Hematolog Starý: Patřím k té šťastné generaci lékařů

„Když jsem začínal, tak šance na vyléčení nejčastějšího typu dětské leukémie byla dvacet procent, dnes je to až devadesát. To nezažije každý lékař,“ shrnuje obrovský pokrok ve svém oboru profesor Jan Starý, dětský hematolog, který celý svůj profesní život spojil s 2. lékařskou fakultou UK a FN Motol. Za svoji činnost byl loni na podzim oceněn prestižní výzkumnou podporou Donatio Universatis Carolinae.

Letos končíte jako přednosta Kliniky dětské hematologie a onkologie FN Motol. Nebude vám to chybět?

Vzhledem k věku končím jako přednosta, ale jinak pokračuji dál. Odchod do důchodu zatím neplánuji. Přednostování jsem dělal rád, ale můj čas se naplnil. Těším se, že mi ubude administrativy a dalších povinností, a tak budu mít více času věnovat se i jiným věcem. Pořád se účastním vizit a diskusí nad pacienty, vedu řadu léčebných studií, a především učím studenty. Postupně chci i tyto aktivity předávat a pomalu se z kliniky vytrácet. Ale vše bude záviset na zdraví a na okolnostech, plánovat si mohu cokoliv.

Od Univerzity Karlovy jste na konci loňského roku získal výzkumnou podporu Donatio, co to pro vás znamená?

Je to pro mě veliké ocenění mé práce a moc si toho vážím. Současně toto ocenění patří i mým kolegům a spolupracovníkům, bez jejich dlouhodobé práce by žádné ocenění nebylo. Proto jsem finanční odměnu rozdělil mezi dva výzkumné týmy, které u nás na klinice mají velmi dobré výsledky a vím, že tato podpora bude velmi dobře využita. Jedná se o výzkumnou laboratoř CLIP (Childhood Leukemia Investigation Prague), která pod vedením profesora Jana Trky zkoumá dětské leukémie, a skupinu neuroonkologa Michala Zápotockého. Leukémie a nádory mozku jsou zároveň dva nejčastější typy nádorů v dětském věku.

V medicíně působíte 45 let. Co vše se změnilo?

Patřím k té šťastné generaci lékařů, která v tom svém oboru zažila neuvěřitelný pokrok, který si v počátku neuměli ani představit. Když jsem začínal, tak na leukemie skoro všechny děti zemřely dnes skoro všechny přežijí. To považuji za veliké štěstí, protože ne každému lékaři se toto stane.

V rozhovorech často zmiňujete, že pro celý obor byl zásadní přelom devadesátých let. V čem přesně?

Především v tom, že jsme mohli začít více spolupracovat se zahraničím – jezdit na konference, zapojit se do mezinárodních studií. Řada zahraničních kolegů nám pomáhala, jezdili jsme za nimi konzultovat, zvali nás na konference, kde nám odpustili konferenční poplatek a tak dále. I na univerzitě a ve zdravotnictví vznikly po roce 1990 výborné podmínky pro pokrok, bez toho by to nešlo. A tak se mi postupně podařilo dostat se do mezinárodních struktur. Byla to šťastná doba, když měl člověk zájem, tak dveře byly otevřeny.

Na přelomu devadesátek, konkrétně 28. listopadu 1989, jste v Motole jako první v České republice transplantovali kostní dřeň pětiletému pacientovi s akutní leukémií. I v tom vám pomohlo zahraničí?

Ze zahraniční odborné literatury jsme věděli, že transplantace kostní dřeně je další krok v úspěšné léčbě dětských pacientů. Ústav hematologie a krevní transfuze na Karlově náměstí v Praze již od osmdesátých let transplantace rozvíjel u dospělých pacientů, začali jsme s nimi spolupracovat a učit se od nich a v roce 1989 jsme ve FN Motol udělali první transplantaci u dětského pacienta. Ale v počátku to mělo limity – nejlepším dárcem byl sourozenec, který má stejné základní transplantační znaky. Pravděpodobnost shody je ale pouze 25 procent, proto jsme věděli, že je potřeba zahájit i program transplantací od nepříbuzných dárců z registrů, a to jsem se odjel učit do zahraničí – znalosti jsem sbíral na mezinárodních konferencích a v roce 1996 jsem absolvoval stáž v anglického Bristolu, kde v té době byli v dětských transplantacích kostní dřeně nejlepší na světě. Odjet jsem mohl díky finanční podpoře profesora Jaroslava Starka, světoznámého dětského kardiochirurga z Karlova, který emigroval do Londýna, kde udělal velkou kariéru a později založil nadaci a podporoval stáže českých lékařů v zahraničí.

Kromě zapojení do mezinárodních společností jste se aktivně podílel i na rozvoji dětské hematologie v ČR. Již třicet let jste předsedou pracovní skupiny pro dětskou hematologii České hematologické společnosti a koordinátorem akademických studií léčby leukémie u dětí v ČR. Co vás k tomu vedlo?

Jsem žákem profesora (Otto) Hrodka, významné osobnosti české pediatrie a zakladatele moderní dětské hematologie u nás, který mi byl v začátcích velkou inspirací. Na prvním místě je pro mě vždy pacient, a to nejen z našeho oddělení, ale z celé České republiky i zahraničí. Děti s leukémií se dříve léčily na deseti pracovištích v České republice, dnes na osmi. A nebylo zvykem, že by se spolupracovalo a naše první myšlenka s profesorem Hrodkem byla to změnit. Tak jsme iniciovali vznik pracovní skupiny napříč ČR. Podařilo se to a již dlouhá léta úzce spolupracujeme, například všechny děti z celého Česka i Slovenska jsou diagnostikovány u nás v laboratoři CLIP i když léčeny jsou na příslušném pracovišti. A spolupracujeme i se zahraničním, v rámci mezinárodních klinických studií v dětské onkologii, do kterých jsme aktivně zapojeni.

A v tom dosahujete skvělých výsledků: v roce 2002 jste se stal hlavním koordinátorem mezinárodního léčebného protokolu pro léčbu dětských akutních lymfoblastických leukémií, který byl pro všechna zapojená léčebné centra vůbec nejúspěšnějším léčebným protokolem v celé jejich historii a tato studie tak přinesla obrovský benefit pro děti po celém světě. V čem byla studie unikátní?

Byla to velká mezinárodní studie Acute Lymphoblastic Leukemia Intercontinental – BFM 2002 (ALL IC-BFM 2002), do které se v letech 2002 až 2007 zapojilo třináct zemí světa z Evropy, jižní Ameriky i Asie. Zahrnovala více než pět tisíc pacientů a skutečně pro všechny zapojené země to znamenalo významné zlepšení výsledků léčby. Děti byly řazeny do rizikových skupin s odlišnou intenzitou léčby, v určité fázi protokolu jsme formou náhodného výběru srovnávali dvě varianty léčby, měli jsme společnou databázi a standardizované diagnostické postupy. Od Chile a Argentiny, přes Prahu a Bratislavu, balkánské státy, Polsko až po Izrael a HongKong jsme postupovali stejně v diagnóze a léčbě, společně dosažené výsledky jsme publikovali ve velmi prestižním odborném časopisu. Pro řadu účastnických zemí to byla první taková zkušenost v mezinárodní spolupráci.

Ale jen vyléčit nestačí. Jak se změnila léčba – je šetrnější? Kolik dětí si nese pozdní následky léčby?

Nejčastější výskyt leukémií je u dětí ve věku dva až pět let. Tito pacienti mají také nejlepší výsledky léčby a po vyléčení žijí zcela normální životy. Bohužel to neplatí u všech diagnóz a řada pacientů léčených v minulosti si nese těžší pozdní následky než pacienti se stejnou diagnózou, kteří jsou léčeni v posledních letech. Je to dáno pokrokem a zaváděním šetrnějších léčebných postupů. Je to dobře vidět i na heslech onkologických společností: „Vyléčit za každou cenu,“ to byla sedmdesátá léta. Do roku 1962 všichni pacienti zemřeli, takže první snahy byly léčit raději „více“‎ za použití intenzivnějších léčebných protokolů. Později ale převládlo heslo „Vyléčit samo o sobě nestačí,“ protože děti mají před sebou celý život a my na to musíme myslet. Zároveň se výrazně změnil i přístup k pacientovi, který je nyní komplexní a multioborový. Nedílnou součástí naší práce je například psychosociální či podpůrná paliativní péče.

Udržujete kontakt s vyléčenými pacienty?

Máme ambulanci pro dlouhodobé sledování, kde sledujeme dnes i čtyřicátníky. S řadou lidí jsme také v kontaktu prostřednictvím dotazníků, které jim posíláme. Je pro nás důležité vědět, jak se našim malým pacientům vede v dospělém věku.

V posledních letech se objevily nové léčebné postupy – protilátky, CAR-T cells. Co můžeme očekávat?

Ani ty nejnovější technologie nevyléčí všechny pacienty. Ale rozhodně nám to přináší nové možnosti, protože po čtyřiceti letech máme nový způsob léčby. I s tou „starou“ chemoterapií jsme se zlepšovali, protože jsme s ní dokázali lépe pracovat, výrazně jsme zlepšili diagnostiku a léčili jsme více „na míru“ konkrétního pacienta, ale posledních patnáct let jsme stagnovali, už jsme se dále nezlepšovali. Nové léčebné postupy tak přinesou nové možností i zmírnění některých velmi intenzivních léčebných postupů.

Často také zmiňujete, že za pokrok v dětské hematoonkologii může kromě vědy i dárcovství. Ostatně výzkumná a diagnostická laboratoř CLIP vznikla na počátku devadesátých let díky velkému finančnímu daru z dědictví. Jak je na tom dárcovství dnes, po třiceti letech?

Od počátku devadesátých let se situace výrazně změnila i díky osobnostem jako profesor Koutecký s nadací Národ dětem nebo Vendula Svobodová-Pizingerová s její Kapkou naděje. Špičková medicína se nedá dělat bez vícezdrojového financování. A jeden z významných zdrojů je dárcovství; ať už jednotlivci, kteří přispívají každý měsíc menší částkou v projektech jako například 1000 statečných nadace Národ dětem nebo Kapce naděje či dary poskytnuté přímo naší klinice. Bez dárcovství bychom určitě nebyli tak dobří, jako jsme. Peníze využíváme na podporu výzkumu a na provádění některých vysoce specializovaných vyšetření, které zatím nehradí zdravotní pojišťovny. Nadace nám rovněž poskytují prostředky na platy administrativních pracovníků, bez kterých bychom se nemohli zúčastnit mezinárodních léčebných studií v dětské onkologii.

Co byste ze své zkušenosti poradil medikům?

Dělat špičkovou akademickou medicínu znamená věnovat tomu významnou část svého života, nejen pracovní dobu; od do se dá dělat dobrá medicína, ale nedá se tak dělat ta špičková. Pro tu je potřeba držet krok se světovou vědou, být partnerem vysoce erudovaných zahraničních kolegů, přicházet s vlastními nápady, psát články a přednášet. Tomu musíte obětovat hodně času a úsilí, bez toho to nejde a za osm hodin pracovní doby to nestihnete.

Opravdu zásadní je kontakt se zahraničním; odjet na delší stáž, aby člověk poznal, jak to chodí jinde. Vědecká erudice je pro práci na klinice univerzitní nemocnice s výhodou. Naučit se základy vědecké práce, umět napsat článek s výsledky vlastního výzkumu do kvalitního mezinárodního odborného časopisu. To vše pod vedením zkušenějších kolegů. Skvělým příkladem je vedoucí lékař našeho Laboratorního centra profesor Trka, který takto vychoval už několik kliniků s laboratorní a vědeckou erudicí. Jen tak se vzájemnou spoluprací kliniky a výzkumných laboratoří můžeme posouvat dál.

Zároveň často zdůrazňuje potřebu hranic mezi prací a volným časem. Jak je nastavit a nevyhořet?

To má každý jinak. Pro mě je to kromě rodiny příroda a cestování. Vezmu na záda batoh a jdu českou krajinou. Poslední rok takto systematicky procházím Krušné hory, když to nejde nikam jinam. Vždy jsem si říkal, že až budu v důchodu, tak budu chodit po „červených“‎ turistických značkách, ale jak jsem už zmiňoval na začátku, člověk nikdy neví, co bude, takže jsem raději začal už teď.

A kdykoliv to šlo, tak jsem hodně cestoval. Když jsem měl dovolenou, tak jsem se snažil vyjet za hranice všedních dnů. Když jsem jezdil třeba na konference, tak jsem se je snažil, pokud to šlo, spojit i s dovolenou, zůstat tam o pár dní déle a poznat dané místo.

Jakou roli ve vašem životě hraje hudba?

To vám prozradil profesor Trka? (směje se) Hudba je pro mě důležitá, často ji využívám jako zvukovou kulisu při práci. Zároveň ale vůbec nemám hudební sluch a nikdy jsem úplně nepřišel na chuť klasické hudbě, což třeba nemohl pochopit profesor Koutecký. Mám rád rockovou hudbu a amerikánu, něco mezi rockem a country. K mým šedesátinám jsem dostal tento obraz (ukazuje na stěnu) – kolegové z vědeckých laboratoří se nastylizovali do legendárních obalů desek rockové hudby 60. let a vytvořili z toho koláž. Muselo jim to dát spoustu práce, ale myslím, že si to zároveň užili. Rád jezdím na koncenty těchto „vykopávek“, ale jak stárnou, tak je jich čím dál méně. Třeba loni jsem měl lístky na dva koncerty v Anglii, ale samozřejmě to bylo kvůli koronaviru zrušené. Doufám, že brzy bude covidu konec, abych si je ještě užil.