Na lodi to byl náročný rok, ale školu chceme dodělat

Závodů v jachtingu se na olympijských hrách účastní jen dvacet nejlepších posádek z dvaceti zemí. A Česká republika je mezi nimi jedinou bez přístupu k moři. Reprezentovaly nás Sára Tkadlecová a Zosia Burska, obě studentky Univerzity Karlovy.

Původně jste cílily až na olympiádu za čtyři roky, jaké bylo splnit si to už nyní?

Z: My jsme v tom posledním kvalifikačním závodě věděly, že na to máme. Takže ačkoliv od okolí ten tlak na nás nebyl, my jsme si ho vytvořily na sebe samy, protože jsme věděly, jaký průlom by to pro naši kariéru mohlo znamenat. Že když se dostaneme na olympiádu už teď, tak to bude obrovská věc a něco velkolepého, budeme se moci další čtyři roky připravovat úplně jinak, s úplně jinou podporou a jinými možnostmi.

Kolik závodů musíte za rok objet?

S: Celý Světový pohár, mistrovství světa, mistrovství Evropy, v podstatě pět, šest závodů, přičemž každý trvá zhruba týden. Někdy pár měsíců žádný závod není, jindy jsou zase dva do měsíce.

S jakým časovým předstihem jezdíte na závody?

S: Normálně tak osm dní, je dobré být na místě alespoň týden před závodem. Na mistrovství světa v Lanzarote jsme přijely dokonce o měsíc dřív.

Z: Čím déle jste na tom určitém místě, tak máte větší pravděpodobnost, že natrefíte na podobné povětrnostní podmínky, jaké budou při závodě. Každé místo je jiné, má specifické proudy, které se cyklicky opakují, jiné vlny, různě se tam vítr točí, vždy to má nějaké svoje charakteristické rysy. A vy potřebujete čas si na to zvyknout. Trať se pokaždé přizpůsobuje i podle aktuálního počasí, běžně se stává, že každá rozjížďka může vést po jiné trati.

S: Je takové nepsané pravidlo, snad takový zákon schválnosti, že jakkoliv fouká na tréninku před závodem, tak v den závodu bude foukat úplně jinak. (smích)

Z: A taky jezdíme dřív, protože se nám osvědčuje mít všechno připravené a zajeté naše rutiny. Dodává nám sebevědomí, když vlastně to místo už dobře známe a cítíme se tam jako doma. V tu dobu jsme izolovaní od okolního světa, a jediné, co řešíme je trénink, jídlo, spánek, loď, pak jdeme do toho závodu soustředěné.

Plavíte se na volném moři, potkáváte při jízdách i nějaké živočichy?

S: Viděly jsme už delfíny, velrybu, želvy, a loni v Portugalsku i žraloka. Ale místní říkali, že je to vegetarián, tak jsme jim věřily. (smích)

Váš sport výrazně ovlivňuje počasí. Jak moc to musíte sledovat?

Z: Určitě je to nutnost, nicméně na předpověď počasí se nikdy nespoléháme stoprocentně. Na lodi je strašně důležité nastavení. My máme celokarbonový stěžeň, ze kterého vede 7 ocelových lanek připevněných k lodi, a u všech lze měnit napětí. A podle toho se pak tvarují plachty. Každý tým má nastavení jiné, protože to závisí také na technice jízdy, na váze posádky, je tam strašně moc aspektů.

S: Hodně často bývá předpověď počasí mylná. Protože ona sice například ukáže nějaké termiky, ale vše ovlivňují také mraky nebo oblačnost, se kterou to úplně nepočítá.

Sára studuje na Matfyzu, kde se vyučuje i meteorologie, to by se mohlo hodit.

S: Meteorologie se učí až na magistru, tak uvidíme, zatím jsem to neplánovala. Zatím mi musí vystačit fyzika.

Zosia studuje na FTVS obor Kondiční trenér. Je to něco, s čím počítáte do budoucna?

Z: Určitě, už v Jachting clubu CERE nějaký čas trénuji děti a práce s mládeží mě hrozně baví. V létě jde samozřejmě o jachting, ale v zimě máme převážně právě kondiční přípravu.

Co vlastně dělají jachtařky v zimě, jak probíhá příprava?

S: Každá máme zvlášť kondiční tréninky v posilovně, také silový trénink a k tomu nějaké cardio cvičení, kolo, běhání…

To máte tréninky záměrně zvlášť, abyste si od sebe trochu odpočinuly?

Z: To ne, jde o to, že každá máme ty tréninky trochu jiné i kvůli tomu, že obě naše pozice na lodi jsou jinak náročné. Sáry pozice je určitě silově náročnější, já zase nepotřebuji být až tak osvalená. Ale i tak se samozřejmě pořád snažím nabrat sílu, protože zvládnout tu loď je opravdu náročné. Myslím, že všichni se po celou svou kariéru snaží vypracovat do takového stavu, aby měli loď opravdu „pod palcem“ a nic je tam neohrozilo.

Zosia na začátku závodění se Sárou bojovala i s nedostatkem hmotnosti, je to tak?

Z: Tehdy jsem nebyla schopna na lodi vydržet víc jak 45 minut. Když jsme byly na soustředění na Nechranicích, tak hodně foukalo, když jsme byly už docela daleko od břehu, tak já prostě už neměla síly se vrátit. (smích) Takže Sára držela jednou rukou kormidlo a druhou všechny tři plachty. Postupně jsem ale nabrala asi šest kilo a dnes už jsem si na lodi mnohem jistější.

S: Je ale potřeba nabrat hmotnost do svalů, protože při ježdění si pořádně zaposilujete. Ta loď jede i rychlostí okolo 40 kilometrů v hodině.

Obrovskou částí vaší práce jsou i opravy/úpravy na lodi, tzv. checking boat. Jak dlouho trvá se vše naučit?

Z: Je to o nasbíraných zkušenostech, a ona vám taky sama ta loď napoví, co je třeba. Jakmile ten checking neděláte a nekontrolujete, tak se vám pak jednoduše stane, že na závodech se něco urve, vypadne, roztrhne… A to si pak budete určitě pamatovat a už dělat všechno pro to, abyste se tomu do budoucna vyhnul.

S: Veškeré věci pro opravy jsou na trenérském člunu. Při závodě není čas něco řešit, protože rozjížďka trvá okolo 25 minut a všechno probíhá hodně rychle. Leda když se třeba něco jen rozváže, tak se to dá během pár vteřin zase zavázat, ale jinak není šance.

Z: Lodě jezdí strašně blízko u sebe a naše závodění je o tom, že každý čeká na to, až druhý udělá nějakou, i sebemenší chybu. Stačí se na dvě vteřiny zastavit, udělat špatný manévr… A když se rovnou něco rozbije, tak je to tak velký zásah, že je to závodě.

Aby závody probíhaly fér, tak konstrukce všech lodí musí být stejné, předpokládám.

S: Je to všechno jeden design, přičemž jsou dva výrobci, od kterých si můžeme loď vybrat. Nějaké rozdíly tam jsou, ale úplně miniaturní a pro laika v podstatě neviditelné. Stejné musí být i plachty, tam je dokonce jen jeden výrobce.

To se asi tolik neví, ale vy musíte být i dobré řidičky, protože loď často vozíte po závodech samy na vleku.

S: Loď do letadla nemůže, takže musíme všude jezdit. Jen když jde o jiný kontinent, tak se vše posílá kontejnerem. Třeba když jsem byla ještě s bývalou parťačkou na mistrovství světa na Novém Zélandu, tak se loď a všechno vybavení posílalo kontejnerem tři měsíce dopředu. Proto musíme mít vše dvakrát, protože zatímco jedna loď putuje měsíce v kontejneru, tak my musíme mít na čem trénovat v Evropě.

Z: Když bylo na začátku roku mistrovství světa na Lanzarote, tak jsme musely dojet autem do Portugalska, a pak následovaly dva přestupy na trajekty. Cesta nám trvala pět dní. Naše oblíbené jsou noční cesty do Zadaru, kdy vyjedeme ještě v noci a za 10-12 hodin jsme v Chorvatsku a už můžeme ráno na vodu.

Spoustu času trávíte na cestách, kdy máte volno a jak dlouhé?

Z: My nemáme nic jako „mimosezónu“. V jachtingu je to o to náročnější, že když je sezóna, tak v podstatě není moc času na trénink, protože těch závodů je tolik a jsou dost blízko sebe. Takže když už skončí závodní sezóna, máme tréninky delší a náročnější, protože je na to konečně prostor.

S: V podstatě končíme s tréninky před Vánoci a začínáme znovu na konci ledna.

To musí být náročné skloubit se studiem. Obě máte individuální studijní plán?

S: Já mám individuál a rozložený ročník, protože jsem vlastně na škole čtvrtý rok, ale teď končím druhák. A ve škole nám vycházejí vstříc, hlavně v tomto semestru, kdy byla naše sezona strašně krátká a intenzivní kvůli olympijskému roku. A když jsme se na olympiádu kvalifikovaly, tak už nebyl čas vůbec na školu.

Z: A řekla bych, že nás to obě teď docela stresuje, protože chceme školu dodělat. Často s sebou taháme skripta a učíme se. Jenže teď jsme v podstatě od února neměly žádnou pauzu, naopak přibývalo dalších povinností. A když už jsme měly nějakou volnou chvíli, tak jsme se snažily hlavně regenerovat, abychom šly do závodů co nejvíc odpočaté a připravené.