Inkluze je jako puzzle, říkají autorky oceněné metodiky

„Klíčem ke kvalitnímu předškolnímu vzdělávání je aktivity diferencovat tak, aby se do nich mohlo zapojit jakékoli dítě,“ říká Barbora Loudová Stralczynská. S kolegyní z Pedagogické fakulty UK Lenkou Felcmanovou a dalšími odborníky vytvořili metodiku a aplikaci pro podporu individualizace v předškolním vzdělávání, volně dostupnou učitelům i rodičům. Materiály vznikly v rámci mezinárodního projektu WELCOME, jenž dvakrát po sobě obdržel cenu Evropské komise mezi projekty Erasmus+.

„Museli jsme se domluvit na společném jazyku metodiky, jemuž budou rozumět všichni,“ vysvětluje Barbora Loudová Stralczynská.

Projekt WELCOME (WE Learn and COMmunicate Ensemble) jste připravovali s kolegy ze Slovenska a Bulharska. Spolupráce s naším sousedem se nabízí, ale proč zrovna Bulharsko?

BLS: Hledali jsme jednak zemi, která je českému vzdělávacímu systému nejblíž, což je právě Slovensko, a pak zemi s podobným kontextem a vývojem předškolního vzdělávání jako u nás, s níž ale často nespolupracujeme – proto Bulharsko.

Bylo těžké najít společnou řeč?

BLS: Každá země má do určité míry svůj vlastní terminologický systém, který používá v odborné diskuzi a pedagogické praxi. Museli jsme se proto domluvit na společném jazyku metodiky, jemuž budou rozumět všichni.

Tedy nejen slovenské, české a bulharské učitelky a učitelé. Aplikace je dostupná i v angličtině, takže doporučení a tipy by měly být univerzálně platné.

BLS: Přesně tak. Byl to docela velký úkol, protože anglická pedagogická literatura má specifickou terminologii a předškolní vzdělávací systém vychází z jiné tradice.

LF: Hodně jsme také vyjednávali o úrovni jazykové odbornosti v textech. Podklady, které nám bulharští kolegové poslali, byly opravdu hodně akademické. Bylo potřeba ty odborné termíny přetavit do srozumitelného jazyka a také vzít v potaz, že výstupy projektu WELCOME nejsou určené akademikům a vědcům, ale učitelkám a učitelům mateřských škol. Lidem z praxe, kteří potřebují jasné a konkrétní informace, které mohou okamžitě využít při každodenních aktivitách s dětmi. Doporučení ale musí stát na odborném základu.

Celou metodikou se prolíná jedno velké téma, a sice inkluze. Jak jí ale dosáhnout, když v mateřské škole někdy připadá na jednoho učitele minimálně po část dne i dvacet dětí?

LF: V Bulharsku je na jednoho pracovníka dokonce pětatřicet dětí. Přesto jsme i s našimi bulharskými kolegy přesvědčeni, že to jde. Naše doporučení vycházejí z reality běžné mateřské školy a nabízíme příklady aktivit, jež se dají aplikovat i na velké dětské kolektivy.

BLS: Problém není ani tak v počtu dětí, ale spíš v myšlení jednotlivce, v přístupu učitele – jak se skupinou, která bývá opravdu velice různorodá, dokáže pracovat. Projekt jsme začali připravovat v roce 2016, kdy se téma inkluze hodně řešilo, a reagovali jsme jím na poptávku učitelů po nových informacích a nástrojích, které ke změně svého dosavadního přístupu potřebují. Ale i teď po pěti letech se ukazuje, že učitelé a učitelky stále nevědí, co přesně inkluze znamená v praxi. Zpráva České školní inspekce za rok 2019/2020 hovoří o tom, že jenom čtvrtina mateřských škol umí v praxi reagovat a zohledňovat individuální specifika a zájmy děti.

„Jde o to nabídnout dítěti přesně takové činnosti, které jsou na hranici jeho možností a posouvají ho dál,“ popisuje takzvanou zónu nejbližšího vývoje Lenka Felcmanová. 

Co tedy přesně inkluze je?

BLS: Společné vzdělávání, v němž se promyšleně pracuje s faktem, že určité potřeby má každé dítě. Některé děti potřebují větší úpravu podmínek a metod práce, aby mohly aktivně participovat na vzdělávacích činnostech a opravdu na maximum rozvíjet svůj potenciál. Jiné potřebují specifickou podporu méně intenzivně. Každé dítě je naprosto jedinečné a takto obohacuje rozmanitost kolektivu a šíři zkušeností, jež mohou děti získat. Obzvlášť v předškolním věku je nesmírně důležité, aby vzdělávání opravdu poskytovalo to, co je k všestrannému rozvoji potřeba.

S čím mají učitelé největší problém?

BLS: Především neumí používat pedagogickou diagnostiku, a pokud si ji udělají, nevyužívají ji při plánování činností, které stále koncipují spíš frontálně, a nikoli ve vztahu ke konkrétním a aktuálním potřebám a zájmům dětí. Učitelé vycházejí pořád především ze sebe, z toho, co si myslí, že by měli naplňovat a podporovat. Málo umožňují dětem, aby se i ony mohly zapojit do plánování činností, aby se samy učily formulovat, co, kde, s kým a jak se chtějí učit a objevovat.

LF: Metodika, ač jsme ji dokončili v roce 2019, je proto stále aktuální. Nejen teoreticky, ale i na příkladech z praxe v ní popisujeme, jaké jsou projevy dětí se speciálními potřebami a jakým způsobem je co nejefektivněji podpořit v jejich vývoji. Důležitou součástí je právě aplikace pro pedagogickou diagnostiku, jejímž prostřednictvím pedagog může zhodnotit aktuální úroveň vývoje dítěte v oblasti motorických, sociálních, emočních, kognitivních a komunikativních dovedností a na základě toho mu nabídnout vhodné činnosti k rozvoji uvedených dovedností.

Jak se ale věnovat každému, a současně nikoho nevylučovat z celkového režimu třídy?

BLS: Klíčem je stanovovat cíle a připravovat vzdělávací činnosti v návaznosti na důsledné poznání potřeb a zájmů každého dítěte ve třídě. Volba pak opravdu navazuje na zájem dětí a učitelka současně umí činnost individuálně přizpůsobit skupinám i jednotlivcům. Pokud tedy chceme například pracovat s celou třídou, potřebujeme umět jednu společnou aktivitu diferencovat tak, aby se do ní mohlo zapojit jakékoli dítě.

Můžete uvést příklad?

BLS: Třeba práce s puzzle. Rozdělíme děti do několika skupinek, přičemž každá ho bude skládat na jiné úrovni obtížnosti. Některé skupiny pracují s aplikací na tabletu či interaktivní tabuli, jiné mohou dostat obrázek vytištěný a rozstříhaný – opět v různé variabilitě počtu dílků. Náročnost skládačky může na počátku zvolit učitelka, ale dále si ji děti mohou děti rozhodnout samy, individuálně nebo ve skupině (třeba hlasováním). Tím podpoříme rozvoj i jejich komunikačních a sociálních dovedností.

Mají učitelé na takovou precizní přípravu kapacitu?

LF: Hodně jim může pomoci průběžné využívání pedagogické diagnostiky, kterou jim zjednoduší naše aplikace. Podle stáří dítěte vyfiltruje očekávání, která jsou relevantní pro daný věk, a pedagog vyhodnotí, do jaké míry je určitý výrok o dítěti pravdivý. Na základě výsledků diagnostiky přizpůsobíme nabídku aktivit aktuálním možnostem dítěte, které nemusejí odpovídat jeho věku. Například pětileté může mít určité dovednosti na úrovni čtyřletého. Zejména pro předškolní věk je typická velká variabilita v dosahování vývojových milníků, individualizace je proto v tomto období nezbytná.

BLS: Jde o to nabídnout dítěti přesně takové činnosti, které jsou na hranici jeho možností a posouvají ho dál, hovoříme o zóně nejbližšího vývoje. Pokud jsou příliš obtížné, je to demotivující. Pokud jsou příliš jednoduché, je to také demotivující. V rámci diagnostiky je nutné průběžně cíleně sledovat nejen úroveň rozvoje, ale také témata a činnosti, které dítě zajímají, o nich si vést záznamy a na jejich základě plánovat činnosti. I tyto otevřené poznámky je možné zapracovat do diagnostického záznamu v aplikaci.

Uživatelé v ní najdou i aktivity, které lze vykonávat s dítětem doma.

BLS: Podle mě to byl jeden z důvodů, proč Evropská komise náš projekt ocenila, přestože vznikal v letech 2016 až 2019. Téma loňského ročníku bylo distanční vzdělávání a mateřské školy aplikaci opravdu používaly pro podporu dětí v tomto období. Je volně dostupná a stále užitečná. Nutno ovšem dodat, že vzorových aktivit není nekonečně mnoho. Naším cílem nebylo vytvořit „kuchařku“, kde si pedagog nalistuje určité téma a s ním související úkoly. Chtěli jsme představit jistý způsob myšlení a inspirovat pedagogy, kteří hledají nové způsoby práce.

LF: Druhý problém, na který jsme chtěli upozornit a netýká se jenom předškolního vzdělávání, ale českého školství obecně, je stále hojně preferovaná frontální výuka, která vede ke zbytečné pasivitě dětí. Pedagogové si potřebují zvnitřnit fakt, že pokud má být vzdělávání efektivní, musí více stavět na vlastní aktivitě a kooperaci dětí.

Jak na metodiku a aplikaci učitelé reagují? Pomohla rozptýlit obavy, že inkluzi nelze v klasické české třídě naplnit?

BLS: Byla velice kladně přijata. Už během její přípravy jsme udělali focus groups, půldenní setkání s asi třiceti učitelkami a učiteli ze Středočeského kraje. Společně jsme první verzi metodiky procházeli a oni nám ji připomínkovali. Upřesňovaly se nejasnosti, doplňovaly se příklady dobré praxe. Myslím, že to je ten důvod, proč je projekt považován za inovativní. Většina vzdělávacích materiálů v České republice zatím nevzniká tak, že je širší pedagogická veřejnost připomínkuje a doplňuje.

Ocení vaši metodiku i pedagog ze „staré školy“?

LF: Všechny metodické materiály a vzdělávací aplikace jsou pouze nástrojem. Bez pedagoga s vysokou mírou sebereflexe a s vnitřní motivací na sobě neustále pracovat, fungovat nebudou.