„U českých chlapců systematicky klesá produkce testosteronu, což souvisí s tělesným zdravím i budoucí potencí. Dívkám naopak ubývá přirozené tvorby estrogenu a hrozí jim kardiovaskulární onemocnění. Pokud nebudeme mít zdravou dětskou populaci, čeká nás enormní finanční zatížení zdravotní péče budoucích generací. Stát musí něco dělat,“ varuje docent Martin Musálek z Fakulty tělesné výchovy a sportu UK.
V české populaci stále stoupá počet dětí s obezitou. Pokud nemají dobrý příklad v rodině, má je k pohybu nutit škola? Třeba i další hodinou tělocviku?
Hodina tělocviku navíc nemůže v této zemi nikdy nic vyřešit. Aby se něco opravdu změnilo, to by musel být tělocvik každý den. A taky by se muselo změnit nahlížení společnosti na samotný tělocvik, vždyť se podívejte, kolik dětí dostává od rodičů omluvenky. Navíc učitelé se logicky nechtějí dostat do konfliktu jak s rodiči, tak ani s žáky. Nechci ale házet všechny do jednoho pytle, určitě jsou i fantastičtí učitelé, kteří se tohoto nebojí a jsou v hodinách kreativní, je jich ale podle mě menšina.
Škola může být spíš kontrolní aparát, ale určitě nemůže zastávat základní výkonnou roli. Zvýšit kompetence školy by bylo možné pouze v případě, že je v zemi nastavena národní zdravotní - preventivní strategie. Tak jak to mají například ve Skandinávii, kde takový systém piplali desítky let. Dnes z toho země jako Finsko výrazně těží, což dokazuje i fakt, že jsou na špičce ve výzkumech i aplikacích výsledků do společnosti získaných z epidemiologických studií. Zachycují zde vývoj dítěte už v podstatě od narození a v produktivním věku posuzují, která z cest daných populací vedla k nejlepší udržitelnosti zdraví, a nejméně zatěžuje pojišťovací a jiný finanční sektor země. To u nás neexistuje.
Proč téhle problematice nevěnuje pozornost nikdo z politiků?
Jako velký problém vnímám to, že když vědci jako my žádáme o nějaké projekty a granty a jen trochu to „zavání“ prevencí, tak to nikoho nezajímá. Paní profesorka Pařízková, která byla jednou z nestorek sledování předškolního motorického vývoje na Výzkumném ústavu tělesné výchovy, už kdysi prohlásila: My tady víme kde co o malé, ve vývoji specifické, nebo jistým způsobem ztížené skupině, ale vůbec nevíme, jak vypadá „průměrně“ zdravé dítě v České republice.
Už nějakou dobu například vidíme, že za posledních 20 let se u chlapců změnil tvar pánve, je širší a nese některé znaky bližší pánvi dívčí. Hovoříme tu o takzvané „feminizaci“ chlapců. S tím souvisí další zjištění, a to že u produktivní populace mužů systematicky klesá produkce testosteronu. A to je velký problém! Protože to pochopitelně souvisí s problematikou plodnosti, a tedy s tím, jestli nás čekají „zářivé zítřky“ a další zdravá generace. A problémy se netýkají jen chlapců, ale i dívek, které mají v daleko větší míře potíže s přirozenou tvorbou estrogenu a je u nich daleko vyšší riziko kardiovaskulárních onemocnění.
Je potřeba pochopit, že pokud teď nebudeme mít zdravou dětskou populaci, tak tím přispějeme k roztočení finančního deficitu pro budoucí generace. Nyní se hovoří o posunutí hranice odchodu důchodu, jenže je třeba si uvědomit, jak obecně populace lidí po 60. roku věku nebo blízko k 70tinám vypadá a vypadat má. Po 60. roku života probíhají v těle zásadní metabolické změny směrem k poklesu nejen fyzické ale také mentální úrovně. My sice umíme udržet člověka na spoustě pilulkách s různými pomůckami, nebo v různých zařízeních, ale otázkou je, jak produktivní tato populace lidí pro společnost bude. V řešení těchto závažných celospolečenských témat tak dle mého názoru musí nastat zásadní zlom v tom, co vlastě tento stát do budoucna chce.
Přitom ještě na začátku 90. let se Češi mohli pyšnit dobrou fyzickou kondicí.
Československo se účastnilo celosvětového výzkumu International Biology Program a na konci 60. a začátku 70. let zde byla sbírána fantastická data o tom, jak vypadá zdatnost a růst dětí, jak vypadá fyzická náročnost jednotlivých profesí, jaký mají energetický výdej atd. A na těchto podkladech pak vznikaly národní preventivně zdravotní programy. Jsem přesvědčen, že smysl to mělo, když víme, že minimálně do roku 1993 zdatnost české populace stoupala.
Pak se udělalo velké reprezentativní šetření na tělesnou zdatnost dětí, jehož výsledky byly v roce 1995. A to jsou poslední celostátní normy, které máme! A když se na ně podíváme dnes, tak vidíme, že v některých parametrech, zejména ve vytrvalosti, máme poklesy o 35 procent!
Kdysi jsme byli také výjimeční ve sběru růstových dat, tzn. jak daná populace roste v delším časovém horizontu, několika i mnoha desetiletí. Měli jsme sebraná data po dekádách za 100 let! To tehdy neměl nikdo ve světě. A výrazně se o to zasloužil už bohužel zesnulý docent Bláha a jeho předchůdci. Všichni se to od nás učili. V roce 2001 se udělal poslední, tzv. šestý celostátní antropologický výzkum. Další v roce 2011 už nenastal, protože na to údajně nebyly prostředky. To samé se opakovalo při dalších pokusech včetně všelijak okleštěných variant i pro rok 2021. V té době však stát řešil palčivé pandemické problémy, což chápu. Takže my i všichni ostatní se musíme řídit růstovými grafy z roku 2001! A logicky se za dvě dekády společnost musela proměnit.
V někdejším Československu se motorice, které se věnujete, ještě nepřikládal takový význam. Znamená to, že byly tehdejší děti zkrátka šikovnější?
Data se sbírala, tvořily se testové baterie, ale v opakovaných sběrech se držel spíš vyrovnaný trend než systematický propad. Navíc cílem bylo zdatnost zvyšovat. Je tedy pravděpodobné, že v dané době v odrazu společnosti byly dětí zdatnější. Sledování motorického vývoje ovšem mělo významné využití v oblasti speciální pedagogiky, kde se tehdy odborníci jako profesor Matějíček nebo pan profesor Sovák, zabývali motorickým a tzv. psychomotorickým vývojem dětí z pohledu psychologicko-pedagogického. Nicméně si musíme upřímně říci, že tam se hledaly zejména vztahy mezi odchylkami v motorickém a psychickém vývoji dětí a jejich souvislostmi s konkrétními vývojovými poruchami.
Množství diagnostických nástrojů, testů, které hodnotí nějaký motorický projev, se vztahuje i k tomu, zda se to neodráží v nějaké úrovni duševní nebo mentální. V současné době je hodně diskutována problematika dětí s diagnózou ADHD anebo problém dětí se socializací jako jsou děti autistické. Obě zmíněné skupiny dětí mají často v motorice velmi specifické projevy.
Nestala se z ADHD příliš zjednodušující nálepka pro „příliš aktivní a neposedné děti“?
To víte, že ano. A je třeba to říct. Protože když se budete bavit i s největšími odborníky na tento syndrom, tak vám řeknou, že je to v podstatě taková snůška faktorů, která se víceméně projevuje nějakým způsobem. Ale nikdo si nedovolí říct, co je úplně čisté ADHD. Jenže byla potřeba klasifikace, kategorizace, aby se vědělo, kam s takovým dítkem jít - například do pedagogicko-psychologické poradny - a řeklo se jak s ním dále pracovat, nebo co od něj očekávat.
A zjednodušující je to i pro rodiče, což má vztah už od raného dětství, kdy tento syndrom „neklidného dítěte“ má často svůj základ v přetrvávání určitých motorických projevů, které by měly automaticky vymizet, jenže nevymizí. Ukazuje se, ale že systematickým pohybovým cvičením (specifickým) se neklidnost a nepozornost dá s ohledem na závažnost obtíží výrazně omezit. Určitě ne ve všech případech, ale výrazně snížíte počet dětí, které mají na takový problém „papír“.
Takže neobstojí výmluvy rodičů ve stylu „moje dítě má ADHD a s tím se nedá nic dělat“?
Ne. Samozřejmě pokud někdo skutečně diagnózu ADHD dostane – jako výsledek neurologického, psychologického, a pediatrického vyšetření - tak víte, že je zde ztížená nějaká oblast centrálního nervového systému. Ale – a to ví zase neuropsychologové a neurofyziologové – dá se s tím pracovat a dá se to do určité míry napravit. Navíc je třeba říct, že tyto syndromy neopouští člověka s pubertou, často si je nese i do dospělého života. Jenže tím, jak už je poté někde zakotven a má nějakou práci, tak už to není tolik vidět, maximálně to může okolí vnímat jako nějakou roztržitost nebo špatné rozhodování. Ale těžko o třicetiletém člověku řeknete, že má ADHD. Což je na jedné straně takový maskovací manévr, ale na druhé straně se ví, že ten člověk s tím vědomě může pracovat a může si to uvědomit. Děti si to neuvědomují, což je horší.
Dnešní děti nejsou vedeny k samostatnosti a když už sportují, tak je rodiče vozí na tréninky i z tréninků, není to špatně?
Je a my vidíme u dětí následky. Ve spolupráci s katedrou Antropologie a genetiky člověka z Přírodovědecké fakulty UK jsme zkoumali, jak se změnily hodnoty obvodů končetin a motorická výkonnost předškolních dětí za posledních několik desetiletí. Končetiny jsme si vybrali proto, že dolní končetiny máme pro transport a horní pro manipulaci. Zjistili jsme, že za posledních 40-50 let se například takřka nezměnil obvod stehna i přes to, že současná generace dětí je vyšší než ta před 40 lety. Co se však dramaticky změnilo je konzistence stehna. Ten prstýnek podkožního tuku je u současných dětí daleko tlustší, než tomu bývalo předtím. A výrazně se ztenčilo množství svalové hmoty.
Však dnes rodiče vozí do školy i děti ve velkých městech, kam by přitom mohly samy dojet městskou dopravou.
Ano. Aby se jim náhodou „něco nestalo“. Přitom je to pro samotné děti velké ochuzení.
Není ta úzkostlivost rodičů zbytečně přehnaná?
Dle mého názoru ano. Mohu říct jednu vlastní zkušenost ze školy, kam chodí moje děti. Většina dětí do této školy dojíždí a jedná se přitom jen o pár zastávek. A když už se maminky dětí ze třetí třídy po dlouhém váhání konečně rozhodly, že děti pustí samy do školy autobusem, tak jen na cestu tam. Protože cestou tam autobus zastaví na místě, kde děti nemusí přejít silnici. Zpátky už do autobusu děti nepustí, protože děti musí přejít křižovatku. A maminky svým dětem nedůvěřují, že by to samy zvládly…
Také díky tomu nemají dnešní děti pohybové návyky…
Já ve volném časem vypomáhám jako instruktor nebo řekněme cvičitel dětí v Sokole a pomáhám také u ledního hokeje žáků v týmu pro děti z druhých tříd základní školy. Vidím, že v Sokole jsou děti, které berou hodinu míčových her jako zážitek a sebemenší zvýšení nároků - přelez, přeskoč, seskoč - je pro ně vlastně výzva. V případě ledních hokejistů zase vnímám, že z osmnácti dětí mají cit pro pohyb třeba jen čtyři. A to se bavíme o špičkovém klubu, který vychovává i budoucí reprezentanty. Šikovnost a všestranný rozvoj dětí je dost limitován a vypadá to, že „není z čeho brát“.
Zhruba před rokem a půl vzbudila pozdvižení vaše studie o výsledcích mládežnických hokejistů, kteří fyzicky (rychlost, bruslení, výdrž) velmi zaostávají za světem. Mělo to nějaký ohlas v českých klubech?
Když se zamyslím nad celkovou zpětnou vazbou, tak ne. Jsou trenéři a kluby, kteří jsou vnímavější a mají zájem alespoň o diskusi. Pak jsou kluby, které koncept, který jsme zavedli, odkývou, pak jsou kluby, které se tomu vzpírají. Ale že by někdo zavolal, napsal, nebo si přišel říct o radu nebo konzultaci, to je skutečně veliká výjimka.
Psycholog Marian Jelínek tvrdí, že dnešní děti paradoxně trpí krizí blahobytu a nemají motivaci.
Přesně tak. Asi před třemi lety probíhalo zajímavé šetření, kdy hokejový svaz přidělil juniorské reprezentaci psychologa. Z profilů, které mu vycházely, se ukázalo, že jen mizivé procento hodnocených kluků hraje hokej opravdu jen z vnitřního přesvědčení, tzv. vnitřní motivace pro splnění svých vlastních potřeba a seberealizaci. A druhé zjištění ukázalo, že v celém týmu nebyl žádný lídr. Mladé generaci chybí vůdcovství, nechtějí jít s kůží na trh, do konfliktu, který může bolet. Jde o vystoupení z komfortní zóny, a to se nikomu nechce.
Pro dnešní teenagery je jednodušší komunikovat virtuálně.
Moderní technologie nabízí v podstatě takové socializační šidítko. Vy jste sice jakoby uvnitř nějaké skupiny ale přitom jste sám. A anonymita spoustě lidí vyhovuje, protože si můžete plácat co chcete a nikdo vás nemůže atakovat fyzicky ani verbálně, přinejhorším si vypnete telefon.
Podle vašich výzkumů může pravidelný pohyb ovlivňovat i inteligenci člověka.
Druhým rokem se věnujeme výzkumu na mezinárodní úrovni, z něhož vznikne studie, která by měla přinést podporu, že motorický vývoj jedince je spojen s vývojem kognitivním. Tedy, že děti, které se více hýbou a jsou šikovnější, dosahují daleko lepších výsledků ve fluidní inteligenci – improvizaci, plánování, mají lepší operativní paměť...
V některých zemích už to pochopili a zavedli na školách tzv. active breaks před hodinami jako je matematika, kde se potřebujete více soustředit a látce porozumět. V podstatě jsou to jakési tělovýchovné vsuvky, kdy se může dítě uvolnit a provětrat. Výzkumy totiž ukazují, že když řešíte nějaký mentální problém nebo složitý úkol, tak vám předtím prospěje jít na 20 minut na procházku nebo jakákoliv fyzická činnost.
Magnetické rezonance použité v takových výzkumech ukázaly, že děti, které jsou před mentálním úkolem pohybově aktivní jsou pak najednou jako nabité, jejich mozek je daleko aktivnější i citlivější. Spolu s tím jsou po pohybové aktivitě nebo jakémukoliv „vyblbnutí“, které nemusí trvat ani 20 minut, vyklidněné, a lépe soustředěné. To ukazuje, že pohybová aktivita především aerobního charakteru - tedy ne schvácení ale do zapocení - příznivě napomáhá rozvoji mozku. Experimenty v této oblasti poukázaly na vyšší úspěšnost řešení kognitivních úkolů u dětí pohybově stimulovaných ve srovnání s dětmi, které před daným úkolem jen odpočívaly, nebo si četly.
Teorii o spojení motorického vývoje s kognitivním prověřujete až v daleké Africe. Proč padla volba právě na Zambii?
Protože chceme prověřit, zda je vztah mezi motorickým a kognitivním vývojem kulturně nezávislý. Proto jsem využil možnost mít doktoranda ze země jako je Zambie (Chipo Malambo, o kterém jsme psali zde), která je velmi odlišná od evropského charakteru.
Doktorand FTVS UK Chipo Malambo ze Zambie.
Jak jsou na tom v Zambii s motorickým vývojem dětí?
Byli jsme se podívat v místních školách a oni mají vše postavené na rytmu a velké emocionalitě, je to o živelnosti a okamžiku, taková ta disciplína u nich trošku pokulhává (usmívá se). Ale je potřeba dodat, že hlavní rozdíl je v systému školství. Na tamějších základní škole není neobvyklé, že mají učitelky ve třídě i šedesát dětí, a to pak není v lidských silách věnovat se všem. Samozřejmě se to odráží i na ovlivňování nebo hodnocení motorického vývoje dětí. Není to priorita, protože prioritou je, aby se děti uměly podepsat, a i s tím hodně dětí bojuje. V takové náloži dětí na jednu učitelku však není žádným překvapením, že 40 procent zambijských dětí ještě ani ve dvanácti letech vlastní podpis nezvládne.
Ale když mají volno, tak drtivá většina dětí pobíhá venku, kluci kopou do míče, holky tancují. I třeba s mobilem v ruce tančí a pozpěvují si. Všichni jsou pořád nějak v pohybu a emocionálně spontánní. A není žádná výjimka, že děti chodí třeba i sedm nebo více kilometrů do školy pěšky, což je samozřejmě často nutnost.
Co by nakonec mělo být výsledkem vašeho výzkumu?
Motorický vývoj obsahuje několik přijímaných konstruktů, oblastí: pohybovou zdatnost, pohybové kompetence, pohybovou aktivitu, základní pohybové dovednosti. Hlavním posláním našeho výzkumu je tedy zjistit, které z těchto faktorů motorického vývoje nejvíc ovlivňují rozvoj konkrétních oblastí kognice dětí předškolního věku. Předškolní období je totiž posledním obdobím, kdy se dají ve větší míře nastavovat návyky a stereotypy. Na základě našich výsledků bychom rádi vytvořili metodický materiál pro ČR i Zambii, který bude ukazovat „ideální“ skladbu dne z pohledu motorického vývoje dětí pro rozvoj jejich kognitivních funkcí.
doc. PhDr. Martin Musálek, Ph. D. |
V roce 2007 absolvoval Fakultu tělesné výchovy a sportu UK v oboru Tělesná výchova a sport, má doktorát z Kinantropologie. Je předsedou Oborové rady FTVS UK, na fakultě vyučuje Antropomotoriku a Kinantropometrii. „Podstatou mojí práce je připravovat budoucí učitele a trenéry na práci s dětmi. Aby věděli, jak dětské tělo roste, jak se chová, a co od něj lze pohybově očekávat. A také naopak – co od něj očekávat nemůžete,“ vysvětluje docent Musálek. |