Eva Topinková: Na většině fakult již má geriatrie své místo

Profesorka Eva Topinková je významná česká vědkyně v oboru gerontologie a geriatrie. Přednostka Geriatrické kliniky – společného pracoviště 1. lékařské fakulty UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze (VFN) – obdržela loni v prosinci Cenu Františka Běhounka, kterou uděluje ministerstvo školství za propagaci a popularizaci vědy. „Do oboru se hlásí více mladých lékařů, na většině (lékařských) fakult již má geriatrie své místo,“ říká Topinková k vývoji v oboru. Díky ní se podařilo ustavit i doktorské studium gerontologie.

Paní profesorko ocenění jste v závěru roku 2021 obdržela za úspěch v Evropském výzkumném prostoru. Co konkrétně se vám povedlo a jaký význam pro vás cena má?

Přiznám se, že jsem díky nominaci na cenu začala pátrat a vracet se v profesních vzpomínkách. Uvědomila jsem si, že od roku 2003  – kdy naše pracoviště získalo pro fakultu vůbec první mezinárodní evropský projekt v rámci 5. rámcového programu výzkumu a vývoje Evropské komise  – se našemu pracovišti dařilo získat další projekty prakticky v každé výzvě rámcových progamů, až po současný Horizont. Svědčí to o jediném: naše klinika, ač personálně malá, je spolehlivým výzkumným partnerem v mezinárodních projektech. A to mě nesmírně těší. Vzpomínám si rovněž, že v rámci publikace výsledků právě prvního evropského projektu se naší postgraduální studentce, nyní docentce Daniele Fialové, podařilo práci publikovat v prestižním americkém vědeckém časopise JAMA.

Cenu Františka Běhounka (na fotografii vpravo) tudíž považuji nejen za osobní ocenění, ale i ocenění pracoviště a v neposlední řadě i 1. lékařské fakulty UK a VFN za podporu našich výzkumných aktivit. Pro získání výzkumných grantů je však zapotřebí budovat cíleně i mezinárodní kontakty a rozvíjet spolupráci formální i neformální. V tom mně pomohly i zkušenosti, jež jsem získala během své dvanáctileté činnosti ve vrcholných funkcích v Mezinárodní asociaci gerontologie a geriatrie a dalších organizacích, a také v pozici evaluátora evropských projektů. Měla jsem možnost být v kontaktu s nejlepšími vědeckými pracovišti a poznat, jak má vypadat úspěšný projekt a kudy vede cesta k jeho uskutečnění.

Můžete některé připomenout?

Z posledních let bych zmínila tři velké evropské projekty zaměřené na studium seniorské křehkosti a sarkopenie (úbytku svalové hmoty a síly – pozn. red.). Projekt SPRINTT prokázal příznivý efekt řízené fyzické aktivity a nutričních intervencí u křehkých seniorů a projekt MIDFRAIL zlepšení fyzické zdatnosti u starších diabetiků. Publikace Evropský konsensus definice a diagnostiky sarkopenie má k dnešnímu dni téměř šes tisíc citací. Zajímavé výsledky přinesl i projekt MPI-AGE. Potvrdil přínosnost MPI indexu pro hodnocení křehkosti a predikci mortality v prospektivní studii hospitalizovaných seniorů a efektivitu intervencí s ohledem na stupeň křehkosti.

Všechny tři projekty byly zaměřeny na nové metody posuzování rizikovosti starých osob a snažily se najít odpovědi na otázku, jaké intervence by mohly pomoci při prevenci invalidity – disability starších osob, udržení fyzické zdatnosti a intaktní kognice. Jinými slovy, jak prožít své stáří s co nejmenšími ztrátami; hovoříme o takzvaném successful aging, úspěšném stárnutí.

Jak je na tom geriatrie v Česku v porovnání se sousedními zeměmi?

V porovnání s Evropou na tom nejsme vůbec špatně. Bohužel geriatrie v České republice musela napravovat jedno velké stigma: od ustavení geriatrie jako samostatné lékařské specializace v roce 1983, byly většinovou klinickou základnou našeho oboru léčebny dlouhodobě nemocných. V těchto zařízeních bylo velmi obtížné rozvíjet klinický výzkum a také populace seniorů v těchto zařízeních je převážně těžce nemocná, zdravotně a i mentálně postižená.

Ale zbývajících devadesát procent seniorské populace je schopno žít nezávisle a na tyto seniory je třeba orientovat screeningové programy a uplatňovat u nich preventivní programy – preventivní geriatrii. Také na akademické půdě postupoval rozvoj oboru pomalu, po dlouhou dobu byly katedry či kliniky geriatrie pouze na třech ze šesti lékařských fakult. A obor, který nemá svoji akademickou vědeckou základnu a nevyučuje studenty, nemá budoucnost. V současnosti je situace lepší, do oboru se hlásí více mladých lékařů, na většině fakult již má geriatrie své místo.

Geriatrii a gerontologii se tedy blýská na lepší časy. Mám pravdu?    

Určitě ano. Zájem narostl i v důsledku nárůstu počtu starých lidí v populaci. Bylo a je třeba tuto skutečnost řešit. Nejen na úrovni vědecké – tedy klinického výzkumu, ale i v oblasti organizační – tedy organizace zdravotní a sociální péče a služeb, restrukturalizace důchodového systému a dalších sociálně-ekonomických či sociologických oblastech. Z pohledu zdravotnictví se problematice starších pacientů začínají věnovat kromě geriatrie i další obory, například gerontopsychiatrie, ortopedie, onkologie, diabetologie a nefrologie. V rámci klinických studií nových léčiv jsou tato ověřována cíleně i u starých pacientů (nad 75 a 80 let); hledají se cesty, jak zlepšovat efekt a bezpečnost léčebných intervencí, jak efektivně bránit například katastrofickému poklesu kognitivních a fyzických schopností při probíhajícím akutním onemocnění a hospitalizaci, zjišťují se nové možnosti geriatrické rehabilitace...

Nabízí se přímá otázka: Jak se podle vás dnes mají čeští důchodci?

Mám více vědomostí pouze z oblasti zdravotnické. Ty „praktické“, mimo obor, jsou pouze načtené či zprostředkované médii či zkušenostmi jiných lidí. Po zdravotní stránce je stav zdraví u starší populace příznivější, zlepšila se dostupnost některých výkonů a léčebných možností, například kardiochirurgie, dialýza, moderní léčba onkologická. Bohužel do tohoto stavu nepříznivě zasáhl covid. Otázka, jak se mají naši senioři, se dotýká především nemedicínských oblastí: jejich sociálně-ekonomické situace, možností se vzdělávat, mít dostupné sociální služby, celkově být přijímán celou společností jako plnohodnotný člen. Bohužel právě covidová pandemie odhalila v české společnosti otevřené anti-ageistické postoje diskriminující starší osoby, ať již negativní – „typu nebudu se omezovat kvůli seniorům“ – nebo hyperprotektivní – „jste staří, raději nikam nechoďte, izolujte se, my vás ochráníme za každou cenu“.

Těšíte se, až budete „opravdová“ seniorka?

(usmívá se) Ale já už seniorka jsem. Magickou hranici šedesát pět plus jsem již překročila. Jde ovšem o hranici uměle vytvořenou, která historicky vycházela z věku odchodu do důchodu. V současnosti se doba odchodu do důchodu prodlužuje, a mění se i formy odchodu. Ukazuje se, že mnohem přínosnější pro seniora je takzvané postupné penzionování – tedy postupné zkracování a snižování pracovního úvazku, ale i budování pevných sociálních vazeb, pěstování koníčků a fyzická aktivita nejlépe v kruhu přátel.

Vy ale možná máte na mysli ono „vysedávání na gauči“, kdy se zájmy důchodce zužují a omezují se na péči o domácnost a sledování televize a co kde mají zlevněného... Na to bych se opravdu netěšila. Chystám se spíše na to postupné omezování pracovních povinností, možná pravidelnější fyzické aktivity a nevylučuji ani aktivity typu univerzity třetího věku, jejímž jsem garantem na naší 1. LF UK, kde letos v této oblasti oslavíme již 35. výročí U3V, univerzity třetího věku.

Důležité asi je, necítit se, že patříte „do starého železa“. Je to tak?

Přesně tak! Člověk-senior by měl sám sebe dobře znát. Měl by se umět přijmou se všemi pozitivy i negativy a naučit se žít spokojeně sám se sebou. A taky by měl vědět, co mu dělá radost a uvědomit si, že právě nastal čas, kdy si „může dovolit“ radosti dělat, a to jak sobě, tak druhým. Zároveň je důležité zůstat potřebným pro druhé – to znamená, že ještě „do starého železa“ nepatří.

Pocit nedůležitosti – že na mě už nezáleží, respektive že se na mě už nikdo neobrací s prosbou o radu a nepožádá mne o pomoc – to jsou důležité sociologické aspekty, sebedůvěry, sebehodnocení a sebepřijetí. Zmínila bych ještě výzkumy, které napříč věkovými hranicemi prokázaly: když někomu budete říkat, že je loser [lůzr], opravdu se jím stane. A když seniorům opakovaně dáte najevo, že jsou k ničemu, tak takoví budou. Čili, čím pozitivněji se společnost k seniorům bude chovat, tím spokojenější a pozitivnější také budou.

Promiňte mi, prosím, i vám někdo „diktoval“, jak byste to či ono měla udělat?

Dcera se mě docela nedávno zeptala: „Mami, co to máš na sobě? To už se na tebe nehodí. Podívej se do zrcadla.“ (vypráví s úsměvem) Myslela to dobře, a hlavně mi to mohla říct, protože máme k sobě blízký a upřímný vztah. Je zkrátka potřeba najít zlatou střední cestu: plnit si sny a současně žít v realitě svého věku a svých fyzických možností.

Z vás doslova čiší životní energie. Kde ji berete? Prozradíte zdroj?

Něco je mi asi dáno geneticky. Covid mi, bohužel, vzal možnost pravidelných skupinových cvičení, teď s ním vlastně zase znovu začínám. V kondici mě drží také osmiletý vnuk, vyžaduje hodně pozornosti a rád se mnou sportuje – v zimě spolu lyžujeme, přes léto jezdíme na kolech a chodíme po výletech.

V posledních letech jsem se také naučila více poslouchat své tělo.  Oproti střednímu věku, kdy jsem spala v průměru jen pět až šest hodin, nyní spím o něco déle. Také jsem se trochu vrátila k józe, k práci na zahrádce a od jara o víkendech i na chalupě. Zkrátka je důležité udržet si v sobě radost ze života, tak se člověku baterky dobíjejí průběžně.

Mnozí lidé si ale nečinnost „užívají“. Je to úplně špatně?

Tady opravdu záleží na naturelu, na povaze každého z nás. Nečinnost se dostavuje, když jste bez zájmu o cokoli. Ale někteří lidé – věřím tomu – se při posedávání na gauči a sledování televize cítí dobře. Zkrátka, je třeba přizpůsobit život svému stylu, tempu a v neposlední řadě i finančním možnostem. Ale vybavuje se mi citát: „Člověk musí sahat dál než mu stačí ruka. Nač by jinak bylo nebe?“ Někdo si dává cíle velké, nesplnitelné, zatím co druhý zdaleka nevyužije svůj potenciál. Když máte cíl – dnes se moderně říká: Když víte, kam se chcete posunout –, po jeho dosažení se zákonitě dostavuje satisfakce a pocit celkové spokojenosti. Ale pokud je cíl příliš vysoko, možná ho ani nedosáhnete a jste frustrovaní. Je proto potřeba si dávat reálné cíle, tak akorát, které s trochou úsilí můžete splnit. Kdyby vás to nestálo žádné úsilí, pak si toho nevážíte. To je moje osobní rada.

Viděla jsem hodně starých pacientů, kteří žili jako singles a kontakty či přátelství jim vlastně ani nechyběly. Žili pro sebe, jejich motivace byla orientovaná jen na ně samotné. To mně osobně přijde trochu samoúčelné a příliš to se mnou nerezonuje. Ale tito pacienti jsou velice kompliantní s doporučenou léčbou a dodržují většinu doporučení. Jsou zvyklí na sebe spoléhat; hodně s vámi diskutují a všechno chtějí vědět.  U seniorů ale musíme respektovat také úbytek sil s pokračujícím věkem a v konečných fázích života. Tam vidíme přesouvání orientace na sebe, stahování se ze života, a to i u dříve velmi společenských lidí. To je patrné třeba v domovech seniorů, kde je kontakt s realitou běžného života upozaděn a víc je zajímá, co řekla sousedka z vedlejšího pokoje.

Je něco, co vás vždy zaručeně potěší?

Ráda mlsám, ale radost mi to nedělá (se smíchem), přináší mi to spíše výčitky. Třeba u čokolády. Řeknu si: Ta mně chutná, dám si ještě jeden kousek. Ale vzápětí si to vyčítám a postesknu si: To jsi fakt sníst nemusela. Těším se ze zážitků. Velice ráda cestuji anebo objevuji nové činnosti, naučila jsem se třeba šít na stroji a drhat. Ve mně vlastně napořád zůstalo kus dětského nadšení – líbí se mi mít určitý drajv, jak v práci tak mimo ni. A taky mě těší být prospěšná druhým.