Kókišin je zvídavost. Jana Sýkoru přivedla až k řádu od císaře

K japonštině se Jan Sýkora dostal náhodou, ještě jako středoškolák, když se mu v Jihlavě dostal do ruky román Mladík, který se opozdil. Na dochvilnost si Japonci potrpí. Musíte přijít včas. A to bylo zapotřebí i 27. května v rezidenci japonského velvyslance, kde Sýkora převzal Řád vycházejícího slunce se zlatými paprsky a rozetou. „Nejprve jsem jej ale hodlal odmítnout; nevěděl jsem totiž, zač bych ho měl dostat,“ říká skromně po třech dekádách japanologické práce.

Docent Sýkora z Ústavu asijských studií FF UK byl v Nipponu nesčetněkrát, nicméně tím utvářejícím pobytem bylo pro něj studium univerzity Saga daigaku na ostrově Kjúšú mezi lety 1991 až 1994. Jak to tak asi vypadalo? „Můj školitel profesor Susumu Nagano – přední odborník na hospodářské dějiny éry Tokugawa – mi dal při našem prvním setkání pořádnou lekci. Zavolal si mě, abych mu objasnil, čemu se chci pod jeho vedením odborně věnovat. Začal jsem dosti sebevědomě líčit své plány; chvíli poslouchal, nic neříkal, pak sáhl za sebe, hodil přede mě na stůl několik kopií archiválií (takových, mezi nimiž sedí na vedlejší úvodní fotografii), a řekl jen úsečně ,Čti!´. Ve mě hrklo a začal jsem mu vysvětlovat, že jsem se s něčím takovým ještě nesetkal... On jen opakoval: ,Čti!´ A když jsem se zasekl, ukázal na dveře a jen pravil ,Ven!´,“ vzpomíná Sýkora na chvíle před třiceti lety, kdy se naplno začal nořit do jiné mentality, do japonské kultury náznaků.

Japonská verze ad fontes

Senseiova ráznost jej zasáhla: „Vypotácel jsem se z pracovny bílý jako stěna a chystal se, že začnu balit kufry... Druhý den mě profesor Nagano potkal na chodbě, smál se od ucha k uchu a povídá: ,Tak to byla první lekce. Jestli se chceš věnovat dějinám, ať již obecným, hospodářským nebo intelektuálním, musíš být schopen pracovat s primárními zdroji. Pokud přijdeš do archivu a neumíš přečíst základní dokumenty, nic originálního do výzkumu nepřineseš – budeš jen kopírovat práci jiných.´ A pak navrhl, že se mi bude jeden den v týdnu celé dopoledne věnovat a naučí mě základům diplomatiky čili práci s písemnostmi úřední provenience. A takhle jsme se setkávali týden co týden po celé tři roky,“ říká Sýkora.

Roku 1994 se vrátil ze Sagy do Prahy, do samostatného Česka. Od podzimu začal přednášet japonskou paleografii a diplomatiku jako samostatný předmět, a učí jej na Univerzitě Karlově dosud. „Tehdy se japonské diplomatice (komondžogaku) jakožto pomocné vědě historické téměř nikdo v Evropě nevěnoval, a proto jsem ji jezdil přednášet i doktorandům a historikům na řadě univerzit: třeba do Heidelbergu, Curychu, Bochumi, Vilniusu anebo Krakova,“ líčí vyznamenaný japanolog (ukázky z následujícího rozhovoru s docentem Janem Sýkorou vyjdou v sobotu 11. června v příloze Orientace Lidových novin, kde oceněného i úroveň české japanologie zhodnotí přímo japonský velvyslanec v České republice pan Hideo Suzuki).

Řád vycházejícího slunce a vybraní čeští držitelé řádu

Japonské státní vyznamenání (Kjokudžicušó) je udíleno od roku 1875, kdy je zavedl císař Meidži. Jedná se o první řád, jímž vláda oceňovala významné osobnosti. Původně byl určen vojákům, poté se zásluhy rozšířily na civilisty a později i na cizince, kteří přispěli ke vztahům s Japonskem. Ze středu vybíhající paprsky symbolizují mocnou energii slunce. Řádem, který má šest kategorií, byli oceněni třeba generál Douglas MacArthur, politik Konrad Adenauer anebo zpěvák Charles Aznavour. V Japonsku patří k nejvýznamnějším oceněním; nejvyšším je Řád chryzantémy, který se uděluje výhradně zahraničním státníkům a příslušníkům královských rodin. 1921: Jindřich Bejl, legionář 1928: Edvard Beneš, politik 1964: Antonín Raymond, architekt 2006: Věna Hrdličková, japanoložka 2010: Věra Čáslavská, sportovkyně 2010: Zdenka Švarcová, japanoložka 2012: Vlasta Winkelhöferová, japanoložka 2015: Helena Honcoopová, japanoložka 2015: Alice Kraemerová, japanoložka 2017: Zdeněk Thoma, fotograf 2017: Vlasta Čiháková-Noshiro, kunsthistorička 2018: Martin Vačkář, japanolog 2018: Josef Lébl, ekonomický diplomat 2020 (předáno 2022): Jan Sýkora, japanolog

Formativní zážitek ze Sagy jej vedl nejen k zájmu o japonské primární zdroje, ale vštípil mu i nezbytnost dokonalého zvládnutí jazyka – zkušenost, kterou vštěpuje i studentům japanologie. „Bez toho to opravdu nejde, protože znalost jazyka je sine qua non jakékoli další odborné práce,“ říká dnes docent Sýkora, jenž už vychoval pár generací mladých japanologů, a navazuje tak na své významné předchůdkyně: Věnu Hrdličkovou, Vlastu Wikelhöferovou či Zdenku Švarcovou, jež působily na Univerzitě Karlově a získaly též jedno z nejvyšších japonských vyznamenání: zmíněný Řád vycházejícího slunce.

Co pro vás tak prestižní ocenění znamená?

Popravdě řečeno: proces je takový, že vám nejprve Japonci oznámí, že jste na řád navržen. A první dotaz zní, zda jej přijmete, nebo ne. Když mě oslovila má bývalá studentka, která dnes pracuje na japonském velvyslanectví, tak jsem si nejprve myslel, že si dělá legraci, a i kdyby to byla pravda, takové ocenění rozhodně nemohu přijmout. Opravdu jsem byl odhodlán, že řád nepřevezmu, poněvadž jsem pochyboval, za co bych ho měl dostat. Pak jsem si však uvědomil, že to je to ocenění určené nejen mně osobně, ale i mým učitelům, kolegům, univerzitě, na níž působím. Takže nakonec jsem se rozhodl, že řád s pokorou přijmu.

Dostáváte k řádu i osvědčení podepsané císařem?

Ano, součástí řádu je i osvědčení, na němž je císařská pečeť (tennó gjodži). Řád je udělován císařem, ale administraci zajišťuje zvláštní kancelář, v jejímž čele stojí předseda vlády. Proto je na osvědčení zároveň i podpis a pečeť japonského premiéra. Vlastní předání pak zajišťuje velvyslanec Japonska v dané zemi.

Docent Jan Sýkora převzal jedno z nejvyšších vyznamenání z rukou japonského velvyslance v ČR pana Hidea Suzukiho dne 27. května 2022.

Mezi udělením a předáním řádu tak nastává jistá časová prodleva, která se v mém případě protáhla téměř na dva roky... Předání řádu totiž má jisté protokolární náležitosti, které nebylo možno z důvodu pandemie covidu zajistit. Samozřejmě bezprostředně po udělení v roce 2020 jsem dostal osobní gratulace od japonského ministra zahraničních věcí a dalších představitelů.

Pokud si dobře vzpomínám, vy jste u císaře i přímo byl, ne?

Ano, bylo to v roce 2007 s panem prezidentem Václavem Klausem. Součástí státní návštěvy Japonska byla i jednání a oběd s císařem, císařovnou a korunním princem – tedy dnešním císařem Naruhitem. Tam jsem měl tu čest fungovat jako protokolární tlumočník.

Jak je to pro tlumočníka stresující?

Záleží případ od případu. Musím přiznat, že mě tlumočení nestresuje. Lépe řečeno: stresuje mne jen do okamžiku, než se začne reálně tlumočit... Trochu odbočím: Když jsem jel v roce 1986 díky nadaci Japan Foundation poprvé do Japonska – vlastně vůbec poprvé „na Západ“, ale paradoxně to bylo na východ – byla ve mně fakt malá dušička. Profesorka Švarcová, která mě učila v Jazykové škole na Národní třídě v Praze, mi řekla památnou větu: „Jen počkej, až se ocitneš v nouzi, tak si vzpomeneš i na věci, o kterých jsi ani netušil, že je vůbec znáš!“ Když si uděláte velice poctivou přípravu, posléze vám v reálu naskakují i věci, které má člověk skryté až někde hluboko v hlavě. Alespoň tak to mám při tlumočení nastavené já.

Byla pro vás audience u císaře Akihita životním zážitkem? Vnímáte to tak?

V tom okamžiku si to ani neuvědomíte. Když tlumočíte tady v Česku, byť i na té nejvyšší úrovni, soustředíte se na výkon jen po určitou omezenou dobu, kdežto v zahraničí jste tlumočníkem v podstatě 24 hodin denně. Je to tedy takové permanentní napětí. A teprve poté, když všechno skončí a vrátíte se domů, vám dojde, kde všude jste vlastně byl a co řešil.

Takové setkání musí provázet plno zvyků, pravidel. Nebál jste se faux pas?

Pokud jde o tlumočení císaři, tak to pro mě nebyla první zkušenost, protože jsem byl osloven Úřadem pro správu císařské domácností (Kunaičó) už v roce 2002. Tehdy, pár dnů před povodněmi, navštívil Prahu císařský pár na oficiální pozvání pana prezidenta Václava Havla a dotyčný úřad mě požádal, zda bych nepomohl s překlady tiskových zpráv a dalších dokumentů. První, co mi tenkrát dali, byla asi třicetistránková brožura císařské japonštiny, neboť japonština je sociálně orientovaný jazyk, který rozlišuje několik zdvořilostních úrovní – a jednou z nich je i ta vztažená přímo k císaři.

Jak jste se vůbec – coby kluk z Jihlavy – dostal k zájmu o Japonsko?

Studoval jsem střední ekonomickou školu a – po pravdě řečeno – ani moc nepočítal, že půjdu na vysokou školu. Když mi bylo tak sedmnáct, dostala se mi náhodou do ruky knížka Mladík, který se opozdil z pera pozdějšího nositele Nobelovy ceny za literaturu (Kenzaburó Óe). Je to příběh malého kluka, který byl tehdejším válečným režimem vychován k odhodlání bránit svoji zemi do posledního dechu. A tomu klukovi se kapitulací v roce 1945 zcela zhroutí svět; chce se obětovat pro Japonsko, ale to ho zradí. A tento pocit společenské zrady ho pak poznamená na celý život. Druhá polovina příběhu se odehrává v šedesátých letech, v době jeho vysokoškolských studií; je už dospělý, ale onen pocit selhání v něm stále přežívá – cítí se vykořeněný a není schopen navázat společenské ani osobní, intimní vztahy… Tahle kniha mě naprosto šokovala! Bylo to jako zjevení a chtěl jsem více porozumět té tajemné zemi.

„Na FF UK sázíme na čtyři pilíře našeho oboru: na jazyk, historii, literaturu a společnost,“ vysvětluje Jan Sýkora doma před svojí knihovnou.

Co následovalo?

Postupně jsem si sehnal téměř veškerou japonskou literaturu dostupnou v překladech. Jenže pořád to nebylo to pravé; takže jsem si koupil jedinou existující učebnici japonštiny a začal se sám v Jihlavě učit. A byly tam báječné věty jako: „Máky jsou rudé“ nebo „Bratře ukradli nám motyku.“ Učilo se podle ní na jazykové škole, ale určitě nebyla určená pro samouky.

Pak jste šel na Vysokou školu ekonomickou (VŠE) do Prahy...

... a přitom jsem začal od roku 1980 chodit do jazykovky. Tehdy nebylo zájemců o japonštinu příliš mnoho a škola podmiňovala zahájení kurzu minimálním počet studentů, který se v daném roce nenaplnil. Kvóta byla pět, ale přihlásili jsme se jen dva! Proto jsem před prvním ročníkem VŠE, kdy se ještě jezdívalo na chmel, přesvědčil na brigádě své čtyři budoucí spolužáky, že japonština je naprosto super, a že se ji musejí začít učit (směje se). Většinou toho pak zanechali.

Vy ne. Dostudoval jste VŠE a roku 1985 jako mimořádný student zamířil na japanologii, dělal aspiranturu v Ekonomickém ústavu ČSAV. Jak vzpomínáte na porevoluční roky?

Pár dnů po listopadu 1989 mě kontaktovala japonská veřejnoprávní televize NHK, zda bych pro ně netlumočil. To pro mě byla úžasná škola. Celý ten turbulentní čas jsem prožil s jejich štábem a dostal se na místa, kam bych se jinak nikdy nepodíval. Viděl jsem, jak se dělají a do Japonska odesílají reportáže, jak funguje celý ten mediální kolos... A pak, v roce 1991, ke mě náhodou „připlula“ další životní šance: na české ambasádě v Tokiu pracoval můj bývalý spolužák, který mi napsal, že ekonomická fakulta jedné japonské univerzity chce přijmout studenta z východní Evropy. Ale že mají jednu základní podmínku – musí umět japonsky. Ta kombinace byla ideální. Odpověděl jsem; přijali mě do Sagy.

Takže se vám změnil život.

To ano, protože jen pár dnů nato, jsme zjistili, že čekáme dvojčata. A protože švagr je gynekolog-porodník, odmítl vůbec diskutovat o tom, že bychom mohli odjet. Takže jsem stipendium s těžkým srdcem vrátil, s tím, že z rodinných důvodů nemohu přijet. Neurazili se. Udělali něco jiného. O Vánocích mi zavolal „můj“ japonský profesor a vysvětloval, že pokud nepřijedu, mé stipendium propadne a univerzita může mít v budoucnu problémy s přidělením dalších finančních prostředků. Slíbil nám veškerou péči jejich lékařské fakulty... Nakonec jsme se tedy dohodli, že nejprve přijedu sám a až se děti narodí, přivezu s sebou celou rodinu. V Saze jsme pak společně se třemi dětmi prožili snad nejkrásnější období našeho života.

Po návratu, od podzimu 1994, jste vedl japonská studia na UK. Jak jste je budoval?

Vždy mě poháněla jakási intelektuální zvědavost: jak věci fungují, co je jejich pravou podstatou; Japonci tomu říkají kókišin, zvídavost. Snažil jsem se s kolegy – nikdy jsme si nehráli na šéfy a činili rozhodnutí společně – dodat oboru japanologie na FF UK tu část lidského poznání, která tam tehdy do značné míry chyběla: společenskovědní aspekt. Většina podobných oborů je akreditována filologicky, ale i přes toto základní ukotvení nakonec celé studium spěje k pochopení dané země a kultury v nejširším slova smyslu.

Když se dnes studentů zeptáte, čemu se chtějí věnovat, zajímá je kromě lingvistiky či klasické poezie i problematika národnostních menšin, krize rodiny v postmoderním Japonsku, popkultura, ale i ekonomické myšlení. Sázíme proto na čtyři pilíře našeho oboru: na jazyk, historii, literaturu a společnost. A zájem o náš obor je, naštěstí, stále veliký: ročně se hlásí do bakalářského studia kolem 150 zájemců, z nichž můžeme, bohužel, přijmout maximálně dvacet. Mrzí mě, že nemůžeme vzít všechny, kteří splní náročné podmínky přijímací zkoušky, a do jisté míry tak „mrháme talenty“, ale zase chápu, že univerzita má svá prostorová i personální omezení.

Mluvil jste o oboru. Co plánujete vy?

Připravuji druhý díl dějin ekonomického myšlení v Japonsku a řadu let pracuji na Úvodu do japonské paleografie a diplomatiky – shromáždil jsem více než deset tisíc fotokopií textů uložených v různých japonských archivech a zpracovávám je pro potřeby chystané publikace... (a když je ukazuje, fotograf už dobře ví, kam oceněného v jukatě, tedy v lehkém kimonu, usadí).