Věda je pro Pavla Osmančíka nástrojem proti vyhoření

„Bylo to nečekané a samozřejmě příjemné,“ shrnuje kardiolog Pavel Osmančík pocity, které doprovázely oznámení, že bude oceněn Českou hlavou v jedné ze šesti vyhlašovaných kategorií. A profesor 3. lékařské fakulty UK s úsměvem přiznává: „Email oznamující mou nominaci jsem zprvu považoval za spam. Znal jsem jen tu hlavní cenu, a říkal si: Českou hlavu přeci dostávají letití elitní vědci, co už mají řadu výzkumů za sebou...“

Úspěšnou studii zaměřenou na porovnání metod při léčbě fibrilace srdečních síní zahájil tým kolem Pavla Osmančíka na jaře 2015 a ukončil před třemi lety. Následně byly výsledky představeny na kongresu Evropské kardiologické společnosti 2019, největším kardiologickém kongresu vůbec, jehož se účastní kolem třiceti tisíc lékařů. Vyšla též na stránkách prestižního časopisu Journal of the American College of Cardiology (s impakt faktorem přes 24).

Zařazení pacienti byli dále ambulantně sledováni a výsledky téměř pětiletého sledování byly publikovány v roce 2021. A loni se dostavilo i první české ocenění: Cena Bedřicha Hrozného na UK. „Necítím se tak starý, abych prahnul po cenách,“ říká na úvod rozhovoru pro magazín Forum profesor Osmančík. A dodává: „Chci jít dopředu a nechci příliš sledovat, co už bylo. Věřím, že mám před sebou ještě další výzkumy – a třeba i něco ještě lepšího.“

Máte na mysli třeba studii Prague-25?

To teprve uvidíme. Sledujeme v ní lidi s obezitou a fibrilaci síní. Měla by prokázat, že snížení obezity v kombinaci s „netoxickými“ antiarytmiky bez výrazných nežádoucích účinků, přinese kýžený efekt při léčbě srdečních arytmií; podobný jako má zatím nejúčinnější invazivní řešení této arytmie. Tedy opět v ní jde o porovnání invazivního a neinvazivního způsobu léčby. V hlavě mám ale i další témata, která by se vyplatilo řešit. Je otázkou, co se nám podaří uskutečnit a k jakým výsledkům přijdeme...

Jistotu jste asi neměli ani u „sedmnáctky“, tedy studie Prague-17. Je to tak?

U každé klinické studie je to vždy trochu problém: potřebujete ke sledování poměrně dost pacientů – to dá výpočet power calculation –, abyste dosáhli požadované výpovědní hodnoty. Ta vaši hypotézu potvrdí či vyvrátí. Od začátku jsem proto „jen“ doufal, že studii dokončíme. Vypadalo to zprvu až nevesele, získat v sedmi kardiocentrech přes 400 pacientů.

Kdy jste nabyl jistoty, že studie dobře dopadne, že proběhne?

Asi v její polovině, v průběhu roku 2017. Zejména na konci prvního roku řešení – tehdy zařazování moc nešlo – jsem se občas v noci budil hrůzou. Studie byla podpořena grantem Agentury pro zdravotnický výzkum ČR, okludéry (instrumentarium pro katetrizační uzávěr ouška levé síně, jehož smyslem je vyřadit ouško z cirkulace – pozn. red.) jsme nakoupili na celý plánovaný počet pacientů, z grantu vyčerpali pět milionů korun... ale reálně zařazených pacientů byla tak čtvrtina. Já nevěděl, jak dál. A jen doufal, že se naše, a především ostatní centra „chytí“ a tempo se zvýší. Osud studie nebyl v této chvíli vůbec v mých rukou – na druhou stranu, ono v medicíně není nikdy vše plně jen v našich rukou.

Naštěstí se připojila další kardiocentra a každý měsíc v dalších letech pak rychle přibývali noví pacienti. Rázem mi bylo veseleji. V této části studie, když už se rozběhla a vypadalo to na dobrý konec, se práce na výzkumu stala asi tou nejkrásnější (s úlevným úsměvem).

Jak to vypadalo s ochotou pacientů účastnit se?

Těm patří velké díky! Vezměte si, že se lidem ve věku kolem 74 let pokoušíte vysvětlit, že budou náhodně rozděleni do dvou skupin: jedna bude brát tabletky, kdežto druhá půjde na intervenční katetrizační zákrok, který se v některých centrech provádí dokonce v celkové narkóze. Řada z nich zákonitě odmítla.

Doprovází euforii z vydařeného výzkumu i nostalgie, že něco skončilo?

Samozřejmě. Jakýsi vedlejší „endpoint“ studie bylo poznání a navázání spolupráce s mnoha kolegy z různých českých kardiocenter, byli jsme ve velmi častém kontaktu. Maily, telefonáty, při prezentacích na LAAO clubu (LAAO = uzávěr ouška levé síně srdce) či česko-slovenských arytmo dnech, kde jsme vzájemně konzultovali své nápady či technické fígle katetrizační metody. Krom toho jsme se všichni zdokonalili v této intervenční proceduře, a nakonec i ve statistice a metodologii vědy vůbec. A najednou byl konec. 

Je to jak s náročnou zkouškou na medicíně: těšíte se, až ji budete mít za sebou, ale bezprostředně po ní se toliko očekávaná radost nedostaví. Prostě jste „jen“ uspěli. Těšení je pro mě kolikrát krásnější než výsledný vítězný pocit. Z medicínského pohledu jsou ze studie nejdůležitější výsledky, z osobního však tato cesta je důležitější než cíl. Možná i proto jsem z těch cen neměl tak velkou radost jako z průběhu studie jako takové.

Studie spojila hned deset kardiocenter. To musela jít stranou rivalita, ne?

Každý se rád chlubí tím, co se povedlo jemu. Ale mnohá centra byla ráda, že se na studii mohla podílet, do samostatného výzkumu by se pouštěla stěží. A pak zafungoval lavinový efekt: když se centra dozvěděla o zapojení jiných, další se ochotně přidala. Nakonec se podařilo získat všechny kardiologické kliniky, které tyto zákroky praktikují. Rivalita – tvrdím – být musí, ale na zdravé úrovni: zkrátka, snažit se udělat něco lépe než druzí.

Jak si stojí Česko v porovnání s nejbližšími zeměmi ve výskytu srdečních arytmiích, respektive fibrilací síní?

Zastoupení arytmie v západní populaci je podobné. Její výskyt doprovází především vyšší věk, souvisí též s nadváhou a diabetem. Fibrilací síní je u nás odhadem postiženo 200 tisíc lidí, tedy asi dvě procenta populace. Co se týče léčby, u ní hraje podstatnou roli ekonomika: naše pojišťovny začaly bez omezení proplácet k užívání vhodnější a dražší NOAKy (non-vitamin K antikoagulancia) později než v západní Evropě... Především Německo je hodně napřed, ostatně jako v dalších ekonomicky náročných medicínských záležitostech.

A jak je to s vědou?

Zdejší prostředí považuji za činorodé; je jen dobře, že se dnes vědě věnuje značná část odborníků. Z vlastních zkušeností ze zahraničí – hlavně v Německu a Holandsku – vím, že u nich se vychází ze zažitého pravidla: pokud pracuješ na univerzitě, je vědecká činnost tvou povinností. České vědce v jejich snažení drží vedle nadšení i to, že vědu berou za své hobby. Chybějí zde, na rozdíl od zemí na západ od nás, k ruce koordinátoři, kteří by vědcům se zprocesováním agendy pomohli. Kolikrát jsme odkázáni dělat výzkum, jak se říká „na koleně“. Ovšem je skvělé, že se věda i u nás stala součástí práce v nemocnici. Navíc vám umožňuje „vystoupit“ z každodenní lékařské rutiny – nutí vás sledovat aktuální studie a číst odborné články. Osobně vědu prostě považuji za nejúčinnější nástroj proti vyhoření.

Dokáže vás, pane profesore, srdce ještě něčím překvapit?

Určitě ano. Vždy překvapí, když se výsledek zákroku vymyká „zvyklostem“. Kardiologové nejsou věštci; dokážeme pouze odhadnout, jaká je pravděpodobnost úspěchu, či rizika. Co se reálně stane, je věc druhá. Srdce je třeba proti mozku jednoduché – je to „jen“ pumpa. Ale i tak – a to můžeme provést všechna sofistikovaná vyšetření – stejně nemáme často jistotu, jak velký podíl má srdce na špatném stavu pacienta, co vše je v něm zapotřebí opravit...
Někdy mám pocit, že jsme úplně na začátku a potrvá ještě mnoho let, než srdce „pochopíme“.  Ve vědě platí, že s přibývajícím množstvím poznatků přibývá i otazníků. Pokud si množství znalostí představíme jako ostrov uprostřed moře neznámého, tak se zvětšující se plochou ostrova se výrazně prodlužuje i jeho obvod, tedy kontakt s neznámým a nepoznaným. 

Česká hlava 2021, slavnostní udělování cen na ČT

Je pravda, že kardiolog musí být manuálně zručný? Jak jste na tom – s dovolením – s ručními pracemi? 

(s úsměvem) Ruční práce nevyhledávám. Zároveň nemohu říci, že bych třeba práce na domě – a že jich neubývá – vysloveně neměl rád; naučil jsem se je, jako většina. Ale myslím, že s domácími pracemi je to obecně jako s katetrizačními zákroky: když se je učíte, není to žádná hitparáda. Ale když získáte zkušenosti – po tisících zákrocích –, máte to „ošahané“ a jde vám to skvěle. Zkrátka pokud jsem doma za kutila – a budu cokoli dělat poprvé, podruhé – nikdy to nebude vypadat dobře. A já své vlastní chyby – bohužel – velice dobře vidím, i když jsou skryty třeba za obrazem!