Petr Pyšek: Zavlečené rostliny už najdeme všude

Má Českou hlavu. To není pravopisná chyba. Biolog a ekolog Petr Pyšek získal na konci roku 2022 nejvyšší tuzemské vědecké ocenění – čili Národní cenu vlády ČR za celoživotní dílo, Českou hlavu – za přínos v oblasti studia invazních organismů, rostlin i živočichů. „Invazní ekologie je obor zkoumající, jakým způsobem člověk po světě přenáší rostliny a živočichy a co z toho pro přírodu plyne,“ vysvětluje profesor Pyšek, jeden z nejcitovanějších Čechů.

Petr Pyšek je spoluzakladatelem moderní invazní ekologie, tvůrcem světové databáze invazních rostlin, autorem či spoluautorem stovek článků v elitních časopisech, držitelem všemožných ocenění a rovněž – v neposlední řadě – momentálně nejcitovanějším invazním biologem na světě. Vystudovaného geobotanika zastihnete na „jeho“ Přírodovědecké fakultě UK – kde se na katedře ekologie v rámci výzkumného úvazku věnuje doktorandům –, ale častěji – v podstatě denně – jej potkáte v Průhonicích: v Botanickém ústavu Akademie věd ČR, kde vede oddělení ekologie invazí. A právě tam, do jedné ze zámeckých komnat, přeneseně řečeno cestou „úmyslné invaze“, přijala pozvání reportérka magazínu Forum.

Pane profesore, jak jste Českou hlavu prožíval?

Myslíte v rámci předávání, v živém televizním přenosu? Jelikož jsem založením spíše introvert, cítil jsem se zpočátku dosti nesvůj. Ale pak už to bylo fajn, všichni byli velmi milí a nápomocní. Měl jsem to štěstí, že jsem během vědeckého života získal několik významných ocenění, jsou mezi nimi Neuron (2018), cena Americké ekologické společnosti (2017) i Mezinárodní biogeografické společnosti (2021).

Všech si velmi považuji, ale Česká hlava je přece jen „domácí“ – jak známo, málokdo bývá doma prorokem – a navíc se jedná o prestižní ocenění udělované napříč vědeckými obory, takže ji řadím nejvýše. Snad vyzdvihne povědomí o invazní ekologii, neboť – co si budeme povídat – v souvislosti s úspěchy české vědy se většinou mluví o chemii a fyzice.

Očekáváte tedy, že ocenění odstartuje zájem o invazní ekologii? Proč by měl nastat?

Neřekl bych, že se v tomto ohledu něco změní. Však my sami se už poměrně dlouho snažíme zájem o invaze probouzet. Domnívám se, že povědomí mezi veřejností, ať už odbornou či laickou, je vcelku dobré. Jde spíše o to, že podobné ocenění a publicita s ním spojená mohou pomoci upozornit, že to, čemu se říká „zelená biologie“, má svoje místo mezi moderními vědeckými obory a že předmětem zájmu invazních ekologů jsou důležitá témata.

Pořád chodíme do terénu, přírodniny, s nimiž pracujeme, musíme dobře znát a pochopitelně vedle naprosto nových metodických přístupů využíváme i ty, jež přírodovědci využívali odjakživa. Nelišíme se od svých předchůdců třeba ani tím, že pořád studujeme a ležíme ve staré literatuře, když třeba hledáme zmínky o prvním výskytu. A potřebujeme taxonomisty, kteří jsou schopni rostliny určit a rozlišit; bez nich by to nešlo. Přitom jde o obor, který to má velice těžké, myslím právě v dnešní době vyžadující rychlé a intenzivní publikování.

Moderní invazní ekologie, jíž jste spoluzakladatelem, ale není jen o „bodlácích přenesených na nohavicích na opačnou stranu zeměkoule“. Je to tak?

Je pravda, že existuje studie, jak se nepůvodní druhy dostávají na turistickém oblečení do Antarktidy, což sice zní jako pouhá zajímavost, ale ukazuje skutečnost, že zavlečené rostliny dnes najdeme v podstatě všude. Zjednodušeně řečeno: invazní ekologie je obor zkoumající, jakým způsobem člověk po světě přenáší rostliny a živočichy a co z toho pro přírodu plyne. Zajímá nás, kdo, jakým způsobem, kdy, proč a jak často sledované organismy do přírody zavlekl. Abychom invaze pochopili, je nutné vrátit se do minulosti – co se děje dnes, je důsledkem procesů, které začaly mnoho desetiletí až století před námi.

Potřebujeme poznat druhy a jejich populace, včetně jejích vlastností a reakcí na měnící se podmínky prostředí; jednak tam, kam invadují, a i tam, odkud pocházejí. Proto je zapotřebí porozumět i souvisejícím aspektům lidského chování, protože i to je pro invaze určující. Jedině když se tohle všechno sejde, můžeme zodpovědně vyslovit určité prognózy o hrozícím nebezpečí způsobeném zavlečením rostlin – a navrhnout praktická opatření.

Kde se invaze vzaly?

Co se prvopočátku invazí týče, lze jej vysledovat do časů vrcholného rozvoje koloniálních mocností – na nově objevená či dobytá území s sebou člověk přivážel svá zvířata, oblíbené rostliny, zejména plodiny. Chtěl se tam cítit dobře, jako doma. Dnes už mluvíme spíše o invazní vědě než o pouhé invazní biologii či ekologii, protože vycházíme z hodně širokého metodického aparátu, v němž vedle biologie stavíme i na sociálních a ekonomických vědách. Je kolikrát zajímavé hledat společnou řeč, zvlášť když každý z nás mluví úplně „jinou“.

Možná i proto rád píšete, ostatně jste nejcitovanějším invazním biologem na světě.

Já sice píšu rád, ale i kdyby tomu tak nebylo, bral bych to jako povinnost. Dělat věci třeba jen pro potěšení a nepublikovat, na to je věda příliš drahá a konec konců jsme placeni z veřejných peněz. Náš dodnes nejcitovanější článek je z roku 2000, tehdy jsme popsali koncepční rámec invazí, navrhli klasifikaci invazního procesu a terminologii. Díky tomu, že náš přístup byl vědeckou obcí akceptován, začala se data sbírat standardním způsobem.

A zhruba o deset let později jsme mohli začít vytvářet světovou databázi nepůvodních rostlin GloNAL (Global Naturalized Alien Flora) – tenhle akronym jsem záměrně navrhl tak, aby připomínal jméno nějakého Tolkienova trpaslíka; ovšem je to jenom zdání, žádný takový neexistoval (usmívá se). Námi založená databáze se stala, troufnu si říci, určitým milníkem ve výzkumu rostlinných invazí. Jinak ovšem v našich textech najdete vedle popisů obecných principů také velké analýzy na globální úrovni, a právě tyto články jsou – logicky – citovány mnohem více nežli třeba práce o rostlinách vyskytujících se u nás. A pokud jde o tu citovanost: přeje nám skutečnost, že se náš obor v posledních dvaceti letech velmi dynamicky rozvíjí, o invaze se dříve či později „otře“ téměř každý ekolog, botanik či zoolog.

Vaším tatínkem byl významný český botanik Antonín Pyšek. Měl jste vůbec nějakou šanci, byť zjevně nepatrnou, dělat jiný obor než botaniku?

Pravdou je, že když od malička vidíte v rodině zaujetí přírodou, neuvažujete vlastně o ničem jiném. Což teď pozoruji na svém čtyřletém vnoučkovi Matyášovi, jak ho všechno v přírodě zajímá. Všichni máme k přírodě blízko: dcera je zooložka, žena krajinářská architektka, já botanik – byl by div, kdybychom „to“ do dítěte nedostali! A moje zaujetí pro biologii a botaniku? To jde ještě o generaci napřed, děda byl vrchní nadlesní u hraběte Kolowrata.

Tudíž jste byl odmala nenásilně formován...

No, nenásilně... (s úsměvem) Já u botaniky skončil vlastně proto, že mi bylo táty tak trochu líto. On se hrozně snažil, chodil se mnou do přírody, učil mě se v ní vyznat a vidět souvislosti, vlastně mě i nutil, abych se učil poznávat rostliny. A mě v té době, asi jako většinu dětí, zajímala zvířata – choval jsem rybičky, měl jsem terárium a v něm želvy. Někdy ve čtrnácti letech jsem si řekl, že mu udělám radost: pár rostlin se tedy naučím a třeba mi pak dá pokoj. No, nedal, ale hlavně mě to začalo bavit! A protože jsem svou podstatou sběratel, brzy jsem si založil svůj první herbář. Tenkrát jsme všichni určovali rostliny podle Dostálova klíče (dle práce Josef Dostál: Klíč k úplné květeně ČSR, Nakladatelství ČAV – 1958) a já si v knize postupně „odfajfkovával“, co za rostliny už v herbáři mám. A tím to vlastně začalo.

Až jste se s tatínkem stali kolegové i v práci, že?

Táta byl na počátku sedmdesátých let v rámci čistek vyhozen z pedagogické fakulty v Plzni, kde učil botaniku. Přešel do podniku Stavební geologie, kde pro hydrogeology hledal, kudy se šíří kontaminace při případných únicích ropy či zemního plynu. Táta se v oboru „hledače“ stal průkopníkem, jako jeden z prvních ve světě podle vegetace – tedy změny zbarvení, vitality či výskytu určitých druhů – poznával směr úniku. Po ukončení studií na pražské Přírodovědě jsem s ním tuhle práci sedm let dělal. Rád na ta léta spolupráce vzpomínám.

A co vliv na dcery? Musíte být určitě rád, že s jednou podnikáte výpravy do Afriky.

Samozřejmě! Je přece fajn, když vás s vlastním dítětem spojuje dobrý vztah i společné profesní zaujetí. S Klárou a dalšími kolegy z Botanického ústavu AV ČR a Přírodovědecké fakulty UK jsme v Africe původně řešili projekt zaměřený na biodiverzitu: v Krugerově národním parku jsme sledovali, jaký vliv mají sezónní řeky na udržování druhové bohatosti rostlin a živočichů africké savany. Spolupracovali jsme s ornitology, entomology, jedna skupiny zkoumala netopýry, Klára pomocí fotopastí zaznamenávala savce. Tohle sledování stále probíhá, trvá už pět let. Nepřerušený záznam zvířat, jež se na území o velikosti rozlohy asi čtvrtiny Česka vyskytují, už začíná být díky trvající době sledování docela unikátní.

Starší dcera Bára je fyzioterapeutka, ani ona se tedy rodinné biologické tradici nevyhnula, byť si šla vlastní cestou. Ona se mi „postarala“ o již zmíněného Matýska, s nímž už dnes mohu vést poměrně sofistikované rozpravy o dinosaurech, ba co víc – začíná se z něj klubat malý slávista, což je další rodinné dědictví, které mi dělá radost. S jeho mladším bráškou Honzíkem mě zábava na poli biologie teprve čeká, ještě mu nejsou ani dva roky (usmívá se).

A kde a kdy se vám do cesty „připletly“ invazivní organismy?

Ještě při práci s tátou, když jsme se snažili zpestřit si něčím rutinní práci. Znáte bolševník, že? Je dobře vidět už z dálky, často roste podél silnic. Začali jsme během našich cest zaznamenávat jeho výskyt, až se nám jej podařilo zmapovat v celé České republice. Když jsem v roce 1991 vyjel na Oxfordskou univerzitu, seznámil jsem se s lidmi, kteří se invazemi zabývali. A o dva roky později jsme v Kostelci nad Černými lesy – tehdy jsem tam pracoval v Ústavu aplikované ekologie dnešní České zemědělské univerzity – zorganizovali o invazních rostlinách první konferenci. Akce se pak stala základem pravidelných setkávání.

Ve dvouletém intervalu se na různých místech světa konají dodnes, jedná se dokonce o celosvětově nejznámější konference rostlinných ekologů studujících invaze. Mimochodem i tu poslední před covidem jsme pořádali opět my v Praze, a letos má další akce proběhnout v Chile. Zkrátka, jak vidno, pak už šlo všechno určitým samospádem.

Líbí se vám bolševník jako rostlina? Chápete, proč si ho pro jeho neobvyklost nechal dle historických pramenů vysadit v parku zámku Kynžvart jeden z Metternichů?

Jak se k nám z Kavkazu bolševník dostal, se úplně přesně neví a už se to možná ani nezjistí. Představu ovšem máme, chybí nám jen pár detailů. Rostlina je to bezesporu impozantní, jedná se o největší v Evropě rostoucí bylinu. Ale řekněte mi: je některá kytka ošklivá? Mít negativní emoce vůči rostlinám je nesmysl, ony zkrátka dělají, co umějí. Bolševník má dost aromatická semena, když je cítíte poprvé, není to moc příjemný odér... Dnes – zhruba po dvaceti letech, co se kolem bolševníku „ochomýtám“ – mi to spíše voní. Člověk si zvykne na všechno.

O bolševníku nazpívala v roce 1971 kapela Genesis píseň The Return of the Giant Hogweed (Návrat bolševníku obrovského). Byl by to Peter Gabriel, svým způsobem amatérský invazní biolog, s kým byste rád zašel na „jedno“?

Z hudebního světa by jich bylo určitě hodně, Peter Gabriel patří k mým celoživotním oblíbencům. Dokonce jsem mu děkoval ve svojí diplomové práci, hodně jsem v té době totiž poslouchal první alba Genesis, a to až do jeho odchodu. Tahle píseň velmi trefně popisuje celou historii oné invaze. Když jsme v roce 2003 vydávali o bolševníku monografii, použili jsme úryvky textu dokonce jako motto k jednotlivým kapitolám.

Ale vy už jste se vlastně s jednou velkou hudební ikonou potkal.

V devadesátých letech jsem překládal biografie oblíbených muzikantů či kapel: Led Zeppelin, Syd Barrett, Neil Young... A taky knihu zpěváka Iana Gillana: Můj život s Deep Purple (2000)►. Protože mi některé pasáže v originále faktograficky neseděly, kontaktoval jsem ho přes dostupný e-mail a jeho manažer nás propojil. Ian bryskně zareagoval a rozvinula se mezi námi korespondence, která řadu věcí vyjasnila. Když pak Deep Purple hráli v Praze, poslal mi vstupenky a s manželkou jsme měli možnost si s ním před koncertem chvilku popovídat.

Co je pro vás důležité při nových výzvách, abyste je přijal? A jste rád, čím jste?

V mém věku už je mi jedno, jestli budu mít o pár článků víc nebo míň, pouštím se především do nových věcí, které mě baví. A po celý profesní život je pro mě nesmírně důležité pracovat s lidmi, s nimiž si rozumím. Mám štěstí: moji spolupracovníci – tedy ti, s nimiž dělám pravidelně a dlouhodobě – jsou zpravidla moji kamarádi. Díky tomu jsem měl i názorových střetů, třeba ohledně autorství, za celou dobu fakt minimum. Dobré mezilidské vztahy jsou pro mě zkrátka určující. Třeba teď, po tříleté vynucené pauze, se naše invazní komunita konečně sešla na konferenci v Estonsku a bylo patrné, jak osobní setkávání lidi těší. Sice jsme si mnozí díky „sociální nenasycenosti“ domů odvezli i covid, ale stálo to za to. Taky se mi u příležitosti České hlavy ozvala řada kamarádů, aby mi popřáli – bylo znát, že mi ocenění přejí a mají radost spolu se mnou. Což vám udělá stejnou radost jako ocenění samotné.

Sešívaný a fandící botanik „Odmala jsem velikým fanouškem fotbalové Slavie, to jsem taky zdědil po tátovi,“ přiznal se Petr Pyšek ke své celoživotní vášni v závěru rozhovoru. A protože jedno z našich setkání probíhalo v době konání mistrovství světa v Kataru, nemohl nedodat: „Musím vidět každý zápas, vlastně si podle rozpisů jednotlivých utkání plánuju i práci! Moc bych přál vítězství Argentině a Messimu. Pro mě je to nejlepší fotbalista všech dob, a to jsem zažil sklonek Pelého kariéry i celou Maradonovu...“ Na konci roku tak triumfovali oba: výjimečný hráč i výjimečný vědec.

České hlavy z Karlovky
Jde o nejvyšší vědecké vyznamenání založené roku 2002, jehož cílem je popularizace vědy. Od roku 2006 je hlavní cena udělována premiérem ČR na základě usnesení vlády jako „Národní cena vlády Česká hlava“. Cenu získala řada absolventů Univerzity Karlovy, uvádíme jejich jména, specializace a „rodné“ fakulty UK: