Libor Vítek: Neumíme vypnout, jedeme na doraz

Je světově uznávaným odborníkem v hepatologii, celý profesní život se věnuje problematice žlučového pigmentu bilirubinu. Profesor Libor Vítek je i nutričním poradcem českých nejúspěšnějších sportovců a činorodým autorem odborných publikací. Za otevírání nových výzkumných obzorů obdržel nejvyšší ocenění Univerzity Karlovy, Donatio.

Co by rozhodně nesnědl, jsou pavouci. Zároveň přiznává, že ve stravě rád experimentuje, takže: kdo ví? Prý se lidem rád dívá do talířů. Klinický biochemik a výživový „guru“ – Libor Vítek – spolupracuje s řadou veleúspěšných sportovců a olympioniků, a přesto že se snaží jíst zdravě, umí i hřešit: „Jednou za rok si koupím jitrnici,“ prozrazuje. Dvakrát týdně jej můžete potkat, jak v sedle cyklistického speciálu zdolává svou 25kilometrovou trasu do práce či zpět.

Co je největším hříchem, kterého se ve svých výživových návycích dopouštíme?

Přejídání. Je spousta lidí, kteří po stránce skladby nejedí správně, ale jedí střídmě. A to je podstatně lepší, než jíst superzdravě a moc. Sníst k večeři caesar salát, který „plave“ v olivovém oleji a se špaldovou houskou, znamená dostat do sebe přes pět tisíc kilojoulů.

Dobrá. Proč máme v Česku mnohem více lidí s nadváhou než jinde ve světě? Je jim to „fuk“, anebo je to proto, že jsou potraviny u nás levné?

Říká se, že kaloriemi napěchované potraviny – energy-dense food – jsou většinou nejlevnější. A už zdaleka neplatí, že nejchudší země jsou nejhubenější, nebereme-li v potaz rovníkovou Afriku. Jsou země, kde máte denní příjem dolar na osobu, a přesto je zde vysoký výskyt obezity, právě proto, že se jí mnoho potravin a jídel na bázi nasycených tuků, které jsou současně nejlevnější… Před pár dny jsem se vracel ze Španělska. Je to jen můj dojem, žádný výzkum, ale bylo znát, jak jsou lidé odlišní: zatímco Španělé vypadají vysportovaní a zdraví, ve Francii jakbysmet, ale v Německu to začíná: vidíte tam opravdu monstrózně tlusté lidi.

Čím to, máte vysvětlení?

Dříve jsem si myslel, že stačí zdravě žít. Ale na konci devadesátých let jsem jako postdok pracoval v Belgii: byl jsem první v práci, na oběd jsem měl půlhodinu a jako poslední jsem odcházel. Zdálo se mi neuvěřitelné, jak Belgičané dokázali během oběda „vypnout“ a zapomenout na rozpracované experimenty; u jídelního stolu strávili třeba půldruhé hodiny!

A v tom to je: náš životní styl je špatný. Neumíme vypnout, jedeme na doraz. Pramenící úzkosti, deprese a frustrace si člověk jakoby přejídá. Nebo sáhne po alkoholu; kromě toho, že jde o látku návykovou, je rovněž nesmírně kaloricky vydatná. Když si dáte tři piva, což je zhruba tři tisíce kilojoulů, máte v sobě vlastně večeři. K jejich spálení potřebujete hodinu běhu. A ti, co pravidelně pijí, stoprocentně pravidelně neběhají.

Je země, ze které si můžeme vzít příklad?

Z mého pohledu se třeba na Novém Zélandu nebo v Austrálii žije správně. Taky v Kanadě či ve státech severozápadní části Spojených států. Chcete-li blíže k nám, bral bych Skandinávii, Španělsko a Holandsko – což už ani tak nesouvisí s tím, jak se tam žije, ale spíše s liberálnějším přístupem k životu, který je mi velice blízký.

Dokázalo vás někdy něco na talíři překvapit?

Jsem velký experimentátor; snažím se sníst skoro všechno. Jednou jsem byl v opravdu nóbl restauraci v Mexiku, nejdražším předkrmem tam byly obrovské housenky. Říkali mi – „to musíš sníst, je to to nejlahodnější, co ti můžeme nabídnout“. Dal jsem to. Byly fakt chutné.

A co doplňky stravy, nejsme trochu posedlí jejich nabídkou?

Už zhruba pět let se ukazuje, že polékové poškození jater může vzniknout i po dietních suplementech a herbálních látkách. U nás naštěstí nejíme až tolik doplňků jako třeba v USA. Samozřejmě víme, že v potravinovém řetězci chybějí některé látky – mikronutrienty zejména, jako jsou vitamín D nebo omega 3 mastné kyseliny –, které prakticky nejsme schopni, a to ani v pestré stravě, nahradit. Ale drtivou většinu všeho, co se inzeruje, není třeba užívat.

I ve vaší kanceláři je znát, že k vám mají blízko elitní sportovci – včetně olympioniků. Řadě z nich „mluvíte“ do životosprávy… Jak?

Jsem bývalý rychlostní kanoista, to je můj srdcový sport. Ale rád mám všechny sporty. S téměř polovinou sportovců, kteří byli letos na olympiádě, jsem měl možnost spolupracovat nebo jsme v kontaktu. Moc jsem jim přál, aby uspěli. Bohužel, do Tokia jsem se přes přísná opatření nedostal, fandil jsem u televize. Vedle sportu mě však hodně baví i historie anebo cestování. Kdykoliv jsem někde na konferenci a čas mi to umožní, dám si tam pár dní navíc. Existuje řada mytických míst, kde mi dělá dobře třeba jen hodinu posedět, užít si to.

Stal jste se laureátem Donatia. Co pro vás znamená?

Považuji jej za významné ocenění; řadím jej na jedno z čelních míst. Vědecký potenciál Univerzity Karlovy je obrovský. Podle mého, aby byla UK mnohem výše v ratingu, stačilo by jí jediné – mít ve svých řadách nobelistu. V první stovce univerzit to tak zkrátka je, nicméně to už je úkol pro příští generace vědců.

Jak se u nás dělá věda?

V porovnání se zeměmi, v nichž jsem měl možnost pracovat, si naši vědci v ničem nezadají s těmi na západ od našich hranic. A to je dobré zjištění. Na druhé straně metodologie výzkumu je v zahraničí mnohem lépe propracovaná. Třeba u nás na 1. LF UK máme řadu výzkumných skupin, mnohé jsou přinejmenším evropského kalibru. Problémem však je, že o sobě kolikrát ani nevíme a někdy ani netušíme, jaká zařízení a know-how bychom mohli využít. Situaci, věřím, zlepší Kampus Albertov, který by to mohl a měl změnit. Obrovským vkladem je na Univerzitě Karlově nezištná ochota ke spolupráci, kolegialita je zde ohromná.

Čeho je nedostatek, to jsou postgraduální studenti. Pro projekty bychom jich potřebovali dvakrát tolik, ale nejsme schopni je školit. Nikdo tu není školitelem na plný úvazek, všichni navíc buď léčí, nebo vyučují. A taky částka kolem deseti tisíc korun v rámci tříletého stipendia – přiznejme si – nikoho neohromí; zvláště má-li rodinu. Ale podobná situace je i v zahraničí.

Ovšem na rozdíl od byrokracie, se kterou se u nás člověk potýká téměř denně.