Lékařka Barbora East: Chirurgie je i pro holky!

„Kromě péče o děti neexistuje žádný objektivní důvod, který by ženy v chirurgii limitoval,“ říká lékařka-vědkyně Barbora East ze III. chirurgické kliniky 1. lékařské fakulty UK a Fakultní nemocnice Motol. Sama se pro chirurgii rozhodla… A své volby nelituje, byť je to obor, od kterého ji zrazovali učitelé i někteří kolegové.

Medicínu dnes studuje třikrát více žen než mužů, přesto stále přetrvává názor, že některé obory se pro ženy jaksi nehodí. „Stážování na chirurgii většinou začíná otázkou: ‚Tak kdo z vás, pánové, chce dělat chirurgii?‘ Přihlásí se dvě holky, načež od vyučujícího chirurga-muže uslyší: ,Měly byste si to raději rozmyslet a jít na kožní nebo na oční‘,“ vypráví doktorka Barbora East, která si i přes tyto „dobře míněné rady“ zvolila všeobecnou chirurgii.

„Nedávno mi zemřela babička, které jsem před 35 lety slíbila, že budu lékařkou. Hodně ji bolela záda a lidé měli tehdy pocit, že když mají nějakého ‚známého‘ lékaře, budou mít kvalitnější péči. Bylo mi jí líto a chtěla jsem pomoct. A proč chirurgie? Protože je krásná a přímočará – umí rychle pomoci a můj podobor vrací lidi do života,“ vysvětluje chiruržka, dle níž neexistuje jediný důvod, který by ženy limitoval. „Snad jen, že nemáme manželky, které by se nám staraly o děti a čekaly na nás doma s teplou večeří,“ dodává matka dvou synů.

I podle výzkumů mají ženy v chirurgii stejné dlouhodobé výsledky, přesto se stále potýkají s názory, že ženy nemají na chirurgii sílu, chybí jim prostorová představivost či se neumějí rychle rozhodovat. „Že prý nemáme svaly, abychom uřízly milimetrový kousek tkáně za použití pinzety a velejemných nástrojů,“ dodává se smíchem bývalá profesionální kajakářka, která byla po několik let mistryní České republiky a má medaili i ze Světového poháru.

Ach, ta podceňovaná kýla

Barbora East se specializuje na rekonstrukci břišní stěny. „Operace kýly je po extrakci zubů asi nejčastější chirurgický výkon. Každý čtvrtý muž má kýlu v třísle, u jednoho z pěti lidí, kteří jdou na jakoukoliv operaci, se rozvine kýla v jizvě, časté jsou i pupeční kýly,“ líčí. „Kýla je podceňovaná diagnóza, považuje se za banální. Až třetina mužů však po plastice tříselné kýly trpí doživotní bolestí v oblasti třísla nebo varlete, kýly v jizvě se ve více než polovině případů vytvoří znovu, mnohé operační výkony vedou k denervaci břišní stěny a řadě dalších problémů,“ upozorňuje Barbora East, která má zatím jako jediná v Česku evropskou atestaci pro chirurgii břišní stěny.

Řada lidí je kvůli kýle v invalidním důchodu, často zbytečně. „Stále se podceňuje předoperační příprava. Například v Motole již deset let funguje takzvaná prerehabilitace, kdy pacienti před operací pod dohledem fyzioterapeuta cvičí a s pomocí dalších odborníků upraví svůj životní styl – trošku zhubnou, přestanou kouřit, dostanou se do formy. Výsledek takové operace pak může být úplně jiný: trvalý a bez větších komplikaci. Bohužel o tom často neví – anebo to nepovažují za důležité – ani lékaři,“ říká East.

Problém je často na obou stranách. Chirurgové problém mnohdy podceňují a také zdravotní gramotnost pacientů bývá nízká, což vede k nerealistickým očekáváním. Případný neúspěch pak často dávají za vinu pacientovi, který pak třeba od lékařů slyší podobná slova: „Něco těžkého jste zvedal, proto se vám kýla udělala znova…“ Při zvedání těžkých předmětů se nitrobřišní tlak zvýší přibližně třikrát, při obyčejném kýchnutí je to až dvanáctkrát. „Měli bychom spíše zakazovat kýchání,“ usmívá se v té souvislosti East. V Americe zase bývá pomyslným viníkem všech problémů „nekvalitní plastová síťka“, která se používá při operacích. „Často se řeší až absurdní žaloby, třeba že síťka způsobila vypadávání zubů. Tyto nesmysly k nám naštěstí ještě nedorazily,“ kroutí nad tím hlavou žena-chiruržka.

Dokázat světu, že to lze

Co zvláštního to obnáší? „Být ženou v chirurgii je úplně stejné jako být mužem v chirurgii. Být zároveň matkou a manželkou je někdy trochu těžší. Všechno ale záleží na lidech, jimiž se obklopíte, a na pracovišti, které si vyberete,“ říká East a zdůrazňuje, že je důležité dělat životní rozhodnutí podle sebe samé: „Že si nějaký učitel ve škole mýlí, že se nehodíte na chirurgii, neznamená, že to tak skutečně je. Je to váš život, ne jeho! Je důležité umět se rozhodnout a najít si dobré mentory. Těm svým budu navždy vděčná za vše, co mě naučili.“

Na mnoha pracovištích, a to nejen v Česku, ovšem stále existuje začarovaný kruh, kdy ženy nemají stejné příležitosti – nenechávají je vzdělávat nebo tolik operovat, což je demotivuje a nemají chuť se brzy vracet z mateřské dovolené. Další limitací je nedostupnost hlídání, čímž ženy přicházejí o další pracovní příležitosti. „Měla jsem v životě štěstí. Mí nadřízení věděli, že pokud ženám umožní brzký návrat a poskytnou jim stejné příležitosti, bude to výhodné pro obě strany,“ shrnuje zkušenosti lékařka, která je zářným příkladem, že „když se chce, tak to jde“. Během první půlroční mateřské napsala svoji doktorskou práci a během druhé dokončila evropskou atestaci a absolvovala roční fellowship ve skotském Edinburghu. Svoji vědecko-výzkumnou činnost v obou případech přerušila sotva na pár dní.

Cesta výhodná pro všechny

„Věda je skvělý způsob, jak zbořit pomyslný skleněný strop, který mají ženy nad hlavou. Díky svému výzkumu jsem se poměrně rychle dostala k velmi zajímavým výzkumným projektům, píšu evropská doporučení pro různé druhy kýl, přednáším po světě a zvou mne na místa, o kterých se mi ani ne - snilo,“ říká lékařka-vědkyně, pro niž je dosavadním vrcholem vyzvaná přednáška o mentoringu a mezinárodní spolupráci v rámci chirurgické společnosti SAGES, tedy Society of American Gastrointestinal and Endoscopic Surgeons .

„V Americe je styl He for She velká věc. Muži jsou hrdí na to, když mohou nějakou ženu podpořit, umožnit jí osobní růst. V Česku je tento názorový směr zatím ještě mladý, ale už existuje,“ vysvětluje. Jedním z důkazů může být kupříkladu sekce Ženy v chirurgii, která vznikla v rámci České chirurgické společnosti. Kdo za zrodem stál? „Velký dík patří zejména profesorům Robertovi Lischkemu a Pavlovi Pafkovi, kteří vznik právě této sekce podpořili. Založení ale nakonec schválila celá rada, čímž jsme jako společnost reálně vstoupili do 21. století. Doufám, že brzy všichni pochopí, že nejde o nějaké závody, ale o to, jak najít cestu, která vyhovuje nám všem tak, aby nás po ní mohlo vyrazit co nejvíc. V chirurgii je nás obecně málo: mužů i žen. Musíme si přece pomáhat,“ dodává optimisticky Barbora East.