Jak souvisí fotosyntéza se svobodou? Třeba tak, že o obou vypráví žákům základních škol lektoři jen o pár let starší. Vzdělávací centrum Didaktikon Univerzity Karlovy dlouhodobě pojímá část svého vzdělávacího programu v módu „studenti – studentům“. Až do konce dubna zde probíhá série dopoledních aktivit s názvem Pod drobnohledem, v nichž se žáci podrobí blízkému zkoumání jednak přírodních jevů jako fotosyntéza nebo fluorescence ve workshopu Budiž světlo, ale také blíže nahlédnou na své chování v nezvyklé situaci v rámci společensko-filozofického experimentu Místo.
„Programově se zaměřujeme na žáky základních a středních škol, ale zároveň se stále snažíme rozvíjet i studenty Univerzity Karlovy. Proto podporujeme každého, kdo by si chtěl vyzkoušet inovativní přístupy ke vzdělávání,“ říká manažerka a odborná garantka Didaktikonu Tereza Martínková Bártlová.
Výstava i výuka
V pátek 19. dubna zde proběhla vernisáž výstavy fotografií z fluorescenčního mikroskopu Úžasný skrytý svět fluorescence, kterou zorganizoval tým studentů Přírodovědecké fakulty UK, a završuje jejich projekt Nadchni se! podpořený grantem UKa! v roce 2023. „Dlouhodobě pořádáme přírodovědně zaměřená soustředění pro mládež, konkrétně Fluorescenční noc a Arachne, které se konají buď přímo na PřF UK, nebo v různých přírodovědně cenných lokalitách napříč republikou. Když jsme viděli výzvu o grant UKa!, napadlo nás využít ho pro výstavu fotografií, které jsme z Fluorescenčních nocí, jež se konají šestkrát do roka už řadu let, nashromáždili,“ vysvětluje hlavní koordinátorka projektu Nadchni se! Klára Daňková.
Z této spolupráce s Didaktikonem vykrystalizovala myšlenka biologicko-chemicko-geologického workshopu, který žákům základních či středních škol poodhalí význam viditelného i neviditelného světla v přírodě. Konkrétně nahlédnou do světa fotosyntetizujících organismů, luminiscence a přirozené radioaktivity minerálů.
„Z našich aktivit máme spoustu skvělých fotografií,“ říká k výstavě studentka a hlavní koordinátorka projektu Nadchni se! Klára Daňková.
„Dáváme si opravdu záležet, abychom pod mikroskopem ukázali ty nejzajímavější přírodní úkazy, které žáci na běžných praktikách ve škole neuvidí, protože se k nim učitelé ať už z časových nebo jiných důvodů zpravidla nedostanou,“ slibuje Klára Daňková. Workshop rozdělili do dvou tematických oblastí. V té první si žáci při experimentech vyzkouší, jak funguje fotosyntéza a přijdou na kloub různým strategiím, které fotosyntetizující organismy mají. Pochopí, proč světla někdy může být příliš, a také si prohlédnou chloroplasty na fluorescenčním mikroskopu.
Historie fotosyntézy
„Rádi bychom, abyste porozuměli principu fotosyntézy. Naším cílem teď není učit vás její přesnou rovnici, protože tu se mnohem snáze naučíte později, pokud pochopíte logiku tohoto procesu,“ říká na úvod úplně prvním účastníkům workshopu Budiž světlo lektorka Eva Matoušková. Její kolega Vojtěch Brož při vysvětlení tohoto biochemického procesu využívá přirovnání k hoření dřeva. „Dřevo v sobě má uloženou energii ve formě určitých chemických vazeb. Proto když ho smísíte s kyslíkem a zahřejete, začne hořet a produkuje teplo. Jinými slovy se energie chemických vazeb přemění do podoby tepla a zároveň také světla. Mimochodem chemicky velmi podobný proces vytváří skoro všechny organismy, s nimiž se potkáte. Když dýcháte, také přeměňujete určitou organickou látku, jež zareaguje s kyslíkem, a vzniká při tom oxid uhličitý a voda,“ popisuje lektor.
Spíš než popis složitých vztahů a zákonitostí se snaží sdělovat co nejzajímavější fakta, která si žáci druhého stupně ZŠ mohou snadno zapamatovat.
Eva Matoušková a Vojtěch Brož vedou volnočasové programy pro děti v rámci spolku Arachne. V Didaktikonu přednáší poprvé.
Například paradox, že fotosyntéza, díky níž můžeme dýchat, stála na počátku svého vzniku, před více než dvěma miliardami let, za velkým vymíráním tehdejších organismů. „První organismy na zemi fotosyntezovat neuměly. Proto tehdy nebyl v atmosféře téměř žádný kyslík. Ve chvíli, kdy jisté prasinice vynalezly fotosyntézu, nastal ohromný problém. Jaký? Jaká látka se spotřebovává během fotosyntézy?“ táže se udivených teenagerů. „Oxid uhličitý,“ houkne čahoun v první lavici. „Správně,“ zaraduje se mladý lektor a hned pokračuje: „Jedná se o skleníkový plyn, díky kterému je na Zemi tepleji. Prasinice spotřebovaly velké množství CO2, čímž snížily globální teplotu. Přišla doba ledová mnohem větší než ta známější ze čtvrtohor. Ačkoli tedy fotosyntéze vděčíme za to, že zde můžeme žít, na jejím počátku představovala jedno z největších nebezpečí pro tehdy žijící organismy,“ shrnuje Vojtěch Brož.
V druhé části workshopu se pak žáci přesunou do tmavé místnosti, kde si pod vedením dalšího člena týmu Arachne, Lukáše Falteiska, a jeho UV lamp prohlédnou minerály, které svítí neboli fluoreskují a fosforeskují. Udělají si mezi oběma termíny jasno, dozvědí se, že žula v sobě obsahuje více než polovinu periodické tabulky prvků, proč staří geologové říkali některým kalcitům „děsivce“. Nakonec ještě zahřáli ve zkumavce fluorid a kalcit a zjistili, jaké barvy v nich změna tepla vyvolala.
Svoboda bytí
V ten samý okamžik o pár metrů dál si jejich spolužáci mohli dělat doslova co chtěli. Studentka Pedagogické fakulty UK Aneta Fodorová připravila jakýsi simulátor reality zaměřený na zkoumání vztahů mezi svobodu a odpovědností, fantazií a hravostí, individualitou a kooperací. Workshop Místo se stalo na patnáct minut prostorem, kde žáci mohli dělat absolutně cokoli (při dodržení základních pravidel bezpečnosti a slušnosti). „Tento experiment, který zkoumá, jak nakládáte se svobodou, probíhá už čtyři roky, vy jste zhruba třicátá skupina. Budu tam s vámi, ale jen z bezpečnostních důvodů, takže se chovejte, jako bych tam nebyla. Zadání zní: Dělejte si v tomto prostoru, co chcete. Uvědomte si, jak se v něm cítíte. Zkuste přijít na to, co má v metaforickém smyslu slova představovat,“ nastiňuje žákům Aneta Fodorová předtím, než je vypustí do místnosti vybavené na první pohled nesourodými věcmi jako alobaly, papíry, dřívka, kusy látek, korálky, kameny, tužky, provázky…
Přirozená destrukce
„Připadal jsem si tam jako v blázinci. Připomíná mi to dětský pokoj. Mně to přišlo super, parádní brajgl,“ popisují pak deváťáci svoje dojmy z krátkého pobytu. „Co jsme tam dělali? Freestylovali, upravovali ho, ale taky ničili,“ popisují pobaveně, ale i trochu nejistě lektorce, která je ovšem ujišťuje, že takové chování je naprosto v pořádku. „Když člověk dostane absolutní svobodu, bývá jednou z jeho prvních přirozených reakcí na ni destrukce. Je fajn si to přiznat,“ komentuje jejich konání Aneta Fodorová.
„Proč ten blázinec nebo dětský pokoj?“ ptá se dál. „Protože tam byl bordel,“ reagují teenageři. „To je zajímavé. Každá skupina, která do prostoru vstoupí po té předchozí, hodnotí místnost jako že je v ní chaos a nepořádek,“ uvažuje nahlas lektorka. „Poznali jste, o co jde? Co to je za prostor? Je to budoucnost,“ odhaluje jim charakter místa. „Každá skupina do něj vstupuje, aniž by věděla, že to je budoucnost. Stejně jako v reálném životě, kdy běžně neuvažujeme nad tím, že to, jak se nyní chováme, utváří to, jak bude svět vypadat pro ty, co přijdou po nás,“ vysvětluje Aneta Fodorová a vysílá žáky do prostoru znova – teď už s vědomím, že jeho podobu, to, jak ho utvoří, po nich zdědí další skupina.
„Co byste tam změnili? Co byste z něj odstranili a co by naopak mělo v budoucnosti zůstat?“ ptá se a žáci konají. Z předchozí nesourodé koexistence se rázem stává poměrně propracovaná spolupráce, kdy žáci v různých spontánně vytvořených skupinkách jakoby intuitivně rozdělují místnost do určitých sekcí. Jedna dvojice například přehazuje přes regály látku, čímž vytváří jakýsi přístřešek, jiná partička natahuje ode zdi ke zdi běhoun a sype na něj kousky blyštivého alobalu, které mají nejspíš představovat okvětní lístky (což se také při pozdější reflexi potvrdí). Někteří zametají, jeden kluk skládá hned u vstupu z kamínků srdíčko… Sice se všichni tváří, že to je ironie, že tvoří, aby se neřeklo, ale z jejich pozdějších reakcí je cítit, že si aktivitu užili, a oceňují, jak naprosto nepodobná je těm, jež zažívají ve škole. „Bylo to super otevřené. Prostor svobody,“ shodují se.
Právě o to se Didaktikon, už od svého vzniku před necelými dvěma lety, snaží – vzdělávat žáky základních a středních škol metodou takzvaného řízeného objevování, kdy se stávají aktivními účastníky podnětného, a přitom originálního programu, na který není běžně ve školách čas a prostor. A pokud ho pro ně vytváří sami studenti Univerzity Karlovy, tím lépe. „Je to investice do budoucna, kdy se nové generace učí předávat své vědomosti zase těm mladším, popularizují vědu a celkově posouvají vzdělávací systém novým směrem,“ domnívá se šéfka Didaktikonu Tereza Martínková Bártlová.
