Kariéra vědkyně byla jedinou volbou. Nyní má ERC grant

„Nikdy jsem nezvažovala žádnou jinou kariéru, neměla jsem plán B,“‎ říká vědkyně Kateřina Rohlenová, která vede vlastní výzkumnou skupinu v Biotechnologickém ústavu AVČR v centru BIOCEV a aktuálně získala prestižní ERC grant. Snaží se pochopit komunikaci mezi nádorovými a zdravými buňkami.

Pokud byste měla vyzdvihnout klíčové momenty, které vás přivedly k dnešní pozici vedoucí Laboratoře buněčného metabolismu v centru BIOCEV a čerstvé držitelky ERC grantu, které by to byly?

Je to zcela určitě souhra mnoha momentů včetně výběru doktorského studia, ale velikou a zásadní roli v tom hrál můj postdoktorandský pobyt v laboratoři profesora Petera Carmelieta v Centru pro biologii rakoviny (VIB-KU Leuven) v Belgii, kde jsem studovala metabolismus buněk, které tvoří nádorové krevní cévy. Je to úžasná laboratoř, kde se dělá světová věda. Bylo to náročné, v laboratoři jsem často trávila dvanáct až čtrnáct hodin denně včetně víkendu, ale mnoho jsem se tam naučila a byla jsem součástí týmu, který dělá vědu té nejvyšší úrovně. Tato zkušenost mi dodala odvahu pro založení vlastní výzkumné skupiny.

Co konkrétně jste se tam naučila; jak se dělá věda v Belgii?

Například se tam kladl mnohem větší důraz na mentoring a spolupráci. Měli jsme různá profesní školení – nejnovější metody, ale i jak zacházet se studenty, jak vést tým i projekty a podobně. Člověk tak v rámci doktorského a postdoktorského tréninku získá znalosti, které může využít nejen v akademickém prostředí, ale i mimo něj. V Belgii jsem se také naučila, jak psát granty; jednak jsem mnohé odkoukala od svého belgického šéfa, který je úspěšný a píše skvělé projekty, a také teoreticky – VIB pořádal kurzy, kde nám psaní grantů vysvětlovali krok po kroku, jak psát jednotlivé části, co tam má být, na co si dát pozor. To jsou věci, které by v Česku ještě šlo zlepšovat.

Psaní grantů jste se naučila skutečně výborně. Loni jste od Grantové agentury ČR získala grant Junior STAR a nyní prestižní ERC Starting grant. Jaký je váš recept na úspěšný grant?

Na to není jedna zlatá rada. Je to složitější a celý projekt musí dávat smysl. Základem je dobrá hypotéza, jasný problém. To se možná někdy podceňuje, ale pokud není problém k řešení, není důvod k financování. A důležité je i kvalitní zpracování po formální stránce.

Vaše laboratoř se věnuje výzkumu komunikace mezi nádorovými a zdravými buňkami. Kde a jak jste hledala inspiraci pro toto zaměření?

Současné téma výzkumu je vyústěním mého doktorského a postdoktorandského projektu. Během Ph. D. jsem se zaměřovala pouze na rakovinné buňky. Na postdoc jsem pak hledala laboratoř, kde se zabývají i zdravou tkání, protože i v nádorové biologii je velmi důležité poznat, jak fungují normální buňky. Rakovinné buňky v nádoru nikdy nejsou samy a vzájemně interagují se zdravou tkání. Pokud této komunikaci lépe porozumíme, můžeme například najít nové možnosti léčby nádorových onemocnění. Dnes se stále objevují nové výzkumné metody, které často umožní obrovský skok v poznání. To mě hodně baví, využívat nejnovější metody, například technologie s rozlišením na úrovni jedné buňky, a tak posouvat naše znalosti.

V jednom z vašich projektů se snažíte objasnit, jak si buňky v tkáních vyměňují nukleotidy a další metabolity, což by mohlo objasnit i jeden z mechanismů vzniku resistence nádorových buněk na léčbu – co již víme?

Nádorové buňky se rychle dělí, a tak potřebují stavební kameny – nukleotidy, ze kterých vzniká DNA a RNA a následně všechny potřebné proteiny. Již před sedmdesáti lety se začaly v léčbě rakoviny používat takzvané antimetabolity, které blokují základní procesy metabolismu nukleotidů. Jenže některé buňky tento proces nějakým způsobem obejdou – vznikne rezistence. My se snažíme objasnit, jak k tomu dochází v přirozeném prostředí nádoru. Nádorové buňky mají dvě možnosti získání nukleotidů – vyrobit si je, nebo je získat od jiných buněk. My chceme zjistit, jak k takové výměně nukleoidů, ale i dalších metabolitů, dochází. Zatím stále nevíme, které buňky mohou těm nádorovým pomáhat a dodávat jim nukleotidy.

Dnes již celkem dobře víme, co se děje v každé buňce zvlášť, známe jednotlivé metabolické dráhy, ale mnohem méně se ví, jak probíhá výměna metabolitů mezi jednotlivými typy buněk v rámci zdravého orgánu či nádoru. Donedávna jsme neměli metody, jak to sledovat. Pro pochopení komunikace mezi buňkami musíme znát jejich vzájemnou pozici, které buňky jsou blízko sebe a u kterých by mohlo k přenosu látek dojít nepřímo například krví. Pokud této mezibuněčné komunikaci lépe porozumíme, můžeme nalézt „Achillovy paty” nádorových buněk, které by mohly vést i k novým možnostem léčby.

Pro studium mezibuněčné komunikace používají speciálně upravené myší modely. Na obrázku je mikroskopický snímek tlustého střeva myši.  

Za ideálních podmínek a pokud by se vše povedlo, co byste chtěla vědět na konci pětiletého ERC projektu?

V aktuálním projektu plánujeme zjistit, jak si buňky vyměňují metabolity ve zdravé tkáni a v nádorech plic. Ideálně bychom chtěli najít nějaký terapeutický cíl, kterých by byl specifický pro rakovinné buňky. V takovém případě bychom pak mohli aplikovat současnou léčbu a k tomu ještě přidat specifických inhibitor, například buněčného transportéru, který přenáší metabolity do rakovinné buňky. Tím bychom získali vysoce specifickou a účinnější léčbu nádorových onemocnění.

Možná ale žádný takový specifický cíl neobjevíme, to je věda. Je ale téměř jisté, že za pět let budeme lépe rozumět tomu, jak celá síť metabolické buněčné komunikace funguje. To je další paradox vědy – míříme k cíli, který je spíše začátkem dalších výzkumů – je to takový odrazový můstek pro další projekty. Jako vědci se snažíme lépe pochopit určitou oblast a při tom můžeme objevit cesty, o kterých zatím nevíme, že existují.

V rámci doktorského studia v laboratoři profesora Jiřího Neužila jste se podílela na výzkumu protinádorového léčiva MitoTam, který dnes míří do druhé fáze klinického testování. Jste první autorkou studie, která popisovala nadějné preklinické výsledky a vzbudila veliký ohlas oborné i laické veřejnosti. Ozývala se vám média, ale i pacienti. Jak na to vzpomínáte? Máte nějaké rady, co dělat, pokud by se něco podobného stalo dalším Ph. D. studentům a studentkám?

Na začátku to pro mě byl obrovský stres. V laboratoři nám pořád zvonil telefon, kdy volali pacienti, kterým jsme nemohli nijak pomoci, jen jsme je odkazovali na klinické testy, jež se měly otvírat. Nebyla jsem na to připravená. Například v Belgii mají studenti doktorského studia v rámci výuky i povinná sezení s pacienty a jsou tak na podobné situace mnohem lépe připraveni. Brzy jsem ale zjistila, že si člověk velmi rychle zvykne a že často stačí jen vyslechnout a vysvětlit další kroky. Pomohlo mi uvědomit si, že každý je zodpovědný jen za tu určitou část projektu a ta má byla hotová.

Co jste se touto zkušeností naučila o komunikaci vědy?

Že je to nesmírně těžké. My jako vědci nejsme zvyklí komunikovat s laickou veřejností, přitom by to mělo být daleko více naším cílem a nedílnou součástí naší práce. Měli bychom mít na paměti, že neděláme vědu pro vědu, ale děláme ji za peníze daňových poplatníků a ideálně tak, aby jednou měla využítí – a teď nemyslím aplikační výzkum – i ten základní, má mít tento „užitečný“‎ směr.
Když se jako vědci bavíme mezi sebou, používáme náš žargon, ale to je pro veřejnost a média problém. Musela jsem si uvědomit, kde je ta hranice srozumitelnosti. Také jsem si musela dávat pozor, abych někdy neřekla něco, co by druhá strana mohla interpretovat nějak jinak – abych nevyvolala falešné naděje, že je to lepší nebo jsme dále, než jaká byla skutečnost – byli jsme na úplném začátku.

Proč jste se vlastně rozhodla pro kariéru vědkyně?

Nikdy jsem nezvažovala žádnou jinou – pro mě byla věda jediná a naprosto přirozená volba, nikdy jsem neměla plán B. Věda mě baví jako celek. Užívám si, jak je to variabilní práce. Když jsem byla teenager, chodila jsem na různé jednodenní brigády, třeba do tiskárny nebo vyrábět pleťové krémy, a tak jsem si uvědomila, že bych nikdy nechtěla dělat každý den to stejné. A v řadě povolání, i těch kvalifikovaných, je to rutina. Naopak ve vědě to jsou neustálé výzvy, které samozřejmě mohou být někdy stresující, ale na druhou stranu se člověk nikdy nenudí. To mě na tom baví nejvíce.

Jak vnímáte postavení žen ve vědě – je rozdíl mezi Belgií a Českem?

Určitě, rozdíly existují. Například v Belgii aktivně řeší menší počet žen ve vedoucích pozicích tím, že otevřeli speciální výběrová řízení na vedoucí skupiny pouze pro ženy, aby nepoměr částečně vyrovnali. Také tam fungují jesle i pro malé děti. I v Česku se to pomalu zlepšuje, ale nemůžeme čekat, až se to „samo“ zlepší – já nechci a nebudu!

Ženy ve vědě je téma, o kterém se musí více mluvit. Je potřeba hledat možnosti a ukazovat příklady, že to jde. Nelze se tvářit, že muži a ženy mají stejné příležitosti a že je to bez problémů – ženy mnohem více ovlivňuje to, že kariérní vrchol, kdy je potřeba nevypadnout a intenzivně pracovat, se překrývá s obdobím, kdy by člověk chtěl zakládat rodinu.

V zahraničí si mnohem více uvědomují a aktivně řeší, že je škoda ztrácet kvalifikované a schopné lidi jen kvůli tomu, že mají dítě a nemohou sehnat nebo si dovolit hlídání. Já si zároveň nemohu stěžovat, podařilo se mi dosáhnout všeho, čeho jsem chtěla, i když jsem žena (směje se). Nebylo to ale zadarmo, třeba na postdoktorandský pobyt do Belgie jsem odešla po dvou letech manželství, kdy manžel zůstal v Praze…

Vám se také podařilo skloubit kariéru matky a vědkyně – máte sedmiměsíční dítě, co vnímáte jako největší výzvy a co by vám pomohlo?

Kdy „mít dítě“‎ jsme si naplánovali – myslela jsem si, že mít dítě před postdokem je nerozumné, ale zpětně si myslím, že je to úplně jedno. Teď jsem jako těhotná zakládala vlastní skupinu – nikdy se to úplně „nehodí“‎, ale vždy to jde nějak udělat, aby to šlo.

Pracovat, alespoň částečně, jsem začala velmi brzy, po šesti týdnech – neotvíráte si laboratoř, abyste ji nechala tři roky napospas. A já si ani neumím představit, že bych byla tři roky doma. Své dítě miluji a společný čas si maximálně užívám, ale stejně tak mám ráda i svoji práci a takto jsme šťastní všichni. Samozřejmě ne každý chce jít stejnou cestou jako já, někdo chce být tři roky doma s dítětem, a i to je naprosto v pořádku, jen by systém měl pamatovat na obě varianty.

V Česku například chybí systém denní péče pro malé děti. Když jsme se v září rozhodli, že bychom naše čtyřměsíční dítě chtěli přihlásit do jeslí, řekli nám samozřejmě, příští září, protože jsme propásli termín přihlašování – netušili jsme, že i kojenci jedou na semestry (směje se). Pokud se chcete rychle vrátit do práce, nezbývá vám než si pořídit soukromou chůvu, což je velmi drahé, nebo to nějak řešit v rodině. České prostředí na brzký návrat není připravené – na BIOCEV mi vyšli vstříc, domluvili jsme se, a dokonce tam zřídili přebalovací a kojící koutek, takže pokud se nějaká žena na BIOCEV rozhodne jít podobnou cestou jako já, koutek už má připravený.

 Seriál „Czexpats in Science z UK “‎ přináší rozhovory s úspěšnými absolventy Univerzity Karlovy, kteří vědecky působí v zahraničí.
Vzniká ve spolupráci s Czexpats in Science, spolkem, který propojuje české vědce v zahraničí mezi sebou a také s vědci a institucemi v České republice.