Letošním laureátem Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství se stal švédský biolog Svante Pääbo. Odborná komise ocenila jeho zásluhy za objevy v evoluční genetice. Přední vědec patří k průkopníkům paleogenetiky. Se svým týmem porovnával genomy šimpanze a člověka, podařilo se mu sekvenovat mitochondriální DNA neandertálců, a věnuje se též zkoumání objevených denisovanů. „Je příkladem vědce, pro něhož jsou překážky jen výzvou další a intenzivnější snahy,“ hodnotí profesor Viktor Černý z Přírodovědecké fakulty UK.
Paleogenetik a evoluční biolog Svate Pääbo působící v ústavu Max-Plancka už získal spoustu cen, nyní i Nobelovu cenu za medicínu (2022).
Dny od 3. do 10. října, od pondělí do pondělí, se ve vědeckém světě nesou ve znamení udílení těch nejprestižnějších ocenění – Nobelových cen. Magazín Forum již tradičně přináší komentáře odborníků spjatých s Univerzitou Karlovou – pohledy, jak oni vidí výběr vědců v jednotlivých oborech. Dnes profesor Viktor Černý z Laboratoře molekulární antropologie Katedry antropologie a genetiky člověka PřF UK a pražského Archeologického ústavu Akademie věd ČR komentuje Nobelovu cenu za fyziologii:
„Pokud se jen trochu zajímáte o naši dávnou minulost, postavu Svante Pääba vám netřeba moc představovat. Zmínil bych snad jen to, že je příkladem vědce, pro něhož jsou překážky jen výzvou další a intenzivnější snahy. Jak jinak interpretovat jeho počáteční neúspěchy s izolací DNA z kostí našich dávných předků vlivem její postupné degradace a kontaminace? Právě ty jej totiž podnítily k vytvoření specificky upravených analytických postupů, jež nakonec vyústily ve strhující poznatky s dopadem nejen do evoluční antropologie, ale i biomedicíny...
Díky Pääbově úsilí dnes už neplatí, že by se anatomicky moderní lidé (naši pradávní předkové, kteří před 70 tisíci lety začali pronikat ze subsaharské Afriky do Eurasie) s archaickými homininy, jakými byli v Evropě neandertálci, nemísili. Byť tato jejich milostná aféra netrvala dlouho, naše geny ovlivnila, a to například v různé vnímavosti k infekčním chorobám, v metabolických pochodech nebo i barvě kůže. A právě opět pomocí genomických analýz bylo možné datovat, že k tomu došlo před více než 50 tisíci lety, tedy přibližně 20 tisíc let před tím, než neandertálci ze scény populačních dějin zcela vymizeli. Pääbo vlastně poukázal na význam genového toku, respektive mísení dvou různých populací – na to, že není třeba čekat na náhodný vznik evolučně výhodné varianty, když už se jednou u jiné populace uplatnila.
Jiným příkladem této takzvané adaptivní introgrese je varianta genu EPAS1, kterou získali předkové dnešních Tibeťanů od další archaické populace, takzvaných denisovců. No a nebyl to samozřejmě nikdo jiný než právě tým Svante Pääba, který tuto do roku 2010 ještě neznámou skupinu homininů objevil; a opět prostřednictvím genomických metod. Bylo to skutečně šokující zjištění, když DNA izolovaná z článku prstu nalezeného v Denisově jeskyni na Altaji vykazovala od DNA dnešních populací jednou tak více rozdílů než neandertálci. Genomika tak rázem vyplnila velikou mezeru ve zdroji paleoantropologických dat a ukázala na přínos mezioborového pohledu na naši dávnou minulost.
Je samozřejmé, že výše uvedené poznatky nejsou dílem jednoho jediného člověka, ale početného týmu spolupracovníků, kteří se v lipském Max Planckově institutu evoluční antropologie na výše uvedených výzkumech podíleli. Byl to ale právě Svante Pääbo, kdo tento ústav vybudoval a vytvořil zde vysoce tvůrčí atmosféru nutnou pro dosažení strhujících a bezesporu převratných zjištění. V neposlední řadě pak stál u zrodu oboru, kterému dnes říkáme paleogenetika. Vzhledem k jeho celospolečenskému a mezioborovému přesahu mu udělená Nobelova cena za fyziologii a medicínu zcela právem náleží.“
