Individualizovaná výuka není fikce. Záleží na postoji pedagoga

„Učitel by neměl začít jednat až ve chvíli, kdy se mu ve třídě objeví dítě s diagnózou či handicapem, ale už dopředu s tím počítat, jednat proaktivně a rozvíjet potenciál všech žáků bez výjimky,“ říká Tereza Krčmářová z katedry preprimární a primární pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, která se zabývá problematikou mimořádně nadaných dětí. Klíčem je výuku co nejvíce diferencovat, mít připravené úlohy různé obtížnosti, aby si z nich děti mohly vybrat dle svých schopností a zájmů.

V jakém věku se mimořádné nadání obvykle odhalí?

Někdy už před nástupem do první třídy, když rodiče hledají jinou než spádovou školu, protože tuší, že jejich dítě není úplně standardní. Anebo později, když začne mít ve škole potíže.

Zní to paradoxně – nadané dítě, a má ve třídě problémy.

Jak které. Na začátku je opravdu důležité říci, že se nejedná o homogenní skupinu dětí. Mohl by vzniknout mylný dojem, že nadané = dítě s problémy. Ty mají jen některé z nich. Jsou prostě trochu jiné. A ve své podstatě všichni, kdo se liší, mají ve standardních systémech potíže. Extrémně záleží na rodinném zázemí, jak s dítětem rodiče zachází, a také na štěstí – jakou školu mu najdou, a především jakého dostane učitele. Pokud dítě nemá žádné další potíže, jež by situaci komplikovaly, a věnuje se mu vstřícný pedagog, který mu rozumí a dovede si s ním poradit, může zvládnout školu naprosto skvěle.

Jak by se k nim mělo přistupovat?

Potřebují motivující výuku, která v nich probouzí zájem, odpovídá jejich schopnostem, nabízí jim kvalitní zpětnou vazbu, dává jim smysl a realizuje se v prostředí, v němž se cítí bezpečně a kde mohou být samy sebou. To ale není žádné specifikum mimořádně nadaných dětí – takové podmínky by vyhovovaly všem.

Co tomu brání?

Nedostatečné profesní kompetence pedagogů, rozdílná úroveň žáků v početných třídách a s ní související odlišné potřeby. Učitel se často orientuje na podporu slabších jednotlivců, aby vůbec splnili minimální požadavky. Děti, které standardní měřítka převyšují a učení jim jde jako by samo, zůstávají někdy stranou a nudí se.

Tudíž zlobí.

Ne nutně – záleží na typu osobnosti. Některé opravdu začnou ztrácet motivaci a vyrušovat, čímž žádají pouze o pozornost, ale kolektivu a paní učitelce tím komplikují život. Jiné se stáhnou do sebe a žijí si ve vlastním světě, přičemž obě tyto varianty jsou nesmírně problematické.

Je ale vůbec v reálných možnostech pedagoga šít každému žákovi výuku na míru?

Za stávajících podmínek je to pro ně velice obtížné, nicméně klíčovou osobou jsou právě oni. Musí se snažit zorganizovat výuku ve třídě tak, aby byla podnětná pro všechny žáky. K tomu ale potřebují podporu. Samozřejmě při současných přeplněných třídách nelze očekávat zázraky. Hromadné vzdělávání těžko zajistí dokonale individuální přístup.

Ale nemělo by odrazovat.

Přesně tak. Učitelé to ale nedělají z nějaké zvůle nebo lenosti, spíš z nevědomosti. Rádi by pro dítě něco udělali, ale neví jak, a důležitých úkolů, které současně řeší, je mnoho.

Copak na to nejsou připravováni během svého vysokoškolského studia?

Dnes už samozřejmě ano, a měli by tedy umět problémy rozklíčovat a o jejich konkrétních řešeních se následně poradit s kolegy, se svým mentorem, školním psychologem či s odborníky z pedagogicko-psychologické poradny. Rozhodně by měli mít zafixované, že nejen slabší, ale i mimořádně nadané dítě si nedokáže poradit samo, potřebuje jejich podporu, a pokud se mu jí nedostává, může to pro ně mít fatální důsledky. Úplně nejzásadnější ovšem je, že by pedagog neměl jednat až ve chvíli, kdy se mu takové dítě ve třídě objeví a začnou potíže, ale už dopředu s tím počítat.

Frontální výuka je zaměřena na průměrné děti a ze své podstaty nemůže vyhovovat ani mimořádně nadaným ani těm z druhé strany spektra.

To se lehko řekne, ale těžko činí.

Je třeba výuku co nejvíce diferencovat – mít například připravené úkoly různé obtížnosti, aby si z nich děti mohly vybrat dle svých schopností. Klíčem je prevence a ta tkví ve změně vyučovacího stylu. Frontální výuka je zaměřena na průměrné děti a ze své podstaty nemůže vyhovovat ani mimořádně nadaným ani těm z druhé strany spektra. Jenže mnoho učitelů dosud tímto způsobem nikdy neuvažovalo, protože sami takto diferencovaným vzděláváním neprošli, a nemohou tudíž vlastní zážitek předávat dál. Je to pro ně krok do neznáma.

A ne každý má k němu odvahu.

Musí se naučit nejen učit jinak, ale především změnit své myšlení. Dokázat se vzdát výsadního postavení a absolutní kontroly nad třídou, a naopak přistoupit na to, že učení by mělo být setkávání. Přijímat děti do velké míry jako partnery a vytvářet jim podmínky pro jejich osobní rozvoj. To je klíčová role učitele a domnívám se, že by vyhovovala všem dětem. Výuka, jež vychází z jejich potřeb.

Pozorujete už změny k lepšímu?

Ano, ale chápu, že z pohledu rodičů, kteří sledují především zájem svého dítěte, k nim dochází velice pomalu. Mezi učiteli jsou velké rozdíly a velmi záleží na tom, s jakým se dítě setká. Potrvá ještě řadu let, než se nám podaří většinu pedagogů podpořit natolik, aby opravdu dokázali v praxi takto fungovat.

Co by jim teď nejvíce pomohlo?

Určitě příklady dobré praxe a kvalitní diferencované materiály s návody, jak formulovat učivo na různých úrovních obtížnosti. Například v matematice už se to děje a konkrétně výuka Hejného metodou mimořádně nadaným dětem velmi vyhovuje. Umožňuje jim totiž diskutovat nad řešeními úloh, což je pro ně extrémně důležité, a zdůvodňovat je. Hlavní charakteristikou nadaných dětí je zvídavost a vnitřní motivace po poznání. Nechtějí přijít o moment, kdy si na výsledek mohou přijít samy. Podle mě poskytují učebnice Hejného matematiky dobrý návod na to, jak v rámci tohoto předmětu výuku diferencovat, aby odpovídala možnostem různých typů studentů a nebrzdila je. Úlohy jsou zde odstupňované, takže mohou postupovat vlastním tempem, rozvíjejí vyšší úrovně myšlení, kreativitu, ale také sociální dovednosti.

Podprůměrným žákům Hejného matematika nevyhovuje?

Někteří učitelé si to myslí, ale netroufám si hodnotit, protože se specializuji na problematiku mimořádně nadaných dětí. Domnívám se, že klíčová je kvalita učitele a jeho hluboké porozumění metodě.

Jak situaci ve školství hodnotí rodiče mimořádně nadaných dětí?

Jedná se často o velmi náročnou skupinu inteligentních a ambiciózních lidí, kteří bývají dobře obeznámeni se svými právy, řada z nich by si představovala výuku jinak a také se jí nezřídka dožadují. Pro učitele je v praxi někdy obtížné jednat s těmi rodiči, kteří jsou příliš orientovaní na výkon a usilují o to, aby učitel rozvíjel jejich dítě především v tom, v čem je dobré. Tím se ale jenom více rozevírají nůžky mezi jeho silnými a slabými stránkami. Všichni máme nějaké přednosti i nedostatky a mimořádně nadané děti rovněž.

S čím se nejčastěji potýkají?

Jednou z jejich hlavních charakteristik je extrémní vnímavost, takzvaná přecitlivělost na podněty. Berou si věci hodně osobně, někteří se obtížně vyrovnávají s neúspěchem, protože na něj nejsou zvyklé nebo na sebe mají příliš vysoké nároky. Některé děti trpí poruchou učení nebo chování, což se s mimořádným nadáním nevylučuje. Mohou špatně snášet emocionální zátěž a obecně se hůře adaptovat na změnu prostředí. I když výuka uspokojuje jejich kognitivní potřeby, stále mohou mít problémy ve vztazích s vrstevníky. Úkolem učitele je starat se o klima třídy, aby se v ní všichni cítili dobře a vzájemně se respektovali ve svých odlišnostech.