Neexistuje dnes učitel, který by během své kariéry nevyužil znalostí speciální a inkluzivní pedagogiky. Každý současný student Pedagogické fakulty UK proto absolvuje její minimálně půlroční kurz a celkově se připravuje na to, aby dokázal učit v duchu inkluzivního vzdělávání – všechny děti společně s ohledem na jejich individuální potřeby v běžné třídě. Docentka Vanda Hájková nabízí i řadu tipů pro začínající učitele.
Fotografie vznikly na Gymnáziu pro zrakově postižené a Střední škole pro zrakově postižené v Praze Radlicích, kterou řídí Klára Eliášková.
Od školního roku 2016/17 má každé dítě ze zákona právo navštěvovat základní školu v místě svého bydliště a ta je povinna zajistit mu k tomu potřebné studijní podmínky (pokud dítě potřebuje chodit do speciální školy, musí k tomu mít doporučení školského poradenského zařízení). Inkluzivní neboli společné vzdělávání je už školami přijímané a v praxi stále lépe uplatňované. Vychází z myšlenky, že každý žák má své individuální vzdělávací potřeby, které se mohou s časem měnit, a je povinností učitelů pomáhat mu je naplňovat. Některé děti potřebují větší specifickou podporu, jiné menší, ale každé z nich je naprosto jedinečné, čímž obohacuje rozmanitost kolektivu a šíři zkušeností, jež mohou žáci získat. V inkluzivní škole se neoddělují děti se speciálními potřebami od dětí bez nich. Nijak se tím nezpochybňuje role speciálních škol, jež mají ve vzdělávacím systému své nezastupitelné místo.
Opravdu individuální přístup k žákovi i studentovi
„Vzděláváme studenty podle klasických rámcových vzdělávacích programů, poskytujeme jim tedy plnohodnotné vzdělání. Přesto je na nás někdy nahlíženo jako na jakousi méněcennou instituci. Ale opravdu to tak není,“ říká ředitelka Gymnázia pro zrakově postižené a Střední školy pro zrakově postižené v Praze Radlicích Klára Eliášková. Stává se třeba, že k nim přestoupí děti, které byly na běžné škole osvobozeny z řady předmětů s odůvodněním, že se danému oboru nebudou moci kvůli svému postižení věnovat.
„To u nás neplatí, to je nepřijatelné. Vyučujeme chemii, biologii nebo tělocvik, žáci chodí například lézt na stěnu, věnují se speciálním sportům pro zrakově postižené a podobně,“ dodává ředitelka, která současně vyučuje didaktiku českého jazyka u žáků se speciálními vzdělávacími potřebami.
Na speciálních školách dokonce inkluze probíhala už před tím, než se rozšířila na běžné školy. Poměrně dlouho totiž platilo, že na speciální školu se přijímalo 75 procent žáků s hendikepem a čtvrtinu bylo možné dobírat ze zdravých dětí, které potřebovaly třeba jen menší kolektiv (ve třídách je maximálně čtrnáct dětí). „Vytvářelo se tak velice zajímavé a podnětné mikroklima; děti se vzájemně ohromně podporovaly. Toto se legislativně ukončilo a nyní máme ve škole 75 procent zrakově postižených dětí a zbylých 25 procent jsou děti s jinými hendikepy,“ popisuje Klára Eliášková.
Znejte svá práva, radí experti
Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy přijala princip inkluzivního vzdělávání už před řadou let a podle docentky Vandy Hájkové z katedry speciální pedagogiky odsud dnes nevychází jediný absolvent, který by za sebou neměl minimálně půlroční kurz inkluzivní pedagogiky: „V případě budoucích učitelů prvního stupně, se jedná dokonce o tři navazující kurzy. Začínají inkluzivní a speciální pedagogikou a pokračují aplikací podpůrných opatření pro žáka se speciálními vzdělávacími potřebami I. a II. Rok a půl se tedy poměrně intenzivně, až pět hodin týdně, věnují tomuto tématu.“
Na kurzech se studenty probírají například možné aplikace podpůrných opatření, úpravy učebních materiálů nebo diferenciaci činností a členění žáků do učebních skupin. „Velmi se zabýváme nejen tím, co může vyhovovat jednotlivým žákům, ale především také pedagogovi. On sám musí mít vytvořené podmínky pro to, aby mohl učit děti rozdílných schopností. Měl by mít rozmyšlené konkrétní požadavky a vědět, že na ně má nárok – každá škola totiž má zákonnou povinnost podmínky pro žáky upravovat,“ upozorňuje Hájková a bere do ruky dva tlusté svazky z osmidílného Katalogu podpůrných opatření pro žáky, kteří potřebují podporu ve vzdělávání z důvodu zdravotního nebo sociálního znevýhodnění. Jedná se o ucelený manuál, členěný na osm částí (například poruchy autistického spektra, narušení komunikačních schopností). Vznikl roku 2015 v rámci celonárodního projektu Systémová podpora inkluzivního vzdělávání v ČR a je k dispozici online.
Třídy na speciálních školách jsou složené ze tří čtvrtin ze zrakově postižených dětí a zbytek tvoří studenti s jinými hendikepy.
„Nabídka podpůrných opatření je velice široká a pro začínající učitele může být až nepřehledná. Proto vždy říkám studentům, že je třeba nahlížet do těchto katalogů průběžně, mít přehled o tom, co nabízejí, aby pak s každým případem, který pro ně může být metodicky výzvou, věděli, kam – do jakého dílu – sáhnout,“ říká Vanda Hájková. Vyberou si některý z postupů, vyzkouší ho, zjistí, zda jim vyhovuje a v případě daného žáka funguje, anebo zvolí jiný. Předpokladem pro to také je umět reflektovat svou práci. „Často dojdou ke zjištění, že vybrané a aplikované podpůrné opatření, které přijali kvůli jednomu žákovi, vyhovuje vlastně i řadě dalších dětí. Typicky třeba opatření pro snižování kognitivní zátěže nebo diferenciaci vzdělávacích materiálů může pak pedagog přijmout jako takový svůj obecný postup,“ upozorňuje expertka.
Učitel by neměl zůstávat s problémem sám
Studenti mají často pocit, že aby svou práci perfektně zvládli, musí mít speciální pedagogiku kompletně nastudovanou a být připraveni na každou situaci. To samozřejmě není možné. Cílem je, a směřuje k tomu i koncepce ministerstva školství, aby časem každá škola měla vlastní poradenské pracoviště. Ideálně člověka, který se v ní denně pohybuje, s učitelským sborem i třídami kontinuálně pracuje, a může tak aktuální problémy pomoci rychle řešit. Což je právě zásada, kterou se snaží Vanda Hájková budoucí učitelům vštípit – nikdy by neměli být na problémy sami.
Ve speciání škole se ve větší míře využívají speciální výukové pomůcky. Studenti nejsou ochuzeny ani o tělocvik nebo chemii.
„Slovo sám by se v jejich slovníku nemělo vůbec vyskytovat, protože on si sám opravdu nikdo neporadí s třicetihlavou třídou s nejrůznějšími potřebami. Nemůže sám koordinovat několik individuálních vzdělávacích plánů. Týmová spolupráce je nezbytná,“ upozorňuje speciální pedagožka. S tím souvisí i další dovednost, již u svých studentů rozvíjí, a sice umět si zhodnotit školu z hlediska inkluzivní politiky, kultury a praxe ještě před tím, než do ní nastoupí.
Další tip: Prověřte si svoji školu
„Používáme k tomu orientační hodnocení kvality inkluzivní školy od Petra Adamuse (speciálního pedagoga působího na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity), které je rovněž k dispozici na internetu. Díky němu si dokáží rozklíčovat, zda škola sdílí nejen vizi společného vzdělávání, ale třeba také udržitelnosti, zda je vstřícná k inovacím, otevřeně komunikuje, a že tedy půjdou do prorůstového pracovního prostředí. Anebo naopak zjistí, že jde o konzervativně vedenou školu, kde se budou, jak řekl jeden můj student, bát vkročit do sborovny,“ říká Vanda Hájková.
Inkluzivní kultura, pokud má fungovat a škola v ní má být úspěšná nemůže skončit na úrovni vzdělávací podpory určité minority žáků, ale projevuje se v jejím celkovém nastavení i ve vztazích mezi zaměstnanci. „Musí být sdílená. To je to, co na vás dýchne, když do školy vejdete jako rodič,“ shrnuje pedagožka.
