Desáté narozeniny loni oslavilo Biomedicínské centrum Lékařské fakulty v Plzni UK. Profesor Jaroslav Hrabák je na tamní fakultě nejen pedagogem, ale od počátku centra i jeho manažerem, který si „odbíhá“ k vědecké práci do Laboratoře antibiotické resistence a aplikací hmotnostní spektrometrie v mikrobiologii. A to není vše; v Nasavrkách, na tamním učilišti vyučuje budoucí včelaře.
S touhou po poznání
Říká, že jeho celoživotním hnacím motorem je touha po poznání, zvláště pak těch v přírodě: „U včel mě zaujaly jejich nemoci. Zaměřil jsem se právě na ně, chtěl jsem je umět vymýtit. Nejprve si mě získala varoáza – nemoc, kterou způsobují roztoči, a později mor včelího plodu, ten mají zase na svědomí bakterie,“ mapuje důležité mezníky počátků své profesní kariéry. Jeho první vysokoškolskou volbou byla biomechanika a lékařské inženýrství na Fakultě aplikovaných věd Západočeské univerzity. Když se ohlížel po tématu pro svou diplomku, v níž by mohl uplatnit posedlost včelařstvím, našlo se. V Ústavu mikrobiologie se přes profesorku Alenu Tomšíkovou dostal jak k včelím patogenům, tak i dalším, pro změnu už i lékařským tématům. V doktorském studiu lékařské mikrobiologie pak pokračoval na Karlovce, na plzeňské medicíně.
Se štěstím na vyučující
„Vždy jsem měl štěstí na pedagogy, a to jak v tuzemsku, tak v Americe, kam jsem odjel na stáž, abych se zdokonalil v oblasti klinické mikrobiologie. Třeba na svou vedoucí, doktorku Tamaru Bergrovou, ta mě na cestu do laboratoře ve Státech vybavila dobrozdáním o potřebě řešení rezistencí na gramnegativní bakterie, jež mohou způsobovat velice těžké infekce. No a po návratu jsem mohl spolupracovat s mikrobioložkou Pavlou Urbáškovou, tehdejší šéfkou Národní referenční laboratoře pro antibiotika. Přiznávám, byl jsem zkrátka totálně vědecky ´polapen´,“ přibližuje Jaroslav Hrabák. A dodává s úsměvem: „Jsem rád, že má cesta nebyla přímočará!“
Velkým impulzem se pro vědce z Plzně stala Cena Neuron pro mladé nadějné vědce a Cena města Plzně (obě obdržel v roce 2015): „Věda vám nabízí neskutečná dobrodružství, je úžasná a nepřestává mě bavit, umožňuje mi kráčet neprošlapanými cestami. Proto si stále, i přes všechny ostatní pracovní aktivity, nehodlám ´nechat vzít´ možnost práce v laboratoři,“ říká muž, který nesmírně rád předává své zkušenosti mladším kolegům, studentům. A to právě v rámci působení v Biomedicínském centru LFP UK, letos v říjnu desetiletém.
Biomedicínském centrum slaví
Než v roce 2014 zahájilo činnost, byl výzkum na LFP UK poměrně roztříštěný, odehrával se na řadě ústavů a klinik. Existence centra ovšem přinesla nejen centralizaci výzkumu, ale především poskytlo patřičné prostorové a přístrojové vybavení. „Rokem 2014 fakulta zaznamenala nárůst v počtu vysoce hodnocených odborných publikací. Dokonce jich rok od roku neustále přibývá,“ chlubí se manažer centra oprávněně. Ku příkladu v roce 2023 vzešlo z plzeňské instituce kolem 150 publikací a hned tři čtvrtiny z nich se ocitlo v hodnocení v kvartilu Q1 či Q2 a většinu z nich zveřejnily nejprestižnější vědecké časopisy.
S Biomedicínským centrem to ale nebylo vždy růžové. Třeba když se ministerstvo školství rozhodlo nepokračovat v podpoře center formou Národního programu udržitelnosti (NPU), který pokrýval zhruba poloviny nákladů na jeho roční činnost. „Situaci se podařilo vyřešit díky výjimečným vztahům a sounáležitosti vedení fakulty a částečnou ekonomickou soběstačností. Naštěstí nedošlo k rušení týmů,“ poodhaluje profesor Hrabák jednu z náročnějších etap. Pochvaluje si, že centrum je úspěšné i co do počtu získaných projektů. Významnému vědeckému pracovišti se spolu s financemi podařilo v rámci jednoho z projektů získat i světového odborníka Kariho Hemminkiho (ERA Chair) do čela Laboratoře translační genomiky nádorových onemocnění.
Vše nejlepší, lidi i peníze
V prvé řadě, jak jinak, finance: „Kéž by se nám stále dařilo mít peníze na provoz, aby nikdo ze zaměstnanců nebyl vystaven existenčním problémům a nemusel řešit svou ekonomickou jistotu! Jedině pak mohou mít prostor a energii pro práci a šanci stát se špičkovým ve svém oboru,“ má Jaroslav Hrabák jasno. A druhým dechem dodává: „Centru bych přál spoustu lidí, kteří svou práci budou dělat s nadšením!“
   |
Co vlastně musí umět manažer úspěšné výzkumné instituce? A je těžké centrum ukočírovat? V případě Plzně je to podle profesora Hrabáka v prvé řadě sehranost tandemu: v němž on – manažer řeší širokou paletu úkolů spolu s profesorem Milanem Štenglem, vědeckým ředitelem centra. Oceňuje též skvělou spolupráci s projektovým oddělením fakulty. Instituce by ovšem jen stěží prosperovala, pokud by ji řídil člověk neznalý ekonomických aspektů medicínského výzkumu. Část práce plzeňského centra totiž tvoří i tzv. smluvní výzkum. „Firmy by rády vydělávaly na našem výzkumu. Bylo třeba naučit je i sebe umět si říci o odměnu za odvedenou práci,“ glosuje s úsměvem.
Medikové vítáni
Sympatické na Biomedicínském centru LFP UK je rozhodně i to, že se „nebojí“ angažovat do výzkumu ještě „nedodělané“ lékaře, mediky. Jako třeba Marka Brousila, mimo jiné pozdějšího vítěze českého finále soutěže FameLab 2023, který se „svými“ játry (tříminutové vystoupení nazval Zprasená játra) zabodoval i ve světovém finále (rozhovor s Markem Brousilem přineslo Forum v březnu 2024).
„Naši studenti sice nemají za úkol psát diplomové práce, leč jsou motivováni především kredity. Když se navíc prokážou praxí v rámci kvalitního výzkumu, mají po studiu širší možnosti a větší šanci na získání pozice podle vlastních představ,“ říká manažer-vědec-pedagog.
Včely jako inspirace
A koho si myslíte, že je snazší vyučovat, budoucí lékaře či včelaře? „U mediků, vzhledem k jejich věku, je možná těžší je namotivovat a ukázat jim krásu oboru. Aby zkrátka neviděli jen to biflování ke zkouškám, z čehož pak devadesát procent stejně zapomenou... Naopak včelařům motivace nechybí. Ovšem jejich věková i profesní skladba je velice různorodé – od dvacetiletých vyučenců po profesory kmety –, proto je těžší nalézt optimální skladbu výuky.“
Nezeptat se profesora Hrabáka, zda mají medicína a včely kromě nezbytné píle ještě něco společné, by fakt nešlo. „V současné době řešíme v našem týmu v Biomedicínského centra analýzu bakteriálních polysacharidů, tedy molekul cukru na stěně buňky; využilo by se například pro velice rychlou diagnostiku infekcí z klinického materiálu, třeba z moči. No a já se pro změnu inspiroval u včel: analýzou cukrů z medu. Tudíž metody, které jsme vyvinuli – aktuálně jsme dokonce obdrželi i národní patent – se částečně reálně prolínají…“ Navíc dalším okruhem zájmu výzkumu Jaroslava Hrabáka jsou antibiotika a rezistence na nich. „Pro mnoho lidí na světě – v Indii, Africe, Jižní Americe – jsou z finančních důvodů antibiotika nedostupná. Je nutné najít alternativní cesty. A právě některé včelí produkty s prokazatelnými protizánětlivými účinky hrají důležitou roli,“ avizue Jaroslav Hrabák.
| Prof. Ing. Jaroslav Hrabák, Ph. D. |
| Pochází z Radnic, malého města nedaleko Plzně. Po maturitě na Střední průmyslové škole elektrotechnické vystudoval obor biomechanika a lékařské inženýrství na Fakultě aplikovaných věd Západočeské univerzity v Plzni. Doktorské studium lékařské mikrobiologie absolvoval na LFP UK, v oboru habilitoval a byl jmenován profesorem na 1. LF UK. Od roku 2014, kdy bylo otevřeno Biomedicínské centrum LFP UK, stojí v jeho čele. Od manažerské práce si k vědě „odskakuje“ do Laboratoře antibiotické resistence a aplikací hmotnostní spektrometrie v mikrobiologii. A taky ke včelám: je pedagogem ve Včelařském vzdělávacím centru Středního odborného učiliště včelařského v Nasavrkách. Absolvoval několik dlouhodobých zahraničních stáží. Během své stáže v USA v nemocnicích spadajících pod Yale University se začal zabývat resistencí gramnegativních bakterií na antibiotika. V tomto výzkumu dále pokračoval během postdoc pobytu v týmu prof. Marka Gniadkowského z Národního ústavu léků ve Varšavě, od něhož se naučil, že každý výzkum musí mít mezinárodní přesah a nelze soutěžit pouze na mezinárodní úrovni. V roce 2015 obdržel Cenu Neuron pro mladé vědce a Cenu města Plzně za úspěšný výzkum v rozpoznávání takzvaných panrezistentních bakterií, jehož přínosem je zvýšení šancí pacientů na přežití. |
| Na otázku, zda má někdy pocit, že mu uletěli včely, sympatický vědec-včelař bleskově vystřelí: „Na konferencích! To proto, že se snažíme držet krok s aktuálním vývojem a někdy jej snad i udávat.“ A prý někdy i při výchově dcer: „Nastavit pravidla, aby měly přiměřeně volnosti, je někdy přetěžké“ (směje se). Dcerky má pan profesor dvě (1 a 4 roky) a – jak tvrdí – nikdy jim nebude „vnucovat“ svou profesi (a mezi řečí přiznává, že ta starší dokáže, pokud si to okolnosti vyžadují, spolu s mediky naslouchat tatínkovy přednášky a tuze ráda si prohlíží lékařské artefakty ve vitrínách fakulty). I s ohledem na pracovní a rodinné vytížení mu na další koníčky čas nezbývá. Před lety upozadil lásku k letadlům, byť má pilotní licenci pro privátní lety; tak má alespoň rezervní řešení pro případ, že by ho současná práce přestala bavit. Což, zdá se, jen tak nehrozí. I proto, že kromě „svého“ Biomedicínského centra vlastní i dvacet včelstev… |
