Velkou rychlostí létat nad vodou, to je adrenalin!

Windsurfing si každý automatický spojuje s přímořskými státy, ale značné popularitě se těší i v České republice. Důkazem budiž Kateřina Švíková, jež Českou republiku reprezentuje na letošních olympijských hrách v Paříži.

Jako všichni „malí námořníci“ začínala na malé sportovní plachetnici třídy Optimist, s kterou děti poznávají všechna úskalí a nástrahy jízdy na vodě. Tyto plachetničky jim vydrží cca do patnácti let, pak si musí vybrat další směr plachtění. Kateřina si nejprve zkusila třídu Laser Radial, ale brzy se stal její životní láskou windsurfing – nejprve v kategorii BIC Techno 293 a nyní třída iQFoil, ve které windsurfy sviští až padesátikilometrovou rychlostí.

„Pod prknem je foil, který ho v rychlosti zvedá, a díky němu prkno v podstatě lítá nad vodou. Určitě je to mnohem větší adrenalin. Přijde mi to rychlejší, fyzicky náročnější, a to se mi na tom právě líbí. Já mám rychlost ráda,“ svěřuje se třiadvacetiletá studentka Institutu ekonomických studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.

Cádiz a španělský trenér

V začátcích ji hodně pomohl Karel Lavický, trojnásobný účastník olympijských her a známá persona českého windsurfingu. „Jako trenér mi v začátcích hodně pomáhal. Před čtyřmi lety jsem s ním odjela na zkoušku do španělského Cádizu a tam mě jízda na olympijském prkně začala ohromně bavit,“ vzpomíná Kateřina, která od té doby zůstala přístavnímu městu v Andalusii věrná. Jezdí tam každý rok na soustředění a má tam i španělského trenéra Jaime Andrés Castra.

Ten se věnuje i její mladší sestře Barboře, která rovněž propadla kouzlu windsurfingu, a co osud nechtěl – obě se v závěrečném závodě před olympiádou utkaly o poslední postupové místo. „Tím, že na olympiádě může jet z každé země jen jedna loď, tak jsme tak trochu očekávaly, že se může rozhodovat mezi námi,“ vzpomíná nakonec úspěšnější Kateřina. „Se sestrou jsme dobrý tým, myslím, že se dobře doplňujeme a jsme dobré sparing partnerky. Vyhovuje nám spolu trénovat a víme, co už od sebe můžeme očekávat.“

O start na olympiádě se pokoušela už před čtyřmi lety, tehdy ještě ve třídě RS:X, nicméně nebyl to pro ni cíl, ke kterému by se nějak urputně upínala. „Pamatuju si doby v juniorských třídách, kdy velmi ambiciózní kolegyně vyprávěly o tom, jak jednou pojedou na olympiádu, a já si jen říkala, že to zkusím a uvidí se. Pak jsem se tomu sportu začala věnovat víc profesionálněji, a nakonec to zkrátka vyšlo,“ říká Kateřina, jež se v dětství věnovala i tenisu a beachvolejbalu.

„Ale to bylo spíš pro radost. Bavilo mě to, ale tušila jsem, že se nedokážu dostat na vyšší úroveň a musela se rozhodnout, čemu se věnovat pořádně. A myslím, že jsem si vybrala správně,“ přesvědčuje. Aby ne, vždyť Českou republiku dostala mezi 25 nejlepších států světa, které v Marseille, kam jsou jachtařské závody OH umístěny, startují. „Jede se pět dní a až poslední den je finále, ve kterém se všechno rozhodne, to už jede jen deset nejlepších. Mezi hlavní favoritky patří Izraelka, Španělka, Britka nebo Polka.“

Většinu soupeřek dobře zná, vždyť se pravidelně potkávají na závodech a soustředěních, protože v Česku se windsurfing dostatečně trénovat nedá. Přes zimu se tak zpravidla připravuje v už zmíněném Španělsku, a přes léto tráví hodně času v Itálii na Lago di Garda. „Mimo domov bývám tak půl roku, takže spoustu věcí už mám permanentně v zahraničí.“ Cestuje i s výbavou – vedle téměř třímetrového prkna tahá srolované plachty, v dalším balíku má foily, a zapomenout nesmí na skoro pětimetrový stěžeň, který se dá rozdělit na půl. A k tomu připočtěte ještě osobní zavazadlo.

Windsurfing není levná záležitost, Kateřinu vedle rodičů podporuje Český svaz jachtingu a Victoria VSC, Vysokoškolské sportovní centrum Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. „Prkno jsem měnila asi po dvou letech, plachta je na každý rok nová. Vybavení se opotřebovává i tím, že na něj hodně svítí slunce a tím se materiál roztahuje, a začíná být měkčí.“ Forma pro všechny závodní windsurfy je absolutně stejná, vyrábí je jedna nebo dvě firmy, a jsou z karbonu. Stejné musí být i plachty, závodníci se tak liší jen vlajkami a čísly.

Zabrat dostává i tělo závodníka, jen si představte být neustále v podřepu a pumpovat plachtou, abyste jeli rychleji. „Na prkně jsou taková poutka, do kterých strčíme nohy, a pak se držíme ráhna, takže pro nohy je to hodně náročné. Já tedy mívám problémy i se zády, protože dost zatěžujeme dolní část těla. Proto to musím následně kompenzovat nějakým cvičením a docházím na fyzioterapie,“ tvrdí Kateřina Švíková.

Těžko se divit, že když už má nějaký volný čas, snaží se především odpočívat. „I tréninky jsou dost náročné, takže dost často třeba i během dne spím, když mám čas. Po sezoně máme většinou tři týdny až měsíc volna, a zatím to většinou vycházelo na listopad. A to jsem se věnovala škole a studiu, abych vše zvládla,“ vypráví Kateřina, jež nemá na FSV UK individuální studijní plán.

„Měla jsem trochu štěstí v tom, že jsem začínala studovat v době covidu, kdy výuka probíhala online. A pak už jsem se to zkrátka musela naučit nějak zvládat. Vždy jednou za čas přijedu do školy, naučím se na zkoušky, kamarádi mi hodně pomáhají, posílají poznámky. A když můžu chodit víc do školy, tak se snažím nahnat co nejvíc kreditů, abych pak v létě mohla jezdit. Musím víc plánovat.“

Na Institutu ekonomických studií FSV UK se věnuje datové analýze, takže její budoucnost po sportovní kariéře by mohla vést tímto směrem. „Vždy mě bavila matematika, ale nechtěla jsem úplně směřovat na Matfyz, datová analýza na IES mi připadala jako takový hezký kompromis. Ale taky jsem se hlásila na Přírodovědeckou fakultu na hydrologii, v našem sportu totiž hodně řešíme, jaký bude vítr a jaké vlny, naše příprava na závody se dost často pohybuje okolo meteorologie.“

Do plachet skákají rybky

Dost často se tak stává, že závodníci na windsurfech na daném místě třeba dva týdny trénují, jenže při samotných závodech jsou pak úplně jiné povětrnostní podmínky, na které si dosud zvykali.

„Startujeme proti větru a cílem je objet předem určenou trať kolem bójek. Nikdy však nefouká všude stejně, tudíž je potřeba správně číst vítr a najít ideální trasu proti a po větru, a objet trať lépe a rychleji než soupeřky… V tom je naše závodní taktika,“ přibližuje svůj sport.

Na vodě se pohybují velkou rychlostí a díky foilu se vznášejí, takže nárazy od vln je míjí, nicméně mohou se srazit s mořskými živočichy.

„Na Lanzarote se mi stalo, že mi do plachty naskočily létající rybky, jednou jsem viděla delfíny, a při závodech v Nizozemsku jsem zahlédla tuleně. Také mi párkrát dělaly společnost velké mořské želvy, a to už může být nebezpečné. To mám trošku strach, abych do nějaké nenarazila, protože to by zemřela želva a šokem asi i já,“ směje se na závěr Kateřina Švíková.