Přibývá nemocí imunity, zdravější způsob života pomáhá

„Imunoterapie je podle mne budoucnost léčby rakoviny,“ říká lékařka-vědkyně Zuzana Střížová z Ústavu imunologie 2. lékařské fakulty UK a FN Motol. Mimo jiné letošní laureátka talentové soutěže L‘Oréal-UNESCO Pro ženy ve vědě.

Je pro vás kariéra lékařky splněním dětského snu?

Právě že vůbec ne. Nepatřím k lidem, kteří měli už na střední škole jasno, co chtějí dělat. Moji rodiče byli vždy skvělí v tom, že mě nechali jít si svojí cestou a nijak mě nenutili ke studiu nějaké konkrétní školy. Já jsem v době maturity chtěla studovat především práva, po vzoru mé matky a starší sestry. Na Právnickou fakultu UK jsem se bohužel, teď spíš dodávám bohudík, nedostala, a proto jsem si zkusila dát přihlášku na lékařskou fakultu. Tam mne vzali a než jsem se stihla rozkoukat, už se psaly testy z anatomie horní končetiny. Relativně záhy mi došlo, že medicína je obor, který mě bude bavit a fascinovat celý život. Byla jsem nadšená a všem bych studium medicíny doporučila, protože vás neustále překvapuje jedna věc za druhou a rozhodně nehrozí, že by se člověk někdy nudil.

A proč jste si jako „svůj obor“‎ zvolila právě nádorovou imunoterapii?

Imunologie byla první volba. Můj otec je profesorem imunologie v IKEM, a vždy když jsem viděla, jak ho jeho práce baví, říkala jsem si, že by bylo skvělé dělat totéž.

K protinádorové imunoterapii mě nasměrovala přednostka našeho Ústavu, profesorka Jiřina Bartůňková. A jsem jí za to nesmírně vděčná. Výzkum v této oblasti si beru velmi osobně. Moje matka měla relativně nedávno velmi agresivní typ rakoviny a chvíli to vypadalo, že nebude tolerovat chemoterapii. Nakonec si kvůli své diagnóze zkusila všechny onkologické terapie, které se v klinické praxi používají – chemoterapii, radioterapii, chirurgii, biologickou léčbu a hormonální léčbu.

Bohužel ne každý odpovídá na tyto terapie a mnozí je netolerují. A když jedna terapie selže, není příliš alternativ. Imunoterapie je dle mne budoucnost léčby rakoviny a považuji za svou povinnost se na jejím výzkumu podílet. Podobně to myslím vnímá celá protinádorová skupina na 2.LF UK.

Kdy jste si k práci lékařky rozhodla přibrat i vědu?

V podstatě hned po nástupu do klinické praxe jsem pochopila, že v medicíně musíte být velmi přesní, řídit se guideliny a nemáte příliš prostoru pro improvizaci. U vědy je to přesně naopak. Tam si vytvoříte hypotézu a různými způsoby testujete, zda je pravdivá. Kolikrát jsou pak výsledky úplně jiné, než jste předpokládali, a to je něco, co si v klinické medicíně nemůžete dovolit.

Ta vědecká část mojí práce je velmi osvěžující, a navíc mi dovoluje být čas od času úplně sama. V ambulanci máme velmi často narváno a jsou období, kdy ordinujeme nonstop bez možnosti si odběhnout na jídlo, na toaletu… Ten pocit, když se pak zavřete do sterilní laboratoře se vzorkem a tam si v klidu zkoumáte, nikdo na vás nemluví, je k nezaplacení.

Skloubit péči o pacienty a výzkum v laboratoři musí být náročné. Jak se vám to daří?

Někdy je to opravdu nadlidský úkol. Jako lékaři v ambulantním provozu jsme hodně přetížení. Ambuluji i o víkendech. Pacientů s poruchami imunity přibývá, což je dáno zřejmě vlivem stresu, stravy a uspěchaného životního stylu. Jako imunologové navíc máme hlavně mladé pacienty, jejichž obtíže se nedají vyřešit ze dne na den, jako například u operace slepého střeva.

Velmi malá část z nás zvládne jít po ambulanci ještě do laboratoře a tam se věnovat výzkumu. Články čteme a píšeme po nocích, a to ještě patříme k těm šťastnějším oborům, protože nemáme noční služby. Životní styl lékaře je někdy opravdu tristní. Nedávno dokonce Světová zdravotnická organizace (WHO) označila všechna zaměstnání s nočními službami za karcinogenní (kategorie 2A). Musím říct, že velmi obdivuji lékaře, kteří zvládají vědu společně s lůžkovým provozem v nemocnici a nočními službami.

Napadá vás, co by mohlo pomoci?

Kdyby ubylo pacientů. Jinými slovy, kdyby bylo více programů zaměřených na prevenci. V USA existuje celá řada lifestyle terapeutů, kteří se spolu se svými klienty zaměřují na to, jak správně jíst, spát, sportovat a nakládat se stresem. My jako lékaři řešíme s pacientem především to, co je s ním špatně, co ho bolí a co mu nefunguje. Tím ale už dopředu nastavujeme smýšlení pacienta o sobě samém jako o nemocném člověku. V mnoha případech přitom nejde o nemocného člověka, ale o nemocný způsob života, který k těm imunologickým obtížím vede. Teď samozřejmě mluvím jen o diagnózách, které souvisí s životním stylem, nikoliv o diagnózách, které jsou způsobené genetikou, traumatem, či jinými neovlivnitelnými faktory.

Ve svých výzkumech se věnujete imunoterapii – léčbě nádorových onemocnění prostřednictvím imunitních buněk. Co přesně zkoumáte?

Zaměřuji se především na nádorové mikroprostředí karcinomu jícnu, ledvin a měkkotkáňových sarkomů. Každé z těchto zhoubných onemocnění se liší v tom, kolik v sobě daný nádor obsahuje imunitních buněk a jaké mají tyto imunitní buňky vlastnosti. Dnes se již ví a u většiny nádorů platí, že čím více máte imunitních buněk v nádoru, tím lepší budete mít prognózu. Současně ale záleží i na schopnostech těchto imunitních buněk. Můžete mít v nádoru miliony imunitních buněk, ale pokud jsou „líné“‎, není vám to k ničemu. Naopak i menší množství „dobrých válečníků“‎ může vyhrát bitvu.

Můj výzkum konkrétně probíhá tak, že od pacientů získám nádory, v laboratoři je zpracuji, izoluji z nich imunitní buňky a snažím se definovat faktory, které ovlivňují chování těchto buněk. Zajímá mne především, proč někteří pacienti neodpovídají na imunoterapii takzvanými checkpoint inhibitory.

Jak takové checkpoint inhibitory fungují?

Jedná se o specifický druh terapie, který zajišťuje aktivaci imunitních buněk v nádoru. Jedním z důvodů, proč nádory tak rychle rostou a vytvářejí vzdálené metastázy je ten, že nádorové buňky unikají imunitnímu systému. Jeden z důležitých únikových mechanismů je tvorba látek, které tlumí imunitní buňky v nádoru. Nádorové buňky tedy svými produkty uvádějí imunitní buňky do takzvaného stavu vyčerpání. Checkpoint inhibitory, za jejichž objev byla v roce 2018 udělena Nobelova cena, brání tomuto vyčerpání vazbou na specifické receptory na povrchu imunitních buněk.

Jaké jsou další trendy v imunoterapii?

Zaměříme-li se na trendy v klinické praxi, pak po monoklonálních protilátkách, které se využívají již desítky let, a checkpoint inhibitorech, jež se dostávají do léčebných protokolů v posledních několika málo letech, za zmínku stojí jistě CAR-T buněčná terapie. Ta je založena na genetické modifikaci imunitních buněk tak, aby na svém povrchu nesly takzvaný chimerický antigenní receptor (odtud zkratka CAR) vzniklý fúzí monoklonální protilátky a povrchového receptoru T buněk. T buňka je jedna z nejdůležitějších imunitních buněk v nádorovém mikroprostředí.

Terapie CAR-T buňkami se ukázala být velmi účinná u hematologických malignit a byla již v naší nemocnici aplikována několika dětem s akutní lymfoblastickou leukémií. Mezi imunoterapie, které se zatím v běžné klinické praxi neaplikují, patří například adoptivní buněčný transfer, terapie dendritickými buňkami, či terapie prostřednictvím onkolytických virů. Tyto terapie mají jednoznačně velký léčebný potenciál.

Věda je týmová, s kým vším při výzkumech spolupracujete?

Za naprosto nejzásadnější považuji spolupráci nás lékařů s přírodovědci, dále pak v rámci lékařských oborů se neobejdu bez spolupráce s chirurgy. Určitě je dobré mít na své straně také šikovného patologa, to jsou většinou nejchytřejší doktoři v nemocnici. Za naprosto bezchybnou spolupráci považuji svou spolupráci s III. chirurgickou klinikou 1.LF UK a FNM a Urologickou klinikou 2.LF UK a FNM. Tam se setkávám s lidmi, kteří jsou velmi otevření novým nápadům a kteří si uvědomují důležitost toho koukat do vzdálené budoucnosti a neléčit jen pacienty teď a tady. Abychom se v protinádorové léčbě posouvali, musíme ve výzkumu jít s dobou, být vždy o něco napřed, riskovat a zvažovat někdy i zdánlivě bláznivé nápady.

Co se spolupráce s přírodovědci týká, je někdy samozřejmě těžké si přiznat, že mnozí mají mnohem hlubší znalosti než vy, a to obzvlášť v oblasti molekulárně-genetické. Já se bez přírodovědců neobejdu a neskutečně si jich pro jejich práci vážím. Někteří mi občas říkají, že mají pocit, že se na ně někteří lékaři koukají shora, protože přeci lékaři jsou ti, kteří zachraňují životy. On ale dobrý přírodovědec svým výzkumem zachrání mnohdy životů daleko víc.

Za ideálních podmínek a kdyby se vše podařilo, co byste chtěla vyzkoumat?

Ráda bych svým výzkumem přispěla k pochopení zásadní role imunitních buněk v nádorovém mikroprostředí a pomohla objasnit, proč někteří pacienti nereagují na protinádorovou léčbu. Abych byla konkrétnější, ráda bych ukázala, které buněčné fenotypy jsou asociované s imunoterapeutickou rezistencí a jakými kroky lze modulovat nádorové mikroprostředí tak, abychom z takzvaných non-responderů udělali respondery.

Zkušenosti jste sbírala i v zahraničí. Co považujete za nejdůležitější, co vám to dalo?

Zahraničních zkušeností mám několik a jednoznačně mě všechny profilovaly do podoby, v jaké mě vidíte dnes. Když jsem byla malá, odstěhovali jsme se jako rodina na dva roky do Omahy v americkém státě Nebraska, kde můj otec pracoval ve výzkumu. Myslím, že už tam se ve mne zakořenil spíše optimistický pohled na život, což ve výzkumu potřebujete.

V rámci studia na vysoké škole jsem pak absolvovala letní školu imunologie v holandském Utrechtu a necelý rok jsem pak studovala v rámci Erasmus programu v belgickém Leuvenu. Stáže tohoto druhu bych rozhodně všem doporučila. Já jsem si z nich odnesla dlouhodobé přátele, schopnost vystupovat před cizími lidmi, schopnost se prosadit v tam, kde vás nikdo nezná, a hlavně jsem pochopila, že každý člověk, nehledě na národnost, je jedinečný a tím jsem z velké míry ztratila předsudky, které někdy v Čechách panují o cizincích. Současně když se ocitnete sami v cizí zemi, je to jistá dávka stresu, na který se musíte adaptovat. I to rozhodně pomáhá v osobnostním růstu.

V rámci výzkumu jsem pak ještě absolvovala několikaměsíční stáž ve skotském Glasgow. Za tuto pracovní stáž jsem také nesmírně vděčná. Na pracovišti, na kterém jsem působila, byli všichni velmi přátelští, nebáli se sdílet své know-how a také tolik nespěchali v tom, aby měli co nejdříve výsledky. To dává pak člověku prostor přemýšlet o věcech více do hloubky. Co se mi líbilo, že každý byl pánem svého času a vytvářel si vlastní pracovní harmonogram. Někteří chodili třeba jen na 3–4 hodiny denně do práce, ale v konečném důsledku měli mnohem více vědeckých výsledků než ti, kteří si kroutí „svoji osmičku“‎, ale v rámci toho stihnou dvouhodinový oběd a čtyři pauzy na kávu.

Letos jste se stala jednou z laureátek talentové soutěže L‘Oréal-UNESCO Pro ženy ve vědě. Co to pro vás znamená? Je něco, co byste si přála, aby se změnilo?

Nesmírně si toho vážím. Minimálně to pro mne znamená, že někdo četl mojí práci, poslouchal moje sdělení a to ho přesvědčilo, že ta práce má smysl. Já bych si přála, aby se ve světě změnilo hodně věcí, ale to by bylo na dalších několik set slov. Pokud se ptáte na změny ve sféře žen ve vědě, přála bych si, aby především v ekonomicky slabších státech měly ženy svobodný přístup ke vzdělání a snazší cestu k vědecké kariéře.

Letošní laureátky talentového programu L’Oréal-UNESCO Pro ženy ve vědě (zleva): Evgenia Chitrova, Zuzana Střížová a Eva Krupičková Pluhařová.

Je vůbec potřeba rozlišovat ženy-vědkyně a muže-vědce?

V naší zemi jsou podmínky pro vědkyně a vědce nejspíš stejné. Je ale potřeba to rozlišovat právě proto, že jsou státy, kde tomu tak není. Statistiku nezměníte, a k dnešnímu dni ve vědě stále pracuje jen třicet procent žen. Je potřeba v tomto ohledu trochu bourat zavedené stereotypy a vyslat do světa zprávu, že není povinností ženy být hospodyně a neodmlouvat, nýbrž že má žena stejné právo na vzdělání a kariéru jako muž. S tímto samozřejmě nemusí všichni souhlasit, neboť ženě je biologicky dáno být matkou. Přesto existuje spousta vynikajících vědkyň, které děti mají, a to že jsou nadmíru schopné v tom, co dělají, z nich nedělá špatné matky.

Co byste ze své zkušenosti poradila mladým vědcům a vědkyním?

Všem, kteří vstupují do vědecké sféry, bych poradila, aby se nenechali odradit prvotními neúspěchy a aby mluvili o svých problémech se staršími kolegy. Časem zjistí, že všichni si ve vědě procházejí podobným scénářem – neúspěchy při designování pokusu, analýze dat, publikování článků a časem samozřejmě přijdou i neúspěšné žádosti o granty.

Do toho panuje ve vědě vždy určitá soutěživost, a proto je potřeba nebrat si to příliš k srdci. Je dobré věřit, že máte nějaký vyšší cíl. Tím nemyslím hned Nobelovu cenu, ale třeba přispění k pochopení nějakého přírodního jevu nebo publikování dat, která pomůžou jiným vědcům v jejich práci. Za naprosto stěžejní pak považuji nepřijít kvůli práci o svoji sbírku přátel a koníčků, udržet si zdravý mindset za všech okolností a nenechat se nikým srazit do kolen.

Máte nějaké mentory či vzory?

Já mám v tomto ohledu opravdu velké štěstí, že jeden z mých vzorů v oblasti nádorové imunoterapie je právě profesorka Jiřina Bartůňková. Považuji to tedy za privilegium, že s ní mohu pracovat na jednom pracovišti. Obecně jsou pro mě ale inspirující všechny ženy, které jsou dobré v tom, co dělají, které se nenechávají zastrašit a jejichž vystupování vás přesvědčí o tom, že jejich vědomosti jsou nezpochybnitelné. Mám štěstí, že dvě takové mám i ve své nejbližší rodině – matku a sestru.