Einstein v Čechách: O knize, jež změnila vnímání této etapy

Před 110 lety, 3. dubna 1911, přijel Albert Einstein do metropole nad Vltavou, aby působil na pražské univerzitě na postu profesora teoretické fyziky. V Praze strávil šestnáct měsíců, jež byly v minulosti často přehlíženy. Právě o tomto období vypráví kniha Einstein in Bohemia z pera historika Michaela D. Gordina, již v roce 2020 vydal Princeton University Press.

Knize se dostalo výtečných recenzí; chválí ji též profesor Jiří Podolský z MFF UK v našem nedávném interview. Práce změnila vnímání Einsteinova pobytu v Čechách jakožto nedůležité etapy. Gordinův výzkum totiž ukazuje, že právě v Praze se 32letý génius „odpíchl“ ke studiu gravitace, což jej připravilo na cestu k jeho největšímu objevu v roce 1915: k obecné teorii relativity. V Praze byl Einstein vystaven i otázkám osobní identity, s nimiž se předtím nesetkal.

Plné znění rozhovoru Jana Velingera s profesorem Gordinem přinášíme v anglické verzi; zde vybíráme jen několik ukázek týkajících se života v Praze.

Co pro vás Albert Einstein znamenal během vašeho dospívání? Jak jste jej vnímal?

Jak si asi umíte představit, byl jsem Einsteinem fascinován vždycky; ještě jako dítě, i když jsem se pochopitelně o vědě více dozvídal až na střední škole, když jsem se seznámil se speciální relativitou. Viděl jsem plakáty a citáty, on byl hrozně charismatický a fotogenický, takže jsem nejasně chápal, o koho jde. Měl přitažlivost, která trvala, i když jsem už vyrostl.

Coby historik fyzikálních věd jsem chápal oblouk jeho kariéry a úspěchy, ale vždy jsem přemýšlel o jeho životě, a to ještě před zahájením práce na knize: dívat se na jeho život a „přichýlit“ události, které se staly kolem něj, aby vznikl souvislý, koherentní příběh.

Dává i smysl, že většina knih o Einsteinovi je biografickkých, neboť je velmi přitažlivý jako postava, významný jako člověk a jeho život je fascinující: protínal mnoho proudů 20. století. Zpočátku jsem měl pocit, že Einstein bude ústřední postavou knihy, ale čím důkladněji jsem jej zkoumal, tím více se stal postavou mezi několika dalšími; jedním z nich bylo i samotné město. To byla přínosná věc a skutečná změna v tom, jak jsem o něm přemýšlel.

Kniha pokrývá jedinečný okamžik v Einsteinově životě, který byl donedávna zcela přehlížen: když získal řádnou profesuru na tehdejší Německé univerzitě v Praze a žil zde šestnáct měsíců. Přijel prakticky uprostřed doby mezi lety 1905 a 1915, tedy daty jeho stěžejních objevů. Došlo u něj k nějakým průlomům v letech 1911 a 1912?

Nikoliv. Předpokládal jsem na začátku, že mám i naději odhalit nějaký ten „tajný průlom“, ale žádný tehdy nepřišel. Nakonec se to pro mě stalo výzvou při přípravě knihy: chtěl jsem se podívat na období v Einsteinově kariéře a zjistit, jak to vypadalo ve chvíli, kdy neotřásal celou Zemí, ale jak pracoval coby obyčejný vědec, tak běžný jako kdy byl, když pracoval na různých projektech.

Ve vědeckých kruzích byl již velmi dobře znám svou dřívější prací: publikacemi z roku 1905 o Brownově pohybu, speciální relativitě a kvantové teorii, ale dosud nebyl světově proslulým fyzikem. Ještě nebyl na svém vrcholu, u obecné relativity. Měl tehdy velmi plodnou kariéru, i když to nebyl ten „Einstein“, na něhož myslíme, když o něm přemýšlíme. A tak bylo období 1911/12 tou dobrou etapou, jak to zachytit: jak sledovat produktivního vědce, který ví, že již vykonal veliké věci, ale doufá, že v budoucnu učiní ještě více.

V tomto pražském období se však stalo něco velmi důležitého: byl to okamžik, kdy přesunul svou pozornost od práce na kvantové teorii k úvahám o gravitaci na plný úvazek. Historici i lidé širší veřejnosti mívají tendenci přemýšlet hlavně o průlomech a pohledu na tyto konkrétní chvíle, ale má kniha místo toho zkoumá, jak právě začínal svoji cestu k obecné relativitě...

Einsteinovy pražské stopy: dům, ve kterém na Smíchově bydlel, a níže pamětní desky na Staroměstském náměstí a na UK ve Viničné ulici.

Jak popsal Einstein tento okamžik ve svých dopisech?

Einstein vždy pracoval velmi tvrdě. Neustále se v jeho dopisech z Prahy objevují zmínky, že „pracoval jako kůň“; to nebylo pro jeho pražské období jedinečné, Einstein vždy pracoval intenzivně. A setkal se také s mnoha překážkami. Teorie, jež vytvořil v Praze, byly slibné, ale nefungovaly – a uvědomil si to. V jednom případě řekl dokonce editorovi, aby práci navzdory chybě zveřejnil, poněvadž by bývalo bylo užitečné, aby lidé tuto chybu znali. Sám Einstein tedy považoval svoji práci za komplikovaný proces plný pokusů a omylů.

Hovoříte o tom, že Praha je i jednou z „postav“ v knize. Jaké to bylo město? Bylo to pár let před prvnéí světovou válkou, a ačkoli to obyvatelé ještě nevěděli, obrovské změny byly již za rohem... Praha se roku 1918 stala metropolí samostatného Československa.

Rád jsem v kontextu Rakouska-Uherska uvažoval o Praze jako o ústředním a zároveň okrajovém místě. Bylo to třetí město mocnářství, hned za Vídní a Budapeští, ale stále to bylo nesmírně důležité město. Čechy a Morava byly hospodářskými centry v říši a Praha ležela uprostřed vlakového spojení mezi Berlínem a Vídní, takže to byl rovněž důležitý spojovací uzel mezi dvěma metropolemi německy mluvícího světa.
Praha byla v danou chvíli velmi dynamickým městem se spoustou hospodářských a kulturních aktivit. Z hlediska literárního došlo tehdy k rozvoji krásné literatury v češtině. Pokud jde o tu německou, Rainer Maria Rilke už tehdy psal a přidali se Franz Werfel, Max Brod a o něco později Franz Kafka. Podobně jako Einstein byli v jakémsi středobodě, okusili úspěch a nevěděli, co je ještě čeká... Prahu vnímám stejně: byla živá, se spoustou kvasu a zároveň ještě nebyla hlavním městem nezávislé země.

V knize mne zajímají všechny souvislosti a překryvy, pokud si představíte kruhové Vennovy diagramy, mezi Einsteinem a Prahou – a části zde se věru překrývají. Někdy se tedy příběh odehrává i poté, co už byl Einstein pryč, a někdy sleduje zbytky Einsteinovy zkušenosti s Čechy a Němci z Prahy i to, jak to pokračovalo v běhu jeho života. Samotné město je tedy „postavou“, stejně jako vzpomínkou na město a vztahy, jež tam Einstein vybudoval.

Skutečnost, že Albert Einstein mluvil německy, ale ne česky, ovlivnil nejspíše také také jeho interakce ve městě. Dá se říci, že byl v Praze izolovaný?

Trochu izolovaný opravdu ano. Když se podíváte na sčítání lidu z té doby, zhruba 23 procent populace v českých zemích uvedlo jako každodenní mluvený jazyk němčinu, ale přímo v Praze to bylo mnohem méně: jen asi sedm procent. V rámci této komunity byli Židé rozděleni do dvou skupin: bylo jich zde více česky mluvících než německy mluvících. Tato komunita, navzdory menší početnosti, ovšem stále zaujímala mnoho vrcholných pozic v kultuře, ale i v bankovnictví a podobně. Značná část města byla dvojjazyčná.

Nechci to nicméně omezit toliko na jazyk a demografii, ale Einstein dorazil do města, kde pouze německy mluvil a omezoval se také na určité vrstvy, okruhy. Tím nejviditelnějším by byli profesoři na německé univerzitě, kteří byli vesměs starší a politicky konzervativnější než on – ale jejich společnost se mu moc nelíbila. Takže skončil docela izolovaný. Mezi vzdělanými Židy si našel několik německy mluvících přátel, což bylo, myslím, pro něj i překvapivé. Během let 1911 a 1912 Einstein do české komunity vůbec nepronikl.

S několika Čechy se pak setkal, když se vrátil na návštěvu v roce 1921, anebo později v jeho kariéře, kdy s nimi komunikoval buď v Německu, nebo v USA. Když už se setkal s Čechy při výuce v Praze, byli to Češi, kteří se rozhodli mluvit německy a navštěvovat německou část univerzity nebo tam pracovat; například jako jeho první asistent Emil Nohel, jenž pocházel z české vesnice, ale rozhodl se studovat matematiku na německé univerzitě. Jeho okruh přátel v Curychu nebyl o moc větší než ten pražský, byl v Praze jen krátce a neměl čas na navázání vícerých přátelství, takže v tom smyslu se izoloval i pracoval podobně. Nemyslím si, že byl nutně nešťastný, ale napětí z izolace pociťovala spíše jeho rodina: manželka a dva synové.

Celé interview, v němž se hovoří o Einsteinových teoriích, hudbě, židovství i Kafkovi, najdete zde.