokud je člověk v osobní krizi, sám sebe dobrovolnictvím posiluje nebo oplácí minulé závazky, které ho tíží. V dnešním složitém a komplikovaném světě, kdy žijeme v klimatické krizi a v době, kdy je na různých místech válka a utrpení, dobrovolnictví člověku dává pocit, že něco dělá, přidal ruku k dílu.

Jako sociologové se na dobrovolnictví díváme jako na součást struktur, ve kterých se člověk vyskytuje. Všímáme si toho, že dobrovolnictví je součástí sociálních vztahů, že k němu vede rodina nebo škola. Mnohdy také lidé dobrovolničí prostě proto, že byli ve správnou chvíli na správném místě nebo proto, že jim někdo řekl o pomoc, nebo i proto, že vědí, jak se to dělá.

Jak se fenomén dobrovolnictví vyvíjel v České republice, potažmo v Československu?

Dobrovolnictví jako termín a dobrovolnické organizace se začaly rozvíjet až po roce 1989. Před sametovou revolucí režim dobrovolnou neplacenou práci hodně vzýval, ale říkalo se tomu brigáda nebo Akce Z. Spíš se jednalo o způsob, jakým lidé demonstrovali svou loajalitu režimu. Kromě toho však kvetlo zájmové dobrovolnictví v různých oblastech, existoval Červený kříž, takže dobrovolnictví bylo rozšířené, jen se mu tak neříkalo. Po roce 1989 se začíná rozvíjet dobrovolnictví tak, jak ho známe dnes. Navazovalo na prvorepublikovou spolkovou tradici a zároveň se sem začaly postupně dostávat dobrovolnické programy a inspirace z USA nebo z Velké Británie.

Jaký je rozdíl mezi formálním a neformálním dobrovolnictvím?

Formální dobrovolnictví se odehrává v kontextu organizací, dobrovolníci ale nemusejí být členové organizace. Důležité je, že dobrovolnickou příležitost vytváří organizace a dobrovolníky koordinuje. Příkladem může být třeba skaut. Neformální (nebo také přímé či spontánní) je dobrovolnictví, kdy člověk pomáhá nebo jedná dobrovolnicky na vlastní pěst mimo organizaci, to znamená, že sám posoudí, že je někde potřeba pomáhat.

Když se budeme dívat na dobrovolnictví jako na jednání lidí na nějakou společenskou potřebu, tak solidárnost lidí často mobilizuje mimořádná událost – povodně, tornádo na Moravě, pandemie covid-19, válka na Ukrajině. Jsou určité události, které společnost dostávají do krize, pak vzniká velká potřeba dobrovolnictví, ať už prostřednictvím organizací nebo mimo ně.

Četla jsem, že v České republice se dobrovolnické práci věnuje zhruba 30 procent obyvatel. Zajímalo by mě, jak se taková data dají zjistit?

To je dobrá otázka. Data, na která můžete narazit, jsou hodně různá. Procenta vycházejí pokaždé trošku jinak, záleží na tom, jak se to měří, jak se člověk ptá, zda na dobrovolnictví v posledních čtyřech týdnech, v posledním roce nebo na dobrovolnictví kdykoliv. Samozřejmě také záleží na tom, jak otázku formulujete, protože někdy je otázka postavená tak, že z toho vypadává to takzvané členské dobrovolnictví (kdy člověk dobrovolně pracuje pro svůj spolek) a zužuje se to jenom na dobrovolnictví veřejně prospěšné. Přitom u nás je členské dobrovolnictví hlavním typem dobrovolnictví (dobrovolní hasiči, rybáři, mládež, sport apod.).

Jednoho takového výzkumu jsem se účastnila v roce 2009. V něm jsme se ptali na dobrovolnou neplacenou činnost pro neziskovou organizaci a vyšlo nám, že se jí věnuje 30 procent obyvatel od patnácti let věku. Podobné číslo – okolo 28 až 29 procent – vychází i v mezinárodním výzkumu European Values Study, který se pravidelně opakuje.

Ihned po ruské invazi na Ukrajinu se zapojili studující UK do pomoci přijíždějícím uprchlíkům z válkou zasažené země.

Ve kterých zemích má dobrovolnictví silné postavení nebo tradici?

V rámci Evropy jsme srovnatelní s Belgií nebo s Rakouskem. To znamená, že pokud započteme i spolkové dobrovolnictví – a podle mě není důvod ho nepočítat – tak jsme na tom dobře. Globálně jsou šampioni dobrovolnictví USA a Velká Británie nebo Nizozemsko.

Jakou roli hraje výchova a vzdělávání k dobrovolnictví? Mělo by být dobrovolnictví součástí i vysokoškolského vzdělávání člověka?

Pro dobrovolnictví je nejdůležitější celkově rodinná výchova, děti přejímají vzorce chování i ze širšího rodinného okruhu. Zajímavé je, že to někdy funguje i naopak, mnohdy děti socializují k dobrovolnictví svoje rodiče, ať už proto, že se rodič angažuje kvůli svým dětem nebo nastoupí jako dobrovolná síla. Někdy je to také tak, že děti samy dobrovolničí, rodiče to zaujme a připojí se taky. Škola má ale samozřejmě také význam, základní a střední asi víc než vysoká, protože na ni přicházejí už hotové dospělé bytosti. Tam má smysl podporovat spíše dobrovolnická centra, která mohou pomoc koordinovat (Dobrovolnické centrum letos v březnu založila také UK).

Jak se dobrovolnictví v České republice v současné době daří, má podporu státu?

Dlouho bylo pro širší společnost prakticky neviditelné. Sice máme zákon o dobrovolnické službě z roku 2002, nesmíme ale zapomínat na to, že dobrovolnická služba je sice významná, ale rozsahem vlastně malá část dobrovolnictví, která je regulovaná a také podporovaná státem – například za dobrovolníky za určitých podmínek může stát hradit zdravotní a důchodové pojištění.

Pro společenské uznání dobrovolníků sehrály velkou roli povodně, posléze tornádo na Moravě a naposledy covid, protože v té době byli najednou vidět a bylo jich strašně moc potřeba.

Vidíte tedy někde nějaký prostor, kde by se mohl v podpoře dobrovolnictví stát angažovat víc?

Dobrovolnictví je u nás historicky dobře ukotvené, je otázka, v čem by mohl stát ještě víc přispět. Dobrovolnictví je občanská aktivita a stát pro něj jen vytváří rámec. Například první dobrovolnická centra v nemocnicích a dobrovolnické programy vznikly na konci 90. let s pomocí neziskového sektoru, nikoli státu. V současnosti je vidět projekt Ministerstva vnitra – rozvoj dobrovolnictví v České republice, v rámci kterého byla nastavená regionální dobrovolnická centra. To vnímám jako pozitivní krok, protože centra pomáhají v regionech různým neziskovým organizacím i veřejné správě dobrovolnictví dále rozvíjet.

V rámci vašeho posledního výzkumu jste se s Magdalénou Šťovíčkovou Jantulovou (FHS UK) věnovaly neformálnímu dobrovolnictví v čase krizí. Můžete projekt detailněji představit?

Výzkum jsme začaly dělat ještě v době pandemie, kdy byl lockdown. Tehdy nás napadlo, že bychom se měly jako výzkumnice podívat na to, co se ve společnosti děje. Zároveň jsme chtěly zapojit i studující, protože jsme viděly, že hodně z nich dobrovolničí. Připravily jsme proto pro studující workshop, abychom je seznámily s metodologií výzkumu. Studenti pak sami vedli rozhovory s dobrovolníky a dobrovolnicemi, díky čemuž jsme získaly důležitá data. Podobně jsme pokračovaly se studujícími i v době, kdy začala válka na Ukrajině. Celkem jsme posbíraly čtyřicet rozhovorů, které nyní analyzujeme.

Mimořádné je to, že celý tento projekt vznikl zdola, nečekaly jsme na žádné granty, potřebovaly jsme pracovat hned. Tuto flexibilitu nám umožňuje to, že působíme na univerzitě a můžeme zapojit i studenty, kteří to vítali, protože se během studia naučili také něco z výzkumnické praxe.

Co jste se o neformálním dobrovolnictví v čase krizí dozvěděli?

Data v současné době stále ještě analyzujeme a postupně píšeme o našich zjištěních knihu. Poznatků nám z toho vyplývá celá řada. Já se zaměřuji na to, co jste se mě ptala hned na začátku, tedy co dobrovolnictví pro neformální dobrovolníky znamená, proč se do toho pouštějí. Odpověď je v tom, že jim to dává svobodu a pocit, že mohou mít věci pod kontrolou. Právě v čase krize se lidé ocitají ve vleku okolních událostí, mohou cítit paniku, spousta věcí se děje, aniž by je mohli ovlivnit. Tím, že se člověk zapojí jako dobrovolník, se ale stává jednajícím aktérem, a může mít alespoň něco pod svou kontrolou, přestává být obětí událostí. Pro neformální dobrovolnictví se rozhoduje proto, že je pro něj důležitý pocit autonomie, dělá to, co chce a jak to chce a dává mu smysl.

Druhé důležité téma, které se ve výzkumu rozkrylo, je to, jak se k neformálnímu dobrovolnictví člověk dostane. Pro některé dobrovolníky a dobrovolnice to byla součást jejich zažitého způsobu jednání. Dříve už takto napřímo pomáhali například někomu ve svém okolí, což je těšilo, v čase krize pak pokračovali v tom, co měli zažité.

Jiní dobrovolníci nejprve na začátku pomáhali prostřednictvím nějaké organizace, ale nebyli s tím spokojení. Zdálo se jim, že to, co organizace dělá, není efektivní, například že věci, které se sbírají a vozí na Ukrajinu, nejsou ty, které by tam byly opravdu potřeba. A protože někdo měl vlastní kontakty na Ukrajině, zjistil, co by tam nejvíc potřebovali, to pak sehnal a dopravil na Ukrajinu sám.

Náš výzkum nebyl kvantitativní, proto neumožňuje statistické zobecnění, ale rozhovory nám umožnily jít víc do hloubky a pochopit celý tento fenomén z perspektivy dobrovolníků samotných, což je velmi cenné.

Neformální dobrovolnictví se kvantitativně měří málokdy. Teď ale v Česku vzniká ve spolupráci s Úřadem vlády a ministerstvem vnitra nový projekt Českého statistického úřadu zaměřený na pravidelná šetření organizovaného i neformálního dobrovolnictví. Šetření by se měla opakovat jednou za pět let, takže v budoucnu bychom mohli mít o vývoji dobrovolnictví v zemi spolehlivá data.

Někdy se dobrovolnictví bere jako samozřejmá věc. Nesmíme ale zapomínat na to, že je to činnost, která vyžaduje materiální, časové i kulturní zdroje. Jsou situace a druhy činností, které každý dobrovolnicky dělat nemůže. Lidé s nízkým vzděláním nebo v prekérních pracovních podmínkách jsou mezi organizovanými dobrovolníky méně často. I neformální dobrovolnictví vyžaduje od dobrovolníků kapacity, hlavně když jde o pomáhání v krizích. Na druhou stranu může být právě takové přímé dobrovolnictví pro řadu lidí přístupnější.